Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 26. kapitola

13.04.2011 (21:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4895×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

26. kapitola – Návštěva

Bella:

Do místnosti přiběhl Carlisle. I on hrál svou hru. „Edwarde?“ zeptal se nechápavě. I když nás zatím neviděla, musela nás slyšet. A my museli předstírat nevědomost.

„Ano, je to ona,“ odpověděl mu a vstal ze židle. Všichni nyní pozorovali jejich napůl tichou konverzaci.

„Proč?“ Edward přišel k velké prosklené zdi a díval se ven, i když ještě nemohla být vidět.

„Nevím, nikdy jsem jí neuměl číst velkou část myšlenek. Můžu si jen domýšlet,“ odpověděl mu naštvaně.

Zvedla jsem se a v mžiku byla u něj, „Edwarde, co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

Otočil se ke mně a přitáhl si mě blíž k tělu. „Přišla nás navštívit Lilith,“ odpověděl mi a zvědavě čekal na mou reakci.

„Volturiová?“ zeptala jsem se po chvíli mírně šokovaně.

„Ano, ale nemusíš se bát, miluju tebe,“ řekl s úsměvem a políbil mě do vlasů.

Slyšela jsem, jak zpomalila krok, a tak jsem stočila pohled k oknu. Periferním viděním jsem si všimla, že se podél prosklené zdi rozmístili všichni. Každý byl zvědavý na dívku, která Edwardovi tolik ublížila.

Když jsem ji spatřila poprvé, nemohla jsem tomu uvěřit. Až teď jsem plně chápala, proč si mě s ní Edward při našem prvním setkání spojil. Její rovné vlasy byly černé s nádechem tmavě hnědé a vlály jí po celé délce jejích zad. Srdcovitý obličej měl tmavší barvu, ale ve skutečnosti byl tomu mému až příliš podobný. Plné rty, úzký nos, široké čelo… Ale největší pozornost jsem věnovala jejím krvavě rudým očím, lemované úhledně upraveným obočím. Ačkoliv byla nádherná a měla dokonalé tělo pokryté vyzývavým oblečením, nemohla jsem se soustředit na nic jiného než právě na ně. Při pohledu do nich se celé moje tělo svíralo úzkostí. Kolik lidí asi kvůli ní muselo zemřít? Jenom kvůli ní? A kolik lidí umírá denně kvůli všem ostatním upírům? Stvořením, která by neměla existovat?

Edward vycítil mou strnulost a začal mi třít rukou o paži. A já zahlédla nás dva v odrazu skla. Začala jsem přehnaně sledovat své oči. Zesvětlaly jen o nepatrný kousek, jako člověk bych si toho ani nevšimla. Krvavou barvu ztrácely tak pomalu…

„Edwarde, slib mi, že se postaráš o to, abych už nikdy nikoho nezabila,“ zažadonila jsem a otočila se tváří k němu, „prosím.“ Upírala jsem své prosící oči do těch jeho.

„Moc dobře víš, že se vynasnažím, jak jen to bude možné,“ řekl a sevřel mě v náručí. „Slibuju,“ řekl šeptem a já se v tom objetí cítila o něco bezpečněji. Věřila jsem mu.

„Děkuju,“ řekla jsem zrovna ve chvíli, kdy někdo otevřel dveře. Až teď jsem si uvědomila, že jsme tu nyní sami a všichni ostatní jsou v předsíni. Teda nejspíš.

„Lilith,“ řekl stroze Carlisle na pozdrav. Už podle jeho hlasu bylo poznat, že spolu moc dobrý vztah nemají.

„Carlisle, ráda tě zase vidím,“ odvětila až příliš sladce a jedovatě zároveň. Chytil mě kolem pasu a vyšli jsme spolu za nimi.

„Smím se zeptat, co tě k nám přivádí?“ zeptal se zdvořile. Nechápala jsem, jak může být tak slušný k někomu, jako je ona.

„Chtěla jsem navštívit své přátele. A jak vidím, značně jste se rozrostli.“ Stále ten nechutně falešný tón, který mi byl nanejvýš odporný. Vešli jsme do místnosti a já opět strnula při pohledu na její oči. Byla krásná a opravdu vkusně oblečená, ale já nemohla přestat vnímat ten kontrast.

„Edwarde, jak ráda tě zase vidím,“ řekla ještě více uměle a vyrazila směrem k nám. Podívala jsem se na něj a doufala, že ho můj štít stále chrání. Uklidnila jsem se hned, jakmile jsem spatřila v jeho očích nenávist a zlobu.

„Já tebe ne. Nejsi tu vítána, měla bys odejít.“ Překvapilo mě to, ale hodilo se to do mé role. Konečně jsem věděla, co dělat jiného, než tam jen tak stát.

„Edwarde,“ otočila jsem se na něj a řekla to káravě, i když šeptem.

„To je v pořádku. Ublížila jsem mu, ale hodlám to napravit,“ řekla opět tím svým medovým hláskem a natáhla ruku, aby se dotkla Edwardovy tváře. Sledovala jsem, jak se všichni napjali.

Rukou uchopil tu její a zatlačil ji zpátky k jejímu tělu. Ona stočila pohled na mě, „tvoje přítelkyně?“ zeptala se jedovatě a rentgenovala mě pohledem.

„Ano. Bella. Jak vidíš, pro tebe už tu není místo,“ řekl tvrdě. Až moc mi připomínal toho Edwarda, který mi ublížil.

„Hmm. Možná. Ale možná stále je,“ řekla škodolibě. Nechápala jsem to, zajímalo mě, co se jí honí hlavou, a jestli to Edward ví…

„Měla bys odejít,“ řekl rozhodně.

„Odejdu, ale nejdřív si s tebou chci promluvit.“ Nechtělo se mi věřit, že by to bylo tak jednoduché.

„V tom ti nic nebrání.“ Navzdory jeho slovům zvýšil hlas, až konec věty téměř zavrčel. Jistěže to nemohlo být tak jednoduché.

„O samotě.“ Její slova se do mě zařezala jako tisíce ostrých nožů. Nemohl s ní mluvit o samotě, pokud by nebyl dostatečně daleko, aby ho nikdo neslyšel. A muselo by to být hodně, hodně daleko…

Ruka na jeho zádech se mi sevřela v pěst, drtíc jeho košili. Snažila jsem se tak potlačit zoufalost, která se mě zmocňovala, zatímco jsem si zachovávala klidný výraz v obličeji. Nebudu schopná ho uchránit…

A on to moc dobře věděl.

„Nemám před svou rodinou žádná tajemství, klidně to můžeme probrat tady,“ snažil se z toho vykroutit. Jeho hlas zněl stále stejně, ale já z něj vycítila stejnou nervozitu, jaká sžírala mě i všechny ostatní.

„Edwarde,“ začala důležitě, „jestli opravdu chceš, abych odešla, pak s tebou chci být nejdřív o samotě,“ zahnala ho do kouta. Možná se mi to jen zdálo, ale slyšela jsem v jejích slovech spoustu zákeřných činů. Nešlo jen o konverzaci.

„Lilith, miluju Bellu, a ať už mě chce Aro kvůli čemukoliv, nepůjdu tam a ty mě nemůžeš nijak přinutit.“ Zněl přesvědčivě a stále vymýšlel odbočky, jak z toho vybruslit. Ale bála jsem se, že to nepomůže, že si nakonec stejně Lilith prosadí svou.

„A kdo tvrdí, že tě chce Aro? Navíc... nezpochybňuji tvou lásku k Belle, ale mě jsi přece taky miloval, vzpomínáš? Tak bys mi teď mohl věnovat chvíli v soukromí z celé věčnosti, co říkáš?“

„Nikdy jsem tě nemiloval, všechno to byla jen lež,“ zavrčel podrážděně.

„Mýlíš se, byla to pravá láska.“ Nesnášela jsem ji. V každé další větě, kterou vyslovila, nebylo ani kousek citu nebo upřímnosti. Všechno to byla jedna velká lež a přetvářka.

„Byla falešná! Vytvořená díky tvému daru!“ Navzdory tomu, jak to v něm muselo všechno vřít, si udržoval relativně klidný postoj.

„Ale sám jsi říkal, že kdyby byly mé úmysly nečestné, nezískám tě na svoji stranu. Takže mi můžeš věnovat bez černého svědomí chvíli tvého volného času. A obzvlášť, jestli to nebude vadit ani tvojí přítelkyni.“ Rychle jsem nasadila klidnou tvář, než se stihla otočit. Věděla jsem, co chystá. Tohle byl ten největší podraz. „Bello, nebude ti vadit, když si Edwarda na chvíli ukradnu pro sebe? Ráda bych si s ním popovídala,“ zeptala se s tím svým falešným úsměvem.

Neměla jsem na výběr, byla až příliš vypočítavá.

„Samozřejmě, mně to vadit nebude.“ Musela jsem to říct, ale už teď jsem toho litovala.

„Výborně. Takže jdeme?“zeptala se se zlomyslným úsměvem a otočila se k odchodu.

Edward se otočil, aby mi pohlédl do očí. Jeho tvář se na malinký okamžik uvolnila a já v ní viděla ten strach, omluvu, a prosbu zároveň. V rychlosti mě políbil na čelo a nasadil klidnou masku těsně předtím, než se otočil zpátky. Pomalým krokem vyšel za ní…

Chvíli jsem tam strnule stála a snažila se soustředit. Ale příliš rychle jsem ucítila bolest hlavy, která nabírala na intenzitě. Došla jsem ke dveřím, abych zkrátila tu vzdálenost, ale bylo to jen pár kroků, které mi nijak nepomohly. Cítila jsem, jak se vzdalují stále víc a víc a čekala jsem, kdy zastaví. Ale bylo mi jasné, že jsou zatím stále ještě příliš blízko, všechno bychom slyšeli…

Zavřela jsem oči a snažila se veškeré mé smysly vypustit, abych se mohla soustředit jen na štít. Sesunula jsem se podél dveří na zem a ucítila něčí paže, jak mě přidržují. Nevnímala jsem okolí kolem sebe. Jen povrchově jsem si uvědomovala zvětšující se plameny, bolest hlavy všechno přebila. Chtělo se mi křičet, chtěla jsem je zastavit, ale nemohla jsem. A oni se neustále vzdalovali…

Najednou jsem nevěděla, co je větší, jestli žízeň, nebo třeštění hlavy. Navíc jsem začala vnímat i neskutečnou vyčerpanost, která šla předtím do pozadí. Tušila jsem, že už to dlouho nevydržím, ty pocity byly úděsné. Rvalo mě to celou na kousky, mé soustředění sláblo a bylo otázkou vteřin, kdy štít pustím.

„Na, vypij to,“ ozvalo se mi těsně u ucha a já ucítila jen kousek před mou tváří otevřenou láhev s krví. Přišlo to jako záchrana, doufala jsem, že mi to pomůže alespoň natolik, abych vydržela…

Chtěla jsem natáhnout ruku a vypít to tak rychle, jak jen bych mohla. Ale ačkoliv já věděla, jaký pohyb by moje ruka měla udělat, ona sama se ani nepohnula. Byla jsem zoufalá, potřebovala jsem tu krev a přitom jsem se stále musela soustředit na udržení štítu v jeho hlavě.

To, jak moc mě to ničí, jsem pochopila až ve chvíli, kdy se mé rty jen na malinkatou škvírku pootevřely, zatímco já chtěla vyslovit přání, aby mi dali napít. Ale ani tento jednoduchý pohyb jsem nedokázala. Na mých ústech jsem ucítila vršek od lahve a byla neskonale vděčná za to, že pochopili. Někdo láhev naklonil a já začala hltavě pít. Cítila jsem, jak se mi jen velmi pomalu vrací síly, ale ani žízeň, ani bolest hlavy neustupovaly ani o trošičku. A on se neustále vzdaloval, ačkoliv já věděla, že už dál nemůžu.

„Neudržím to!“ vyjekla jsem v návalu zoufalství pomocí zašeptaného chrapotu.

„Vydrž to prosím. Slibuju, že zastaví,“ řekl někdo, nedokázala jsem rozeznat ten hlas, jako bych blouznila. Všechno kolem mě se smývalo do jedné velké mlhy, zatímco jsem se snažila soustředit na udržení štítu. Ale věděla jsem, že je to poslední možná vzdálenost, kterou udržím. Cítila jsem to.

Zastavil. Konečně se vzdálenost přestala zvětšovat a já tomu stále nemohla uvěřit. Jako by snad věděl, že už dál nemůžu…

Cítila jsem před sebou další krev a chtěla ji. Snažila jsem se pro ni nahnout, i když mi ji někdo přibližoval. Ucítila jsem na svém hrudníku mírný tlak, který mi zakazoval se jakkoliv pohnout.

„Nehýbej se.“ Chtěla jsem zavrčet, ale nedokázala jsem to, byla jsem příliš vyčerpaná. Vnímala jsem jen další proud krve, který se ve mně ztrácel, aniž by mi pomáhal zbavit se bolesti. Jediné, co jsem dokázala, bylo alespoň částečně se soustředit. A to jsem teď potřebovala nejvíc.

I když jsem neměla sil, zalapala jsem po dechu. Mou mysl jako by obmotával růžový oblak malátnosti. Ztěžoval mému už tak dost ochablému soustředění udržet pozornost. Bylo to jako jedovatý plyn. Obtáčel se kolem mého štítu jako smrtelně nebezpečný had a snažil se jej zlikvidovat, ale zároveň jsem jej cítila v sobě. Nedokázala jsem přemýšlet nad tím, co to způsobuje, byla jsem ráda, že ještě ten štít vůbec cítím, vnímám…

„Bello, co se děje? Pij!“ rozkázal mi nějaký hlas. Až teď jsem si uvědomila, že mám před sebou další láhev s krví. Ta mlha mě odrovnávala úplně celou, už jsem nevnímala vůbec nic. Veškeré moje poslední snahy patřily štítu. Věděla jsem, že ho musím udržet. To jediné teď bylo důležité.

Ani jsem si neuvědomila, kdy ve mně začala mizet další láhev. Ale pomáhala mi udržet koncentraci, a tak jsem ji vítala s otevřenou náručí…

Dostatečný příjem krve bylo to jediné, co mě dokázalo udržet při vědomí a díky čemu jsem se mohla proti tomu vábivému oparu postavit. Mizela ve mně jedna láhev za druhou, ale stále to nestačilo k tomu, aby mě zbavila bolesti, žízně, nebo únavy. Připadala jsem si jako naprostá troska, neskutečně zničeně. Jako bych se už nikdy neměla postavit na vlastní nohy.

Ale jedna pozitivní věc na neskutečném množství přívalu krve se přeci jen dostavila. S každou novou lahví jsem se dokázala soustředit víc a víc. Bylo to kvůli tomu, že jsem dostávala krev rychleji, než její účinky ta proklatá mlha stíhala hubit…

Mohla jsem jen doufat, že se nestane nic, co by mě poslalo ke dnu…

Alice:

Nedokázala jsem si ani představit, jak moc musela trpět. Vypadala až nemožně strhaně a zdálo se, že vůbec nevnímá okolí kolem sebe. Oči měla neustále zavřené, ale černé kruhy pod nimi dávaly jasně najevo, jak velkou žízeň má. A i když v ní mizela jedna láhev za druhou, vypadala stále stejně, jako by snad ani nic nepila. Děsilo mě to, bála jsem se o ni. My všichni jsme se o ni báli, ale nikdo z nás nevěděl, jak jí pomoct. A moc dobře jsme si uvědomovali, že to všechno dělá kvůli nám.

Jazz přinesl další chladící box, ve kterých jsme měli krev schovanou. „Už jsou tam jen tři,“ řekl potichu, aby to Bella neslyšela. I když by to normálně nemohla přeslechnout, tentokrát jsem si byla jistá, že to vůbec nepostřehla. Byla jako v mrákotách…

Ta představa mě vyděsila. Museli jsme mít i dostatek krve na to, abychom ji potom postavili zpátky na nohy. Protože žádná z mých vizí, které mi jen míhavě proletěly hlavou, nekončila dobře…

Zůstali jsme tu s ní jen my dva, všichni ostatní se snažili potichu přestěhovat Belliny věci k Edwardovi. Bylo to pro jistotu, nebyl problém potom věci přestěhovat zpátky. Problémem zůstávala nejistá budoucnost…

Nakonec jsem dostala vizi, na kterou jsem čekala. Konečnou vizi, která byla horší než noční můra. Teď už nebylo pochyb o tom, že budeme mít nějaký čas návštěvu…

A možná taky ne. Všechno bude záležet na tom, jak se k tomu postaví Bella...

Nechci sem dávat fotku Lilith, aby ti, kteří si ji chcou představit podle sebe, měli tu možnost. :) Pro ty, co přeci jen chtějí vidět, jak zhruba si ji představuju, ji najdete ZDE. (Je to jen zhruba a řekněme za lidského života... :D)

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 26. kapitola: