Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem tvoje! 7. kapitola

Alice

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Nejsem tvoje! 7. kapitolaVšem těm, kteří ještě čekají na tuhle povídku, se moc omlouvám. Dřív to ale vážně nešlo. Jediné, co mohu slíbit je, že teď budou kapitolky přibývat rychleji. Teď ke kapitolce, Edward si díky Bellině stavu něco uvědomí a někdo mu v tom pomůže...

22.10.2010 (09:30) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1609×

Edward:

 

„Edwarde, jdi ven! Takhle mi nepomáháš!“ poručil mi Carlisle.

Já ho ale jen stěží vnímal, má mysl byla plně zaměstnaná Bellou. Její srdce tlouklo stále slaběji. Téměř jsem ho neslyšel. Umírala a já s tím nemohl nic udělat. Rukou jsem rozdrtil hranu stolu, na kterém ležela. Zuřil jsem, tohle bylo tak nespravedlivé, ona si nezasloužila zemřít, ne takhle. V duchu jsem začal odříkávat modlitbu, o níž jsem si myslel, že jsem ji dávno zapomněl. Prosil jsem Boha, aby ji ušetřil, aby ji ještě nechal žít. Nemohl ji přece chtít vyrvat z tohoto světa, to přece nemohla být jeho vůle! Kdyby bylo možné, abych vyměnil svůj život za její, bez zaváhání bych to udělal.

Najednou se mi zatmělo před očima a já se ocitl v nádherné zahradě plné velkých, rostlých dubů, kolem kterých byly vysázeny záhonky lilií a vzadu kousek dál stál velký dřevěný dům. Přesně takový, po jakém jsem toužil jako chlapec, přesně takový, v jakém jsem jednou chtěl žít s ženou mého srdce a našimi dětmi. Nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem se na ten dům jít podívat blíž. Pomalu jsem vykročil směrem k němu, když se přede mnou najednou objevila asi šestiletá holčička, která jako by Belle z oka vypadla, až na oči, ty měla zelené, jako nejčerstvější tráva, jako jsem míval, když jsem byl ještě člověkem.

„Pojď, tatínku, maminka už na nás čeká,“ řekla a svými malinkými prstíky mě chytla za rukáv košile a táhla mě směrem k domu.

Tati? Co se to děje? To přece není možné, to musí být nějaký špatný vtip. A co se vůbec stalo s Bellou? Kde je a kde jsem vlastně já? Chtěl jsem se té holce vytrhnout a říct jí, že tohle je omyl, že já nejsem její otec, ale měla překvapivou sílu. Ještě několikrát jsem se jí pokusil vysmeknout, bezúspěšně. Dokonce vypadala, že si mé snahy ani nevšimla. Rozzuřeně jsem otevřel pusu, abych jí řekl, co si o tomhle všem myslím, ale když jsem chtěl začít, nešlo to. Jen naprázdno jsem pohyboval ústy, ale nevyšel z nich jediný zvuk. Nezbylo mi nic jiného, než ji bezmocně následovat.

Pomalu jsme vystoupali po schodech na verandu, kde seděla Rosalie a zaujatě četla nějakou knihu, když si nás všimla, široce se usmála.

„Konečně jste tady vy dva, už jsme se o vás začínali bát,“ pokárala nás a potom tu malou holku objala a políbila ji na tvář.

Rosalie a s dobrou náladou, když Emmett není nikde v dohledu? Tohle začíná být čím dál tím podivnější. Vešli jsme společně do domu a zastavili se v rozlehlé místnosti s krbem, která zřejmě sloužila jako obývací pokoj. Na sedačce seděla  Bella a na klíně jí seděl malý chlapec, nemohlo mu být víc než dva roky a hlasitě se smál.

Když mě Bella uviděla, v očích se jí objevila ta jiskra, kterou jsem vídával, v očích Alice, když se dívala na Jaspera, stejně jako v očích Emmetta, když se poblíž objevila Rosalie a Carlislea a Esme tomu nebylo jinak. Jen já tohle ještě nikdy nezažil. Teď se ale zdálo, že ta láska v Belliných očích patřila mně.

Odložila chlapce na zem a vrhla se ke mně. Teprve teď jsem si všiml jejího mírně vzedmutého břicha.

„Lásko, kde jste byli? Měla jsem strach,“ zašeptala mi do ucha a jemně mě políbila na tvář.

Když to udělala, dech mi najednou uvázl v hrdle.

„Já, já…“

Chtěl jsem jí odpovědět, vážně jsem chtěl, ale vlastní tělo mě zrazovalo. Ne! To zvládnu, jen odpovím, to bude v pořádku. Přemlouval jsem sám sebe.

„Stttýskalo sse ti popo mně?“ To bylo jediné, na co jsem se chraplavým hlasem zmohl.

„Samozřejmě že ano a nejenom mně,“ odpověděla, vzala mou pravou ruku a položila ji na břicho. Ve chvíli, kdy se jí mé prsty dotkly, ucítil jsem po její kůží malý, téměř nepatrný pohyb.

„Co to bylo?“

„Co asi myslíš, přece náš druhý syn, ty Enstaině.“ Zachichotala se a poprvé, od začátku tohohle zvláštního dobrodružství, jsem se měl čeho chytit. Něco zůstalo stejné, Bellina proříznutá pusa se nezměnila.

Najednou mě zaplavil zvláštní pocit a já si uvědomil, že je to štěstí. Jako by doteď část mě chyběla, ale nyní jsem se cítil úplný. Sklonil jsem se k Bellině tváři a políbil ji na rty. Do toho polibku jsem vložil všechno, všechen strach z neznáma, štěstí, lásku…

A pak najednou se kolem mě opět rozprostřela tma.

„Edwarde, vstávej. Co se s tebou děje?“ lomcovala se mnou Alice.

Dezorientovaně jsem se rozhlédl a zjistil, že ležím na pohovce v obývacím pokoji. Podle tmy za oknem, muselo být už hodně pozdě. Musel jsem být mimo téměř celý den.

„Alice, já. Měl jsem takový zvláštní sen. Byla tam Bella a Rosalie a Bella čekala dítě, moje dítě.“

„Edwarde, to nebyl sen. To byla moje vize,“ usmála se na mě Alice.

„Tvoje vize?“

Takže tohle by se mohlo opravdu stát? Vážně bychom spolu jednou mohli být šťastní?

„Bella, co je s Bellou?“ došlo mi najednou.

„Klid Edwarde. Bella už je na tom lépe. Carlisleovi se podařilo zastavit to krvácení, sice se ještě neprobrala, ale Carlisle si myslí, že bude v pořádku. Teď leží u sebe v pokoji,“ odpověděla Alice, jako by mi četla myšlenky.

Okamžitě jsem se zvedl a spěchal za ní. Když jsem vstoupil, mé mrtvé srdce poskočilo radostí. Jen pohled na ni, klidně spící v posteli, mi přinášel štěstí.

Opatrně, potichu, abych ji nevzbudil, jsem přešel k posteli a klekl si k ní. Byla tak nevinná, jako porcelánová panenka, která by se mohla neopatrným zacházením roztříštit.

„Volal jsem do Volterry,“ prolomil ticho Carlisle. Ani jsem si nevšiml, že přišel.

„Aha, a co Aro říkal? Přijede?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem. Na Ara jsem zrovna teď vážně neměl náladu.

„Ne, nepřijede. Prý to není jeho problém.“

„Není jeho problém? Vždyť je to jeho snoubenka!“ Stálo mě veškeré mé úsilí, abych udržel hlas na snesitelné rovině, abych nevzbudil Bellu.

Musel jsem na lov, hned. Momentálně jsem totiž měl neovladatelnou chuť zabíjet…

 

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem tvoje! 7. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře