Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem tvoje! 13. kapitola

28.12.2010 (18:45) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1822×

Bella:

„Já, neee. Samozřejmě, že ne. Proč bych tě asi měla hledat?“ snažila jsem se z toho vykroutit.

„Aha, tak to je asi omyl. Nebudu tě už zdržovat,“ odpověděl ledabyle a pustil mou ruku.

„Ne, počkej! Já, možná jsem tě hledala,“ snažila jsem se ho zadržet a modlila se, aby se jeho kůže znovu setkala s tou mou. Bez jeho dotyku jsem se necítila úplná, jako by část mého já držel ve svých rukách.

„Jen možná? To mi nestačí,“ usmál se na mě smutně a otočil se k odchodu.

„Edwarde, nech toho! Moc dobře víš, že ano!“ zařvala jsem na něj a cítila, jak se mi do očí dere rudá tekutina místo slané vody. Poslední dobou se mi to stávalo až moc často.

„Vím? A jak to mám podle tebe asi vědět?“ zeptal se zájmem.

„To je jedno. Co máš s tou blondýnou?“ snažila jsem se změnit téma, neboť se mi vůbec nelíbilo, kam náš rozhovor směřoval.

„Snad nežárlíš,“ usmál se na mě škodolibě a dal si záležet, aby bylo dobře poznat, jak si tuhle situaci užívá.

„Žárlit, já? Nějak moc si věříš, nezdá se ti? Proč bych asi měla žárlit, mně může být ukradené, s kým se taháš,“ bránila jsem se a snažila se být opět tou dívkou, kterou nic nerozhází.

„No právě, může ti to být úplně jedno, tak proč jsi vypadala, že omdlíš, když ses seznámila s Tanyou?“ pokračoval neúprosně dál a já pochopila, že teď se bude hrát o všechno. Jediný problém ale byl v tom, že já si byla sama sebou minutu od minuty nejistější. Zmítala jsem se mezi povinností k Arovi a něčím dosud nepoznaným, co mě táhlo k Edwardovi a já nevěděla, na kterou stranu se přiklonit.

„Já nevím, jsem zmatená. Jediné, čím jsem si jistá, je, že nechci, aby ses muchloval s jinými, vadí mi to,“ odhodlala jsem se mu říct alespoň část pravdy a doufala, že ho uspokojí.

„Nechceš, to je hezké. Taková oběť z mé strany tě však bude něco stát,“ namítl Edward a z pohledu jeho očí mi začalo vynechávat srdce.

„Cokoliv si budeš přát,“ zašeptala jsem odevzdaně, aniž bych si plně uvědomovala důsledky takového slibu. Teď jsem potřebovala být s ním, všechno ostatní mohlo počkat.

Edward se jen spokojeně usmál a po té mě zatáhl do otevřených dveří pro údržbu. Nechápala jsem, kde jsme, ani co se děje, ale ve chvíli, kdy se jeho jazyk znovu spojil s mým a důvěrně známá ruka mi začal vyhrnovat sukni nahoru, bylo mi to srdečně jedno…

…

Byla jsem ve Volteře, Arův pronikavý zrak si mě neúprosně měřil a já se chvěla strachy.

„Ty děvko, co si o sobě myslíš? Jak sis mohla myslet, že ti to projde. Podvádět mě, vládce upírů a s tím červem, Cullenem!“ Arův hlas se rozléhal jako hrom celou síní a všichni zarytě mlčeli. Jen občasné zachrastění řetězů, kterými jsem měla spoutané ruce a nohy, přetnuly to ticho.

„Omlouvám se, můj pane. Neměla jsem v úmyslu tě zarmoutit. Myslela jsem, že sblížením s jedním z nich snadněji získám informace, které jsi po mně žádal,“ bránila jsem se a z celého srdce doufala, že mi uvěří.

„Takže... v tom případě ti nebude vadit, když tvůj milenec zemře, když jsi ho jen využila a vůbec nic k němu necítíš,“ odpověděl Aro slizkým hlasem a posměšně se mi zadíval do očí.

„Ne, samozřejmě, že ne. Absolutně mě ten upír nezajímá. Ty jsi vládce a je-li to tvá vůle. Staniž se.“ Tahle lež mě stála poslední síly a já se vyčerpaně sesula k zemi.

„Dobrá, přiveďte ho!“ zavelel můj bývalý milenec. Ten, o kterém jsem si myslela, že ho miluji.

Těžké, dvoukřídlé dveře se pomalu otevřely a já spatřila Demetriho s Felixem, jak vlečou jakési bezvládné tělo. Když se přiblížili, poznala jsem v něm Edwarda. Byl v bezvědomí a každičký kousek jeho jinak tak nádherného těla měl pokrytý modřinami, řeznými ranami, a kdo ví čím ještě. Dotáhli ho až těsně přede mě a tam s ním praštili o zem, jako by to byl jen pytel brambor, odporná povinnost a ne živá bytost.

„Edwarde, co ti to udělali?“ vrhla jsem se k němu a zasypávala ho horoucími polibky.

„Bello,“ zašeptal tak potichu, že jsem si chvíli myslela, že se mi to jen zdálo, že to byla jen příliš vroucná představa, kterou mě můj mozek chtěl ukonejšit.

Když mi však jeho prsty slabě stiskly předloktí, byla jsem si jistá. Žil, ještě stále byl naživu.

„Ale, ale. Tak tomu ty říkáš nezájem?“ ozval se nade mnou Arův hlas.

„Ty zrůdo! Jak jsi jen mohl, copak nemáš srdce?“ vykřikla jsem a chtěla se na něj vrhnout. Demetri s Felixem však byli příliš rychlí a stačili mou ránu odvrátit, než dopadla na svůj cíl.

„Pusťte mě. Vy hajzlové!“ bránila jsem se a z posledních sil se jim snažila vytrhnout, marně.

„Isabello, Isabello. Tohle od tebe nebylo vůbec pěkné. Za trest teď budeš sledovat smrt tvého milence na vlastní oči. Snad tě to naučí disciplíně,“ zašvitořil Aro, letmo pokynul Felixovi a najednou mě už držel jen Demetri.

„Ale, abys viděla, že nejsem takový nelida, uštědřím mu rychlou smrt. Původně jsem ho sice chtěl nechat Jane na hraní, ale rozhodl jsem se být milosrdný,“ dodal ještě a Felix se nebezpečně přiblížil k Edwardovi.

„Vstaň!“ zařval na něj a začal ho nemilosrdně zvedat.

„Ne! Počkejte! Aro, celé to byla jen moje chyba, on nechtěl, bránil se. To já ho svedla. Jestli si někdo zaslouží zemřít, pak jsem to já. Potrestej mě, ne jeho. Vezmi si můj život, prosím.“ Bylo to poprvé v životě, kdy jsem před někým klečela a prosila ho. Byla bych mu klidně i políbila boty, jen aby Edwarda ušetřil.

„Ne, ty jsi příliš cenná,“ odbyl mou prosbu mávnutím ruky jako obtížný hmyz, a já pak už jen sledovala, jak si Edward s námahou kleká a naposledy se na mě otáčí.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem neslyšně, a pak se to stalo. Felix jednou prudce trhl, ozvalo se hnusné křupnutí a Edwardův bezhlavý trup dopadl s těžkým žuchnutím na mramorovou podlahu.

„To ne!“ vykřikla jsem a prudce se posadila. Celý výjev mi najednou zmizel z očí a já se ocitla v nějaké světlé místnosti. Začala jsem se zmateně rozhlížet a zjistila, že jsem v posteli, vedle mě leží Edward a se starostlivým pohledem si mě prohlíží. Byl v pořádku, nic se mu nestalo.

„Děje se něco, lásko? Mluvila jsi ze spaní a zmítala jsi sebou.“

„Nic se nestalo, jen ošklivý sen,“ usmála jsem se chabě a znovu se k němu přitulila. Už jsem ale neusnula, stále jsem měla před sebou ten výjev a v uších slyšela Arův posměšný smích…

„Vstávejte, jedeme nakupovat šaty na Vánoční ples,“ vtrhla do pokoje Alice.

„Vánoční ples? Nezbláznila ses? Vždyť je teprve…“ Pak mi to ale došlo. Skutečně, za týden byly Vánoce a už to byly téměř čtyři měsíce od chvíle, kdy jsem sem přišla.

„Tak pojď, když nevstaneme, tak nám nedá pokoj,“ zašeptal mi do ucha Edwardův sametový hlas, jemně se rty otřel o mou šíji, až jsem slastně zasténala. V ten okamžik se mi ale znovu jako bumerang vrátila scéna z dnešní noci a já se zachvěla hrůzou.

„Je ti zima, viď. Rychle se obleč.“ Edward evidentně nic nechápal a já byla vlastně ráda. V takových chvílích jsem byla skutečně vděčná za to, že mi nemohl číst myšlenky. Nemělo smysl, aby se trápil. Byl to přece jen sen, anebo snad ne?

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem tvoje! 13. kapitola: