Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 13. kapitola

17.01.2010 (17:30) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2355×

13. kapitola - Svalovec

Ještě nějakou dobu jsem byla z té novinky v šoku. Sam radši ani nic moc neříkala. Snažila se mě utěšit, ale po pár marných pokusech nejspíš pochopila, že to jen tak nepůjde. Ještě horší bylo, že tohle slavné ,překvápko' bylo urřené jen pro prváky a tak nemohla jet Sam se mnou. Pomáhala mi jen balit kufry, snažila se mě rozveselit a poskytovala, co jsem po ní chtěla. Dělala pro mě vše, co bylo v jejích silách. Nerada bychj í nějak obtěžovala, ale občas chtěla pomoct tak urputně, že jsem ji raději o něco poslala než abych to dál poslouchala. Nejsem malá holka, tak to sakra musím nějak zvládnout, ne?

Čas se neúprosně krátil, jako by se proti mě spikl a začala nehorázně spěchat. Měla jsem chuť rozbít vše, kde se ukazoval datum, ale něco mě zastavovalo, že by to stejně nepomohlo. Až nastal den D. Půl hodiny jsem probulila při loučení se Sam, než už vážně musela do školy. Já si po chvíli zavolala taxi, naložila kufry a jela před školu. Ještě tu moc lidí nebylo, zbývalo celkem dost času, ale pár prváků tu postávalo. Vedli většinou živé diskuse, jak to bude hustý a byli z toho celý odvázaný . Jenom ten pohled mi brnkal na nervy, raději jsem odvrátila zrak. Postavila jsem kufry na zem a na jeden si sedla. Nikoho známého jsem neviděla. Až po chvíli se prostranství před školou začínalo zaplňovat a přijela už i Zoe. Hned ke mě běžela.

,,Ahoj! Tak jak se těšíš?" A ránu chce teď nebo až po tom? Ne, dělám si srandu...

,,Tak... 0%?"

,,Tobě se tam nechce?" Zeptala se zmateným a lehce zklamaným tónem. Chytrá holka, pochopila...

,,No jo. Už jsem tam byla." Prohodila jsem ledabyle.

,,Aha." Řekla jenom a dál jí to ani nezajímalo. Vzpomněla si totiž na svou novou úžasnou řasenku a hovor byl obstarán na pár hodin dopředu. Bylo nám líto, že s námi nemůže být Sam, ale zase jsme si říkaly, že má Davida a celý byt jenom pro sebe. Nad tím jsme se ještě hodnou dobu uculovaly a pochichtávaly jak nějaké pitomé slepice.

Za pár hodin jsme byli na místě. Parkovali jsme před nějakou školou, ale Forkská střední to určitě nebyla.

,,Vystupujeme!" Zavelel obtloustlý učitel s pleškou a brunátnou bradou, nevím jak se jmenuje, ale myslím, že je to náš zeměpisář a popostrkoval žáky k východu. Vystoupila jsem se Zoe jako jedna z prvních a nasála ten čerstvý vzduch. Jak mě se po tom stýskalo.

,,Tak! Právě se nacházíme blízko města Forks, v rezervaci La Push. Sem chodí místní žáci do školy. Máte tu půl hodiny rozchod, já musím ještě něco vyřešit. Hlavně se zdržujte jen zde po okolí, nevzdalujte se nikam dál. Za půl hodiny se tu všichni sejdeme." Oznámil opět ten samý učitel. Žáci se nadšeně rozeběhli. Ještě víc se rozeběhli, sotva co učitelův šos od směšného vínového fráčku zmizel za rohem.

,,Tak kam?"

,,Uff. No, já nevím. Asi zůstaneme tady a budeme tu prostě chodit."

,,Moudrá odpověď."

A tak jsme se se Zoe jen tak potulovaly rezervací. Jakeovou rezervací. Dříve i tak trochu mojí rezervací. Přesto, že jsem v La Push pobývala poměrně dost často, tady jsem to vůbec neznala. Bylo to tu krásné, snad ještě ,přírodnější' než ve Forks, jestli je to možné. Všechno mi ho tu tak připomínalo. Stromy, zeleň, ta jednoduchost, nenucenost, jako by to tu takhle prostě vyrostlo. Nízká obloha, příroda, jehličí, les, drsnost, dřevitá vůně... To všechno ho tak vystihovalo, znázorňovalo, připomínalo. To všechno byl můj Jacob. Jak se teď asi má? Našel si přítelkyni? Je hezká? Určitě ano... Jestlipak je teď uvnitř, v té bytelné budově a nemá nejmenší páru, kdo si to štráduje po parkovišti jeho školy? Tak bych ho chtěla vidět. Ale poznala bych ho vůbec? A kdyby, on by nepoznal mě, takže je to vlastně úplně jedno.

Byla jsem dost vykolejená ze svých pocitů a ze sebe vůbec. Nechápala jsem své myšlení. Tedy, je pochopitelné, že Jacob je můj blízký přítel a že se mi po něm stýská. Ale je pro mě opravdu jen přítel? Nic víc? Jestli ano, tak proč se mé myšlenky všechny točí jen kolem něho? Není to trochu podezřelé? Ale teď jsem do toho zamotaná ještě víc. On mě chtěl. Toužil po mě. Miloval mě. To já přeci vytrvale odmítala jeho. Já byla ta, která ho brala jen jako kamaráda. Já byla ta, která nechtěla víc, která ho odmítala. A teď... Cítila jsem to. Cítila jsem lásku. Opravdovou. Jacob do mého života vždy neodmyslitelně patřil, ať jsem to neviděla nebo si to prostě jen podvědomě nepřiznávala. Nemůžu bez něj být, tím víc, když je tak blízko. Ale n emůžu přece zakřičet ,,Jacobe!" a skočit mu kolem krku. To by nebylo úplně normální.

Nerozuměla jsem své náhlé náklonosti k Jacobovi a topila jsem se ve změti zmatenosti těch citů ve mně. Je možné milovat dvě osoby najednou? Protože mě se to právě podařilo. Svou díru v hrudi, zející stále stejně bolestně jsem nemohla zapomenout. Přetrvávala ve mě věčně ať si říkám Bella nebo nějaká zpropadená Charlie. Na faktu, že Edward byl první, kdo mé srdce získal a taky si svůj výtěžek náležitě odnesl, to nic nemění. Já ani neodporovala. Zasloužil si ho. K čemu srdce když netluče? K čemu, když zemřelo? Akorát by překáželo a zbytečně se mi pletlo do cesty. Edward je dávná kapitola, dopsaná, ukončená a zapečetěná. Dál příběh pokračuje bez něj. A tak, když Romeo vezme roha, uvědomí si Julie, že Paris ve skutečnosti není vůbec špatný. Že to Paris je ten, kdo ji má celou dobu neskutečně rád, snesl by jí modré z nebe, nikdy by jí neublížil a vždy tu byl pro ní. To Paris je Julii celou dobu věrný, on si zaslouží její lásku a trpělivě čeká, až si to i ona uvědomí. Proč jen ta Julie zpacká, co může? Vše si vždy uvědomí až tak pozdě. Ta Julie je ale blbá. Takhle dopadá slavný příběh lásky? Romeo za horama, Paris taky v tahu a Julie na prášky? To to ten svět dopracoval...

,,Myday, myday! Houston volá Lee, přepínám!" Volala přímo vedle mě Zoe a mávala mi dlaní před obličejem. Čímž mě probrala z mé mírně upravené verze Shakespeara a vrátila mě na planetu Zem.

,,Příjem. Probouzíš mě k životu už dlouho?"

,,Dost dlouho na to, abych zjistila, že jsi totálně mimo." Přiznala upřímně.

,,Sorry." Omluvila jsem se jen.

,,V pohodě. Nechceš mi něco říct?" Navrhla vědoucně. Á, já zapomněla, naše slečna Já - tě - prokouknu se opět přihlásila o slovo. Ale já jí to vlastně chtěla říct. Musela jsem se někomu svěřit.

,,No, víš jak jsem říkala, že už jsem tu byla. Nebyl to jen výlet na odpoledne. Jezdívala jsem sem... za sestřenicí. Znám jednoho kluka, který bydlí tady, v rezervaci La Push. Jde o to, že jsme byli kamarádi a on chtěl víc, ale já ne. A teď tuším, že se to obrátilo proti mě. Jenže už je to dost dávno, byli jsme malí, je to pryč. Vypadala jsem úplně jinak, byla jsem někdo jiný. Nedivila bych se, kdyby mě nepoznal nebo kdyby si ani nevzpomněl. Zase tak dobře jsme se neznali. Věděla jsem to spíš z drbů a z jeho chování a tak..." Zamlouvala jsem to ještě. Koncově to vyznělo dost divně a těžko uvěřitelně, ale s tím už nic neudělám.

,,Nevěděla jsem, že už jsi tu někdy byla. Jako takhle. Tak pro s tebou byla zábava jak na pohřbu." Picla se dlaní do hlavy.

,,No jo. Chtěla bych se s ním zkusit seznámit znova. Využít toho, že jsem pro něj neznámá holka  zkusit se spřátelit."

,,To je super nápad. Využij to ve svůj prospěch!" Pochválila mě.

,,Zoe, hlavně to nesmíš někomu říct. Nechci, aby se vědělo, že to tu znám."

,,Proč, jestli se můžu zeptat?"

,,Já sama ani moc nevím. Ale prostě bych byla ráda , kdyby to zůstalo naše tajemství."

,,Dobře. Co budeme dělat teď?" Usmála se na mě Zoe a očima přejela po okolí, jako by hledala něco, čím by se zabavila. Když najednou se ozvalo zvonění a pořádný hluk. Viděla jsem jenom Zoein omámený pohled putující někam za má záda a slyšela potiché ,,Oh - my - god" vycházející z jejích úst. Zmateně jsem se ohlédla a viděla všechny ty quiletské nadupané přismahlíky valící se ze dveří školy. Můj pohled ale upoutal jen jeden. Kráčel ke své motorce a po cestě z kapsy kraťasů vytahoval klíčky. Černé vlasy se mu ježily do stran. Už neměl ve tváři ty dětské rysy, byl muž, i když nemůžu popřít, že roztomilý byl stejně. měl tmavé kraťasy a bílé triko, které docela těsně obepínaly jeho fakt vypracované svaly. Už byl u své motorky a dozadu si hodil batoh. Najednou zvedl hlavu a zpod tmavých řas na mě spočinuly jeho oči. Ty krásné tmavé uhrančivé oči. Minutku si mě zkoumavě prohlížel a pak vycenil rovné zuby kontrastující s rudou pokožkou v rozverném úsměvu, z kterého jsem málem šla do kolen. Pak nasedl a odjel. Já jen opařeně stála, valila oči na místo, kde zmizel a na rtech mi pohrával dosti připitomělý úsměv.

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 13. kapitola: