Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem tvoje! 2. kapitola

31.07.2010 (14:45) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2527×

„Dobře, nechme to být. Teď se omluv,” promlouval k té malé potvoře Aro.

„A to jako proč? Já se nemám za co omlouvat,” odpověděla vzpurně.

„Zlatíčko, musíš se omluvit, co by si ostatní pomysleli o tvém vychování? Víš, jaké to na mě vrhá světlo?” Nic proti, ale všichni už dávno víme, že Aro je hroznej hajzl, takže tahle příhoda jeho pověst určitě neohrozí.

„Mně je ale upřímně jedno, jestli na tebe mé chování vrhá špatné světlo, neměl mě očumovat jako kus masa, dostal co si zasloužžž...” V tu chvíli ji ale Aro chytil pod krkem a ona jen bezmocně třepetala nohama ve vzduchu.

„Omluv se a hned!” vrčel na ni Aro a své sevření ještě zesílil, on však stále stála na svém.

„Nnnikkdy,” chrčela tiše a její ústa už začínala dostávat nepěknou fialovou barvu.

„Přátelé, omluvte nás, občas máme trochu problémy s disciplínou. Zítra v osm vás bude Isabella i s autem čekat ve spodních garážích hradu. Teď nás omluvte, musíme ještě něco dořešit, před vaším odjezdem,” oznámil Aro a s Bellou v náručí opustil sál. Když jsem viděl tu drzou holku v jeho náručí, tak bezbrannou, najednou mi jí přišlo líto, pocítil jsem touhu ji ochraňovat, aby už jí nikdo nemohl ublížit.

„Na to zapomeň debile, to ty budeš brzo potřebovat pomoct...” naskočilo mi v hlavě. Nechápavě jsem hledal, od koho ta myšlenka přišla, ale marně. Asi jsem se při pádu uhodil víc, než jsem myslel.

„Pojď, synu, musíme zavolat ostatním. Zajímalo by mě, co na to budou říkat,” probudil mě z transu Carlisle.

Druhý den ráno:

„Sakra kde je? Aro říkal, že se tu máme sejít v osm. Je půl deváté, kde se sakra courá?” Tahle celá situace mě už vážně začíná vytáčet, když jsme včera večer oznámili s Carlislem tu šťastnou novinu zbytku rodiny, stalo se, co jsem očekával, až na Esme byli všichni vzteky bez sebe. A teď, aby toho nebylo málo, tak nám nejspíš díky té holce uletí letadlo!

„Už jsem tadyyy...” ozvala se za námi Bella, větu však nestihla doříct, protože jí Aro začal drtit rty v polibku a ona mu ho lačně oplácela. To je nechutné, nemůžou si to nechat na někdy jindy? Teď už je mi jasné co „řešili” v noci.

„Fůůůj.” Neodpustil jsem si, protože po čtvrt hodině dívání se na ně, jsem toho už vážně měl plný zuby. To jsem ale neměl dělat, protože jsem se okamžitě ocitl ve vzduchu, hlavou dolů. Bezva, už zase. Jako by mi včerejší zážitek nestačil. Proč já jen nedržel jazyk za zuby?

„Máš nějakej problém, chlapečku? Nebo tě prostě jen baví věčně viset hlavou dolů? Protože jestli tě to tak baví, minul ses povoláním, měl jsi bejt netopýr.” Ano, to se ozvala ta potvora pode mnou, sakra proč já nemlčel?

„No jo, možná bys mi mohla doporučit nějakého dobrého psychiatra, i když ten tvůj asi nebude nic moc, když ještě nejsi zavřená v blázinci, co?”

Zřetelně jsem slyšel, jak se jí zrychlil tep a začala zrychleně dýchat.

„Tytttty, počkej, já ti ukážu!” V tu chvíli ji ale chytli, každý z jedné strany Felix a Demetri a Aro jí cosi rychle říkal, bohužel jsem ale neslyšel, co. Po chvíli jsem se však snesl na zem, těsně vedle auta, tentokrát jsem však dopadl na nohy a ne na hlavu, jako včera.

„Miláčku, musíte jet, jinak vám uletí letadlo. Uvidíš, budeš se bavit, za rok nashle,” rozloučil se s ní ten slizoun Aro a naposledy ji k sobě přitiskl a políbil, pak se i se svou gardou vytratil.

Teď jsme na ni zůstali jen já s Carlislem, zajímalo by mě, jak ten rok přežijme.

„Pojďme, jinak to letadlo vážně nestihneme.” Carlisle měl pravdu, bylo už vážně dost pozdě, Isabellin výstup a zpoždění nás stáli víc než hodinu času.

Celou cestu na letiště jsme všichni zarytě mlčeli, každý se zaobíral svými myšlenkami a já myšlenkami všech. Bylo to zvláštní, ale Belliny myšlenky jsem neslyšel, ať jsem se snažil sebe víc, nechápal jsem to, ale na té dívce bylo nepochopitelné zřejmě úplně všechno. Když jsem se díval na nepěkně vybarvenou ránu na jejím krku, kterou se zbytečně snažila zakrýt šátkem, vážně jsem nechápal, jak může být s někým kdo jí tak ubližuje a ještě ho, podle všeho milovat. To mi vážně nejde do hlavy. Asi ji po příjezdu do Forks vážně najdu nějakého toho psychiatra.

Řidič zastavil přímo před vchodem do haly letiště, kde nás už netrpělivě čekala naše rodina.

„Přeji příjemný pobyt, má paní, budete nám velmi chybět.” Promluvil řidič procítěně k Belle a podával jí jakýsi balíček, nás dvou s Carlislem si ani nevšiml, jako bychom byli vzduch.

„To je dárek od nás všech, abyste na nás myslela stejně, jako my na vás.” Kdyby to nebyl upír, řekl bych, že bude brečet.

„Děkuji ji ti, Mateo, bude se mi po vás stýskat,” odpověděla Bella a objala ho. Poprvé, od chvíle, co jsem ji poznal, jsem měl pocit, že je schopná i něčeho jiného, než jen arogance. Chvíli na to mě ale přesvědčila, že to byl vážně jenom pocit.

„Na co tak zíráš? Laskavě mi vezmi kufry a pojď, nemáme na to celý den.” Suveréně mi hodila do náruče její dva lodní kufry a vykročila ke vchodu. Carlisle se na mě jen útrpně podíval, ale když na něj zavolala, okamžitě za ní odklusal, jako poslušný pejsek. To je vážně úžasné! Nevzpomínám si, že bych souhlasil s tím, že se stanu osobním nosičem slečny Isabelly. Někdo by té namyšlené fifleně měl dát co proto a vysvětlit jí pravidla slušného chování! Vztekle jsem popadl všechny kufry a začal je cpát do toho pitomého vozíku, přestože jsem měl sto chutí hodit slečně namyšlené ty její kufry pod nejbližší auto, tušil jsem, jak by reagovala a potřetí, během necelých dvou dnů, se mi do vzduchu vážně nechtělo.

Když jsem se konečně dostal i se všechny kufry do haly, naskytla se mi „úžasná″ podívaná, Bellinka se už stihla seznámit se zbytkem naší rodiny a zrovna se něčemu všichni smáli.

„Edwarde, konečně jsi tady. Kde ses tak zdržel? Právě jsme se seznámili s Isabellou, je úžasná, jsem si jistá, že do naší rodiny skvěle zapadne.” Usmívala se Esme a objímala při tom Bellu, která se na mě jen škodolibě usmívala.

No to se mi snad zdá! Jsou snad všichni slepí? U Esme mě to nepřekvapuje, ta si oblíbí hned každého, ale co ostatní? Jasper a Emmett na ni jen přitrouble koukali a v jejich hlavách se střídaly myšlenky na to, jak Bella asi vypadá v prádle a na to, jaká je asi v posteli. Aliciny myšlenky, (od chvíle, kdy se dozvěděla, že Bella si veze jen dva kufry oblečení a že s ní půjde ochotně nakupovat) se točily okolo úvahy, jestli náhodou právě Bella není její spřízněná duše a dokonce i myšlenky jindy nedůvěřivé a obranářské Rosalie vyzařovaly náklonnost vůči nové spolubydlící.

Nemohl jsem tomu uvěřit, omotala si celou moji rodinu kolem prstu během nějakých tří minut. Copak nikdo nevidí jaká je to potvora?

„Za chvíli to letí, měli bychom se konečně odbavit. Jo, a abych nezapomněla, Edward se venku nabízel, že vezme všem kufry,” prohlásil náš malý “andílek”.

„Vážně? To je od tebe tak milé Edwarde.” Okamžitě na mě přistála celá hromada kufrů, která mě neúprosně tlačila k zemi. Bezva, alespoň, že horší už to být nemůže. Ale když jsem dostal letenku, přesvědčil jsem se, že ano. Sedím vedle Belly! Tak to bude hodně dlouhý let.

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem tvoje! 2. kapitola: