Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem tvoje! 11. kapitola

13.12.2010 (18:45) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1904×

Bella:

Ve chvíli, kdy se jeho rty dotkly mých, otevřela jsem překvapeně ústa. Edward toho hned využil a vnikl mi do nich jazykem, má první reakce byla odstrčit ho a následně ho zesměšnit, aby si už něco takového nikdy nedovolil. Pak jsem se ale do polibku ponořila, ve chvíli, kdy se naše jazyky setkaly, věděla jsem přesně, jak tohle skončí.

Malý hlásek v hlavě mě od toho ale zrazoval, připomínal mi Ara, Volterru a mé povinnosti. Varoval, že když si s Edwardem začnu, nějaký protivný špeh to jistě během chvíle donese až do Itálie k uším mého budoucího manžela. A přece, vždyť jsem tady, u hranic s Kanadou, ve vidlákově, kde se o každém novém obyvateli diskutuje další rok, tisíce kilometrů od Volterry. Kdyby tu byl někde v okolí další upír, Cullenovi by o něm jistě věděli. Ne, není, kdo by to Arovi řekl, a Edwardova rodina by jeho život jistě neriskovala.

Tohle všechno bylo sice moc hezké, ale opravdu jsem si mohla dovolit zapomenout na chvíli na mé povinnosti a jen si užívat?

Touhle otázkou jsem se zabývala od chvíle, kdy jsem Edwarda poprvé spatřila.

Během soužití s Arem jsem se naučila své city ovládat k dokonalosti. V prvních letech našeho vztahu jsem byla tak nezkušená, že jsem si myslela, že okouzlení z Ara a velkého světa vládce upírů je láska. Po čase ale první okouzlení opadlo a přišla tvrdá realita. Stačilo pouhých deset let a začali jsme se s Arem nudit. Každý jsme tenhle problém řešili po svém, Aro si našel Suplihicii a já jsem se s tím vyrovnala hrou na dokonalou lásku. Čím méně jsme si s Arem rozuměli, tím více jsem se k němu tulila na veřejnosti a každého ujišťovala, že mám nejlepší vztah na světě. S postupem času jsem si na tuhle hru tak zvykla, že jsem se jednoho dne probudila a zjistila, že se mi podařilo všechny přesvědčit, že jsem egoistická a rozmazlená dívenka, která city ostatních jen pohrdá. Nikdo už si nepamatoval na tu milou a hodnou dívku, kterou jsem kdysi byla, a mně to absolutně vyhovovalo. Bylo o tolik snadnější nic necítit, než se podívat pravdě do očí.

A pak jsem ho poznala. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem ho poprvé spatřila. Jak na Arův příkaz i s otcem poslušně přišel, avšak jeho pocity vypovídaly o úplném opaku. Přestože vypadal naprosto tuctově, něco na něm bylo jiné, zaujatě jsem si ho začala prohlížet. Všiml si toho a tázavě na mě pohlédl. Ve chvíli, kdy se naše pohledy setkaly, ozvala se ve mně vlna doposud nepoznaných emocí. Najednou se mi chtělo zároveň plakat i smát, měla jsem pocit, že každou chvíli vzlétnu k nebesům a zároveň mě jakási neviditelná síla tlačila dolů. A to samé se opakovalo pokaždé, když jsem se ocitla v jeho blízkosti, má pracně vydobytá sebekontrola se bortila jako domeček z karet. A já ho za to nesnášela, ani sama nevím, komu jsem potřebovala víc dokázat, že k němu nic necítím. Sobě, nebo Edwardovi?

A teď jsem tu přes to všechno stála a nechávala ho, aby mě líbal a dotýkal se mě a popravdě se mi to líbilo víc než dost. Edwardova nemotornost mě dostávala, Aro ze mě vždy během pěti vteřin strhl šaty a tvrdě do mě vnikl. Ale Edward ne, i ve chvíli, kdy jsem mu sama začal rozepínat knoflíčky, mě stále jen něžně líbal a nejistě mi rukama přejížděl po zádech, miláček.

Mé lepší já mě nabádalo, abych přestala, že tohle není muž, který se chce jen bavit a po pár měsících se se mnou bez okolků rozloučí a popřeje mi spokojený život po Arově boku. Tušila jsem, že Edward jde do vztahu se vším všudy, a přesto to bylo tak lákavé, že jsem nemohla odolat, i přesto, že jsem věděla, že mu jednoho dne zlomím srdce…

…

Ležela jsem, hlavu na Edwardově hrudi a slastně oddechovala. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, co se před chvílí stalo. Poprvé v životě jsem měla pocit, že jsem se ocitla v nebi, když do mě Edward vnikl, bylo to jako by do sebe zapadly dva dílky skládačky. Jako bychom pro sebe byli stvořeni, milování s ním bylo tak nějak správné a uklidňující, jak když se vracíte po dlouhé době domů.

„Na co myslíš?“ zeptal se mě nejistě Edward.

„Jen na to, jak vysvětlit naši absenci na vyučování,“ usmála jsem se a jemně ho kousla do spodního rtu.

Téměř jako bych slyšela Edwardovo úlevné vydechnutí, pevněji mě objal a lehce políbil do vlasů.

„Něco se jistě najde,“ odpověděl s šibalským úšklebkem a rukou putoval k mému již znovu roztouženému klínu.

Přestože mé tělo na něj už podvědomě reagovalo a já byla víc než připravená ho znovu přijmout, teď na to nebyl čas. Jeho sourozenci se už po nás sháněli.

„Teď se to nehodí,“ řekla jsem a jemně ho odstrčila, „musíme se vrátit,“ dodala jsem, když jsem si všimla jeho ublíženého pohledu.

Evidentně se chystal něco namítnout, a tak jsem se raději rychle zvedla a začala se oblékat, po chvíli váhání se bezhlesně zvedl a natáhl na sebe košili. Snaha zapnout ji se ale ukázala jako marná, zůstával na ní jediný knoflíček, zbytek se válel někde po podlaze. Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se červenat.

„Promiň,“ špitla jsem a raději se začala rozhlížet po mém spodním prádle. Podprsenku jsem našla během chvíle, ale kalhotky jsem nikde neviděla, jako by se propadly do země.

„Můžeme už jít,“ ozval se znuděně Edward, aby mi pomohl s hledáním, to ho samozřejmě ani nenapadlo. Asi jsem ho přecenila.

Po chvilce váhání jsem se rozhodla nechat kalhotky kalhotkami. Konečně to nebylo poprvé a jistě ani naposledy, kdy bych byla na ostro.

„Jistě, jdeme,“ odpověděla jsem a naposledy se rozhlédla po místnosti.

Venku jsme se začali rozhlížet po zbytku rodiny. Nebylo těžké přehlédnout Emmettovu dvou metrovou postavu, takže jsme je našli prakticky hned. Stáli stranou od ostatních, pod starým, košatým dubem.

„Jdu první,“ houkla jsem přes rameno na Edwarda a vydala se k nim. Neudělala jsem však ani dva kroky, když mě v dlani zastudily Edwardovy ledové prsty.

„Co blázníš?“ vyjela jsem na něj a snažila se ruku vyprostit, avšak držel ji příliš pevně.

„Já neblázním. Jen nevidím jediný důvod, proč se snažit ututlat, co se před chviličkou stalo,“ odpověděl jako by nic a pevněji mě stiskl.

„Ty blázne, toho budeš litovat!“ zavrčela jsem a znovu zacukala s rukou, tentokrát se mi to podařilo a já se rozběhla směrem k ostatním.

„Bello, kde jsi byla?“ zeptala se překvapeně Rosalie, když jsem se k nim dostala.

„Jen jsem potřebovala na vzduch,“ odpověděla jsem s úsměvem a chtěla si ještě něco vymyslet, když v tom dorazil Edward.

Výhružně jsem se na něj podívala a doufala, že jeho prohlášení před chvílí byl jen hloupý žert. Okamžik na to jsem se přesvědčila, že ne…

„Na vzduch, hm a neztratila jsi náhodou něco,“ zeptal se s úšklebkem a před nosem mi zamával mými kalhotkami. Tak proto nikde nebyly! Měl je celou tu dobu, on to věděl, celou dobu to plánoval!

„Počkej, Bello, ty jsou přece tvoje!“ ozvala se nechápavě Alice.

„No, Bello, ty se nezdáš!“ přisadil si Emmett.

„Tak mě napadlo, víš, Alice, jak jsme chtěly na ty nákupy? Edward se nabídl, že nás doprovodí a bude nám nosit tašky, celý jeden den,“ snažila jsem se rychle změnit téma a na poslední slova dala pořádný důraz.

„Vážně? To je skvělé!“ vykřikla nadšeně Alice a najednou už má aférka se spodním prádlem nikoho nezajímala. Všichni se jen snažili nějak vykroutit z odpoledne plného nákupů. S vítězným pohledem jsem pohlédla na Edwarda a výraz na jeho tváři mi byl více než dostatečným zadostiučiněním. Jestli si chce hrát s ohněm, měl by mít v záloze hasicí přístroj, chlapec…

Chtěla bych vám všem moc poděkovat za komentáře, ani nevíte, jak velkou radost mi udělalo, že jste na tuhle povídku nezapomněli. Všem se moc omlouvám, že to trvalo, ale musela jsem ji psát dvakrát, poprvé se mi to totiž podařilo vymazat. :-(

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem tvoje! 11. kapitola: