Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 53. kapitola

13.12.2011 (20:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4443×

53. kapitola – Pravda

Bella:

Všimla jsem si, jak vedle mě ztuhnul. Věděla jsem, že to bylo díky té zprávě, co mu přišla na mobil, ještě dřív, než ho držel v ruce. Pochopila jsem jeho reakci hned, jakmile mu ten mobil zavibroval v kapse.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se opatrně, když jsem pozorovala jeho tvář, která v mžiku zkameněla do tvrdé nepropustné masky.

„Nic důležitého,“ pokusil se mě odbýt krátkou odpovědí a nuceným úsměvem, kterému bych nemohla věřit, ani kdybych přivřela obě oči. Tušila jsem, že to mělo něco společného s tím, jak se dnes celý den divně choval.

„Ano?“ zeptala jsem se jej nevěřícně se zvednutým obočím, a když mi přikývl na souhlas, pořádně mě tím naštval. Měla jsem právo vědět, co se tady děje. „Tak proč drtíš ten mobil?“ Uvědomil si to a povolil sevření prstů.

„Bells…“

„Edwarde, nemyslíš si, že mám právo vědět, co se děje?“ vychrlila jsem na něj bez toho, aniž bych si poslechla další jeho výmluvu, která by s největší pravděpodobností přišla. „Nebo si myslíš, že jsem schopná vypustit to z hlavy, když mi řekneš, že to nic není?“ ptala jsem se dál, už jsem to v sobě nedokázala dusit. „Proč mi nevěříš?“ položila jsem mu nakonec jedinou otázku.

„Věřím ti. Věřím ti víc, než komukoliv jinému.“ Držel mé tváře v dlaních a vpíjel se mi do očí. Nedokázala jsem pochybovat o jeho slovech…

„Tak proč mi to teda nechceš říct?“ Nedokázala jsem skrýt zklamání v hlase. Měla jsem nutkání sklopit hlavu, ale jeho ruce mi to nedovolovaly.

„Bojím se, že by ti to ublížilo. A to nechci.“ Jeho odpověď mě překvapila. Možná jindy bych mu dala za pravdu, ale nyní ne. Něco bylo špatně, a tahle nevědomost mě ubíjela.

„Tímto mi ubližuješ mnohem víc,“ svěřila jsem se mu. „Řekni mi to, prosím…“ Uhnul hlavou na stranu, jeho ruce sklouzly z mého obličeje. Mlčky jsem čekala na jeho reakci.

„Máš pravdu, měl jsem ti to říct. Omlouvám se, mrzí mě to. Ale chtěl jsem tě uchránit od reality tohoto světa, alespoň prozatím.“ Na chvíli se odmlčel, jako by se chtěl ujistit, jestli stále stojím o odpověď. Ale v mém pohledu nemohl najít ani kousek něčeho, co by mu dalo záminku k tomu neříct mi o tom.

„V Seattlu se usadil upír. To tam všichni jeli,“ řekl nakonec tak potichu, jak jen to bylo možné. A já to nejspíš nechápala. Snažila jsem si dát dohromady souvislosti, ale připadalo mi, že mi uniká podstata toho všeho.

„A proč jsi mi to nechtěl říct?“ zeptala jsem se nakonec zmateně, stále jen tápajíc po správné odpovědi. Nezbylo ani místo pro zlobu…

„Bello, on není jako my,“ řekl opatrně, pravděpodobně poznal, že jsem nepochopila. A mně to došlo, teprve nyní. „ To proto,“ dodal jen, když se výraz v mé tváři změnil.

„Je jako já,“ řekla jsem polohlasem. Pohled jsem měla upřený na své ruce v klíně, nechtěla jsem vidět v jeho očích potvrzení.

„Ne, to není! Jak tě to mohlo napadnout?!“ reagoval okamžitě, jeho hlas byl překvapený, rázný a nekompromisný, přesto jej nezvýšil. A to mě donutilo se na něj podívat.

„Zabíjí přece lidi, ne?“ vypustila jsem z úst a čím dál víc si tak uvědomovala tu podobnost mezi námi.

„On ano, ale ty ne,“ vyvrátil mi okamžitě. Rozhodla jsem se nad tím nyní radši nepřemýšlet, chtěla jsem se dozvědět víc.

„To proto se tam všichni vydali? Ale proč?“ ptala jsem se, najednou mi začaly některé věci docházet. Ale jen některé, stále to nestačilo. Jako kdybych našla ty dílky puzzle, které byly zatoulané pod postelí.

„Nechtěli jsme dát Arovi záminku k návštěvě.“ Měla jsem pocit, že jej opět obklopila nervozita. Byla jiná než doteď, stejná té, co jej pohltila, když dostal tu zprávu. Jako by ji během našeho rozhovoru odsunul na druhou kolej, ale teď si na ni opět vzpomněl. A já s ním.

„Tak jste se ho rozhodli zabít?“ zeptala jsem se, avšak ve skutečnosti jsem těm slovům nevěnovala téměř žádnou pozornost.

„Spíš ho požádat, aby odešel. Až kdyby…“ odpovídal mi, to ale nebylo to, co jsem potřebovala vědět. Ne teď, zajímalo mě něco jiného.

„Řekni, že se nikomu nic nestalo. Prosím,“ skočila jsem mu do řeči. Možná byl ten pocit, že se něco stalo, způsobený pouhou nejistotou. Ale taky nemusel být.

„Co?“ Nemusel ani nic říkat, stačil mi jeho překvapený výraz. „Bylo jich šest na jednoho upíra, Bells. Nic se jim nestalo,“ ujistil mě. Obklopila mě úleva, která trvala jen opravdu krátce. Něco se ale přece jen stalo.

„Tak co je potom napsané v té zprávě?“ zeptala jsem se na rovinu a propalovala jej pohledem. Nechtěla jsem, aby mi cokoliv uniklo.

Chvíli zaváhal, než mi odpověděl. „Alice ho viděla, míří do Forks.“ Strohý hlas mi neprozradil žádné jeho pocity, přesto mi ta představa naháněla hrůzu.

„Ale vždyť jsi říkal, že jsou v Seattlu,“ ptala jsem se nechápavě. Snad i proto, že jsem z něho musela každou informaci tahat, mi unikaly souvislosti.

„Oni tam jsou. Ale on ne. Běžel bez toho, aniž by věděl kam. To proto o tom předtím Al nevěděla, proto ho ani neviděla. Mysleli si, že je stále v Seattlu. A teď viděla silnici, podél které poběží, jakmile na ni narazí.“ Konečně mi to začínalo docházet.

„Ta silnice ho zavede sem.“ Bylo to pouhé konstatování, přesto přikývl.

„Na kraj města dorazí za pár minut. Bells, musíš mi něco slíbit.“ Upřel na mě prosebný pohled, než pokračoval. „Pokusím se ho zastavit ještě před městem. Slib mi, že zůstaneš doma.“

„Cože? To po mně nemůžeš chtít! Nebudu tady čekat, zatímco ty půjdeš za ním.“ Ta prosba mě naprosto vykolejila. Nedokázala jsem si ani představit, že bych zůstala doma, zatímco on by se vydal za nějakým cizím upírem, kdo ví jak nebezpečným. A ještě k tomu úplně sám.

„Bello, slibuju ti, že všechno dobře dopadne. Požádám ho, aby odešel, protože tady žijeme a nechceme mít problémy. Jistě to pochopí,“ naléhal, když v mé tváři nenašel nic z toho, co tam najít chtěl.

„Půjdu s tebou,“ trvala jsem na svém. Najednou jsem měla obličej v jeho dlaních a nedokázala vnímat nic jiného, než jen jeho prosbou prosycené oči.

„Bello, přeju si, abys zůstala doma. Nebudu se tak muset o tebe bát. Prosím, slib mi to,“ snažil se mě znovu přesvědčit.

„A já se o tebe bát můžu? Co kdyby se ti něco stalo!“ Prostupovala mnou panika. On by se o mě nemusel bát, kdybych zůstala tady, ale zapomínal přitom na mě.

„Přečtu mu myšlenky. A kdyby nehrál fér, budu to vědět ve stejnou chvíli jako on. Budu ve výhodě, ať už bude situace jakákoliv. Ale kdybys tam byla se mnou, mohl by toho využít. Stačila by chvilka nepozornosti k tomu, aby se situace obrátila v jeho prospěch.“ Byl to on, kdo teď nehrál čestně. Věděla jsem moc dobře, na co narážel. Sama jsem si z chvíle, kdy mě Lilith držela pod krkem, moc nepamatovala. V tom momentě jsem jen chtěla, aby to skončilo. A přitom jsem si nedokázala představit, jak se musel cítit on. Ale teď to využil ve svůj prospěch!

„Umím se bránit,“ špitla jsem, ale sama slyšela ve svém hlasu záchvěv nejistoty. Nebylo to proto, že bych nevěřila těm slovům, ale proto, že jsem to, ač nerada, začala vnímat taky z jeho pohledu.

„Já vím, ale bude mnohem snazší soustředit se na něho, když budu vědět, že jsi v bezpečí.“ Opřel se čelem o to mé, aniž by ze mě spustil pohled. Neměla jsem tušení, co je správně, ale bála jsem se, že mu to slíbím, jestli bude ještě chvíli takto naléhat.

„Edwarde,“ zaskučela jsem, uvnitř mě se praly dvě možnosti, dvě rozhodnutí.

„Bello, slib mi to, prosím. Slib mi, že zůstaneš tady,“ prosil, zatímco jsem se ze všech sil snažila uvažovat. Přijít na to, co bude lepší. Marně…

„Slibuju,“ řekla jsem, aniž bych o tom sama rozhodla. Nechtěla jsem to říct, nechtěla jsem mu to slíbit! Ale možná bych mu to opravdu jenom ztížila…

„Slibuješ?“ zeptal se znovu, možná se chtěl ujistit, že to myslím opravdu vážně. Až jsem měla pocit, že mi to dělá naschvál, nebo že mi snad čte myšlenky.

„Slibuju,“ zopakovala jsem, i když jsem to ani tentokrát nechtěla vyslovit. Připadalo mi to, jakoby někdo řídil moje tělo a já měla za úkol jediné – vydržet ty pocity, které mě nyní ničily.

„Vrátím se co nejdřív, slibuju.“ Vtiskl mi pusu na čelo a já už jen pozorovala, jak se za ním zavřely dveře…

Nervózně jsem přecházela po obýváku, marně se snažíc přijít na jiné myšlenky. Připadalo mi to jako hodiny, co odešel těmi dveřmi, ačkoliv to mohlo být sotva pár minut. V mé hlavě se za tu dobu stihlo vytvořit nespočet scénářů, z nějakého nevysvětlitelného důvodu však ani jeden nekončil dobře.

Snažila jsem se upokojit tím, co mi slíbil. A tím, co mi řekl. Pokoušela jsem se přinutit myslet, jen tak jsem mohla přesvědčit samu sebe, že měl pravdu. Ale nedokázala jsem to, nepřemýšlela jsem nad ničím jiným, než nad ním.

Zajímalo mě, jestli už dorazil tam, kam měl namířeno. A jestli tam čekal, nebo už se s tím nomádem setkal. Snažila jsem se vypudit z hlavy obrazy o tom, že by na něj mohl zaútočit. Bála jsem se o něj, mohlo se to stát. A on tam neměl nikoho, kdo by mu pomohl.

Vzpomněla jsem si v tom chaosu mých zmatených myšlenek na ostatní. Jich bylo šest, kdežto on byl sám…

Tato myšlenka rozhodla za mě. Najednou jsem stála před domem, bez toho, aniž bych to tak chtěla. Kromě nervozity, která se teď ještě zvětšila, mě dohnaly i výčitky. Slíbila jsem mu přece, že zůstanu doma, a já místo toho udělala nejistý krok směrem k lesu. Snad ještě horší na tom bylo zjištění, že podle pozice, kde jsem se nacházela, nebyl první…

Skousla jsem si spodní ret. Tak silně, až jsem slyšela slabé zaskřípání kůže. Ten zvuk mě vyděsil k smrti, připadal mi jako zlověstná předtucha. A já v ten moment nedokázala zůstat stát na místě, mé nohy se samovolně rozeběhly do lesa.

Věděla jsem moc dobře, kudy šel, přesto jsem se po pár krocích zastavila. Nebyla jsem schopná pokračovat, i když jsem stále myslela jen na něj. Ale právě to mi bránilo v tom, abych šla dál. V hlavě jsem měla jeho výraz, když mě prosil, abych zůstala.

Pokusila jsem se uvolnit zatnuté pěsti. Ten nápor protichůdných pocitů byl nesnesitelný. Zavřela jsem oči a hledala pádný důvod, abych samu sebe přesvědčila, že se mu nic nestane. Byl upírem mnohem déle, musela jsem doufat, že ví, jak zabránit konfliktu. Že mu jeho dar pomůže a ostatní stihnou dorazit dřív, než by se cokoliv mohlo stát. Musela jsem mu věřit…

Objevily se nové pochybnosti. Chtěla jsem mu věřit, ale… opravdu jsem mohla? Ze všech stran se na mě valila nejistota a zmatek. Užíralo mě to, každá další vteřina v nevědomosti byla nekonečně dlouhá. Bála jsem se o něj a chtěla mu jít naproti…

Uvědomila jsem si, že dělám přesně to samé. Jako bych mu sotva před pár minutami neslíbila, že zůstanu doma. A přitom jsem jej obviňovala, že mi lhal. Pomalu jsem dokázala samu sebe přesvědčit, abych se vrátila. Ale nebylo to jen kvůli výčitkám svědomí. Z nějakého důvodu jsem si byla jistá, že by mě nežádal, abych zůstala doma, kdyby sám věděl, že je to pro něj nebezpečné.

Otočila jsem se s domněním, že půjdu domů.

Nečekala jsem však, že budu mít zatarasenou cestu. Stál přede mnou - upír, kterého se všichni snažili najít…

„Ahoj princezno…“

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 53. kapitola: