Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem tvoje! 3. kapitola

07.08.2010 (10:45) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2033×

Edward:

„Okamžitě mě přestaňte osahávat, nebo toho budete litovat!“

„Isabello, on to má v popisu práce, je tu pro naši bezpečnost!“ Proboha! To ta hysterka v životě neletěla letadlem?

„Aha. Tak pardon,“ hlesla rozpačitě.

„N-nic se nestalo, můžete jít,“ odpověděl zaměstnanec s pohledem zarytým hluboko do země.

Hurá, třeba se dneska do toho zpropadeného letadla ještě dostaneme.

Konečně jsme se dostali do letadla. Sice jako poslední, ale stihli jsme to. Když jsme se usadili a letadlo se začalo rozjíždět ke startu, Bella se mě vystrašeně chytla a pevně mi stiskla ruku. Vypadala tak bezmocně, jak se mě tak držela, jako malé štěňátko.

„Nemusíš se bát, to bude dobré,“ snažil jsem se uklidnit.

„Já se ale vůbec nebojím! A co je ti vůbec do toho?“ vyjela na mě.

„Nic. Jen, že je to má ruka, co drtíš.“ Jen s velkým úsilím jsem udržel vážnou tvář.

„Co? Jo aha.“ Rychle mě pustila a přesunula se co nejdál ode mě.

Chvíli jsme byli zticha, ale mně to po chvíli nedalo. Chtěl jsem se o ní dozvědět víc.

„Kdo vlastně jsi?“

„Jak to sakra myslíš?“ zavrčela na mě.

Bezva, doufám, že bude takhle příjemná celý let.

Bella:

Kdo vlastně jsem? Vážně zajímavá otázka. Co mám asi tak odpovědět, když to nevím ani já sama?

Tohle celé byl vážně špatný nápad, já jsem k nim nechtěla. Jak mám celý rok vydržet bez mého miláčka? A navíc ještě v téhle rodině vegetariánů. Fuj, je to nechutné. Pít zvířecí krev? To tak! Dobře, uznávám, že během posledního „výletu“ s Jane do jednoho klubu ve městě jsem se nechala trošku unést, ale co? Vždyť lidí je na Zemi tolik, jsou jako hmyz. Vážně nechápu, proč se miláček tolik zlobil, jen jsme s Jane trochu probraly jejich řady, dělaly jsme jen to, co dělá Heidy.

Ale Aro se mohl zbláznit. Jane zavřel na půl roku do vězení a to i přesto, že to je velmi důležitá část jeho gardy, no a mě poslal ke Cullenovým, někam na konec světa! Jakže se ta díra jenom jmenuje? Forks? Z toho co jsem slyšela, tam prý svítí slunce asi tři dny v roce. To mi Aro dělá naschvál! Moc dobře ví, jak moc miluju slunce a co si o celé té povedené rodince vegetariánů myslím. Navíc je opravdu komické dostávat kázání zrovna od něj, všichni si moc dobře pamatují, jak se jednou neudržel a vysál celou vesnici. Museli to pak prý svést na mor. Ještě jsem neslyšela o moru, co tohle způsobuje. Škoda, že jsem tam tehdy nebyla, tuhle podívanou bych si užila. Ten středověk vážně musely být skvělé časy.

Od té doby se ale podle Ara hodně změnilo. Prý už nevládneme tomuto světu a já se musím naučit chovat se podle toho. Pochopit lidi a jejich zvyky.

Vážně nevím, k čemu by mi to mohlo být dobré, lidé jsou potrava. Nic víc. To jen ti blázniví vegetariáni se je snaží povýšit na něco víc. A já teď s nimi musím strávit celý jeden rok. Doufám, že je někteří spolužáci navštěvují, jídlo až do domu by nebylo špatné, hlavně musí být krev hezky čerstvá a mladá. Jednou jsem z hladu vysála takového starého dědulu a celý týden mi pak bylo zle, starší kusy se děsně špatně tráví. Nejlepší jsou tak mezi osmnácti a třiceti lety, to je krev nejchutnější, pak už je to bída.

„No myslím, jestli jsi upír, nebo člověk, nebo co?“ozval se znovu ten otravný hlas vedle mě a vytrhl mě z mých úvah.

Co jsem komu udělala? Být ve společnosti toho neandrtálce je vážně za trest, nikdy jsem k nikomu necítila takovou nenávist jako k němu. Stačilo, aby otevřel pusu a už jsem si představovala tisíc způsobů, jak mu ublížit. Celá ta jeho rodina mi už z principu lezla na nervy, ale on je případ sám pro sebe.

„To tě vůbec nemá co zajímat, laskavě se starej o své,“ odpověděla jsem mu a v duchu litovala, že to hloupé letadlo je příliš malé. Tak ráda bych mu opět dopřála možnost zahrát si na netopýra.

„Jak chceš. Jen jsem chtěl být zdvořilý,“ pokrčil lhostejně rameny.

Dál jsem mu už nevěnovala pozornost a během chvíle jsem se pohroužila do hlubokého spánku.

Zrovna se mi zdál krásný sen, když v tom najednou se mnou někdo prudce zatřásl a okamžik na to na mě vychrstl nějakou ledovou tekutinu. Okamžitě jsem otevřela oči.

„Který idiot!“ zařvala jsem nasupeně. Tohle mohlo napadnout jen jedinou osobu. Ano, nemýlila jsem se, nade mnou se skláněl ten idiot a smál se na celé kolo.

„Promiň, ale nešla jsi vzbudit a už jsme tady.“

Chtěla jsem ho okamžitě nechat se proletět, ale Carlisle mi to překazil.

„Pojďte, ať dorazíme domů ještě dneska,“ vzal mě kolem ramen a vedl mě ven z letadla, Edward šel za námi, a když jsem se otočila, vrhal na mě jeden výsměšný pohled za druhým.

Jen počkej hošánku, nikdo si nebude zahrávat Isabellou Volturiovou! Budeš litovat, že jsi si kdy se mnou začal, já tě naučím.

Když jsme konečně dostali naše kufry, vydali jsme se na parkoviště, kde měli Cullenovi zaparkovaná svá auta. To ani nemají vlastního šoféra? Kam jsem se to proboha jenom dostala? Doufám, že mám alespoň vlastní koupelnu!

„Isabello, ty pojedeš s Edwardem,“ oznámil mi Carlisle a ukázal na nablýskané, stříbrné Volvo. To ani omylem! S ním v jednom autě nebudu!

„A proč mám jet zrovna s ním?“ tahle představa se mi nelíbila tím víc, čím déle jsem o ní přemýšlela.

„Protože Edward je jediný, kdo má v autě dostatečně místa na tvé kufry. A navíc, je v autě jako jediný sám."

Takže s Panem Prudičem nevydrží ani vlastní rodina, ale já s ním mám vydržet celou hodinu v jednom autě! Jako by nestačil ten let.

„Hodláš tu vystát důlek a nebo naše výsost laskavě nastoupí?“ opět se ozvala má osobní pohroma.

„Ale jistě, jen čekám, až mi můj šofér nandá kufry do auta a otevře dveře,“ odpověděla jsem a věnovala mu jeden z mých nejsladších úsměvů.

Teď už jsem se na cestu doslova těšila a jen jsem doufala, že mu výraz, který se mu objevil na obličeji, vydrží co nejdéle.

Dveře jsem si ale raději otevřela sama. Potom, co jsem viděla, jak Edward zachází s mými kufry, nechtěla jsem dopadnout stejně. Ještě štěstí, že mi miláček koupil kufry od Vuittona, snad to přežily v pořádku. Interiér auta byl, na tenhle model, nádherný. Jistě mu ho museli dělat na zakázku. Chtěla jsem si rýpnout, že tak levným autem jsem ještě nejela (což byla mimochodem pravda), ale Edwardův obličej, který postupně čím dál tím víc blednul, mě trochu odradil. Přeci jenom, byl to on, kdo řídil a já si svého života příliš cenila, než abych chtěla riskovat.

Cestu jsme na konec zvládli mlčky, oba jsme byli otrávení z přítomnosti toho druhého.

Asi po hodině, jsme sjeli na nějakou lesní cestu a pokračovali po ní. Během pár minut jsme začali zpomalovat, až jsme zastavili před nějakým domem. Tak tohle je to jejich skvělé sídlo? Vždyť i naše tělocvična je větší! Vážně nechápu, z čeho byl Aro tak nadšený. Vždyť je to jako lepší zahradní domek!

„Vystoupíš sama, nebo ti mám pomoct?“ Jistě, čekala jsem kdy se ozve. Pomyslný mír mezi námi trval už příliš dlouho. Celou hodinu a dvacet minut.

Jeho poznámku jsem se rozhodla ignorovat a vydala jsem se v závěsu za zbytkem Cullenových. Edwarda jsem nechala, ať si poradí s mými kufry. Alespoň k něčemu by mohl být dobrý.

„Vítej u nás, Isabello.“

Když jsem vešla do domu, oněměla jsem úžasem. Přestože byl dům na mé poměry malý, vnitřek byl útulně zařízený a dokonale sladěný do nejmenšího detailu. Bylo poznat, že to někdo zařizoval s láskou, že mu záleželo na tom, aby jste se tu cítili příjemně. Bylo to o tolik jiné než ve Volteře, mnohem hřejivější.

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj. Musíš být unavená, Edward ti za chvíli donese kufry,“ řekla Esme a mateřsky mě objala kolem ramen.

Dokud nepromluvila, neuvědomila jsem si, jak jsem unavená. Když mě Esme dovedla do pokoje, ani jsem si ho neprohlédla. Okamžitě jsem padla do postele, jen matně jsem vnímala, že se po chvíli otevřely dveře a někdo přeze mě přehodil deku. Pak už jsem se propadla do hlubokého bezesného spánku.

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem tvoje! 3. kapitola: