Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 29. kapitola

16.05.2011 (21:00) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 5521×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

29. kapitola - Pravý důvod

Bella:

Hledala jsem svou další oběť, stále jsem měla žízeň. A ještě pořád převládala nad vším ostatním.

Najednou se přede mnou objevil Edward s děsivým výrazem ve tváři a prudce se zastavil. Jeho chování mě rozhodilo, ale nevnímala jsem mu příliš velkou pozornost. Chtěla jsem ho obejít a běžet dál. Nadechla jsem se, abych mohla určit směr své nynější cesty.

„Ne!“ vykřikl v ten samý okamžik.

Nadechla jsem se přesně ve chvíli, kdy mi Edwardova ruka přistála na obličeji. Ale nestihla mi zabránit v tom, abych ucítila dokonalou vůni.

Vůni tak dokonalou, že se můj krk rázem ocitl v těch největších plamenech…

Vůni, pro kterou upíři zabíjí…

Okamžitě jsem ležela na zemi s Edwardem nad sebou. Snažil se mě uvěznit v sevření, ale já sebou smýkala do všech stran. Chtěla jsem jen jediné – nechat protékat tu výtečnou krev mým krkem. A on mi v tom bránil. Ale ta vůně mi drásala nervy, byla tak fantastická… Musela jsem ji mít!

Vydala jsem ze sebe děsivé zavrčení. Bylo šílené, odrážely se v něm všechny mé emoce. Ale s ním to nic nedělalo, naopak dokázal mé neobratné pohyby za tu chvíli úplně zpacifikovat. Stále jsem se snažila vyprostit, ač to bylo nyní zbytečné. Držel mě příliš pevně, ale já musela najít nějaký způsob. Něco tak úžasného jsem naprosto nutně potřebovala! Ale nedokázala jsem se vymanit z jeho sevření. Ta bezmoc mě doháněla k šílenství…

„Bello, uklidni se, prosím! Přestaň dýchat, pomůže ti to. Toho člověka přece nechceš zabít!“ Jeho slova jsem vnímala jen napůl. Nedokázala jsem přestat vdechovat tu slastnou vůni, ačkoliv mě ničila plameny, které vyvolávala. Ale byla tak dokonalá, že jsem si ji nedokázala odepřít.

„Pusť mě, okamžitě! Já toho člověka chci! Jeho vůně…“

„Ne, Bello!“ okřikl mě rázně. „Je to mladá žena, která v sobě nosí malé děťátko! Nechceš ji přece zabít! Zabila bys dva životy, zabila bys plod, který v sobě chová.“ Začal mi vyprávět o té ženě, ačkoliv jsem nechápala proč. Bylo mi úplně jedno, kdo to je. „To proto ti její krev tak voní, ale o to víc bys toho litovala! Nesmíš ji zabít, ty taková nejsi!“

Byla jsem natolik uchvácená tou vůní, že jsem vnímala jen to, co jsem chtěla slyšet. Nevnímala jsem věty, které jakkoliv odporovaly tomu, co jsem chtěla udělat, ale jen ty, které mě podporovaly.

Předtím jsem si nevšimla, proč mi její krev přijde lepší než ty, které jsem doposud poznala. Ale on mi dal vysvětlení. Byla těhotná, a proto byla její krev jiná, sladší. A to ve mně vyvolávalo ještě větší touhu, ještě větší potřebu. Nedokázala jsem si představit, že bych se jí musela vzdát. Představovala něco nového, nepoznaného, a mnohem lepšího než to, co jsem doposud kdy měla. A já byla pevně rozhodnutá ji získat…

Jenomže jsem neměla tušení jak.

Nevnímala jsem slova, která se mi snažil vštípit do hlavy. Vůbec jsem ho neposlouchala, mou mysl zahalovala vůně a nekonečná touha. Žár v krku to dělal ještě nutnějším, nesnesitelnějším. Ale jakékoliv mé snahy dostat se z toho železného sevření končily neúspěchem.

Když už jsem měla pocit, že se z té vůně zblázním, v mysli mi vytanula spásná myšlenka. Přivítala jsem ji s otevřenou náručí, protože mě další nádechy, kterých jsem se ale nedokázala vzdát pro jejich dokonalost, doháněly do stavu nepříčetnosti. Měla jsem pocit, že plameny uvnitř mého krku každou chvíli explodují a spolu s nimi i všechno ostatní uvnitř mě. Všechny pocity sílily a já byla rozhodnutá udělat cokoliv, aby se ta mlha objevila…

„Pusť mě!“ Naposledy jsem se ho pokusila přesvědčit, ale on to ignoroval. Neustále mluvil to své, to, co jsem neposlouchala a ani nechtěla slyšet.

Věděla jsem, že toho člověka chci. Nepřemýšlela jsem nad ničím jiným a on nevypadal, že by mě pustil. Začala jsem se soustředit kromě vůně i na to, abych vyvolala mlhu…

Chvíli mi trvalo, než jsem ucítila lehké mravenčení v těle. Věděla jsem, že jsem tímto okamžikem vyhrála. Teď už nebude problém získat to, co chci.

Po chvíli snažení se mi podařilo vytlačit mlhu ven. Cítila jsem, jak se mi na tváři roztahuje vítězný úsměv.

„Bello?“ oslovil mě nejistě, ale v zápětí pochopil. Mlha se začala obtáčet kolem částí jeho těla, kterými se mě dotýkal. „Ne, Bello, stáhni to! Proboha, poslouchej mě konečně!“ křičel na mě zoufale, ale já už se těšila z nadcházející situace. Nemohla jsem se dočkat, až mi ta krev zaplní ústa, uklidní plameny, rozlije se do každé části těla…

„Já ji chci,“ vypustila jsem bezmyšlenkovitě.

„Ne, Bello, nedělej to… Bude tě to užírat, budeš se za to nenávidět! A nemusí to tak být.“ Jeho hlas už nebyl tak urputný, ale spíš zoufalý, jako by věděl, že vyhraju, že mi v tom nezabrání. A o tom já nepochybovala, cítila jsem, jak s každou další chvílí jeho stisk povoluje, ačkoliv měl klouby zaťaté pořád stejně, ne-li víc.

Nasála jsem do plic nový vzduch, který vyslal samovolný impulz a já sebou prudce škubla, abych se dostala z toho sevření. Překvapilo mě, s jakou lehkostí jsem ho od sebe odhodila, ale nevěnovala jsem tomu příliš dlouho pozornost. Byla jsem volná, mohla jsem získat to, co jsem chtěla ze všeho nejvíc. A bez jakéhokoliv rozhodnutí už jsem dávno běžela směrem, kde se nacházela má kořist…

Vidinu blízké budoucnosti prorazil jen na malou chvíli uši rvoucí výkřik. Snad jen proto, že byl plný nesmírné bolesti, jsem na kratičký okamžik zastavila. Ale mé instinkty se zastavit nedaly, po dalším nutném nádechu jsem musela pokračovat v lovu…

Edward:

Běžel jsem k ní a nadával si za to, že jsem ji nedokázal zastavit, přimět ji, aby mě poslouchala, donutit ji přestat lovit. Nemělo se to stát. Ne kvůli té ženě, i když je každý lidský život vzácný, ale kvůli ní samotné. Nemám tušení, co ji přimělo k rozhodnutí vzdát se pravé upíří podstaty, ale jen málo z nás to dokáže. Důležité je pevné přesvědčení, a to ona má. A na nás je, abychom jí pomohli.

Chytil jsem do ruky nízkou větev a prudce s ní škubl. S hlasitým praskotem mi zůstala v ruce, a tak jsem ji ještě přelomil v půli a odhodil oba kusy, co nejdál jsem mohl. Naplňoval mě neskutečný vztek a zlost. Proč jí nedokážu pomoct? Ona kvůli mně úplně zbytečně trpí, a to tak moc, jak si já sám ani nedovedu představit. A já ji ani nedokážu zastavit před vůní člověka!

Pod nohy se mi připletl mohutný pařez, a tak jsem jej jedním kopnutím vyvrátil ze země. Snažil jsem se tak vybít ze sebe nahromaděné pocity, ale měl jsem pocit, že to nijak nepomáhá.

Podle zesilující vůně vzduchu smíšené s krví jsem věděl, že už jsem blízko, ale teprve až její vzlyky mě donutily ještě více zrychlit.

Už předtím jsem věděl, že ji to zničí, a když jsem ji uslyšel, byl jsem si tím jistý. Měl jsem pocit, že se snažila hlasité nářky a křik prosycené bolestí, které vycházely z jejích úst, co nejvíc ztišit, ačkoliv se jí to vůbec nedařilo. Ale teprve až jsem ji uviděl, došlo mi, jak moc velká to byla chyba…

Zůstal jsem stát několik metrů od ní, neschopný přinutit se k dalšímu pohybu, a s šokovaným výrazem jsem pozoroval scenérii před sebou. Byla celá od krve, ležela schoulená v klubíčku a rukama si zakrývala obličej. Možná by mi to nepřipadalo tak strašné, kdyby vedle ní neleželo mrtvé tělo dívky. Nemohl jsem ani typovat, kolik jí bylo, protože jsem nebyl schopný přesunout zrak do jejího obličeje. Veškerou mou pozornost si totiž upoutalo její rozdrásané břicho a téměř vyvinuté dítě, které leželo vedle ní na zemi s nezaměnitelným otiskem zubů na krku…

Chvíli mi trvalo, než jsem se dokázal vzpamatovat. Věděl jsem, že byla ta dívka těhotná, ale netušil jsem, co všechno se může stát. Až teď jsem dokázal odtrhnout oči od jejího břicha a podívat se jí do obličeje. Měl jsem pocit, že už to snad ani nemůže být horší. Ta dívka mohla mít tak maximálně devatenáct, ale typoval bych jí spíš ještě míň. Její zarudlé oči od pláče, když se utápěla v bolesti dávno předtím, než ji Bella zavětřila, byly nyní prázdné, ale plné hrůzy a strachu.

Přistoupil jsem k Belle, jejíž tělo ovládala křeč, a opatrně jsem ji zvedl ze země. Nijak nereagovala, jen se dál poddávala vzlykům. Rozběhl jsem se s ní pryč, abych ji odnesl z tohoto místa. Přitiskl jsem si ji blíž k tělu, naklonil se k ní a začal jí šeptat slova útěchy. Nevypadala, že by mě poslouchala, ale stejně jsem nepřestával.

Neběžel jsem daleko, po chvíli jsem ji položil na zem a snažil se ji opřít o kůru stromu, ale ona se po ní svezla na zem. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že o tom ani neví, že to jen její bezvládné tělo neudrželo rovnováhu. „Hned se vrátím,“ řekl jsem a pohladil ji po vlasech.

Nechtěl jsem ji tam nechávat samotnou, ale neměl jsem na vybranou, musel jsem zahladit stopy. Doběhl jsem za dívkou a rozhlédl se kolem. Nikde poblíž nebylo nic, co by se dalo použít, a tak jsem si musel vystačit s největším pařezem, který jsem v blízkosti našel. Vyrval jsem jej z kořenů a děkoval Bohu za to, že je díra dostatečně veliká. Přinesl jsem tam dívku s jejím dítětem a opatrně ji vložil do vytvořené prohlubně. Děťátko jsem jí dal do náručí a mírně na ně shrnul hlínu z okrajů jámy. Vrátil jsem pařez zpět na své místo a upravil nedostatky. Kdysi jsem to dělával běžně, a tak jsem nepochyboval, že je už nikdy nenajdou. Na to jsem to uměl až moc dobře…

Co nejrychleji jsem se vrátil k Belle. Ani mě tak nepřekvapilo, jako spíš zamrzelo, že je na tom stále stejně. Nevěděl jsem, jak se zachovat, ona byla jiná. Příliš citlivá na to, aby se přes to dokázala jen tak lehce přenést.

Vzal jsem ji opět do náruče, doufajíc v jakoukoliv reakci, která ale nepřišla. Rozběhl jsem se směrem, kterým jsem se ještě více vzdaloval od domu. I když už jsme byli hodně daleko, nehodlal jsem nic riskovat. A neměl jsem tušení, co bude následovat…

Celou cestu jsem se proklínal za to, že jsem ji nedokázal uchránit před lidskou krví. Použila na mě sice svůj dar, ale já měl předtím dost času ji přimět poslouchat. Nevěděl jsem, co se v ní teď odehrávalo, a ačkoliv jsem jí nedokázal číst myšlenky, dokázal jsem si alespoň matně představit, co to pro ni znamená. I když mi byly některé věci stále záhadou. Ale na tom nezáleželo, neměl jsem dovolit, aby se to stalo. Obzvlášť po tom, co jsem jí to slíbil… Jak mi teď může věřit? Když nejsem schopný dodržet ani jeden jediný slib? Slib, na kterém jí záleží ze všeho nejvíc? A o tomto jsem nyní nepochyboval.

Konečně jsem se dostal na místo, kam jsem od začátku mířil. Měl jsem to tu rád, chodíval jsem sem, když jsem chtěl být sám, když jsem se chtěl oprostit od všech myšlenek. Hlasů, které mi nedobrovolně zaplňovaly mysl a nedaly se nijak vyhnat. Doufal jsem, že tak jako já tu vždy najdu vytoužený klid, tak tu Bella najde útěchu a porozumění. A ve skrytu duše jsem doufal, že mi Bella odpustí…

Před námi se rozprostírala malinká loučka, jejíž středem protékal potůček s čirou vodou a jedna její strana byla lemována nízkou skalkou. Skoro jakoby tam byla vytvořena schválně, aby tvořila pocit soukromí. Automaticky jsem vyrazil k mohutnému stromu rostoucí mezi řekou a skalkou, u kterého jsem vždycky sedával, a zakotvil u něj i nyní.

Mlčky jsem tam seděl s ní v náručí a marně hledal vhodná slova útěchy. A tak jsem jí jen kreslil krouživé pohyby na záda a doufal, že jí to alespoň trochu uklidní.

Jenomže její vzlyky se zdály být nekonečné. Kromě nepatrné změny, kdy zabořila hlavu do mé hrudi a v dlaních pevně sevřela moji košili, se stále utápěla v bolesti. Cítil jsem, jak mnou prostupuje zoufalství. Neměl jsem tušení, co bych měl dělat, ale věděl jsem, že něco udělat musím…

„Bello, netrap se tím, prosím! Časem se naučíš žízeň ovládat, ale ne každý to dokáže hned. Já jsem s tím měl problém dokonce dvakrát. Je nesmírně těžké odolat, je to téměř nemožné. Musíš s tím bojovat po zbytek své existence, a ty s tím bojuješ teprve měsíc. Je to běh na dlouhou trať…“ Pokračoval jsem ve vysvětlování, díky kterému jsem se ji snažil utišit. Ale uvědomil jsem si, že to není to, co jí chci říct. Na povrch se tlačila jiná slova…

„Bello… Moc mě to mrzí. Ve skutečnosti je to moje vina, měl jsem dávat větší pozor, měl jsem tě donutit poslouchat mě. Vím, jak je to pro tebe důležité, a přesto jsem tě nedokázal zastavit. Omlouvám se… Strašně moc se omlouvám, tolik mě to mrzí…“ Ani jsem si neuvědomil, že si ji tisknu blíž k sobě a konejším houpavými pohyby. Nevěděl jsem, jak jí pomoct, všechno se zdálo beznadějné…

„Já–já ji… za–zabi–la,“ vysoukala ze sebe a ještě více se přitiskla na moji hruď. I tak jsem ale nedokázal potlačit vlnu nadšení. Konečně promluvila, a už jen to bylo zlepšení. Vím, že vnímá, můžu se s ní pokusit komunikovat…

„Pšššt…“ snažil jsem se ji uchlácholit. „Slibuju, že udělám všechno proto, aby se to už nikdy nestalo…“

Najednou začala mumlat slova, kterým jsem nerozuměl. Zanikala v trhavých vzlycích, které jí stále tížily na hrudi. Měl jsem pocit, že to snad ani nejsou věty, spíš jen slova. Slova omluvy?

Nedokázal jsem se na ni dál dívat, jak se ubíjí. Chytil jsem její tváře do dlaní a odtáhl ji od své hrudi. Bránila se, ale byla příliš slabá, aby mi mohla vzdorovat.

„Bello, podívej se na mě,“ řekl jsem po chvíli autoritativním, i když ne příliš silným, hlasem, když už jsem přestal doufat, že by zvedla víčka a podívala se na mě sama od sebe. „No tak,“ dodal jsem ještě co nejjemněji, když ani to nepomohlo.

Konečně se na mě podívala. Její oči se upřeně dívaly do těch mých. Ale jen na chvíli, než je opět sklopila dolů.

„Ne ne ne…“ zašeptal jsem. Nelíbilo se mi, jak se tím užírala. Jako by pod tím vším bylo schované ještě něco víc, něco, čemu jsem nerozuměl… „Je to v pořádku,“ snažil jsem se ji uchlácholit, ale ona záporně zakroutila hlavou. „Nikdo ti to nebude vyčítat, každý jsme si tím museli projít, většina z nás zabíjela… Nebo je v tom něco víc? Mluv se mnou. Prosím!“ Už jsem si nevěděl rady. Jak jí mám pomoci?!

Zdálo se mi, že mi mezi trhavými nádechy a vzlyky chtěla něco říct, ale pokaždé jako by ji něco umlčelo. „Řekni mi to,“ snažil jsem se ji povzbudit.

„Já-já… já…“ snažila se ze sebe vymáčknout větu, „moc mě to mrzí. Nechtěla jsem!“ Zhroutila se mi do náručí, ale pokračovala dál. Byl jsem za to rád, doufal jsem, že jí to pomůže. „Milovala jsem ji, dala mi všechno, byla pro mě vším, a já ji zabila. Tolik mě to mrzí! Neměla jsem se nikdy narodit…“

Ne, ne, to neříkej!“ utnul jsem ji, i když jsem teď vůbec nechápal, o čem to mluví. Ona tu dívku snad znala? Ale jak? Hladil jsem ji po zádech, po vlasech, a snažil se uklidnit vzlyky, které si opět prodraly cestu na povrch. „Pšššt, bude to dobré, uvidíš…“

„Odpusť mi to, maminko…“ vydala ze sebe pološeptem.

Ta slova mi vyrazila dech. Ruka mi ztuhla uprostřed pohybu. Přál jsem si, abych se přeslechl, ale najednou do sebe začalo všechno zapadat, už to nešlo vyvrátit. Najednou mi dávalo smysl, proč nechce zabíjet, proč se snažila zabít. To byl ten pravý důvod. Nedokázal jsem si představit, jakou bolest v sobě má. Jaké pocity a vzpomínky v ní vyvstanou, když někoho zabije. Jako nyní. A teď jsem se nenáviděl ještě víc, že jsem jí v tom nedokázal zabránit. A taky se neskutečně styděl, že jsem pochyboval, připouštěl možnost, že by ji Lilith dokázala přesvědčit…

Přitiskl jsem si ji do náruče, jak nejvíc jsem mohl. „Moc mě to mrzí…“ vyslovil jsem ze sebe sotva slyšitelně. Na nic jiného jsem se v tu chvíli nezmohl. Přemýšlel jsem nad tím, co jsem se právě dozvěděl…

„Prosím neodcházej,“ zašeptala po chvíli. Překvapilo mě to, nic takového jsem v plánu neměl.

„Neboj se, zůstanu tady,“ odpověděl jsem jí, i když to nedávalo smysl. Ale chtěl jsem jí nějak ubezpečit, nějak jí pomoct. Doufal jsem, že jí tímto alespoň trochu pomáhám…

Posunul jsem si ji na klíně, aby měla pohodlnější pozici, a objal ji pažemi jako malé dítě. Tvář jsem automaticky položil na její temeno. Chtěl jsem, aby se cítila v bezpečí, ale taky aby věděla, že tu s ní jsem a že se o mě může opřít…

„Dík,“ zamumlala mezi dalšími vzlyky. Možná je to právě to, co potřebuje. Možná se jen potřebuje vyplakat…

Moc dobře si uvědomuju, že jste na tuto kapitolu čekali dost dlouho. (I když jsem se to alespoň maličko snažila vykompenzovat její délkou... :) ) A budu moc ráda, jestli si na ni ještě vůbec někdo vzpomene... I když doufám, že jo... :D Ale ještě to prosím zhruba do půlky června vydržte, pak to ze mě všechno spadne a já budu zase přidávat normálně. :))

Jinak doufám, že nejste příliš zklamaní dějem... A taky vůbec celkově, nejsem si jistá, do jaké míry se mi tato kapitola povedla. Ale stejně doufám, že se Vám líbila... :))

A ještě jednou děkuju všem, kteří pro mě hlasovali v Nej povídce měsíce dubna. (Už jsem s tím možná otravná, ale asi ne každý čte mé shrnutí... :D) Opravdu si toho neskutečně vážím a cením! :))

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 29. kapitola: