Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nehmotná pouta 3. kapitola

29.04.2012 (18:45) • Serafim • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1313×

III. Cizinec

„To přece není možné,“ hlesla jsem. „Copak tu není nic normálního?“

Leah byla první, kdo si ke mně dřepl. Pohladila mě po vlasech a utěšovala.

„To bude v pohodě, Caty. Na to si zvykneš. Neboj se.“

„A ty taky, Leah,“ šeptla jsem. Potom jsem zabořila obličej do písku, abych ztlumila křik.

Všichni mě sledovali s hrůzou v očích. Nedokázala jsem se jim podívat do tváře. Zvláště těm dvěma.

Můj život se od toho dne změnil. Dostala jsem životní lekci, která je naprosto nezapomenutelná. Jacob a Paul, Leah a ostatní kluci jsou – vlkodlaci. A co je nejlepší? Jacob a Paul jsou do mě otisknutí. Nikdy mi nevysvětlili, co to přesně znamená. Asi se bojí, že by mě to vyděsilo. Nevyděsí mě opravdu nic, co mi řeknou, ledaže by otisk měl nějakou spojitost s posedlostí. Což doufám nemá!

Rozhlédla jsem se po místnosti. Nikde ani živáčka. Seděla jsem na gauči a rukama jsem svírala kolena. Strach, který jsem prožívala, ale zároveň to vzrušení a nadšení, že mě do toho zasvětili, byli maximální. Nevěděla jsem, jak se k nim mám chovat a co dělat. Cítila jsem se prostě nesvá.

Kdosi zaklepal na dveře. V duchu jsem doufala, že to bude Leah.

Mé očekávání se naplnilo. Leah vešla do obýváku jen v potrhaných šortkách a béžovém nátělníku. Vlasy měla jako vrabčí hnízdo, ale to ji přece vyčítat nemůžu, když je… vy víte co.

„Caty, pospěš si. Je zasedání rady. Nesmíš tam chybět," zvolala nadšeně a vytáhla mě za ruku nahoru. Já a zasedání rady? Páni, tam mě ještě nikdy nevzali. Nu což, aspoň se poučím.

„Vážně?" chtěla jsem se ještě ujistit.

„Samo sebou, tak pohni, ať nepřijdeme pozdě." Bylo už devět hodin večer a já měla v plánu spát až do rána. Byly prázdniny a chtěla jsem si prostě odpočinout. Chvilkami jsem přemýšlela, že bych to odmítla, ale nakonec jsem stejně šla.

***

Ohnivé jazyky plápolaly ve vzduchu a mluvily tichou, nesrozumitelnou řečí. Sledovala jsem je jak zhypnotizovaná. Oheň umí tak upoutat.

Podívala jsem se do očí Paulovi. Upřeně se na mě díval a vypadalo to, jako by se křečovitě držel, aby na mě neskočil. Vydechla jsem. Neuvědomila jsem si, že zatajuju dech.

„Quiletové byli od začátku malý kmen," promluvil do ticha Billy. „ale pořád jsme měli kouzlo ve svých žilách." Na chvíli se odmlčel.

Poté začal vyprávět historii kmene. Udiveně jsem sledovala každý jeho pohyb rtu a pozorně poslouchala každé jeho slovo. Dozvěděla jsem se, že existují i jiní tvorové – ti studení. Opak vlkodlaků. Upíři.

Po radě jsem jen nastoupila do auta a nepromluvila jediné slovo. Upíři vážně existují. Zabíjí lidi a vlkodlaci zabíjí je. Co když v tomto městě je nějaký upír? Zatřepala jsem hlavou, abych tu myšlenku zahnala.

„Caty?" oslovila mě Leah.  „Co se děje? Jsi nějaká zamlklá. Je toho na tebe moc, že?"

Měla čistou pravdu, ale zalhala jsem. „Ne, to ne, já jen…“

„Je tu ve městě nějaký upír?" zeptala jsem se bez váhání. Potřebovala jsem to vědět.

„Caty, když ti řeknu, že nejsou nebezpeční, nezpanikařila bys?" otočila se na mě. Potom se opravila. „Teda, jestli bys neudělala nějakou blbost. To by bylo to poslední, co bychom potřebovali. Naprosto ti věříme, rozumíš?"

Přikývla jsem. „Tak jsou tu?" zašeptala jsem.

Leah pomalu a nejistě kývla hlavou. Začala jsem zrychleně dýchat. Tak tu jsou upíři. Měla jsem chuť utéct a ztratit se zase někde v Kalifornii.

„Caty, děje se něco?" hlesla Leah. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, vůbec nic."

***

Šla jsem se jako vždy projít po pláži. Do noh se mi vpíjel písek a já se cítila svobodně. Aspoň někdy. Jacob a Paul byli pryč a Leah taky. Nebyl nikdo, s kým bych si mohla promluvit.

V dáli se objevila postava. Zamhouřila jsem oči a pokoušela se zaostřit. Oči jsem měla unavené a viděla jsem mlhavě. Vydechla jsem a vydala jsem směrem k temné postavě.

Když jsem byla u ní, zpozorovala jsem, že je to kluk. Měl mramorovou tvář a oči jakoby píchaly dýkou do srdce. Byly tak ostré. Nepohyboval se. Stál tak jako socha. Jako socha z mramoru. Otevřela jsem ústa, ale pohybovala jsem jen pusou do prázdna. Ten kluk byl tak záhadný.

„Ahoj," promluvila jsem konečně. „Já jsem Catalina. Kdo jsi ty? Jsi tu nový?"

Kluk nepromluvil. Jen to vypadalo, jako by jsem mu řekla hodně špatný vtip. Zaškubaly mu koutky rtů a zašklebil se. Probodla jsem ho pohledem. Dělá, jako by byl vůdce světa. Pevně jsem stiskla rty a zaťala ruce v pěst.

„Tak ty… nemluvíš?" zeptala jsem se ho napruženě. Kluk se znovu usmál. Tentokrát mě to naštvalo pořádně. Udělala jsem krok vpřed.

„Nepřibližuj se!" varoval mě a vztáhl ruku před sebe. Zastavila jsem se a šokovaně na něj hleděla. Je vážně trochu divný. Měla bych raději jít. Ale nemohla jsem se ani hnout.

„Jak to myslíš?" zašeptala jsem do ticha. „Řekneš mi aspoň, jak se jmenuješ?"

„Jmenuji se Edward," hlesl a podíval se do země. Pokusila jsem se usmát. Udělala jsem trochu pokrok, vím jeho jméno.

„Bydlíš tady ve Forks?" otázala jsem se ho a zvedla hlavu výš.

„V podstatě ano," odpověděl jen. Ty jeho odpovědi. Tahá se to z něho jak z chlupaté deky. Začínala jsem se cítit podivně. Něco mě varovalo, ať odejdu, něco mě nabádalo, ať uteču, ale něco mě na něm zase tak přitahovalo.

Edward se usmál a podíval se na mě zlatavýma očima.

„Bojíš se mě?" zeptal se pobaveně. Zavrtěla jsem hlavou.

„Tak proč jsi tak nervózní?" dobíral si mě. „Přitahuju tě?"

Zprudka jsem vydechla. Srandu si ze mě nikdo dělat nebude. Vykročila jsem vpřed, rozhodnutá mu to vpálit do očí.

„Ne, Caty!" uslyšela jsem za sebou. Zprudka jsem se otočila a uviděla Jacoba ve vlčí podobě. To snad ne! Přeměnil se před člověkem! Stála jsem jako zkoprnělá. Otočila jsem se na Edwarda. Ten se jen usmíval. Pořád mi to nedocházelo. Pohla jsem se až tehdy, kdy se Jake chystal ke skoku. Sehnula jsem se. On se vrhnul na Edwarda,

„Ne!" zvolala jsem a vydala se k nim. Edward se proti Jakeovi překvapivě bránil.

„No tak, nechte toho!" snažila jsem se je od sebe odstrčit. A tehdy se to stalo.

Edwardova ruka vystřelila směrem ke mně a já vyletěla do vzduchu. Měla jsem před očima prázdno, měla jsem pocit, že mám rozdrcené žebra. Svět kolem sebe jsem vůbec nevnímala.

Něco jsem ucítila, až když jsem se praštila o stěnu Leahina domu. Konečně jsem dopadla na zem. Ale ten pocit byl stejný. Pocit prázdnoty.

Autor: Serafim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nehmotná pouta 3. kapitola: