Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 14. kapitola

04.02.2010 (15:45) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2937×

14. kapitola - Sestřenice

Pár hodin jsme se zdrželi v La Push, než bylo vše potřebné vyřízeno. Poté jsme nastoupili zase do autobusu a jeli do Forks. Byla jsem z toho dost nervózní, ale zátoveň jsem se asi jistým způsobem těšila. Zprvu jsem z tohohle výletu byla nešťastná a rozčilená. Jenže pak mi došlo, že mně už je vlastně ve skutečnosti devatenáct a tudíž se nemám čeho bát. Cullenovi se přece už před rokem odstěhovali někam do háje a na tohle místo už určitě ani nepomyslí. A Jacobova dubová palice mě nepozná, ani kdybych mu to sama do ucha zakřičela.

A proto jsem usoudila, že by to nemuselo být až tak špatné. K tomuhle městu mě vážou jen vzpomínky, to těch jsem se nejspíš ve skrytu duše děsila. Ale všechny přece nejsou špatné. Užiju si tenhle zájezd úplně stejně, jako všichni ostatní. No, možná o trochu víc, kdo ví, po té mé vnitřní uvědomělosti s Jakem...

,,Ehm ehm," přihlásil se o slovo zase ten zeměpisář. ,,Možná jste si někteří již všimli, že jsme se dosud nijak výrazněji nezmiňovali o vašem ubytování. Je to takové malé překvpení. Jde o to, že ve Forks se našlo dost milých a ochotných rodin na to, abychom mohli věc vyřešit následovně: Já teď přečtu příjmení dvou žáků a jméno rodiny, u které budou bydlet," vysvětloval zeměpisář a mně málem vypadly oči z důlků. Tohle jsem vážně nečekala, to se může stát jenom mně! Co když budu bydlet u někoho, koho dobře znám? Zeměpisář už nahlas předčítal jména některých mých spolužáků a rodin. Zpozorněla jsem, až když ke mně dolehlo i mé jméno.

,,Campelová, Danteová - Cullenovi!" jestli jsem předtím valila oči, tak teď už jsem lozila po čtyřech a hledala je po podlaze autobusu. To má být vtip? Dost blbá shoda jmen. Nemůžou tu snad doopravdy být, ne? Co tu zatraceně dělají? A proč bych u nich měla bydlet zrovna já se Zoe? To se proti mě spikl celý vesmír? Proč já... Proč já musím mít takovou smůlu?

,,Je ti něco?" probrala mě Zoe.

,,Ne. Jsem úplně v pohodě. Hele, u koho že to máme bydlet? Nějak jsem to špatně slyšela." Třeba to byl jen zlý sen...

,,U nějakých Cullenů."

Na sucho jsem polkla. ,,Aha."

,,Tak pojď, někdo nás tam zaveze." Chytla mě za ruku a táhla z autobusu. Venku už stálo pár aut patřících našim učitelům. Paní Oldmanová, naše učitelka historie řekla, že nás sveze. Jako jedna z mála učitelů mě měla i přes mou drzou, pubertální a rebelantskou povahu ráda a já zase ji. Byla to příjemná starší dáma. Nastoupily jsme do její Toyoty a jely mně dobře známou cestou.

,,Tady by to někde mělo... ," zamumlala paní Oldmanová a má hlava vylétla vzhůru. Byly jsme pár metrů od zatáčky k jejich domu. Moje srdce se splašilo a já si přála propadnout se třeba do pekel horoucích, než být tady. Paní Oldmanová zatočila (bohužel to našla) a parkovala před Cullenovic vilkou.

,,Wow," vydechla překvapeně Zoe a obdivně zahvízdala. Ano, stavba to byla krásná, ale já nebyla zrovna v rozpoložení, kdy bych se tím dokázala kochat. Na můj vkus se v těch zdech odehrálo pro mě až moc bolestných událostí mého života. Pro mě ta nádhera symbolizovala jen Bellinu bolest, utrpení, vzpomínky. Bože, já vím, že jsem nebyla dobrý člověk, ale tohle je až moc krutý trest...

,,Děvčata, jsme tu!" zahlaholila zvesela paní Oldmanová a šla nám otevřít kufr. Zoe taky vystoupila, jen já seděla jak pecka.

,,Lee. No tak, vylez ne?"

,,Eh, jo." Chtě nechtě jsem se vykramařila z auta a šourala se pro svá zavazadla. I když mi to nijak nepomůže, pokoušela jsem se zdržovat. Já i Zoe jsme si vzaly kufry, paní Oldmanová nám popřála, ať si výlet užijeme, rozloučila se a odjela. Měla jsem chuť rozběhnout se za autem, ale něco mi říkalo, že by to nevyšlo a tak jsme se Zoe vykročily k domu.

,,Myslíš, že to uslyší, když zaklepu?" zeptala se mě.

,,Jo, určitě jo." Vsadila bych se, že o nás ví už teď. Zoe zaklepala a to už k nám hranou lidskou chůzí scházela po schodech Esme.

,,Vítejte u nás zlatíčka. Už jsem vám připravila pokoj. Můžete si tam nastěhovat věci, jestli chcete. Já vám půjdu ukuchtit něco k snědku, musíte být po cestě vyhládlé," pozdravila nás a už odcházela do kuchyně. Esme, milá jako vždy. Ne, že bych neměla hlad, ale můj žaludek byl tak stažený, že by tam těžko něco proklouzlo. Stejně nechápu, proč to Cullenovi dělají. Akorát budou stále muset něco hrát, předstírat už i ve vlastním domě. Co z toho mají? Vůbec nic. Nevím, proč si takhle ztěžují existenci. Snad nějaké zpestření věčnosti? Kdo ví...

,,Děkujeme," zářila Zoe. Popadly jsme teda svých pár švestek a šly do pokoje pro hosty cestou, jakou nám Esme vysvětlila. Pokud si dobře vzpomínám, je ten pokoj vedle ložnice Alice a Jaspera. Zapadly jsme do toho pokoje. Byl velký, prostorný, jednoduchý. Bílé stěny, světlá plovoucí podlaha. Vlastně celý byl laděný do bílé a béžové barvy. I když to působilo jednosuše, luxus z toho na vás dýchal z každé nitky.

,,Páni. Vážně musí být pěkně bohatí," řekla Zoe a se zájmem si všechno pohlížela.

,,Hm, asi jo."

,,Ta paní vypadá moc mile. Máme štěstí, že?

,,Jo."

,,A taky dost mladě. Kolik by jí tak mohlo být? A myslíš, že má nějaké děti?"

,,Těžko říct."

,,Mám docela hlad. Co ty?"

,,Ani ne."

,,Co se zase do prkna děje, Charlie? Od chvíle, co jsme přijely nežiješ, snad jen přežíváš. Co tě trápí?"

,,Asi... Asi se mi stýská po Sam," zkusila jsem. Zoe si mě přeměřila svým rentgenovým viděním, ale nic neříkala.

Zoe se u Cullenů zjevně zamlouvalo. Já už tak nadšená nebyla. Nevěděla jsem, jak se tu mám chovat. Celé to bylo... nepříjemné. Neustále jsem sebou vrtěla a ošívala se. V tomhle pokoji jsem nikdy nebyla, ač to je pokoj pro hosty. Proč taky, spávala jsem v jiném pokoji... No, to je jedno. Jak jsem říkala - prostě i když jsem tu nebyla, vše mi bylo tak známé. Každou stěnu, věc, každou maličkost... Všechno jako bych znala a milovala. To všechno jako by mě předtím opustilo. Bolelo jen podívat se na obyčenou bílou zeď. Bolelo zavadit dlaní o hladce ustlanou postel nebo perfektně urovnané věci na poličce. Ty věci tam jen neumě ležely, za nic nemohly, ale já přesně vidím mateřskou, starostlivou a pečlivou Esme, jak navrhuje a připravuje tenhle pokoj. Vykouzlilo my to v očích slzy, až jedna nevydržela, překulila se přes okraj a osamoceně si brázdila cestu mojí opálenou tváří. Rychle jsem ji setřela, zabránila i ostatním a nasadila nadšený výraz. Přetvářka byla moje druhé jméno, žádný problém. Nevím, jak to hodlám v tomto domě přežít, ale dokážu to.

S tou myšlenkou jsem se povzbuzovala každých pár minut. Poposouvala jsem své bytí tímhle způsobem celý den. Esme nám připravila výborný oběd a sama se někam vypařila. Po jídle jsme hned zalezly do pokoje a přemýšlely si každá o svém. Já si vzala sluchátka, zapla hudbu na vysokou hlasitost a nepřemýšlela. Murder city. Ta muzika mi dokonale vymývala mozek a přesně to jsem potřebovala. Čmárala jsem si něco do bloku. Byly to jen nesmyslné patvary. Nic určitého, prostě čmáranice. Jedna zeď byla - že mě to vůbec překvapuje - prosklená. U té jsem seděla. Přímo u ní, zády k pokoji, jako bych spíš patřila k dění venku než do téhle místnosti. Jako bych spíš byla tam, pod ochranou vysokých stromů, na kamenité rozblácené cestičce, okupována velkým přívalem dešťových kapek. Na chvíli jsem nechala být pokreslený papír v mém klíně a zadívala se na tu skleněnou clonu. Příroda za ní byla vidět jen zamlženě, dešťová voda stékající po skle ji rozmazávala a mně poskytovala jen nejasný klamný výhled. Pomalu, jako v tranzu jsem natahovala dlaň a jemně natiskla bříška prstů na chladné sklo.

,,Jo, promiň, já zapomněla, že v Mexicu sklo nemáme," zesiloval náhle povědomý hlas, až jsem si uvědomila, že jsem tady. Trhla jsem sebou, lekla se a stáhla ruku omámeně zpět. To Zoe stála u zdi a dobírala si mě.

,,Eh, cože?"

,,Nic, jenom na tebe asi půl hodiny volám. Máme hotovou večeři." Slyšela jsem ta slova a stejně mi unikal význam. Mozek těch pár jednoduchých slov ještě minutu zpracovával.

,,OK," hlesla jsem. Zvedla jsem se, pohodila blok na postel a následovala Zoe. Sešly jsme po schodech do chodby a šly rovnou do jídelny. Už na nás čekaly talíře s velmi chutně vypadajícími těstovinami. Stejně jako vypadaly i skvěle chutnaly. Když jsme dojedly, odnesly jsme talíře do dřezu a chtěly je umít, hned se ale přiřítila Esme. Poděkovaly jsme a zase zahučely do pokoje. Ačkoliv bylo asi sedm hodin večer, zalehla jsem do jedné z měkoučkých postelí a usnula.

***

Probuzení vůbec nepřišlo se sluncem, ba naopak - po probuzení mi pohled padl na měsíc, vznášející se na nebi. Vytáhla jsem ze svých džínů, ve kterých jsem padla do postele, mobil a podívala se na čas - 22:50. Už za hodinu budu o den blíž svému osvobození. Upokojující pocit, vědět to. Vedle postele leželo mé "mistrovské dílo". Vzala jsem ho i s tužkou a šla zase k prosklené zdi. Bylo v ní něco jako okno. Zkusila jsem ho otevřít. Vzala jsem za kličku a vtáhla obrovské dvoukřídlé dveře do pokoje. Les zašuměl, záclony zavály, papíry se zavlnily. Sedla jsem si na tlustý chlupatý koberec a přehodila nohy přes okraj. Myslím, že si umím představit, jaké hosty tak v tomto pokoji mívají, když se tu dá jen tak vyskočit z okna. Nohy mi kmitaly prázdným prostorem a já se rozhlížela. Takhle to bylo ještě hezčí. Místy lesem prosvítaly stříbřité pruhy světla a ozařovaly to okolí i moji tvář. Líbil se mi ten pocit, cítit to jasné světlo na svém obličeji, být... ozářená. Připadala jsem si pohádkově. Slyšela jsem, jak kousek odtud zurčí řeka. Jednou jsme tam byli s Edwardem na rande. Bylo to o prázdninách, ležela jsem mu na hrudi, svítilo slunce a halilo jeho tělo třpytivými jiskřičkami. Sladce mi šeptal lživá vyznání své horoucí lásky a já byla nejšťastnější člověk na světě. Tehdy jsem si říkala, jaké mám šťěstí, že to snad ani nemůže být pravda. A taky, že nebyla...

Byla jsem ponořená do svých myšlenek a vzpomínek. Nevědomky jsem si něco kreslila na nový bílý papír. A aniž bych si to uvědomovala, za chvíli jsem v ruce držela ne moc umě, ale hezky a jednoduše nakreslený náčrt nože, květiny a vody. Nůž byl zabodnut do lilie a voda ji jemně omývala její rány. Ošplouchávala kapku krve, která se řinula přímo ze samého středu lilie po jednom z jemných bělostných křehkých plátků. Nebylo to nijak umělecky nakreslené, byly to jemné, jednoduché rysy, ale mělo to jistou přímost a byla to vcelku povedená kresba. Doléhal na mě pocit, že vyjádřila přesně to, co měla. Přetočila jsem tu stranu, zakroutila nad tím hlavou a začala si čmárat zase nějaké blbosti. Tyhle výlevy jsem si nemohla dovolit. Začínám znovu, chci zapomenout a přitom si ho připomínám, seč můžu.

,Jo, holka, takhle toho moc nedokážeš,' promlouvala jsem k sobě pochybovačně.

,Tak navrhni něco lepšího. Hm, když jsi tak chytrá. Předveď se! Došly slova?!'

,Můj problém to není, to ty jsi ta slečna "velkou - láskou - zmožená". Já nejsem z nás dvou ta naivní puberťačka.'

,Nevíš o čem mluvíš. Opravdu jsem Edwarda milovala.'

,Blbost... '

,Sklapni!' umlčela jsem hlas ve své hlavě. Je normální, aby se někdo v duchu hádal sám se sebou? Určitě ne.

Stejně jsem pociťovala potřebu se někomu vypovídat. Ale nešlo to. Potřebovala jsem mluvit s někým, kdo o tom nikomu nic neřekne a zároveň o tom sám nebude přemýšlet. Ale existuje někdo takový? Někdo, kdo umí naslouchat, chápat, porozumět a zároveň nevnímat, co říkáš, vypustit to a neřešit? To je blbost. Ty vlastnosti nejdou dohromady. Když jsem tak hloupá, že si přeju samé logicky nemožné věci, jak se vlastně můžu pořád divit, že jsem věčně zklamaná a nespokojená... Já budu vážně vždycky divná.

A pak jsem přišla na... ehm... něco, co by mým požadavkům mohlo stačit. Odpověď byla jednoduchá. Vzduch.

,,Ahoj," začala jsem. ,,Jak se máš?" odevšad jen ticho. A Zoenino chrápaní.

,,No jo vlastně. Jsi vzduch - nemůžeš mluvit." Ještě pár minut jsem seděla.

,,Hm, tak pokecáme jindy." Zvedla jsem se, zavřela dveře/okno a sedla si na postel. Z kufru jsem vytahla černé kraťounké kraťásky a tričko s potiskem mé oblíbené skupiny Green day. Věděla jsem, že jedeme do Forks, ale co se týče spaní, jsem docela otužilec. A navíc tu bylo docela horko, upírci to trochu přepískli s topením, ale kdo by se divil. I když - samozřejmě, kdybych tušila, že budu tady, poprosila bych o pyžamo třeba i jeptišky, jen abych se nemusela ukázat v tomhle. Zalehla jsem, zkontrolovala mobil, který mi prozradil, že jsou tři hodiny ráno - tudíž celkem vhodná doba jít spát a plácla sebou unaveně do nadýchaného polštáře. Cullenovi Necullenovi, tohle si nechám líbit. Ty mé myšlenkové pochody mě opravdu vyčerpávají.

***

,,Charlottko, vstávej! Budíček!" budil mě přeslazeně škodolibý hlas. Zavrčela jsem, oslovení "Charlottko" jsem přímo nesnášela, čehož často zneužívala právě Zoe. Pachatel je jasný.

,,Ale, ale. Nevrč ne mě. Ošlivá holka, ošklivá," popleskala mě po hlavě jak nějakého psa. To si ze mě dělá srandu. Poslepu jsem rukou vyšmátrala někde vedle sebe jeden z polštářků a máchla s ním směrem, kde jsem doufala, že se nachází Zoeina hlava, alespoň podle zvuku.

,,Hej!" asi jsem se trefila. Jo, jo, jo! Hrdě jsem se pod peřinou usmála. Je to 1:1. To jsem si myslela, dokud něčí dlaně neobejmuly mé kotníky a nezačaly je tahat z postele. Vykvíkla jsem a pohotově se zachytila zdobeného čela. Zaslechla jsem hřmotný smích, který bych si nikdy nespletla a lekla se tak, že jsem se pustila a kvůli Zoe slítla z postele. Smích zesílil. Můj obličej se právě blíže seznamoval s kobercem.

,,Nazdárek, já jsem Emmett, těší mě," představoval se Emmett někde nademnou.

,,Ahoj, já jsem Zoe a to na zemi je Charlie," zahihňala se Zoe. TO na zemi?! Opět jsem zavrčela a snažila se vyškrábat zpět na nohy.

,,No, mamka říkala, že tu budou nějaký holky, ale že to budou takový dračice, to jsem netušil!" neodpustil si ještě poznámku a otřásán smíchem odkráčel. Za pár vteřin se však vrátil.

,,Snídani máte na stole." A opět odkřáčel. Hodila jsem  ještě pobouřený pohled na Zoe, ta se jen zasmála a šla na snídani. Uznala jsem, že už stejně nic nenadělám a následovala jí. Sešly jsme po schodech, u stolu už seděl Emmett a ládoval se svou porcí palačinek. Vzhlédl, podíval se na mě a zakuckal se. Co zase?

,,Co zase?!" vyslovila jsem svou podrážděnou myšlenku nahlas.

Až se uklidnil, odpověděl mi: ,,Ale vůbec nic. Príma vohoz!"

Sjela jsem se pohledem a ztuhla úděsem nad svým "pyžámkem". Proč jsem nemohla spát v teplákách jako Zoe? Nebo se alespoň převlíct? Ne, to bych nebyla já - Miss Trapas. Na Emmettovu poznámku jem se tedy jenom ušklíbla, posadila se na židli a snažila se zachovat si ten výtaz "Já - jsem - ta - cool - holka, kterou - nic - nerozhází". Nejspíš to bylo ještě komičtější, nebo spíš prostě průhledné jak nádobí umyté Calgonitem a to je co říc - přece jenom, diamantový standart je prostě diamantový standart. Každopádně se oba bavili na můj účet, opět. Radši jsem to přestala vnímat a pustila se do snídaně, znamenitě ukuchtěné jako vždy. Že by si Esme oblíbila pořad Tescoma prima vařečka? Hm, je to možně. Asi za tři minuty jsem vyprskla smíchy, ještě štěstí, že jsem zrovna v puse neměla jídlo. Nemohla jsem tomu věřit, ale z knihy ležící na kuchyňské lince se na mě zubil Zounar s vařečkou v ruce, stojící vedle nápisu: ,,Kuchařka prima vařečky". To jsem vážně nezvládala, sesunula jsem se pod stůl a otřásala se neovladatelným smíchem. Oni dva samozřejmě nemohli vědět, na co jsem myslela, takže se na mě dívali jak na retarda. Škoda, při tom je to tak vtipné a Emmett si to nechává ujít. Jeho smůla. Pět minut jsem se sebou bojovala, až jsem se dokázala chovat zase kultivovaně a dojedla zbytek snídaně. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem zůstala sedět. Pohled mi zabloudil ke kuchyňským hodinám, na které jsem zůstala čučet jak tučňák na Saharu. Ukazovaly, že je jedna odpoledne!

,,To jsme vážně spaly tak dlouho?"

,,Jo," řekl klidně Emm. Ne, že bych takhle občas nevstávala, ale prostě mě to překvapilo.

,,Aha," vypadlo ze mě jenom. Někdy dokážu být vážně geniální, hlavně po ránu a skvělém probuzení. Až teď jsem si uvědomila zásadní fakta. Před chvílí jsem se probudila, ne zrovna klidně a moje vlasy...

,,Néé!" zajíkla jsem se a vystřelila rychlostí, za kterou by se nestyděl snad ani upír, do koupelny. Pohled do zrcadla mě vyděsil, bylo to opravdu kruté. Zrovna dnes musím mít horší vrabčí hnízdo než jindy. Zasténala jsem. To nám to hezky začíná. Snažila jsem se uplácat to křoví, co si nechává říkat vlasy k hlavě, samozřejmě bez úspěchu. Smířeně jsem si šla sednout zase na židli.

,,Nenávidím svoje vlasy," zasyčela jsem a přemýšlela, že se nejspíš stanu komičkou. Před chvílí jsem se probudila, vůbec jsem se nesnažila, ale ti dva už mi za tu chvíli stihli věnovat více smíchu, než je zdrávo. Konečně vím, v čem se uplatním.

,,Mohla bych se napít?" obrátila jsem se s prosbou k Emmettovi. Uvědomila jsem si, že se "děti" brzo vrátí ze školy a nějak mi vyschlo v krku.

,,Jasně, skleničky jsou támhle, ve druhý skřínce. Co si dáš?" Už se zvedal, že mi něco donese.

,,To je dobrý, naleju si vodu," zarazila jsem ho. Vzala jsem si skleničku, nalila ji téměř až po okraj a pomalu upíjela.

,,Na jak dlouho tu budete?" zavedl konverzaci Emmett.

,,Na měsíc," odvětila Zoe. Jiskřičky v Emmettových očích se mi absolutně nezamlovaly, na to jsem ho znala až moc dobře. Nechala jsem to, vyklopila do sebe ještě jednu sklenici, umyla ji po sobě a nechala odkapat.

,,Budu v pokoji," náhlasila jsem ještě, aby se neřeklo a odebrala se do teď našeho pokoje. Jak to tu jen přežiju?

Napravila jsem předešlou chybu a převlékla se do obyčejných tmavě modrých tepláků a šedého trička. Vytáhla jsem menší zrcátko, pomocí podpěrky ho umístila na stůl a usadila se k němu. Kartáčem jsem ukáznila svou hřívu, už se tomu celkem dalo říkat vlasy Vzala jsem si toaletní taštičku a šla do koupelny. Vyčistila jsem si zuby, opláchla obličej a nanesla trochu tužky a řasenky. Make-up  jsem nepotřebovala, moje pleť byla od přírody téměř bezchybná. Vrátila jsem se do pokoje, položila toaletku na noční stolek a usadila se na postel. Vůbec netuším, jak bude celý tenhle slavný výlet probíhat. Ta nejistota mě deptá, nevím, čeho se mám obávat. Nevím, jak moc zlé to je.

Do pokoje už přišla i Zoe a též se začala zkulturňovat. Vydala jsem se zpět dolů. Emmett sledoval nějaký baseballový zápas. Přisedla jsem si k němu na pohovku.

,,Tak co, prcku, jak se ti tu líbí?"

,,Je to tu velmi... Prcku?!"

,,Vždyť se na sebe podívej, jsi hrozně malinká. Máš štěstí, že moje ségra je tak malej skřítek, že ji nepředčí asi nikdo."

,,Každý nemůže být dvoumetrový bagr jako ty, velký bratře."

,,Jou jou, big brother, boss a king všech, to jsem já!" poplácal se po hrudi.

,,Pche! Co je malý, to je hezký," nenechala jsem se zahanbit a hrdě zdvihla hlavu.

,,Hezký? No, to bych se hádal..." zamumlal si spíš pro sebe. Já jsem to ale slyšela.

,,No dovol."

,,No, hezký jo. Ale trochu divoký, nebezpečný a drzý," zazubil se. ,,A v Alicině případě někdy i panovačný a velice otravý." Tomu jsme se oba zasmáli.

,,Alice je tvoje sestra?" dělala jsem blbou, aby to nevypadalo nápadně.

,,Jo, to je ten skřítek. Někdy z ní jde fakt strach, hlavně když začne vyhrožovat nákupama." V jeho očích se teď zračil nefalšovaný děs, asi vzpomínal. To mě taky rozesmálo. Všechno mi to bylo tak známé a povědomé. Bylo zvláštní sedět si teď v klidu v tomhle domě, bavit se s Emmettem a předstírat, že jsem nějaká pitomá bláznivá studentka z Mexica. Sama jsem se divila, že to zvládám. Být tak v klidu a hrát to. Tedy, po té psychické straně, s fyzickou nebyl problém - trapasy a šílené nápady mi šly od ruky.

Strávila jsem zábavný kus odpoledne. Emmett rozhodl, že od teď je Alice Skřítek a já Prcek. To bylo vážně na pěst, ale což, vybrala jsem si to později. Byl hrozně zažraný do hry a já ho schválně pořád vyrušovala. Nadávala jsem na tým, kterému fandil, šťouchala jem do něj. Skákala před obrazovkou, házela po něm polštáře, křičela mu do ucha... Prostě různé blbosti, které ho rozptylovaly. Musím uznat, že mě to bavilo. Je to škodolibé, ale na některé Emmettovy vtípky jsem nezapomněla dodnes, dlužím mu to. Předtím si vyskakoval, ale já se teď do ringu vrátila jako rovnocenný soupeř. Jen ať se těší! Bylo už asi půl čtvrté a já si uvědomovala, že vážně každou chvílí přijede zbytek rodiny. Nevyvolalo to u mě příznivé reakce. Samozřejmě se někdy setkáme, ale ne teď hned.

Dostali jsme celých pět dní na bližší seznámení s rodinou a sžití s okolím. Tudíž jsem měla volný program a s časem jsem teď mohla nakládat, téměř jak se mi zlíbí. Vzala jsem svou ještě ne úplně vybitou MP4, popadla mikinu a oznámila, že se jdu projít. Potulovala jsem se lesem, na který jsem se v noci dívala a poznávala místa, na kterých jsem už tolikrát byla. Většinou s Edwardem, samozřejmě, ne - li vždy. I tak mi tu bylo příjemně. Čerstvý vzduch, chladno tak akorát, volná příroda. Vyhlídla jsem si tlustý přelomený strom a lehla si na něj. Jen jsem ležela, poslouchala hudbu, relaxovala, meditovala... padala... PADALA! Než jsem si stihla uvědomit, že jsem na planetě Zemi, křiknul na mě někdo a já jsem leknutím spadla přímo do jehličí. Pobouřeně jsem se sebrala, oprášila ze sebe jehličí a zaostřila na Eifellovku přede mnou. Přímo přede mnou stál Jacob, v celé své kráse a že jí nebylo málo. Mohla jsem tam jen stát, koukat na něj jak sjetá a nechat se považovat za mentálně postiženou. Když jsem se vzpamatovala, díval se na mě se zdviženým obočím.

,,Ehm... Co jsi říkal?" vydala jsem ze sebe konečně. Hrdelně se zasmál a mně se do tváří po dlouhé době nahnala červeň. To je zase trapas, já se ze sebe jednou zblázním.

,,Nic. Nic důležitého. Jsem Jacob," napřáhl ke mně přátelsky ruku.

,,Charlie," přijmula jsem ji. Při zvuku mého hlasu sebou náhle mírně trhl. Zadíval se na mě, pak ale potřásl hlavou. Znepokojilo mě to.

,,Proč jsi mě tak vylekal?"

,,Promiň, mluvil jsem na tebe, ale ty jsi se vůbec nehýbala."

,,Aha, měla jsem v uších sluchátka." Vesele jsem zamáchala šňůrkou a pak nastala zase trapná minutka ticha.

,,Pěkná motorka," prohodila jsem.

,,Díky. Jezdíš?"

,,Jo, musela chudinka zůstat v Mexicu." Zasmál se.

,,U koho bydlíš?" Ou. Téhle otázky bude litovat. Nevím proč, ale Jacob neměl nikdy Cullenovi moc rád. A ještě se to zhoršilo poté, co mě Edward opustil.

,,U Cullenů." Na tváři se mu usídlila tvrdá maska, přesně jak jsem předpokládala. Ruce zaťal v pěst a jeho tělo se mírně otřásalo vztekem. Až tolik jsem to tedy nečekala.

,,Jsou divní," řekl nakonec.

,,Zatím je ani neznám, nemůžu soudit," pokrčila jsem rameny. Samozřejmě, že jsou divní a dost. Ale zrovna já mám co povídat, že? Jacob už se k tomu nijak nevyjadřoval. Povídali jsme si o všem možném, bylo mi s ním dobře.

,,Asi se tam budu muset vrátit," zhodnotila jsem stmívající se nebe.

,,Doprovodím tě."

Šli jsme mlčky. Kráčeli jsme vedle sebe, já opatrně našlapovala mezi kořeny a skoro pobíhala, jeden jeho krok byl alespoň jako dva mé. Mezi stromy začala prosvítat bíla vilka, až jsme stáli pár metrů od ní, pořád ale pod příkrovem stromů.

,,Díky. Za odpoledne i doprovod."

,,Rádo se stalo," věnoval mi zářivý úsměv, který mě nutil udělat to samé. Překvaplo mě, když mě lehce objal. Pak odešel. Ještě celá zmatená jsem šla ke dveřím a zaklepala. Hned mi otevírala usměvavá Esme a vzala mě dovnitř.

,,Dáš si čaj, zlatíčko?"

,,Ano děkuji." Prošla jsem kolem kuchyně a šla do obýváku. Byli tam všichni, Zoe už na pohovce popíjela svůj šálek čaje. Esme mi podala můj. Všichni se na mě dívali mírně vykuleně, pochopila jsem - určitě za to mohla má vůně.

,,Děkuji," poděkovala jsem ještě jednou a posadila se vedle Zoe. Všechny zlaté i jedny hnědé oči se upíraly na nás.

,,Zdravíme Vás. Já jsem Carlisle Cullen a toto je má rodina. Má žena Esme, synové Emmett, Jasper a Edward a dcery Alice a Rosalie," představoval zdvořile Carlisle a ukazoval k dotyčným, když o nich mluvil.

,,Těší mě. Já jsem Charlotta a tohle je Zoe. Studujeme v Mexicu na státní střední škole a jsme moc rády, že jste nás k sobě na ten měsíc vzali. Snad nebudeme na obtíž," chopila jsem se slova já, Zoe byla nejspíš moc zaujatá prohlížením jednotlivých členů rodiny.

,,To jistě ne. Snad se Vám tu bude líbit a chovejte se jako doma," promlouvala shovívavě Esme.

,,Děkujeme," pronesly jsme sborově.

Se všemi jsme si potřásly rukou. Nezamlouval se mi Edwardův výraz alá "tentokrát - mi - neutečeš". Museli to poznat, můj hlas, vuni a to všechno. Jsou to přece upíři. Co jsem si vůbec namlouvala? Edward to už nemohl vydržet a pořád ke mně těkal pohledem jak nadržená veverka. Nevím, jak mě to přirovnání napadlo, ale musela jsem se mu tiše uchechtnout. Samozřejmě to slyšeli, ale neměli by, takže to museli nechat být. Proběhla večeře, Cullenovi do sebe všechno statečně naházeli, Emmett se ládoval bez potíží. Celé to divadýlko mi přišlo tak komické, bylo to jak ze špatného sitcomu. Zoe šla do pokoje, já na záchod, ostatní se někam rozutekli. Vyšla jsem z koupelny a chtěla si to mířit za Zoe do pokoje, ale někdo mě zatáhl do kumbálu, který jsem mimochodem ani nevěděla, že tu kdy byl. Chtěla jsem volat o pomoc, ale únosce mi zacpal pusu. Zavřel dveře, pustil mě a já se dívala do Edwardových očí.

,,Bello?!" vyvalil ze sebe přiškrceně.

,,Cože?"

,,Poznám, že jsi to ty. Prosím, odpusť mi."

,,Ale já nejsem Bella. Žádnou Bellu neznám, tedy vlastně znám, tedy... No, já prostě nejsem žádná Bella, jsem Charlie Cambelová."

Můj výkon ho zřejmě zviklal, musela jsem se v duchu pochválit. ,,Uh, co? Já... "

,,Hele, to je v pohodě. Myslím, že vím o kom mluvíš. Bella Swanová, moje sestřenka."

,,Tvoje sestřenice?!"

,,Ano, dcera tátova bratra. To po strejdovi Charliem mám jméno. Ta podoba je velká, nejsi první a asi ani poslední, kdo si nás dvě spletl."

,,Propána... Moc se omlouvám." Kdyby mohl, je rudý až za ušima.

,,V pořádku. Kdybych si myslela, že vidím Bellu, taky bych se zachovala divně," pronesla jsem procítěně smutně. Rozhodla jsem se rovnou začít se svým divadlem. Byla jsem ráda, že jsem byla připravena na podobnou situaci a za to, že jsem tak dobrá herečka.

,,Proč?" zatvářil se nechápavě.

,,Proč?!" zopakovala jsem po něm nevěřícně a hodila po něm pohled typu "kdy - jsi - se - naposledy - probudil?".

,,Ta událot mě úplně skolila. Byly jsme si s Bellou hodně blízké," pokračovala jsem.

,,Byly?" pořád mu to nedocházelo, byl čím dál tím víc zmatenější.

,,Oh, bože, ty to nevíš!" zašeptala jsem vystrašeně. ,,Pojď se mnou," řekla jsem a vytáhla ho ven. Popadla jsem mikinu, v tašce vyhrabala baterku a zase vyběhla, nevšímajíc si zírající Zoe. Zase jsem ho chytla a táhla ho z domu. Pustila jsem ho, věděla jsem, že teď už jen půjde za mnou. Svítila jsem si před sebe baterkou a kráčela po štěrkové cestě ke kostelu. Trochu jsem se nenáviděla za to, co teď dělám, ale věděla jsem, že jinou možnost nemám. Chvíli to trvalo, ale došli jsme tam. Popostrčila jsem do staré černé zdobené branky a ta se s hlasitým vrzáním podvolila. Kráčela jsem hřbitovem, věděla jsem přesně kam jdu. Zastavila jsem se u náhrobku z bílého mramoru.

,,Charlie Swan, můj strýc," zašeptala jsem a podívala se do Edwardovy tváře. Velmi ho to překvapilo a zíral na tátovo jméno stejně jako já. Nechápal ale o nic víc, než před tím. Tohle není to, proč jsme tu. Ustoupila jsem tak půl metru doleva a přesunula pozornost na vedlejší náhrobek, velmi podobný předešlému. Žlutavý kužel světla odhalil zlatě vyrytý nápis:

Isabella Marie Swanová

* 13. 9. 1991

+ 14. 2. 2010

"V našich srdcích zůstaneš navždy"

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 14. kapitola: