Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 51. kapitola

25.11.2011 (19:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 4474×

51. kapitola - Růže

Bella:

„Jsi nádherná,“ pochválila Alice můj vzhled a dala tak jasně najevo spokojenost se svým dílem. Nic jsem nechápala, Alice byla neoblomná. Nepomohly mi ani neutichající otázky, ani vydírání nebo prošení. Nezbývalo mi než se podřídit.

Alice mě k sobě otočila zády a já tak měla před sebou zrcadlo. Chvíli mi trvalo, než jsem uvěřila, že jsem to opravdu já. Nikdy jsem moc nedbala na svůj vzhled. To proto jsem teď nemohla uvěřit, jak málo stačilo k tomu, aby před zrcadlem stál někdo jiný. Vlasy, dopadající mi na holá záda v souměrných lokýnkách, jsem měla pérky lehce stažené dozadu. A na sobě pohodlné, ne moc sváteční a přesto úchvatné a elegantní tmavě modré šaty po kolena, svázané za krkem. Litovala jsem, že jsem si teď, jako upír, nemohla stěžovat na podpatky, které, přestože nebyly nijak vysoké, jsem Alici nedokázala rozmluvit.

„Alice, naposledy se tě ptám, proč to všechno,“ vypustila jsem ze sebe, jen stěží jsem však dokázala přes ten údiv protlačit rozhořčenost. Ani ohromenost nestačila k tomu, abych se přestala zajímat.

Nespouštěla jsem pohled ze zrcadla, nyní jsem však propalovala místo, kde se odrážel její obraz. A když zakroutila s pobaveným úsměvem hlavou, moje hranice trpělivosti právě přetekla.

Otočila jsem se k ní a založila si trucovitě ruce na prsou. „Dobře, tak v tom případě se ze svého pokoje nehnu.“ Začínaly mnou prostupovat i obavy. Kam bych mohla jít takto oblečená?

„Přece bys nezkazila Edwardovi překvapení, že ne?“ Nahodila ten svůj štěněcí pohled a čekala, až přestanu trucovat.

„Víš, že nemám ráda překvapení,“ snažila jsem se všemožně získat odpověď.

„Ale toto se ti bude líbit. Vím to,“ stála si neoblomně za svým.

„Nemůžu přece nikam jít.“ Snažila jsem se ignorovat skutečnost, že se mé tělo napjalo.

„Ne, nemůžeš jít pouze mezi lidi. Zatím,“ dodala ještě.

„Tak proč potom vypadám takto?“ ptala jsem se znovu a rukama rozhodila podél mého těla.

„A proč ne?“ oponovala mi se šibalským tónem. Ve stejnou chvíli jsme obě uslyšely přicházejícího Edwarda. „Užijte si to,“ zašeptala v rychlosti a už jsem slyšela jen klapnutí dveří.

S povzdechem jsem se přesunula k prosklené stěně, k mé smůle však těsně před tím, než by vystoupil zpoza stromů, otočil směr a obešel dům bez toho, aniž bych ho viděla. Zůstala jsem tam stát, snažíc se potlačit strach, který se mě opět snažil zmocnit.

Bylo to sotva pár dní, co jsme se vrátili z našeho zápasení s rukama propletenýma do sebe, i když jsem zprvu protestovala. Nemělo mě překvapit, že už to všichni věděli. Ale byla jsem ráda, že se tím nic nezměnilo. Jediným trnem v oku mi byla ta sázka. Byla jsem donucena přiznat porážku, hodinu klavíru se mi ale zatím dařilo odsunout na příště. A to i když jsem věděla, že se nevzdá a že se nad mými výmluvami jen baví.

O to víc jsem to nechápala. Nebyla jsem schopná přijít na rozumný důvod, proč tu teď stojím v těch šatech, s učesanými vlasy. Vždyť já přece nikam nemohla, tak na co by mi toto všechno bylo někde v lese…

Maličko jsem sebou trhla, když se ozvalo zaklepání. „Můžu?“ zeptal se sametovým hlasem a já měla pocit, že v něm slyším očekávání a mírnou nervozitu.

„Hmm,“ odpověděla jsem jen zabručením s pohledem stále upřeným do lesa. Ta situace se mi vůbec nepozdávala. Možná proto se s každou další vteřinou upevňovalo moje rozhodnutí nikam nejít.

Neotočila jsem se, ani když vešel a zamířil ke mně. Až jeho oslovení mě obměkčilo.

Na malý okamžik jsem přestala dýchat. Neuvěřitelně mu to slušelo. Tmavé džíny s černou košilí jsem na něm ještě neviděla. A rozcuchané vlasy to všechno jenom podtrhovaly.

„Vypadáš úchvatně,“ zašeptal mi u ucha, když se ke mně sklonil. Vzápětí mi na rtech přistál drobný polibek. Neodtáhl se, opřel se čelem o to mé.

„Ty taky,“ vydechla jsem, vzpamatovávajíc se z toho drobného doteku jeho rtů. Nadechla jsem se, abych nasbírala odvahu na ta slova. „Edwarde, vím, že jsem ti to slíbila, ale nikam nepůjdu, dokud mi neřekneš, co se děje.“

„Ty mi nevěříš?“ ptal se naoko udiveně, jeho rty se však roztáhly do úsměvu.

„Ne, věřím. Ale slíbila jsem ti, že ti věnuju jeden večer. Normální večer. O šatech a takových tajnostech nebyla ani řeč. Nějak se mi to nezdá.“ Poslední větu už jsem jen šeptala.

„Spíš bych řekl, že nebyla řeč o normálním večeru. Já ti přece nesliboval povalování na gauči,“ škádlil mě. A já měla, bůh ví proč, pocit, že mám tento boj předem prohraný.

Odtáhl se, aby si mě mohl pozorně prohlédnout. „Něco tomu chybí,“ dodal potom.

„Mně to neříkej, já s tím nemám nic společného. Nejradši bych šla…“

„Pšššt,“ tišil mé rty ukazováčkem levé ruky. Až teď jsem si všimla, že má pravou schovanou za zády. „Jsi dokonalá. Já měl na mysli spíš jen takovou maličkost,“ vysvětloval mi, stále však jeho rty zdobily úsměv.

Přiblížil se ke mně a propaloval mě pohledem, snad proto, abych nemohla zjistit, co dělají jeho prsty na ramínku mých šatů. Když se pak jeho ruce vzdálily, přerušil ten pohled a zadíval se na místo, kde se před chvílí nacházely. Nevydržela jsem to a jeho pohled následovala.

„Růže?“ zeptala jsem se překvapeně, zatímco jsem si prohlížela drobnou rudou růži s krátkým stonkem, připevněnou za její trny.

„Nelíbí se ti?“ ptal se okamžitě, snažil se zakrýt zklamání.

„Ne, to ne. Je nádherná. Jen jsem to nečekala.“ Podívala jsem se na něj, cítila jsem jeho propalující pohled. Sledovala jsem, jak se jeho úsměv rozšiřuje a tvář přibližuje k té mé. Zavřela jsem oči, čekala jsem na polibek. Byl jen kousíček ode mě, když se zastavil, zhluboka nadechl a rychle se odtáhl. Zmateně jsem se na něj podívala, ale on se jen omluvně usmál.

„Půjdeme?“ řekl nakonec a už mi otvíral dveře pokoje. Nechápala jsem tu jeho odtažitost, která snad byla násilná. Vyvolávala ve mně další zmatek a nejistotu.

„Tohle se mi vůbec nelíbí,“ postěžovala jsem si ještě, abych tak dala najevo svůj nesouhlas vůči jeho chování, a snažila se nevšímat si toho přidušeného smíchu. Začínala jsem mít obavy, co se pod tím skrývá. Jen jsem nechápala, proč se moje nohy rozešly k němu…

***

„Edwarde, řekni mi to,“ žadonila jsem znovu, když už se mi ta doba zdála nekonečná. Běželi jsme kdo ví jak dlouho, nebyla jsem schopná posoudit čas. A za celou tu dobu jsem z něj nevytáhla ani jediné slůvko.

„Snad ještě nikdy jsi nebyla tak nedočkavá,“ bavil se na můj účet s nemizícím úsměvem.

„To není nedočkavostí. Moc dobře víš, že nemám ráda překvapení ani nic tomu podobné,“ oponovala jsem mu, někde v hloubi duše jsem však tušila, že má nejspíš pravdu. Jen jsem si to nechtěla přiznat.

„V tom případě musím udělat vše, co bude v mých silách, abych tento tvůj odpor k překvapení změnil.“ Až teď - když už jsme téměř stáli na místě – jsem si uvědomila, že zpomalujeme.

„To se ještě nikdy nikomu nepodařilo.“ Najednou stál přede mnou a já tak zastavila úplně. Stáli jsme jen kousek od sebe, dost blízko na to, aby si moje tělo tu blízkost uvědomovalo.

„To proto, že jsem se o to zatím nepokusil já." Přiblížil se ke mně a opřel si čelo o to mé. Jen povrchově jsem si uvědomovala, co se mnou jeho blízkost dělá. Nevnímala jsem své zrychlené dýchání ani napnuté tělo, užívala jsem si jeho přítomnost jak jen to bylo možné. „Nadechni se," zašeptal, a i když se tak nejspíš snažil zakrýt očekávání, nebyla bych schopná jej přeslechnout.

Můj krátký nejistý nádech následovalo překvapení a uchvácení. Poznala jsem tu vůni okamžitě, ačkoliv jsem ji takto znatelně cítila zatím jen jednou. Tou druhou vůní jsem si úplně jistá nebyla, ale v tu chvíli mi to bylo docela jedno. Společně totiž tvořily dokonalou harmonii…

„Růže?" zeptala jsem se a on přikývl na souhlas. „Ale vždyť…" Ruka se mi nevědomky ocitla na malinké růžičce připevněné na šatech. A vzápětí jsem na jejím hřbetu ucítila tu jeho. Nemusel ani nic říkat, jeho oči prozrazovaly snad úplně všechno. Nyní byl mnohem nedočkavější než já před chvílí.

Nebyla bych schopná říct, jak to dokázal, ale ťeď už jsem i já hořela nedočkavostí. Chtěla jsem se co nejdřív dozvědět, co mě tam čeká. Nečekala jsem už ani o chvíli déle, okamžitě jsem se rozběhla směrem, odkud přicházely ty vůně.

Skoro v tu samou chvíli jsem v dálce spatřila drobný zdroj světla. A pár dalších kroků mi stačilo k tomu, abych si utvrdila svoji teorii. Svíčky.

Svíčky? Co tady v lese dělaly svíčky? A růže?

Během pár vteřin jsem se dostala na kraj malinkaté loučky. Byla mi tolik povědomá, a přesto úplně jiná, jakobych ji viděla poprvé. Moc dobře jsem si pamatovala potůček protékající jejím středem, nízkou skalku tvořící pocit soukromí i mohutný strom, u kterého jsem s ním seděla. To všechno mi bylo povědomé, má mysl si to dokázala vybavit tak jasně, jako by to bylo teprve včera, co jsme tady spolu byli.

A přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsem na tomto úžasném místě poprvé. Když jsem tady byla naposledy, zmítala jsem se mezi vzlyky a těmi nejhoršími vzpomínkami a myšlenkami. A právě díky tomu jsem se sem už nikdy víc nechtěla vrátit. Ale teď jsem měla nutkání strávit tu zbytek své existence. Nebo alespoň její velkou část.

Po okraji louky a na několika dalších místech byly rozmístěné svíčky, které vydávaly nenucené světlo. A i přesto, že byla tma a já viděla stejně dobře jako za dne, bych nezhasla ani jednu jedinou. Tvořily tak romantickou atmosféru, až jsem měla strach jakkoliv se pohnout, jen abych nezničila to kouzlo. Co mě však nutilo přemýšlet, jestli je to jenom sen nebo skutečnost, byly růže. Předtím mě nenapadlo, že by tak silné aroma nevytvořila jedna jediná růžička. Bylo jich tu tolik, že bych se ani neodvážila odhadnout jejich počet. Kolem každého kalíšku se svíčkou byly do sebe elegantně zapletené dvě nebo tři, snad každá škvírka skalky se mohla chlubit jedním nádherným květem a břeh potůčku se mohl pyšnit těmi krásnými květy. Připadalo mi to jako v pohádce…

Z úst mi vyšel užaslý výdech, na slova jsem se však nezmohla. Ať už by byla jakákoliv…

„Líbí se ti to?" ozval se za mnou opatrný hlas. Pozdě jsem si uvědomila, že jsem musela stát bez náznaku jediné emoce poměrně dlouho.

„Nic krásnějšího jsem v životě neviděla," vysoukala jsem ze sebe. Stále jsem však nebyla schopná odtrhnout pohled od krajiny, která se mi naskytla před očima.

„Tak to jsem rád. Nechtěl jsem, abys toto místo nenáviděla jenom kvůli tomu, že jsem tě sem zavedl právě tehdy… Mám to tady vážně hrozně rád."

Ještě chvíli jsem si užívala ten pohled, než jsem se k němu otočila. „Je to úžasné. Nemohla bych to tady nenávidět, i kdybych chtěla. Ne po tomhle," rozplývala jsem se nad tou krásou. Jen těžko jsem se snažila uvěřit, že je to skutečné. „Ty svíčky a ty růže…" Zastavila jsem se v půli věty, původní myšlenka se vypařila rychleji, než pára nad hrncem. Nahradila ji totiž nová, úplně odlišná…

„Co se děje?" ptal se starostlivě hned, jak zpozoroval můj zadumaný výraz. V hlavě jsem si pořád dokola přehrávala ten okamžik, který byl stejně živý, jako všechny ostatní vzpomínky…

„Miluju tě. A… no… víš…“ Zdálo se mi to, nebo byl nervózní? Najednou to byl on, kdo pohledem propaloval díru do podlahy. „Ta je pro tebe,“ vysoukal ze sebe, když se na mě podíval, a podal mi červenou růži. „Je sice úplně obyčejná, ale říkal jsem si, že by mohla být jako vzpomínka na naše první rande dokonalá,“ pokračoval, a i když jsem nyní netušila, co tím myslí, věděla jsem důvod, proč to říká…

Předtím jsem netušila, co tím myslel. Ale teď už ano…

„První rande?" zeptala jsem se potichu a přitom sledovala každý jeho pohyb. Na rtech se mu objevil nesmělý úsměv, měla jsem pocit, že by se snad i červenal, kdyby to šlo.

„Spíš první skutečné rande," upřesnil má předchozí slova. Jasně jsem cítila, jak se mi na rtech roztahuje široký úsměv. Začal se ke mně pomalu sklánět, až jsem jej podezřívala, že tu chvíli natahuje schválně. To napětí mezi námi bylo téměř nesnesitelné, o to ale krásnější.

Semkla jsem víčka k sobě těsně předtím, než se naše rty setkaly. Bylo to jako poprvé - všechny ty pocity jsem prožívala znovu. Jednu ruku jsem mu obmotala kolem krku, zatímco si ta druhá našla místo v jeho rozcuchaných vlasech. Přitáhl si mě blíž k sobě a své ruce přesunul na můj obličej…

Nebyla jsem si jistá, jestli byla tato chvíle tak kouzelná, že si má mysl dotvořila to jediné, co ještě scházelo k dokonalosti. Ale slyšela jsem neuvěřitelně půvabnou a romantickou hudbu, a jak jinak by bylo možné, aby tady…

Odtáhl se a uvěznil mě ve svém zlatém pohledu. „Smím prosit?" zeptal se a natáhl ke mně pravou ruku. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, překvapená a neschopná uvěřit, že ta hudba není jen mým výplodem. Vždyť jsem nebyla ani schopná určit, z kama vychází, zdálo se mi, že je všude kolem nás.

„Jak?" Nezmohla jsem se na nic víc, byla jsem tím vším tak vyvedená z míry…

„Výrobní tajemství," zašeptal tiše, když se sklonil k mému uchu.

„Ale já neumím tančit." Sledovala jsem jeho úsměv, který se s těmi slovy snad ještě prohloubil.

„Moc dobře vím, že umíš," oponoval mi. Nestihla jsem už ani vyrukovat s dalšími slovy, když jsem se ocitla v jeho sevření a začala se pohupovat v rytmu hudby.

Ani nevím jak, ale najednou jsme tančili uprostřed loučky, mezi všechnou tou krásou. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a přála si tu zůstat. Nemusela jsem ani přemýšlet, abych si byla stoprocentně jistá, že je to ta nejkrásnější chvíle, co jsem kdy zažila…

Děkuju za Vaši podporu! :))

Další kapitola přibude až 4.12, tento víkend totiž nedojedu domů vůbec, místo toho budu zpívat se sborem v Opavě...

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 51. kapitola: