Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 7. kapitola

22.11.2010 (21:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4790×

7. kapitola – Lov

Bella:

Přistoupila jsem k zrcadlu a podívala se na sebe. Konečně jsem vypadala trochu jako člověk. Byla jsem pořádně umytá, učesaná a oblečená. Mé předtím, zaschlou krví, slepené vlasy se nyní pohupovaly v jemných vlnkách a rozervané a špinavé oblečení nahradilo to od Alice. Připadala jsem si tak nějak líp, ale pořád to nebylo ono.

Nedokázala jsem se dost dobře soustředit, všechny mé myšlenky se stáčely jedním směrem. Měla jsem pocit nekonečného utrpení. Můj krk byl v plamenech. Už zase. Přišlo mi to hloupé, směšné. Vždyť je to sotva pár dní, co jsem naposledy zabíjela. Přesněji, i když už je tma, dnešek je teprve druhý den. Musím to ještě vydržet, není to tak hrozné.

Uslyšela jsem přijíždět auto. Alice s Rosalií se vrací. No, jestli byly celou dobu na nákupech, dokážou nakupovat pěkně dlouho. Schválně jsem dělala všechno pomalu, se vším jsem se až zbytečně dlouho zabývala. Neměla jsem odvahu jít dolů, i když se Edward ještě nevrátil. Edward, člen, kterého jsem se nejvíc bála. Stále jsem byla jeho reakcí zmatená, nedokázala jsem ji vypustit z hlavy. Začala jsem si tu scénku přehrávat znovu, jako už po tolikáté za těch pár hodin…

A jako už po tolikáté mě zavalila vlna klidu. Jasper už ze mě musel být na prášky. Neustále mě hlídal a pomáhal mi.

Auto se zastavilo před domem a holky začaly tahat nákup dovnitř. Když vběhly do mého pokoje, usoudila jsem, že bych měla vylézt. Otevřela jsem dveře a hrůzou jsem strnula na místě. Po zádech mi přeběhl mráz a já jen pozorovala, jak je pohovka zaskládaná kupou tašek a zem se jimi postupně plní. Tak jestli tohle všechno bylo pro mě, silně jsem pochybovala o tom, že to všechno někdy vynosím. Doma jsem měla ve skříni obsah maximálně tak čtyř tašek, které tady zaplňovaly sotva polovinu pohovky.

Holky položily na zem další tašky, naštěstí už nejspíš poslední, protože se nevracely. Jen jsem tupě zírala na tu neprůchodnou zem přede mnou, dokud mě z mého rozjímání nevyrušila Alice.

„Koupily jsme ti všechno. Máš tam všelijaké oblečení, k nim sladěné boty, a pak taky hygienické potřeby, malování,… Jenom doufám, že jsme na nic nezapomněly. A i kdyby, můžeme ti kdykoliv pro cokoliv skočit. Chceš pomoct s vybalováním, nebo si to radši uspořádáš sama?“

„Alice, a kam to jako všechno mám naskládat?“ zeptala jsem se mírně zoufalým hlasem. Slyšela jsem dole Emmetta, ten jeho smích už jsem znala dost dobře. Ale nejen jeho, Esmé se, ač marně, snažila smích potlačit.

„No to máš pravdu, ta skříň je docela malá. Ale neboj se, až se přestěhujem, zařídím ti vlastní šatnu. A s Rose ti to pomůžeme do té skříně narvat, uvidíš, že se to tam vejde.“ Nestihla jsem se ani vzpamatovat a ona už lítala po pokoji a rovnala věci do skříně. Rose se na mě jen omluvně usmála a začala jí pomáhat.

Sledovala jsem jen, jak ze země postupně mizí všechny tašky a pro jistotu se do toho nijak nemontovala. Občas jsem kroutila hlavou nad vyzývavým oblečením, které nejspíš mělo být určeno pro mě a které jsem na sebe nikdy nehodlala dát. Nepochybovala jsem o tom, že teď budu muset chodit oblékaná stejně tak dobře jako všichni ostatní, protože ačkoliv už zbývalo vybalit jen pár tašek, tepláky s volným tričkem a mikinou jsem nikde nezahlídla. Trochu mě to děsilo, ale možná je dostanu jako dárek pod stromeček. A když ne od Alice, poprosím třeba Esme. Ta mě v tom určitě nenechá.

Rose už přešla do koupelny a Alice nesla poslední hromádku věcí uložit do skříně, když ztuhla uprostřed pohybu a svůj pohled upřela někam do dáli.

Čekala jsem, že dostanu přednášku o tom, že ošoupané tepláky nikdy nedostanu, a ať na to radši honem rychle zapomenu. Moc dobře jsem ji sice ještě neznala, ale dovedla jsem si její reakci představit, když tady v domě nikdo nic podobného neměl. A když její vize spěla k závěru, její nevědomý skelný pohled prostupoval dost nevěřícný a nenávistný. Jestli byla její vize opravdu o mně, budu se mít na co těšit.

Ale nejspíš nebyla. Naštěstí. Nevím, co viděla, ale její hněv bych nerada odpykala já.

„To snad nemyslí vážně!“ Po pokoji se rozletěly věci a Alice zmizela v jiném pokoji. Nechala otevřené dveře, takže jsem viděla, jak za ní přišel Jasper. Rose ke mně přišla a se zvědavostí pozorovala to samé, co já, ačkoliv ani ona se neodvážila jít do toho pokoje, který patřil nejspíš jim.

Sice jsem je neviděla, ale slyšela jsem všechno stejně dobře, jako bych tam stála vedle ní. A že se ani Alice nenamáhala ztlumit hlas. Doslova křičela do telefonu.

„Edwarde, opovaž se to udělat!“

„Řekni mi jeden důvod, proč bych nemohl,“ slyšela jsem i odpověď z druhé strany, ačkoliv ta nebyla zdaleka tak jasná.

„Protože by tě to nikdy předtím ani nenapadlo, protože to chceš udělat jen kvůli ní, a protože je tvá reakce naprosto nesmyslná, hloupá a dětinská!“ Doslova odsekávala slova. Byla řeč o mně? Jestli jo, nesnáší mě. Nesnáší a ani mě nezná, ani se mě nesnažil poznat a rovnou si mě zaškatulkoval do té nejhorší kolonky.

„To je dobrý důvod, ovšem já se neptal, proč bych neměl, ale proč bych nemohl.“ Měla jsem pocit, že se vychytrale usmívá.

Rose mě chytla zezadu za ramena a já až teď poznala, že se chvěju.

Teď už se Alice neudržela a vrčela. Vůbec nic jsem nechápala. Trvalo docela dlouho, než se uklidnila, nejspíš i díky pomoci Jazze. On na druhé straně jen vyčkával, možná se skvěle bavil.

„Nechápu, proč jsi najednou takový! Chováš se jako idiot!“ řekla a zaklapla telefon.

Přišla pomalým krokem ke mně s Jazzem za zády. Vypadala dost naštvaně a zároveň taky zklamaně.

„Alice?“ Nervozita stoupala společně s čekáním na rozsudek. A měla jsem pocit, že nejsem jediná, kdo není ve své kůži.

„Bells, musíš na lov.“ Popravdě, tato věta mi nebyla tak nepříjemná. Čekala jsem něco horšího, ale kdo ví, jaké to bude mít následky.

„Půjdeme s ní, nebyli jsme nejdýl,“ řekla Rose a Emmett stál okamžitě ve dveřích.

„Jasně, už se nemůžu dočkat, konečně nějaké rozptýlení.“ Začínala jsem si zvykat, že bere Emmett všechno pozitivně.

Jasperova vlna klidu začala zabírat a my se dostávali do pohody.

Sešli jsme dolů a já viděla ty tázavé a nedočkavé pohledy Esmé a Carlisla upřené na Alici. Taky jsem byla zvědavá, ale nebyla si jistá, jestli to chci vědět. Raději jsem se tím moc nezaobírala a následovala Rose ven.

Běželi jsme poměrně dlouho. Nedýchala jsem, jak mi radili ostatní. Pro jistotu. Snažila jsem se vnímat jen přírodu kolem a nemyslet na ten rozhovor Alice a Edwarda, ale vrtalo mi to v hlavě a moc se mi nedařilo se toho zbavit. Štvalo mě, že v tomto domě nic nechápu. Připadala jsem si tam tak nějak navíc a nevítaná.

Rose se zastavila a ověřovala okolí. Emmett poskakoval na místě. Přišlo mi, že by mu bylo jedno, kdybych zakousla nějakého člověka, hlavně, aby byla zábava.

„Tak jo, necítím v okolí žádné lidi, zato zvěře je tu dost. Bello, jak lovit už asi víš, nenech se odradit ani vůní, ani chutí. Nejspíš to nebude zdaleka tak chutné, i když já sama jsem nikdy nepila lidskou krev. Budeme tě hlídat, kdyby něco.“

Nechali mi volný prostor. Věřila jsem jim.

Zhluboka jsem se nadechla. A… nic. Necítila jsem žádnou omamnou vůni, díky které bych byla posedlá. Zkusila jsem to znovu. A znovu, až se mé jednotlivé nádechy spojily v pravidelné dýchání...

Nejspíš jsem konečně ucítila to, co jsem hledala. Nebo spíš, cítila jsem to celou dobu, ale až teď jsem si uvědomila, že je to to, co hledám. V krku se vzbudily ty trýznivé plameny a já se nevědomě vydala vpřed. Stávalo se ze mě to neovladatelné zvíře, které jsem tolik nenáviděla. Běžela jsem za vůní, která mi zdaleka tak nelahodila jako všechny ty vůně předtím. Vlastně jsem běžela jenom proto, abych uhasila žízeň.

Přibližovala jsem se k cíli. Můj krk pálil a škrábal a já chtěla ukončit tu bolest. Už jsem jej viděla. Mohutný jelen s výstavním parožím mě také spatřil a rozeběhl se pryč. Neměl nejmenší šanci.

Bylo to jiné. Neběžela jsem kvůli neovladatelné touze napít se, ale jen kvůli nutnosti zbavit se žáru. Nebyla jsem popoháněna šílenou, skoro až nemožnou chutí a vůní, ale i přesto, s každým novým centimetrem a nádechem, jsem si přála zakousnout do té pulsující tepny na krku, která o sobě dávala znát mnohem víc než kdy jindy.

Odrazila jsem se od země a skočila po krku tomu nebohému zvířeti. Svalila jsem jej na zem a ještě v letu se zakousla do nejvíce lákavého místa.

V puse se mi rozlila krev. Byla o tolik jiná. Místo lákavé, elektrizující, horké a neskonale chutné a dobré krve se mi do těla vlévala krev teplá, drsná a špatně prostupující, s nasmrádlým zvířecím pachem.

Pila jsem a tišila žízeň a potřebu. Jelen se ještě chvíli cukal, ale síly jej opouštěly, až konečně ustal.

Slyšela jsem někoho, jak přiběhl hodně blízko. Cítila jsem na sobě jeho upřený pohled, ale snažila se ho nevnímat.

Jenomže krev mě neuspokojovala. Hasila žízeň, ale nelahodila mi. Ještě jsem ani nedopila a znechuceně jsem odtáhla své rty od zvířecí kůže.

Emmett se začal smát a to mě naštvalo. Byla jsem pod vlivem toho zvířete, které mělo navrch. Vysmíval se mi. Hrubě jsem na něj zavrčela a on hned ztichl a zvedl ruce v obranném gestu.

„No tak, přece bys na mě nebyla naštvaná. Kdyby ses viděla. Očividně ti to chutnalo,“ dobíral si mě a znovu se rozchcechtal.

Teď už jsem toho měla tak akorát dost. Rozhodně se mi nebude smát kvůli tomu, že je ta krev tak odporná. Za to já nemohla. Vzdouval se ve mně opar vzteku, byla jsem vytočená k nepříčetnosti. Rozběhla jsem se proti němu a svalila ho na zem. Nedával pozor a kácel se smíchy, takže si mě nejdřív nevšiml. Jeho reakce však byla rychlá a nohou mě odkopl za jeho hlavu. Narazila jsem do stromu a ten se rozštípnul na dvě poloviny. Zvedla jsem se a hodlala na něj zaútočit znovu, tentokrát stál v obranné pozici, ale nevrčel na mě.

„Bello, uklidni se. Nerad bych ti ublížil, ale jestli na mě zaútočíš, budu muset.“ Asi se mě snažil uklidnit, ale já jsem nemínila poslouchat tyhle jeho řečičky, stejně jsem ani pořádně nevěděla, co to plácá. Vystartovala jsem jako střela rozhodnutá odtrhnout mu hlavu od těla. Proletěla jsem místem, kde ještě před setinou vteřiny stál a okamžitě se otočila. Zmizel mi z dohledu. Otáčela jsem se dokola a naslouchala. Na záda mi dopadlo něco mohutného a svalilo mě to na zem. Jistě on! Začala jsem sebou házet, ale moc platné mi to nebylo. Už svíral mé ruce v železném sevření.

„Rose!“ zahřměl a vyčkával.

Netrvalo dlouho a přiběhla ona jmenovaná. Doběhla k nám a měřila si mě i Emmetta, mě zkoumavě, Emmetta naštvaně. Všimla jsem si, jak její oči nabraly zlatavý nádech. Klekla si k mé hlavě a já vycenila zuby a zavrčela. Neustále jsem sebou smýkala, i když to nemělo cenu. Emmett byl hodně silný a v této poloze měl výhodu.

„Bello, uklidni se, nebuď hloupá. Chceš, abychom ti pomáhali, tak se nám nebraň,“ pronesla každé slovo důležitě a dávala si pozor, jestli ji poslouchám.

Měla pravdu.

Znovu jsem zklamala, jak sebe, tak i je. Tentokrát to sice nebylo kvůli krvi, ale i tak jsem se neovládla, a to jen kvůli hlouposti. Hlavou jsem silně praštila o zem a cítila, jak se zabořuji níž do hlíny. Nenáviděla jsem tu zrůdu uvnitř mě, tolik mě změnila.

„Co se stalo?“

„Smál jsem se jí. Kdybys ji viděla, vypadala tak… tak… no vážně to byl pohled k nezaplacení,“ uchechtl se a pokračoval, „naše strava jí asi není moc po chuti.“

„Ty jsi ale trouba, je novorozená, mohla ti ublížit!“ znělo to dost naštvaně.

„Omlouvám se,“ řekla jsem zlomeně, ale hlavu nezvedla.

O to se však postarala Rose. Zvedla mi ji, i když jsem se nejdřív vzpírala. Usmála se a otřela mi hlínu na několika částech mojí tváře. Musela jsem vypadat vážně komicky.

„Tak jak ti chutnal jelen?“ zeptala se, i když už odpověď dávno znala.

„Nic moc,“ řekla jsem a při vzpomínce na jeho krev se ušklíbla.

„Je to změna, co? Ale neboj, časem si zvykneš.“

„Ani jsem ho nedopila,“ přiznala jsem popravdě.

Znovu se usmála. Nevím, proč jsem měla takové obavy. Všichni na mě byli hrozně milí. Teda až na jednu vyjímku, na kterou jsem teďka nechtěla myslet.

„Budeš muset, potřebuješ se nasytit, abys vydržela déle. Emm teď půjde místo mě a já tě budu hlídat.“ Jakmile to dořekla, Emmett se zvednul a zmizel pryč.

„Co když ti ublížím?“

„Neboj, budu na sebe dávat pozor. Přece jenom, ještě nějaký ten čas bych ráda zůstala mezi živými.“

Potom kývla hlavou, odkud cítila mou nedopitou stravu, a já se vrátila ke svému jídlu. Přiložila jsem rty na to samé místo a dopila zbytek. Vážně to nebylo nic výtečného, nic, po čem bych se dobrovolně vrhla.

„Na, vypij ještě tuto,“ řekla za mnou a já se lekla. Hodila přede mě srnu se zlomeným vazem. Mučednicky jsem se na ni podívala a ona se jen mírně rozesmála. „Musíš být plná.“ Odešla a nechala mi tak soukromí. Nepochybovala jsem o její přítomnosti, ale cítila jsem se líp, když jsem ji neviděla.

Přešla jsem k mladé srnce a pohladila ji po srsti. Živá by se mi určitě líbila víc. Neměla jsem chuť se do ní pouštět, ale nakonec jsem se přemohla a vysála ji do poslední kapky. Měla jinou chuť, jemnější a sladší, ale to zdaleka nestačilo k tomu, aby mi lahodila. Musela jsem ale uznat, že mi bylo mnohem líp. V hrdle jsem nepociťovala skoro žádnou bolest, snad jen mírné škrábání.

Zvedla jsem se a slyšela přibíhajícího Emmetta. Rose už taky vyšla ze svého úkrytu a přicházela ke mně.

„Můžeme?“ zeptala se a já kývla hlavou na souhlas. Mezitím doběhl Emmett se stejně tak krásnýma zlatýma očima, jako měla Rose, a úsměvem na rtech.

Rozběhli jsme se domů a já přemýšlela, co mě tam čeká za nejspíš nemilé překvapení…

Mám ještě pár slov, než mi utečete :D. U minulé kapitoly se objevilo spoustu krásných komentů, za které jsem byla strašně ráda. A proto bych tuto kapitolu chtěla věnovat všem těm, kteří mě jimi obdařili :)). Opravdu děkuju. =)

A teď ještě pár slov k této kapitole. Já s ní moc spokojená nejsem, teda aspoň ne s druhou polovinou. Dělala jsem ji tak trochu ve spěchu a myslím, že se to na ní podepsalo. Proto už to příště neudělám, radši přidám kapitolu později...

Tak teď už jenom budu vyhlížet vaše názory, můžu jenom doufat, že jich tu bude stejně jako u minulé kapitoly... :) A docela by mě zajímalo... co si myslíte, že Edward provede? ;)

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 7. kapitola: