Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 38. kapitola

21.08.2011 (07:00) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4423×

38. kapitola – Pokušení

Bella:

„Bells, nedýchej,“ řekl prudce, vyděšeně a přísně, když už se Lilith blížila k našemu domu a on tak mohl poprvé ucítit tu vůni.

Nedýchala jsem už pár minut předtím, bála jsem se, že bych to snad ucítila dřív než on a neudržela se. Tolik jsem se děsila, co se bude nyní dít, nedokázala jsem myslet na nic jiného. A i to uvažování mi to ztěžovalo.

Věděla jsem přesně, co chci. Že se té tekutiny nedotknu, neochutnám ji. A byla jsem o tom pevně přesvědčená. Stačila ale jen představa, že tu krev donese, že bude v našem domě, a uvnitř mě se to zvíře pokoušelo prodrat na povrch. Přes mé pevné rozhodnutí jsem to cítila a nedokázala tomu zabránit, i když jsem se snažila a sebevíc chtěla…

„Proč?“ zeptala jsem se tak, abych vypustila co nejmenší množství vzduchu a přitom aby to ona slyšela. Byla to hra, sama jsem na tu otázku znala odpověď.

„Nese… krev. Lidskou krev. Cítím ji. Zlato, nedýchej!“ Jediné, na co jsem se teď musela soustředit, bylo vydržet bez nádechu. A to se zdálo jako poměrně lehký úkol. Navíc byl Edward u mě a hlídal mě. Pro jistotu. Přesto bych si mnohem radši vyměnila roli úplně. Přála jsem si být někde hodně daleko, jako byl nyní Jasper s Emmettem. Alice zůstala - pro jistotu. Kdyby se něco změnilo, Edward by se to dozvěděl. A doufala jsem, že včas.

Zavřela jsem oči a nechala je zavřené. Stejně se všechno bude dít mimo mě a takto jsem se mohla líp soustředit na dění kolem.

Tato situace nebyla příjemná nikomu z nás, přesto se každý do té hry zapojil. Slyšela jsem Esmé, jak se ptá zmateně Carlislea a jak ji on uklidňuje, že to vyřeší. Alice s Rose za nimi přiběhly do pracovny…

„Ne!“ vyhrkl z ničeho nic Edward a zakryl mi rukou ústa i nos zároveň. „Nedýchej,“ řekl už o poznání klidnějším hlasem a po chvíli spustil ruku podél těla. Bylo to těžké - už jen proto, že bylo dýchání jednou z věcí, nad kterými jsem vůbec nepřemýšlela. Dělala jsem to automaticky, i když jsem nemusela. A nedýchat bylo… divné. V duchu jsem si nadávala za to, že jsem odvedla svoji pozornost jinam natolik, až jsem se málem nadechla. Znala jsem reakce svého těla a moc dobře jsem si uvědomovala, že stačil jediný nádech k tomu, abych ztratila kontrolu nad vším, co dělám…

„Lilith,“ oslovil ji rázně Carlisle hned poté, co se za ním zaklaply vchodové dveře. Domluva byla nepouštět ji s tou pet lahví dovnitř. Vzduch by totiž nasákl tím aromatem a my bychom trpěli ještě několik dní. „S tou krví dovnitř nepůjdeš!“ Nebyl to ten mírumilovný Carlisle, kterého jsem znala. Možná už i jeho její přítomnost štvala.

„Vždyť ji mám pořádně zabalenou, aby vám to nevadilo. Nebo snad máte chuť? Můžu se podělit. Uznávám sice, že krev z bezdomovce není žádný luxus, ale pořád daleko lepší, než ta vaše napodobenina…“ pokračovala dál i přes Carlislovo varovné vrčení. Zaškvrdlala s lahví a obsah v ní nebezpečně zašplouchal. Cítila jsem se podivně nejistá, jako bych se k ní měla každou chvíli vrhnout. Ale já přitom nechtěla, rukama jsem pevně svírala okraje police, o kterou jsem se zády opírala.

„S tou lahví do našeho domu nevstoupíš!“ Udělal k ní krok, ale proč jsem netušila.

„Všechno má své meze a tys ty své právě překročila. Nejsi tu doma, aby sis mohla dělat, co se ti jen zachce. Jsi v cizím domě, tak by ses podle toho měla chovat, řídit se našimi pravidly!“ Už i Esmé, která se právě připojila do debaty, byla značně rozčílená.

„Nenenenene…“ zamumlal Edward tak rychle, až se mi ta slova slila v jeden celek. Znovu jsem na tváři ucítila jeho ruku, zacpával mi nos a ústa stejně jako předtím. Musela jsem se víc soustředit!

„Možná by někteří rádi ochutnali a vy o tom ani nevíte.“ Jak já ten její jedovatý a výsměšný hlas nesnášela. Musela slyšet, co se tady děje…

„Jsi snad úplně hluchá? Nemáš právo se takto chovat v našem domě! A nemysli si, i když jsi Volturiová, situaci to nemění!“ Rosaliin nenávistný tón mě překvapil. Kde se tam vzala? A kdy přišla?

Najednou ta mrcha úplně obrátila, jakoby si snad z toho něco vzala. „Jen si to vezmu do pokoje a nechám to tam ležet.“ Znělo to téměř jako prosba. Zákeřná prosba s příslibem katastrofy. Ale to jsem tam možná slyšela jen já.

Měla jsem se víc soustředit, ale já to nedokázala. Nebyla jsem schopná vnímat dvě věci najednou. Ale proč? Znovu jsem cítila Edwardovu ruku zabraňující mi výdech nebo nádech. Otevřela jsem oči a omluvně se na něj podívala. Chtěla jsem se i usmát, ale to se mi nepodařilo…

Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopila. Nebyla jsem schopná soustředit se na obojí, i když by to pro mě neměl být žádný problém. A tak jsem se musela vzdát vědomosti, co se děje venku…

Slyšela jsem hlasy, ale nerozlišila jsem jejich význam. Veškerou svou pozornost jsem věnovala právě zadržování dechu. Už to nebyl problém…

Z mého upjatého soustředění mě vyrušila až silná rána někde hodně blízko. Podívala jsem se kolem a po pravé straně spatřila v půli rozbitý stůl, ze kterého trčely třísky. Pod stolem se na zemi válel notebook. Nebyla jsem si jistá, ale slyšela jsem Edwarda mumlat si něco ve smyslu „no to si z nás vážně dělá prdel!“

„Edwarde?“ oslovila jsem jej šeptem, když jsem udělala krok k němu. Další nebyly třeba, už stál u mě a tiše se mi omlouval, zatímco jsem si všimla, jak hlídal, abych se nenadechla.

„Co se stalo?“ naznačila jsem jen rty a doufala, že tu otázku pochopí. Nechtěla jsem plýtvat dalším vzduchem, ale hlavně jsem nechtěla, aby to kdokoliv slyšel. Jak bych jim vysvětlila, že je nedokážu vnímat, když se snažím soustředit na něco jiného a naprosto banálního?

Otočil se ke mně zády a v rychlosti otevřel nakloněný šuplík, který měl to štěstí a nepřišel k úrazu. Vyndal z něj papír a tužku a během vteřiny už mi jej podával. Trvalo mi stejně krátkou chvíli, než jsem si to přečetla.

Rozlila tu krev po zemi a spodním schodku, nikdo ji nestihl včas zastavit. Teď už má krev Carlisle, ale pach té vylité tam ještě nějakou chvíli zůstane...

Cítila jsem, jak celým mým tělem projelo nepříjemné mrazivé chvění, zatímco jsem papír zmuchlala do neidentifikovatelného tvaru. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co to pro mě mohlo znamenat… Potřebovala jsem se uklidnit, uvolnit. Zhluboka jsem se nadechla…

Té smršti pocitů, co do mě v jednu chvíli společně narazily, se nedalo nijak vzdorovat. Mohla jsem se jen pokusit je ovládnout. A já věděla, že jsem to musela alespoň zkusit, ačkoliv se to zvíře prodralo přes tu tenkou slupku na povrch…

Nebylo to tak silné, jako kdykoliv jindy předtím. Ta krev musela být bezpochyby studená, mírně ji přebíjela vůně země, trávy a dřeva. A dokonce jsem ucítila prvotní zápach desinfekce, která ji ještě nedokázala překrýt. To všechno bych dokázala ustát. Co ze mě ale dělalo lovce, byla ta omamná vůně, která se příliš jasně vznášela ve vzduchu a rozžhavila tak mé hrdlo.

To byl důvod, díky němuž jsem nebyla schopná dál ovládat své kroky.

Přesto jsem se ale dokázala včas vzpamatovat, uvědomit si, co dělám a že to nechci udělat. Nějakým zázrakem jsem dokázala ten pohyb silou vůle zastavit, jen malý kousek od dveří…

Přede mnou stál Edward v nakrčené pozici, připravený mě zastavit. Tvář jsem zkřivila do bolestné grimasy, když jsem se snažila ignorovat ty plameny a tu druhou moji část, která mě ponoukala k útoku. Nedýchala jsem, snažila jsem se uklidnit ten třes, který mnou cloumal. Přinutila jsem se udělat krok dozadu, ale víc jsem nedokázala. Příliš jasně jsem cítila boj mezi mnou a tím zvířetem…

Edward uvolnil postoj a v mžiku mě držel v objetí. „Nedýchej, nedýchej,“ mluvil ke mně překotně, zatímco mě bedlivě sledoval. „Jsi úžasná. To zvládneš, překonáš to! Soustřeď se na to, že to nechceš, nechceš být nestvůra,“ pokračoval, zatímco mi jednou rukou odhrnul vlasy z obličeje a tou druhou mi přejížděl po zádech. Při tom mě hypnotizoval očima a usmíval se. Proč?

„Chytni mě, prosím, zpacifikuj mě, nedovol mi to udělat,“ žadonila jsem šeptem a při tom se krčila. Chtěla jsem mít jistotu, na sebe jsem se spolehnout nemohla. Ale snažila jsem se soustředit na všechno, co mi říkal, poslechnout jej…

„Ne… Ne, to neudělám,“ odpověděl mi jen a stále ze mě nespouštěl pohled. Víc však neudělal, pořád jsem byla volná, mohla kdykoliv vystartovat…

„Prosím,“ zaskučela jsem a snažila se být co nejtišší. Stále jsem měla v hlavě tu vůni.

„Bells, poslouchej mě,“ začal tak ostře, až se veškerá moje pozornost stočila k jeho dalším slovům. „Vedeš si skvěle, rozumíš?“ Jakmile vyslovil tu větu, na mojí tváři se musel objevit příšerný škleb. Těm slovům jsem nedokázala věřit. „Snaž se co nejvíc soustředit na sebe, na tu Bellu, která už nechce okusit žádnou další lidskou krev. Potlač v sobě to zvíře a mysli na to, co chceš udělat. Nadechni se a překonej ho.“ Cože? Upřela jsem na něj pohled plný utrpení. To přece nemůže myslet vážně!

„Edwarde?“ vydechla jsem bolestně a i při tak krátkém slově se mi zlomil hlas. Nemá mi náhodou pomoct se toho zbavit? Tak proč chce, abych tomu musela čelit znovu? Cožpak se úplně zbláznil?!

„Neboj se, musíš mi věřit. Jsi silná, dokážeš to,“ přesvědčoval mě o nemožném, a zatímco já kroutila nesouhlasně hlavou, on pokračoval. „ Opatrně se nadechni, jen malinko. Zkus to, já ti věřím.“ Pevně sevřel moje paže a pobízel mě očima. „Nadechni se a mysli na to, co jsi. Nedovol tomu netvorovi v tobě, aby tě ovládl.“ Nespouštěl ze mě upřený pohled. On vážně čekal na to, až to udělám? Ale proč?

Přesto mě něco v tom důvěřivém pohledu zviklalo a já se rozhodla mu věřit. Netušila jsem, proč to po mně chce, ale doufala jsem, že k tomu má pádný důvod a že mi to potom vysvětlí! Opatrně jsem zavřela oči a s jeho tichými slovy soustřeď se jsem se nejistě a velmi málo nadechla…

Cítila jsem to. Tu neskutečnou vůni smíchanou s okolním vzduchem, která vyvolala v mém krku další příval rozžhavených plamenů. Cukla jsem sebou a celé mé tělo se napjalo. Ale já se to snažila ignorovat, soustředit se jen na to, že to nechci udělat, že to překonám. Přesně tak, jak mi radil.

„Výborně, jde ti to výborně…“ Slyšela jsem jeho hlas, ale moc jsem jej nevnímala. Potlačovala jsem tu neskutečnou touhu jít tam a vzít si, co jsem chtěla.

A kupodivu se mi to i dařilo. Rozlitou krev už jsem necítila vůbec, místo toho jsem vdechovala jen silnou desinfekci. A i ta mi čistila mysl, bylo jí tolik, že částečně překrývala to aroma ve vzduchu. Dokonce už ani to nebylo tak silné, jako když jsem se nadechla omylem poprvé. A já jsem nad sebou získala kontrolu. Podařilo se mi vytěsnat z hlavy veškerou posednutost tím pachem.

„Zkus to znovu,“ pokračoval Edward a povolil stisk rukou. Bylo to tolik poznat? Věděl, kdy mě to ovládá a kdy to řídím já? Jestli jo, mohla jsem mu důvěřovat…

Nadechla jsem se, tentokrát normálně. Nejenom, že byla ta vůně slabší a slabší, ale já jí dokázala vzdorovat líp, jako bych si na ni přivykla. Bylo to sice stále stejně podmanivé, ale já tomu dokázala vzdorovat.

„Pokračuj,“ nabádal mě a já v těch slovech cítila široký úsměv. Přesto jsem ještě neměla odvahu se podívat – takto se mi soustředilo líp. Lekla jsem se, když jeho dlaně zmizely úplně, přesto jsem jej poslechla a znovu se nadechla.

A bylo to zase o kousek lepší, o trochu míň bolestivější. A tentokrát už se ani to zvíře nedralo ven, byla jsem dost silná na to tu vůni překonat. Zkusila jsem to znovu a nechala dalším nádechům volný průběh. V krku mě neskutečně pálilo, ale to jsem se snažila ignorovat. Alespoň v rámci možností.

Otevřela jsem oči a střetla se s Edwardovým úsměvem. Teprve teď mi to naplno došlo! Já to dokázala! Bylo to sice jen titěrné vítězství, protože jsem v podstatě necítila žádnou skutečnou krev, ale jen její nádech, přesto to byl malinký krůček vpřed. Povytáhla jsem koutky úst nahoru, snažila se vytvořit šťastný úsměv.

„Já vím, pálí to,“ reagoval hned a už jsem byla v jeho objetí. Omotala jsem ruce okolo jeho krku a snažila jsem se vytvořit úsměv. Nepochybovala jsem však o tom, že se mi rty spíš zkřivily do pokřivené linky, která prozrazovala to jediné. Plameny.

„Ale to časem vymizí, uvidíš. Ale ty jsi to dokázala! Dokázalas to!“ jásal, jako by to byl jeho vlastní úspěch. Jenomže já, navzdory tomu, že jsem si to měla užívat s ním, jsem si začala uvědomovat to, na co jsem předtím neměla možnost myslet…

Cítila jsem se žíznivá. Až moc žíznivá na to, že jsem před hodinou přišla z lovu. Já spíš měla myšlenky na nový lov. A to nebylo možné. Ne teď… Ale taky unavená. Zralá tak lehnout si do postele a prospat půlku dne navzdory tomu, že upíři nespí a ani nemůžou spát. Cítila jsem se hrozně…

„Edwarde,“ vyšlo ze mě nějakým podivným zaskřípáním. Okamžitě mě pozoroval a když jsem se mu zavěsila za krk, protože mé nohy už nezvládaly nést celou váhu těla, téměř v ten samý moment jsem ležela v jeho náručí. Nechápala jsem, jak jsem si toho předtím nemohla všimnout. Ale já byla tak zabraná do sebeovládání…

„Promiň, Bells, mrzí mě to. Tolik mě to mrzí, omlouvám se,“ sypal ze sebe neskutečně potichu omluvy, když mě pokládal na pohovku. Téměř jsem jej neslyšela a nechápala, proč se nade mnou neustále naklání. Přivírala jsem oči, a ačkoliv jsem nemohla usnout, přivádělo mi to alespoň malinkatou úlevu. Když ale Edward položil jednu ruku na mé stehno a tu druhou obtočil kolem mého krku, znejistěla jsem. Vždyť přeci nehrajeme a já ani nebyla schopná hrát. Tak proč?!

Pochopila jsem okamžitě. Ozvalo se totiž zaklepání na dveře a já nepochybovala o tom, že vím, kdo za nimi stojí.

„Ano?“ ozval se Edward chraplavě a mírně přitom nadzvedl hlavu. Až teď mi došlo, jak je vlastně ta pohovka veliká. Vešli jsme se na ni bez problémů oba…

Neviděla jsem, kdo vstoupil, ale podle změny výrazu v Edwardově obličeji jsem si jen utvrdila svoje předchozí mínění. Až teď jsem si ale všimla jeho očí. Byly… černé. On měl žízeň? Předtím jsem jim nevěnovala takovou pozornost. Ale kdy mohly tak zčernat? Vždyť přece jemu trvá dny, než mu takto ztmavnou…

Rozhodla jsem se to na chvíli vypustit z hlavy a otočila jsem se k ní. Viděla jsem, jak o něčem usilovně přemýšlí. Ze všech sil jsem nahodila nenávistný pohled.

„Co chceš?“ vyštěkla jsem na ni a sama se divila, jak přesvědčivě to znělo.

„No, víš… přinesla jsem ti ochutnávku, ale Carlisle mi ji zabavil, tak se kdyžtak poptej jeho. Vůbec jste tady všichni nějak přecitlivělí na krev,“ řekla výsměšně a odfrkla si. Měla jsem chuť jí vydrápat oči, to díky ní je toto všechno, díky ní teď tak trpím…

„Vím moc dobře, co chci, a ochutnávka to rozhodně není, takže buď tak laskavá a vypadni!“ Dokázala jsem to říct jen díky té nahromaděné zlosti. Ale ji to zřejmě vůbec nerozhodilo, měla jsem pocit, že mi snad tím pohledem vypálí díru do obličeje.

To už byl ale Edward na nohách a šel k ní. A já to znovu cítila. Ten štít. Ale vždyť to není možné, je ode mě sotva pár kroků… Obklopovala mě vlna zoufalství. Toto nedopadne dobře, musíme se jí co nejrychleji zbavit! Ale jak?!

To se zdálo jako neřešitelná otázka s jednou jedinou odpovědí. Až bude ona sama chtít, odejde…

„Jako odpověď by ti to mělo stačit,“ odsekl jí Edward a přibouchl dveře tak prudce a silně, až jsem měla obavy, že ty dveře rozbije. A že nestihne uskočit…

Ozvalo se nové opatrné zaklepání a já zasténala. Cožpak nám nikdy nedá pokoj? Bylo to nekonečné…

„Omlouvám se, nedokázala jsem ji zastavit. Já jí říkala, že bude rušit,“ slyšela jsem Alicin zvonivý hlas, když znovu otevřel dveře.

„Ty za to nemůžeš,“ odpověděl jí s povzdechem a já měla pocit, že mezi nimi probíhá ještě nějaká další tichá konverzace, ale nedokázala jsem od sebe oddělit víčka. Ani nevím, kdy jsem je zavřela…

„Z části. Už půjdu, jen jsem se chtěla ospravedlnit.“ Její hlas byl jako hřejivé slunce mezi tím černým mračnem, co se nad námi shlukoval…

„Na tom už teď nesejde. V tomto domě prostě neexistuje něco jako soukromí,“ povzdechl si znovu.

„Jo, to máš pravdu,“ přitakala mu ještě a on pak za ní zavřel dveře, tentokrát se vší jemností.

Měla jsem pocit, jako by to bylo všechno naplánované dopředu. Jako by se celou tu dobu tajně domlouvali přes své dary. Přemýšlela jsem, kolik toho asi slyšela z našeho rozhovoru… Mohla vůbec něco slyšet? Všechno jsme říkali příliš potichu, už to bylo samozřejmostí…

„Bells, co bys řekla na trochu soukromí?“ zeptal se potichu a něžně, ale přitom to mohl slyšet kdokoliv v tomto domě. Políbil mě na čelo, zatímco čekal na odpověď.

Pomalu jsem začala zpracovávat informace. Soukromí? Znamená to lov?

„Nic jiného si nepřeju víc,“ zaúpěla jsem, ačkoliv jsem to chtěla říct nadšeně. Naštěstí se ale i tento můj hlas do hry hodil…

Strašně moc děkuju za nádherné komentáře u minulé kapitoly!!! :))

Tato kapitola je delší, ale nevím, jak budu stíhat tu další... Už na mě totiž volá klavír... No, on přímo křičí... :/

Prozradím Vám jedno malé tajemnství... Ona ta vůně byla jen ve vzduchu - žádná krev, jen vůně... Takže něco jako hodně, ale opravdu hodně slabý odvar... :D

A co se týká Lilith, tak ve 42. kapitole už ji stoprocentně neuvidíte, tak si užívejte její přítomnosti, dokud tam je! :D

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 38. kapitola: