Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 10. kapitola

08.12.2009 (09:30) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2369×

10. kapitola - Sžití

Někdo:

Jasný svit luny ozařoval úzký zurčivý potůček, v jehož odrazu třpytil se ten velký štříbřitý kotouč, jak kdyby měl dvojníka. Odlehčené ticho rozlévalo se po celé krajině, rušen snad jen občasným cvrlikotem. Svit dopadal až na udusanou sněžnou cestu, kde jasně žretelné byly stopy bot. Ač všechny věci zde byly všdní a obyčejné, nikdo nenarušoval posvátnou nádheru jednoduchosti. Nikdo ji nenarušoval, ale ani neviděl. Jen jedna mlčící dívka, sedíc na lavičce, vychutnávala si pocit klidu a samoty. Bělostné chomáčky vloček připomínající malé chuchvalečky vaty spadaly jí do ohnivé hřívy a pokrývaly bělounkým závojem i vše kolem. Ona jen seděla, mlčela. Na nikoho nečekala a také nikdo nikde nečekal na ní. Byla volná, svobodná. Zasněžená noční krajina ji uchvacovala, fascinovala, okouzlovala; milovala ji a dokázala ji na tváři rozprostřít úsměv. Někoho by možná nebavilo sedět a pozorovat jen obyčejnou noc se skrývajícími se nočními živočichy, natož aby se tomu usmíval. Jí se to ale líbilo. Byla doma, v krásném chladném Forks.

***

Momentálně se jí však vůbec nelíbilo, že se probudila a silně pražící slunce ji pálilo na na tváři. Rozespalýma očima kmitla k budíku. Teprve pšt ráno? Nechápala, že ta hloupá žhavá zlatavá koule ji může otravovat už v tak brzkou hodinu. Rozhrábla lehkou peřinu a štrachala se ke dveřím. Jak čekala, Sally pořád hlasitě oddechovala v hlubokém spánku. Udělala si kávu a chtěla si k ní dát pečivo, jediný problém byl, že tady žádné nebylo. Fňukavě si povzdechla a kecla sebou na židli, na znamení prostestu. Co by se dalo čekat, bydlí přece se Sall, známou pařmenkou. Ta, že by se on ěco rozumně postarala? To dřív spadne Eiffelovka. Potřebovala se ale probrat z ospalého stavu a tak nakonec uznala, že to bude účinné probuzení a že jí nic moc jiného nezbývá. Nechala si tepláky, ve kterých spala i velké tričko a natáhla si přes to jen mikinu, co našla u dveří na věšáku. Do uší strčila sluchátka od své MP3 na nejvyšší hlasitost, seběhla schody, pozdravila rozespalou recepční a vyběhla ven na téměř liduprázdnou ulici. Nijak ji neudivovalo, že tu skoro nikdo není, vždyť je teprve pět ráno. Jaký blázen by se v tuhle dobu loudal po ulicích? Znenadání se rozběhla a rozhodla se, že se po ránu trochu rozcvičí. Oběhla pár bloků, nebyla ani tak unavená, ale řekla si, že to stačí. Zašla so samoobsluhy, koupila nějaké to čerstvé voňavé pečivo a ve stánku vedle další kávu. Zahlédla krabičku se značkou svých oblíbených cigaret a po chvíli váhaní se rozhodla, že by si je po dlouhé době mohla dopřát. Koupila si tedy i krabičku a malý nachový zapalovač. Vyšla ven a zahlédla malý parčík, jako stvořený pro její ranní relax. Blaženě usedla na lavičku a zapálila si. Pozorovala všechny ty stromy, záhony, exotické květiny a se zavřenýma očima si přestavovala, že je na tom magickém zasněženém místě z jejího snu.

Ray:

,,Ahoj." probral mě milý příjemný chlapecký hlas. Leknutím jsem prudce oteřela oči, hlasitě vyjekla a následovně se mohutně rozkašlala, kvůli špatnému vdechnutí cigarety. poplácával mě po zádech a odhaloval sadu zářivých zubů v širokém úsměvu. Až teď, když jsem se tak nějak uklidnila jsem měla šanci si všimnout, že je moc hezký. Vlasy černé jako uhel mu spadaly do obličeje a krásně podtrhovaly jeho černo - čokoládové oči a snědou pleť. Měl jen kraťasy a triko a tak se jeho sportovní dokonale vyrýsovaná postava nedala přehlédnout. Uff, proč se takový kluk obtěžuje mluvit s někým, jako jsem já?

,,Ahoj." vypadlo ze mě po hodné době.

,,Jak je?"

,,Asi dobře... My se známe?" ptala jsem se lehce vykolejená. Myslím, že takového luýka bych si pamatovala.

zasmál se mému zmatení. ,,Ne, ale můžeme to napravit."

Páni, ten kluk má ale sebevědomí! Ne, že by mi to vadilo... ,,Proč ne?"

,,Super," - zářivý úsměv - ,,Já jsem David."

A já jsem kdo?! Ray, přemýšlej! ,,Já jsem Charlotta, ale kámoši mi říkají Charlie." představila jsem se taky, se svým narychlo vymyšleným jménem a potřásli jsme si rukama. To bylo o fous, chvíli jsem si myslela, že budu muset říct nevím a to by nebylo zrovna normální.

,,Bydlíš tady?"

,,Jo, přistěhovala jsem se s kamarádkou z New Yorku. Zatím pobýváme támhle." ukázala jsem prstem k hotelu.

,,Aha! Budete chodit sem do školy? Nebo vlastně..." zamyšleně a s jistou zvěsavostí na mě pohlédl. ,,Kolik ti je?"

,,Šestnáct." Doufám.

,,Mě je sedmnáct, tak to bys chodila jen o ročník níž, ne? ptal se zase s tím zářivým úsměvem.

,,Jo, to asi jo."

No, to je super!" obdaroval mě dalším vyceněním bělostného chrupu.

,,Hmm. Jo, jo." pokusila jsem se o úsměv, jeho nadšení bylo nakažlivé. ,,Už budu muset jít, kamarádka na mě čeká." zalhala jsem a svýčitkami pomyslela na tvrdě pochrupující Sall, která ani neví, že jsem pryč, natož aby na mě čekala.

,,Jo, jasně. Promiň." řekl už trochu posmutněle a taky se zvedl z lavičky.

,,Měj se hezky."

,,Ty taky, Tak snad ahoj ve škole." asi jsem se spletla, jeho veselou náladu nejspíš jen tak něco nezkazí.

Rozloučili jsme se a já se vydala k hotelu. David byl moc milý, sympatický a navíc pohledný. Za můj odtažitý přístup nejspíš mohla má určitá averze vůči krásným sedmnáctiletým klukům nebo jen strach z poznávání nových lidí, kteří by mohli způsobitnovou další bolest. Bylo mi líto, že jsem se k němu chovala s takovým nezájmem, když byl na mě tak hodný, ale to jsem prostě já - zkazím, co můžu. Potichounku jsem otevřela dveře od našeho pokoje a proklouzla do kuchyně. Na stůl jsem položila položila pečivo. Hodiny právě ukazovaly, že bude šest. To bych ani neřekla, že jsem tam zkejsla tak dlouho. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem se rozhodla podívat se po nějakém tom pronájmu. V novinách bylo docela hodně nabídkek, nejvíc mě asi zaujala tahle:

Nabízíme 1+KK k pronájmu.

V dobrém stavu, rekonstruováno.

$500 za měsíc.

Nabídka spěchá!

Tel.: 732598491

Vytočila jsem číslo a čekala.

,,Haló?" ozval se z druhé strany ženský hlas.

,,Dobrý den. Jmenuji se Charlotta Cambelová a volám kvůli vašemu inzerátu v novinách. Je ten pronájem ještě volný?"

,,Aha!..., " vydechla žena pochopením a náhle se její hlas zdál milejší ,,Jistě, je to pořád volné. Takže vy by jste měla zájem?"

,,Ano. Sháním s kamarádkou bydlení a vaše nabídka vypadá úžasně."

,,Skvěle. Kdy by jste se mohly přijít podívat?"

,,Máme čas pořád. Co by se hodilo vám?"

,,Mohly by jste například hned zítra?"

,,Jistě."

,,Tak zítra, ve... tři hodiny?"

,,Dobře. Budeme tam. Nashle."

,,Na shledanou." rozloučila se také a já zaklapla telefon.

,,Tak to bychom měly... " mumlala jsem si pro sebe.

,,Dobré ranko!" zahlaholila Sall, dyž vypadla z dveří pokoje.

,,Dobré. Co, že tak veselá?"

,,Je krásně." říkala tónem, skoro jako by mě kárala, že jsem si toho nevšimla Samozřejmě to myslela z legrace.

,,Jo, je nádherné počasí a ani tam není moc horko. To je jiné než v NY." dumalajsemzamyšleně a dívala se z okna.

,,Ty už jsi byla venku?"

,,Jo." přitakala jsem a kýla ke stolu s pečivem. Načež se na něj Sall dravě vrhla a já se mohla potrhat smíchy. Připadala jsem si, jako kdybych se starala o nějakého domácího mazlíčka a po dlouhé době mu dala jídlo. Musela jsem se smát ještě víc, když jsem viděla, jak se tím pečivem cpe s takovou vervou. Nechápavě na mě pohlédla s úplně nafouklou přecpanou pusou. Vypadala jako křeček, to už jsem se smíchy válela pod stolem. Ona se naštvaně zamračila a jedla dál. Když jsme se najedly, ukázala jsem jí inzerát, přeříkala telefonát s majitelkou a pověděla, že jdeme zítra na obhlídku. Byla nadšená a i když jsem si myslela, že to víc nejde, byla ještě rozjařenější. Den jsme si užily, zašly jsme si do kina a prošly se po okolí. K večeru na mě Sall vytasia s nabídkou.

,,Ray?" začala opatrně ,,Co takhle jít se trochu pobavit?" Ten nevinný kukuč mě vážně neoblafnul. Obrátila jsem k ní pozornost a nadzvedla obočí.

,,No, jenom do nějakého klubu nebo na diskotéku..." nlela rychle, že jsem to sotva pobírala a dělala psí oči. Co to na mě zkouší? No, ale proč ne? Trochu si zatancujeme, dáme si colu a zase půjdeme.

,,Dobře." řekla jsem klidně.

,,Cože?!"

,,Dobře."

,,Fakt?! Jako vážně?!"

,,Jo."

,,Já tomu nemůžu uvěřit!" výskla a začala šílet.

,,No dovol, tvůj přístup mě uráží." prohlásila jsem a naoko uraže ně jsem se otočila od ní mírně v bok.

Sall mi hned skočila kolem krku, jásala a tetelila se jako sluníčko, dokud  jsem zase neroztála. K večeru jsme se tedy začaly připravovat. Povolila jsem dokonce, k Sallyině převeliké radosti, že se svěřím do její moci a tak už jsem po chvíli jen seděla a vnímala malé štětečky přejíždějící mi po víčku a nanášející mi na něj barevná prachová líčidla. Já jsem pak zase namalovala jí. Měla jsem ocelově šedé a olivově zelené stíny, řasenku a černé linky. Na puse krvavě rudou matnou rtěnku.Vypadala jsem dobře, Salll má šikovné ruce. Jí to samozřejmě slušelo daleko víc, já něikdy nebyla srásná,vždy jsem byla spíš obyčejná, nevárazná. Jí jsem udělala černé linky, stíny v různých odstínech modré a černé. Vzala jsem si na sebe šaty, co jsem si koupila včera před srazem se Sall. Byly bez ramínek a tak do půli stehen. Jejich barva byla červená, ale taková lehká, jemná (šaty). Já tvrdím, že jsou hezké. Sall tvrdí, že jsou provokativní a sexy. Taky si div nevykoukala oči, že já, antishopaholik, jsem si koupila takový krásný úlovek, za který by se rozhodně nestyděla ani ona a hned se začala radovat, jak mě konečně vytáhne na nákupy. Ne, že by mě netahala nakupovat i předtím, ale že by to snad bylo poprvé i dobrovolně. Ona měla na sobě takové bílé mini, samozřejmě jí to nehorázně slušelo a já to mohla jít zabalit, o tom však ona nechtěla ani slyšet. Proč jen si nechce připustit, co je zřejmé? Stejně všichni budou viset pohledy na ní a mě si ani nevšimou.

A tak jsme vyšly před hotel, zavolaly si taxíka a poprosily řidiče, jestli by nás nehodil před nejbližší klub. Vyklopil nás u nějakého, kde to užod pohledu vážně žilo a muzika hrála hlasitě, až mírně uširvoucně, na což jsem ale byla zvyklá. Vešly jsme dovnitř a nechaly se unášet rychlými tóny, vlněním těl a barevnou září reflektorů.

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 10. kapitola: