Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 37. kapitola

16.08.2011 (13:15) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 4388×

37. kapitola – Vyjasnění

Bella:

Možná jsem to tušila, možná jsem to sama přivolala tím, že jsem se toho bála. Vydržela jsem ani ne den a půl, než mé oči změnily barvu na neproniknutelnou černou. Edward nedovolil, aby se mi pod očima začaly tvořit kruhy, vzal mě na lov i přes mé naléhání, že to ještě vydržím. Nevím, proč jsem chtěla vydržet co nejdéle - snad to byla moje tvrdohlavost, možná v tom byl strach z prozrazení. Když v mých očích ztmavly i poslední rudé odstíny, už jsem mu nedokázala vzdorovat.

Až když jsem běžela po jeho boku se zadrženým dechem lesem, uvědomila jsem si, jak moc jsem vlastně ráda, jak moc jsem chtěla ty žhnoucí plameny uhasit a mít zase na pár hodin alespoň částečný klid. Přitom jsem se snažila nevnímat skutečnost, že mě neustálé držení štítu unavuje, ale dnes v noci už jsem to cítila moc na to, abych to ignorovala úplně. Připadala jsem si zase jako člověk, který vstane ráno plný energie a večer si jde vyčerpaně lehnout. Jen mně spánek nahrazoval lov…

Dychtivě jsem sála a užívala si ten pocit, kdy mi horká tekutina plní ústa a protéká hrdlem, kde tak plní svůj úkol. I přesto všechno jsem ale nedokázala nevnímat ten slabý hlásek v hlavě, který mi připomínal, co vlastně jsem. Ukazoval mi tu podobnost mezi dnešním lovem a tím předešlým…

Nedokázala jsem se odtrhnout dřív, než jsem dopila poslední kapku z toho zvířete. A na jednu stranu jsem ani nechtěla – ta úleva, když se pálení v krku snižovalo, byla tak neskutečná… Ale na stranu druhou jsem to chtěla mít co nejrychleji za sebou. Přely se ve mně dva chtíče, a já si byla až moc jasně vědoma, který z nich má navrch…

Odtáhla jsem se a chvíli se ještě dívala na ta dvě mrtvá těla přede mnou. Vracelo se to a já to nebyla schopná zastavit. V tuto chvíli to bylo silnější než já, okolnosti mi to až příliš živě připomínaly.

Mé myšlenky mě zaměstnávaly natolik, že jsem si předtím ničeho nevšimla, a tak když mi někdo zezadu položil obě ruce na paže, nedokázala jsem zastavit tu obranu. Vymrštila jsem se na nohy, obrátila se čelem vzad a v té samé chvíli už jsem vrčela na Edwarda s odstupem pár kroků. Jakmile jsem si to uvědomila, uvolnila jsem postoj, sklopila hlavu a zašeptala tichou omluvu.

„To nic. Měla by sis ale ještě něco ulovit.“ Obešel zvíře, které bylo mezi námi, a přešel ke mně. Měla jsem, jako už tolikrát, pocit, že mi snad čte myšlenky. Jako by přesně věděl, na co myslím…

„Toto mi stačilo,“ kývla jsem hlavou ke dvěma vysátým tělům, aniž bych se na ně podívala. I když jsem ještě zdaleka neměla dost, lovit už jsem nechtěla. Tušila jsem ale, že mi to neprojde, že mě prozradí barva duhovek.

Než vyslovil další větu, zhluboka se nadechl. „Bells. Myslím si, že vím, proč nechceš. Ale je zbytečné, aby ses trápila.“ Měl pravdu. Musela jsem to překonat, musela jsem lovit. Potřebovala jsem mít dostatek sil na další přetvářku…

***

Ležela jsem na tenké bílé pokrývce a sledovala padající kapičky tajícího sněhu z korun stromů. Byla jsem dostatečně napitá, možná i víc, než jsem ve skutečnosti potřebovala. Přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že to není ono, že je něco jinak, špatně.

Celou tu dobu jsem čekala právě na tento okamžik. Toužila jsem po tom, necítit kolem sebe žádné napětí, nemuset nic předstírat, nic hrát, být sama sebou. Chtěla jsem být alespoň na malý okamžik volná, svobodná, cítit se jako předtím. Ale teď, když jsem to všechno měla, jsem si tuto chvíli nedokázala užít. Jako bych nebyla schopná vydechnout a od všeho se tak odprostit. Připadala jsem si stále vyčerpaná, bez sil a odhodlání vrátit se tam. A to mě nemálo děsilo…

„Bells?“ Z mého rozjímání mě vytrhl Edwardův hlas. Pootočila jsem hlavu k němu, seděl opřený a kůru nejbližšího stromu a upřeně mě pozoroval. „Máš ráda sníh?“ Měla jsem pocit, že to není otázka, kterou chtěl zprvu položit.

„Vlastně ani nevím…“ Se zaujetím jsem sevřela dlaň a přitáhla si ji k obličeji, abych si tak mohla prohlédnout sníh, který se v ní tím pohybem objevil. „Nikdy jsem ho neměla ráda, ale teď je to jiné. Už mi nevadí, že je chladný a mokrý - jako tomu bylo dřív. Je teď pro mě úplně jiný, nový,“ uvažovala jsem nahlas. Rozemnula jsem ten neurčitý tvar s obrysy mých prstů mezi prsty a nechala spadnout drobné kousíčky na tvář. To, co jsem dřív nesnášela, mi nyní přišlo nádherné, úžasné. „Ve skutečnosti mu spíš připisuju kladné body…“ Usmála jsem se nad tím, jak jsem to zhodnotila. Alespoň něco bylo lepší… „Proč?“ Zajímalo mě, proč se na to ptá.

„Přemýšlel jsem totiž, jestli to nebyl důvod, proč jsi nechtěla jít s ostatními ven.“ Musela jsem odvrátit pohled, nedokázala jsem se na něj dál dívat. Připadalo mi totiž, že zkoumá každý můj pohyb, že se snaží přijít na to něco, co jsem mu nechtěla říct, co jsem před ním tajila.

„Ale je za tím něco víc, že ano?“ Najednou klečel přímo u mě, dychtící po odpovědi. Tušila jsem, že už to před ním déle neutajím, na to byl moc všímavý.

„Nebyl to pravý důvod,“ začala jsem opatrně s vysvětlováním, ale najednou jsem nevěděla, jak pokračovat. Stále jsem váhala, jestli mu tím mám přidělávat starosti, jestli mu to neřeknu, až kdyby to bylo neúnosné.

„Bello, řekni mi to. Když to budu vědět, můžu se pokusit ti pomoct nebo jakkoliv ulehčit, pokud to bude v mých silách. Nechci, aby ses zbytečně trápila.“ Naléhal čím dál víc. Nechtěla jsem mu to říct, a nejspíš bych ani nikdy neřekla, kdyby mi ta moje vyčerpanost nenaháněla takový strach. Nebyla jsem si jistá, co to znamená, ale něco mi říkalo, že už nesmím odmítat jeho pomoc.

Váhavě jsem se posadila, chtěla jsem si tak dodat odvahy.

„Nemohli jsme tam jít, protože bych to nezvládla. Nevím proč, ale mám problém držet štít, když jsi ode mě dál,“ vychrlila jsem ze sebe bez dalšího přemýšlení a s napětím čekala na jeho reakci. O to víc mě děsila každá další vteřina, při které vládlo hrobové ticho. Pozorovala jsem jeho vážný zadumaný výraz a s obavami přemýšlela, co se mu honí hlavou…

„Takže když jsem šel předtím za Carlislem,“ vylezlo z něj po hodné chvíli zničeně, „tak jsem ti ublížil já? To díky mně ti oči ztmavly?“ ptal se zděšeně. Najednou jsem se nebála o sebe. Bála jsem se pomyšlení, že by si to mohl vyčítat.

Ale jeho výraz mě přesvědčil. On už si to vyčítal.

„Nebylo to nijak hrozné,“ snažila jsem se jej uchlácholit, vymazat z jeho tváře to obvinění.

„A když jsem byl na chodbě s Lilith, taky tě to ubíjelo?“ zeptal se po chvíli přemýšlení.

„To jsem skoro nevnímala,“ odpověděla jsem pravdivě, ale bála jsem se, že mi to nevěřil.

„Bells, proč jsi mi to neřekla?“ Držel mé tváře v dlaních a upíral na mě svůj zničený pohled.

„Nechtěla jsem, aby sis to vyčítal.“ Tu druhou polovinu pravdy jsem si chtěla nechat pro sebe, ale on jakoby to vycítil a nevěřícně mě pozoroval, dokud to ze mě šeptem nevyletělo. „A taky jsem tě nechtěla nijak omezovat…“

„Bello,“ hlesl jen a už mě objímal pažemi, zatímco já se snažila svou tvář schovat do jeho hrudi. „Příště mi to musíš říct, nechci, aby ses zbytečně trápila.“

„Mám takové tušení, že teď už se ode mě stejně nehneš,“ řekla jsem opatrně polohlasem, ještě více schoulená na jeho klíně. Přesto jsem ho však po očku sledovala, zvědavá na jeho reakci. Zdál se být uvolněnější…

„To si piš. Budu tvým osobním strážcem, co bude plnit vše, co ti jen na očích uvidí, aby tak alespoň trochu vykompenzoval to, co pro něj děláš.“ Zamyšleně mě políbil do vlasů a přitiskl k sobě ještě víc.

Nevěděla jsem, jestli mám být ráda, že to teď pro mě bude snazší, nebo jestli mám nechat vyplavat na povrch vinu za to, že mu teď nedopřeju žádnou volnost…

Edward:

Políbil jsem ji lehce do vlasů a přitom nenápadně přičichl k její překrásné osobité vůni, jako už tolikrát. Pozdě jsem si uvědomil, že jsme mimo domov a tudíž nemáme hrát. A teď si za to nadával! Nějakým zázrakem jsem se donutil při tom zjištění neztuhnout, takto jsem totiž mohl alespoň doufat, že si toho nevšimla, že už to nevnímá a bere to jako samozřejmost.

Věděl jsem, že bych ji měl pustit, vzdálit se. Přesto jsem to neudělal, nechtěl jsem. A silně jsem pochyboval, že bych to snad udělal dřív, než jestli mi dá nějak ona sama najevo, že je jí tato blízkost nepříjemná…

Nenáviděl jsem se za všechno, čím jsem jí ubližoval. Někdy mi dokonce přišlo, že ji každý okamžik, který jsem mohl strávit po jejím boku v přítomnosti Lilith, ničí. Nenáviděl jsem se za to, že jsem se do ní za tak krátkou dobu zamiloval, ale nejvíc za to, jaký jsem sobec. Přestože ji miluju, nedokázal bych jí to říct a ulevit jí tak od mého chránění, protože jsem ji nechtěl ztratit. A tím přiznáním bych ji bezpochyby ztratil - byl jsem si více než jistý skutečností, že ke mně necítí nic víc než jen přátelství…

Ničilo mě to. Děsil jsem se okamžiku, kdy toto všechno skončí a já už nebudu mít žádnou záminku být jí nablízku. Zároveň jsem ale chtěl, aby Lilith co nejdříve vypadla, protože jí tím neskutečně ubližovala. Trpěla díky ní mnohem víc, než jsem si já sám dokázal představit. A taky jsem si byl vědom skutečnosti, že to já jí ubližuju mnohem víc, protože ji nutím dělat věci, které nechce. Nutím ji být neustále v mé přítomnosti, a zatímco pro mě jsou ty chvíle k nezaplacení, ji to ubíjí…

Přesto všechno jsem ale nedokázal jinak. Za tu dobu už jsem ji znal, věděl jsem, jak by zareagovala, kdybych jí řekl pravdu. A já jsem si nedokázal ani představit, že by se mi vyhýbala, jak nejvíc by to jen šlo. Nedokázal jsem ani pomyslet na to, že bych byl bez její přítomnosti. Tisíckrát radši budeme jen přátelé…

Bella:

„Edwarde?“ oslovila jsem ho hodně nejistě. Dlouho jsem přemýšlela, jestli se ho na to mám zeptat. Chtěla jsem, ale nebyla jsem si jistá, jestli k tomu najdu dostatek odvahy. „Chtěla jsem se zeptat, jestli…“ Hlas mi tak nějak divně vyšuměl do prázdna a já nedokázala pokračovat. Veškerá nashromážděná odvaha byla pryč…

„Jestli…?“ Snažil se mě nakopnout, když pochopil, jaký boj svádím. Očividně ho to zajímalo a už i jen to mi to dělalo těžší…

„Jestli jsi… jestli si jim to řekl,“ vysoukala jsem ze sebe. Chtěla jsem to vědět, ale bála jsem se odpovědi. Doteď jsem mohla doufat, že to opravdu neví. Že nemají tušení, co se tam opravdu stalo. Ale co když mi to vyvrátí?

„Řekl co?“ optal se nejistě a tiše.

Proč mi nemůže číst alespoň na malou chvíli myšlenky? Už i tak pro mě bylo těžké dostat ze sebe tu předchozí větu…

„To o tom… plodu.“ Nedokázala jsem vyslovit jiná slova, prostě nedokázala. Stačily mi ty myšlenky…

Naštěstí pochopil, na co jsem se jej chtěla zeptat. „Ne, řekl jsem jim jenom o té ženě,“ odpověděl mi opatrně, jako by se bál mojí reakce, ale zároveň jsem v tom cítila ujištění.

Byla jsem ráda, že to ostatní neví, i když jsem mu to momentálně nedokázala dát najevo. Neměl důvod to před nimi tajit, přesto to ale udělal. A já mu za to byla vděčná, jako už za tolik jiných věcí. Chránila jsem jej sice před Lilith, ale on mi to svým chováním vynahrazoval…

Zmohla jsem se jen na tiché děkuju, o kterém jsem nejdřív ani nevěděla, jestli jej opravdu slyšel. Ujistilo mě, až stejně slabě u mého ucha, „nemáš zač. Nebyl důvod jim to říkat…“

Uvědomila jsem si, že stále sedím na jeho klíně, ale nevadilo mi to. Spíš naopak, cítila jsem se tak dobře, uvolněně. Měla jsem v něm důvěru a oporu - přesně to, co jsem potřebovala…

Strávili jsme tu už dost času a já tušila, že se blíží návrat domů. Měla jsem strach, co bude dál, protože mě ta zvláštní malátnost neopouštěla, nenabyla jsem tu sílu a energii, která mi chyběla. Stále jsem se cítila unavená…

„Měli bychom jít,“ ozvalo se za mými zády.

„Edwarde, necítím se na to. Nemyslím si, že jsem připravená být znovu v její přítomnosti.“ Se zmučeným výrazem jsem se na něj podívala. Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli mu to mám říct, nebo ne. Prostě jsem tam nechtěla, nevěděla jsem, jestli to zvládnu…

„Můžeme ještě chvíli počkat,“ ujistil mě s úsměvem a pohladil po vlasech. V tu chvíli mu v kapse zavibroval telefon, a když si pak četl zprávu na displeji, na jeho tváři se objevilo překvapení.

„Co?“ zajímala jsem se. Díky jeho výrazu jsem mohla doufat, že to bude pozitivní zpráva.

„Lilith odešla na lov.“ Ten jeho široký úsměv nešel přehlédnout. Věděla jsem, že je to jen na chvíli, ale ani tak jsem nedokázala zabránit té radosti, co naplnila každou část mého těla.

„Tak to...,“ začala jsem, ale najednou nevěděla, jak pokračovat.

„Můžeme jít domů?“ váhavě dokončil za mě a já mu na souhlas s úsměvem přikývla.

***

Ležela jsem v našem pokoji na sedačce a nechala se unášet tou úžasnou hudbou, která se linula z Edwardova klavíru a byla vytvářena jeho prsty. Nedržela jsem štít - byla jsem domluvená s Alicí, že mě na její příchod včas upozorní.

Přesto jsem si nedokázala vychutnat tu pohodu, když nebyla v domě. Nemohla jsem se totiž zbavit pocitu, že ten její odchod není jen tak. Stále ve mně přetrvával tíživý pocit, že si tu nynější pohodu vyžereme i s úroky. Nevěřila jsem, že by jen odešla na lov…

A mé obavy se taky brzy potvrdily.

Alicin znepokojivý hlas vycházející z jejího pokoje nešlo přeslechnout…

„Edwarde, Lilith…“

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 37. kapitola: