Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem tvoje! 10. kapitola

03.12.2010 (12:45) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2067×

Edward:

I přesto, že jsem v místech, kde byl les hustší, použil svou upíří rychlost, doběhl jsem ke škole těsně před zvoněním. A samozřejmě, úplně zablácený. Chtěl jsem se nepozorovaně dostat ke skříňce, kde jsem měl náhradní kalhoty a košili, ale všiml si mě hlouček dívek postávající kousek ode mě. Hned, jak si mě kriticky prohlédly, začaly si něco překotně šuškat a otáčet se k dalším studentům. Bezva, takže už celá škola ví, že Edward Cullen šel dnes do školy pěšky, lesem a ještě vypadá jako nějaký vandrák. Pověst školní hvězdy, kterou jsem pečlivě, za pomoci ostatních členů rodiny, přiživoval každý den, byla v háji. A to jen díky mému drahému bratříčkovi a Bellince. Až je uvidím, musím jim za to náležitě poděkovat. Zvláště pak té malé, Volterské mrše. To ona byla příčinou všech mých momentálních problémů, posledních několik dnů jsem nemohl myslet na nic jiného než na ni. Od té Aliciny vize jsem stále přemýšlel a uvažoval, jestli je to možné, jestli jednou skutečně budeme spolu. S hrůzou jsem si uvědomil, že mi na ní záleží a že ji nejspíš miluji. Ona ale patřila někomu jinému, a kdybych se jí vyznal ze svých citů, pravděpodobně by se mi jen vysmála. Zbožňovala upíra, kterého ani nezajímalo, jak se cítí, kterému záleželo víc na její krvi a jejích schopnostech, než na ní samotné.

S povzdechem jsem se vydal do školy a cestou si vyslechl několik rádoby vtipných poznámek od mých sourozenců a plně si užil Bellin povýšený pohled. Styl, jakým mě sledovala, dával jasně najevo, co si o mně myslí. Byl jsem pro ni jen ubohý hmyz, trouba, který, když si milostivá řekne, s ní zůstane celou noc a ještě ji hloupě utěšuje, že vše bude v pořádku.

Když jsem si teď na tu noc vzpomněl, nejraději bych si nafackoval. Jak jsem mohl být takovej idiot? Když jsem se konečně dostal ke své skříňce, právě zazvonilo. No tak to je paráda, čeká mě biologie v těhle hadrech a pan Jenkins se jistě nezapomene zmínit o nutnosti praní a dalších hloupostí.

Než jsem došel až na druhý konec budovy, hodina už samozřejmě začala. Dvakrát jsem rázně zaklepal na dveře a po té vstoupil.

„Á, pan Cullen. Jak milé, že jste nás poctil svou přítomností. Ale jak to vypadáte? Testoval jste snad půdní porost našeho lesa na vlastní kůži?“ pronesl ledovým hlasem profesor.

„Omlouvám se, pane, ale…“ Pan Jenkins mě však přerušil rázným mávnutím ruky.

„Nechci nic slyšet, jděte si sednout, a ať už se to neopakuje.“

Naštvaně jsem se vydal ke své lavici, když jsem k ní však došel, zjistil jsem, že na mém místě už někdo sedí. Z mé židle se na mě slizce usmívala Bella. S tázavým pohledem jsem se obrátil zpět na profesora, ten mi ale jen netrpělivě oznámil: „Tohle je slečna Swanová, naše nová studentka. Ode dneška budete sedět spolu a netvařte se tak zaraženě, vždyť ji přece znáte. Říkala, že bydlí u vás.“

Mlčky jsem se posadil a snažil se ignorovat vtíravou vůni osoby vedle mě.

„Ale no tak, Edwarde. Ty se tváříš jako kakabus. Nedivím se, že nemáš holku. S takovým výrazem se tě hned každá musí leknout,“ začala mě popichovat. Jako by toho za dnešek už nebylo dost. Vlna vzteku, která mě zasáhla, překvapila i mě samotného, začal jsem chrlit slova, která bych v životě nikdy nikomu neřekl, ale najednou mi to bylo jedno. Pomyslná hráz mezi mým dobrým a zákeřným já se protrhla a já už nedokázal přestat.

„A co ty? Co tvůj vtah? Aro tě asi musí hodně milovat, když tě pošle na rok pryč, a když mu zavoláme, že jsi v nebezpečí, a že možná umřeš. Řekne, že to není jeho problém. Než začneš kritizovat ostatní, tak si laskavě zameť před vlastním prahem. Buď tak hodná,“ skončil jsem a uvědomil si, že na nás celá třída včetně profesora zaraženě zírá. Evidentně jsem zvýšil hlas trochu víc, než jsem chtěl.

„To jsi nemusel,“ špitla Bella a vyběhla ze třídy.

Chvíli jsem tam zaraženě seděl, a pak mi došlo, že bych měl jít za ní. Rychle jsem se zvedl a vyrazil ke dveřím. Když však už jsem sahal po klice, pan Jenkins se vzpamatoval…

„Kam si myslíte, že jdete, pane Cullene? Okamžitě se vraťte na místo a slečna Swanová má neomluvenou hodinu, tak jí to laskavě vyřiďte. Takovéhle chování ve svých hodinách nestrpím.“

„Ale,“ chtěl jsem namítnout. Výraz v profesorově obličeji mě však zadržel.

„Je-ště ně-co, chce-te s-n-a-d k ře-di-te-li?“ odsekával pomalu.

„Ne, pane profesore,“ odpověděl jsem a vrátil se na své místo.

Po zbytek hodiny jsem se nedokázal soustředit a musel myslet jen na Bellu. Když odsud utíkala, vypadala tak zranitelně. Stejně jako po telefonátu s Arem. Věděl jsem, že jsem ťal do živého. Spolu se zvoněním jsem opustil třídu, nechávajíc za sebou konsternované spolužáky a ještě konsternovanějšího profesora. Hledal jsem Bellu, potřeboval jsem vědět, že je v pořádku. Ale kde mohla být? Domů pravděpodobně nešla, auto stálo na svém místě a při její posedlosti oblečením jsem pochyboval, že by šla lesem a riskovala tak zničení svých milovaných botiček. Tak kam ale šla? Bezradně jsem procházel chodbami a snažil se ji vycítit, marně. Když už jsem začínal být zoufalý, vyšel jsem ven a všiml si staré školní budovy, která se už několik let nepoužívala a stála stranou od ostatních. Pochyboval jsem, že by tam byla, ale moc možností mi už nezbývalo a tak jsem se k ní vydal. Zatlačil jsem do zrezlých, napůl rozbitých dveří a potichu vstoupil. Vnitřek byl celý pokrytý silným nánosem prachu a špíny. Pozorně jsem se zadíval na podlahu a všiml si čerstvých stop něčích nohou, podle tvaru jsem poznal Belliny střevíčky. Takže tu byla! Teď už stačilo jen sledovat stopy a dovedly mě až k ní.

Seděla na zemi ve staré učebně dějepisu a usedavě plakala. Jak tam tak seděla, byla jako nevinné jehňátko, znovu jsem se podivoval, jak je možné, aby někdo takový byl schopen takové arogance.

Pomalu nejistě, abych ji nepolekal, jsem si k ní přisedl a jemně ji objal, ale vytrhla se mi.

„Ty! Co si myslíš, že tady děláš? Chtěl jsi mi snad něco sdělit? Jestli ano, tak rychle, nemám na tebe celý den!“ řekla odměřeně a rychle si stírala slzy.

„Chtěl jsem se ti omluvit, to, co jsem řekl, nebylo fér. Promiň,“ zašeptal jsem a znovu ji objal. Snažila se vyprostit, ale tentokrát jsem ji nenechal.

„Co si myslíš, že vůbec děláš? Ty jeden sobeckej, namyšleném parchante,“ začala mi nadávat a zuřivě do mě bušit pěstičkami.

„Uklidni se, já jsem ti nepřišel ublížit,“ snažil jsem se ji uklidnit a nepřestával ji držet, i když se stále divoce zmítala. Po chvíli se však unavila a propukla znovu v pláč. Pevně se mě chytla a vzlykala mi do košile.

„Ššš, to bude dobré,“ šeptal jsem jí do ucha.

„Ne, nebude. On mě nemiluje, jsem mu lhostejná, určitě si teď užívá s tou děvkou Sulphicií!“ řekla vážně a rozplakala se ještě víc. Když se na mě podívala, najednou už jsem neviděl toho rozmazleného spratka, který mi od našeho seznámení jen pil krev. Teď přede mnou stála zranitelná dívka zoufale toužící po lásce a porozumění. A já jí oboje mohl poskytnout, než jsem si stačil uvědomit, co dělám, sklonil jsem se a nejistě ji políbil. Jaké však bylo mé překvapení, když mi místo facky polibek vrátila a celým tělem se na mě natiskla…

Všem, kteří na tuhle kapitolku netrpělivě čekali, se moc omlouvám. Ale to víte, maturita se blíží, Vánoce klepou na dveře a nějak nic nestíhám. Tak se nezlobte, ráda bych řekla, že teď už to bude lepší, ale pochybuji, takže můžu jen slíbit, že každou volnou chvilku budu psát a psát a psát. :)

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem tvoje! 10. kapitola: