Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 24. kapitola

01.04.2011 (08:15) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4382×

24. kapitola – Otázky

Bella:

„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal se, zatímco jsme běželi lesem zpátky. Sama jsem se divila, že mi nevadilo, jak blízko vedle mě běží. Dělilo nás sice pár metrů, ale oproti cestě tam ta vzdálenost byla vážně krátká.

„Hmm?“ broukla jsem jen.

„Bylo to kvůli tomu, že Esmé odešla do lesa? Myslím to vyčerpání a žízeň,“ řekl a stočil pohled ke mně.

„Jo,“ odpověděla jsem slabě a přemýšlela, co mu řeknu. To, že jsem neskutečně tvrdohlavá a můžu si za to sama, jsem rozhodně nechtěla vytahovat a měla jsem v plánu to nějak elegantně zaoblit. „Když odešla, bylo těžší štít udržet, ale chtěla jsem vědět, jestli to dokážu… A zvládla jsem to,“ řekla jsem potěšeně, ale úsměv mi při jeho další větě okamžitě zmizel.

„Tak to jsem rád, že se má teorie nepotvrdila,“ řekl tišeji a s náznakem pobavení.

„Jaká teorie?“ Nechtěla jsem to vědět, ale ta věta mi z úst vyletěla samovolně. Byla to automatická reakce, která měla mé zděšení nad jeho slovy zamaskovat, ale nejspíš bezúspěšně.

„Myslel jsem si, že jsi to udělala na truc, protože jsem tě kontroloval. Abys přede mnou neukázala slabost,“ vysvětloval, a i když jsem jeho tvář neviděla, bezpochyby se na ní rozprostíral úsměv. „I když… to je hloupost, protože to není slabost, ale úžasný dar, takže sis neměla důvod myslet, že by to byla slabost,“ pokračoval, a ač mi přišlo, že tu část s darem myslí vážně, celou dobu musel bezpochyby potlačovat úsměv.

Nechápala jsem, proč to dělá? Proč mé miniaturní sympatie k němu, které se konečně objevily, zadupává do země?

„Tak to by byla opravdu hloupost,“ řekla jsem a kupodivu to znělo dost přesvědčivě, a tak jsem toho využila a pokračovala, „a navíc to chci zkusit znovu, třeba se v tom postupně zlepším.“ Až teď jsem si uvědomila, jakou boudu jsem na sebe ušila.

Zrychlil a otočený čelem ke mně a s vážnou tváří se zastavil těsně přede mnou. Nečekala jsem to a od nárazu mě zachránily jeho ruce, které teď jemně svíraly mé paže.

„Proč? Nemusíš to dělat, vždyť tě to úplně zničilo. A jestli je to kvůli tomu, co jsem řekl, tak se omlouvám.“ Nechápavě mi hleděl do očí a snažil se v nich něco vyčíst. Proč mě měl tak přečtenou? Občas jsem si nebyla jistá, jestli mě můj dar opravdu chrání.

Opět se projevila má tvrdohlavost a já musela pokračovat tak, jak jsem sama nechtěla. A to jenom kvůli tomu, že jsem nechtěla, aby věděl, že je jeho teorie správná. „Ale co když to budu někdy potřebovat? Je přece jedno, kdy se to naučím, a jestli to budu potřebovat zrovna když tu bude Lilith, musím se to naučit včas…“ Jeho dlaně pomalu sjely dolů, až se mě přestaly dotýkat úplně. Až teď mi došlo, že jsem ten dotyk dokázala snést…

„Omlouvám se,“ řekl sklesle a upřel lítostivý pohled do mých očí, „mrzí mě, co kvůli mně musíš proti své vůli podstoupit.“

Stála jsem naprosto nehybně a snažila se vstřebat slova, která právě vyslovil. Toto bych od něj nikdy nečekala…

A právě toto mě nakoplo k tomu udělat další krok. Zaštítit jeho, pokusit se ho chtít ochránit…

***

Nevěděl to a co chvíli po mně střelil pohledem. Nejspíš nechápal, proč nechráním Esmé nebo Carlislea, kteří teď byli jako jediní doma, ale neptal se a já necítila potřebu mu to říct. Byla jsem spokojená – přece jenom se mi to podařilo, a to dokonce ještě v průběhu cesty domů, i když ne hned napoprvé.

„Bello?“ oslovil mě dost nejistě a já zvedla pohled od knihy, které jsem stejně moc pozornosti nevěnovala. „Co to čteš?“ zeptal se nakonec po chvíli odmlčení a já se musela v duchu zasmát. Že by on neměl odvahu se mě na to zeptat? Zrovna on?

„Olivera Twista. Na to ses ale nechtěl zeptat, nemám pravdu?“ Líbilo se mi, jak se role alespoň na maličkou chvíli obrátily.

„Ne, na to ne,“ viděla jsem, jak se mu do toho nechce, ale nakonec se zeptal, „nechtěla jsi trénovat?“

„Jo, to jsem chtěla,“ snažila jsem se znít normálně.

„Ale?“ I on už zněl klidněji.

„Žádné ale není. Snažím se, ale ty mi očividně stále nevěříš.“ Bavilo mě to.

„Věřím, jen že nikoho neštítíš… Promiň, chápu, že si potřebuješ někdy od toho všeho odpočinout, neměl jsem čekat, že -“

„Ale vždyť já trénuju,“ skočila jsem mu do řeči a on se zarazil. Nevěděl, co má říct, a já se tvářila stále vážně.

„Nikoho neštítíš,“ řekl zmateně.

„Proč mi nevěříš?“ zeptala jsem se vážně a založila si ruce na prsou.

„Já ti věřím, jen se ti to asi nepovedlo,“ řekl opatrně, nejspíš se bál mé reakce. Ale já si to plně užívala, dokud jsem mohla.

„A já ti říkám, že se mi to povedlo a už nějakou dobu úspěšně trénuju.“ Teď už jsem to nedokázala vydržet a koutky úst mi znatelně cukaly. Všiml si toho a já pobaveně sledovala, jak mu to v hlavě šrotuje.

„Ty štítíš… ty štítíš mě?“ vysoukal ze sebe překvapeně, když mu to konečně došlo.

„Je snad nějaký důvod, proč bych nemohla?“ Mé pokusy znít vážně vyšly na prázdno. Teď už jsem to prostě nedokázala.

„Ne, ne, to ne, jen jsi mě překvapila. Omlouvám se,“ řekl vážně a přišel ke mně. Začal se na mě ale dívat jinak, snad smutně, možná dokonce i bolestně? Proč?

„Za to, že jsi mi nevěřil? Už jsem si tak trochu zvykla.“ Nechápala jsem ten jeho pohled, vyváděl mě z míry.

„Já se zlepším, slibuju,“ řekl s úsměvem, ale stále se na mě tak divně díval… „Ale je tu ještě jedna věc, za kterou bych se měl omluvit.“ Jeho tvář se zachmuřila ještě víc, ale do očí se mi nedíval. Natáhl ke mně ruku a opatrně vzal tu moji. Nechápala jsem, co dělá, ale byla jsem příliš zaskočená na to, abych se nějak bránila. „A teď už snad uvěříš. A jestli ne, budu to zkoušet znovu a znovu…“ Jeho slova mi absolutně nedávala smysl.

„Nech toho, děsíš mě,“ vysoukala jsem ze sebe a byla za to ráda. Podíval se mi do očí a jeho tvář se malinko uvolnila. Zato já byla ztuhlá.

„Neboj, je to jen omluva, u které doufám, že ji budeš brát upřímně,“ řekl a pousmál se. Dokázala jsem se mírně uvolnit. „Mrzí mě, že jsem ti ublížil,“ začal a prsty lehce přejel po tenké jizvě, které se mi táhla po obvodu celé paže. „Je ironie, že jsem tě předtím považoval za někoho, jako je Lilith a kvůli tomu tě napadl, a ty mi teď proti ní pomáháš, a navíc toho děláš tolik, co je ti proti srsti… Vážně se strašně omlouvám, je mi to líto.“ V jeho očích nebyl ani náznak neupřímnosti, a i když předtím to myslel nejspíš taky vážně, teď jsem to dokázala líp přijmout. Věřila jsem mu to.

„Omluvu přijímám,“ řekla jsem a usmála se na něj. „A vdávat se stejně nebudu, protože jsem ještě dítě, a taky jím zůstanu. Dá se s tím žít,“ snažila jsem se o veselý tón, abych tak zakryla to zklamání, které se objevilo při pohledu na ni.

„Dítě?“ zaujalo ho to slovo a mlčky se dožadoval vysvětlení. Pustil mou ruku a sedl si na pohovku naproti mě.

„Jsem z vás nejmladší,“ šibalsky jsem se usmála – opět nepřímá odpověď. Sama jsem se snažila odvést myšlenky jinam.

„To budu asi dítě taky, je mi teprve sedmnáct.“ Překvapilo mě, že si myslí, že jsem stejně stará.

„To vím, a i přesto jsem v této rodině nejmladší.“ Bylo překvapivě jednoduché si s ním povídat…

„Dobře, tak kolik ti je? Nemůžeš být mladší víc jak o půl roku.“

„Divil by ses. Mám jen šestnáct, a to docela čerstvých – od září.“ Jeho tvář teď byla překvapená.

„Netušil jsem, že je ti tak málo…“ Chvíli jsme jen mlčky seděli, když se pak zeptal, „můžu ti položit otázku?“ Ta otázka byla hodně opatrná, a tak jsem nevěděla, co očekávat.

„Položit můžeš, ale odpovím podle toho, co za otázku to bude.“ Usmál se, ale s otázkou se zdráhal.

„Proč ses chtěla nechat zabít? Ještě předtím, než jsi zjistila, že jde žít i jinak?“ Ztuhla jsem, dech se mi zasekl a já měla před očima maminku… „Teda, myslím tím, že většině upírům nevadí zabíjet lidi, mají z toho potěšení. A obzvlášť, jestli ti nikdo neukázal jinou možnost. A navíc jsi mladá na tak zodpovědné rozhodnutí,“ snažil se to zachránit, když viděl, co se se mnou děje. Můj hrudník se trhavě zvedal pod náporem vzlyků, i když jsem ústa pevně tiskla k sobě, aby mi z nich nevycházel žádný zvuk. Přitáhla jsem si kolena k sobě, obmotala kolem nich ruce a schovala do nich hlavu. Oči jsem zavřela a snažila se utišit, ale nešlo to.

„Bello?“ ozvalo se blíž u mého ucha. „Promiň, nechtěl jsem,“ zašeptal a já ucítila nesmělý dotek na zádech, který postupně zesílil, až mě v pravidelných intervalech hladil po zádech. Seděl vedle mě a nic neříkal, jen trpělivě čekal…

Tušila jsem, že si není jistý, co má dělat, ale mně toto stačilo. Netrvalo to dlouho a já se uklidnila.  Dokázala jsem své myšlenky soustředit na štít, který se snažil dostat zpátky, a zaháněla jsem všechno ostatní. A ač jsem si to nechtěla přiznat, pomohl mi. Byla jsem mu vděčná za to, že tu se mnou zůstal…

„Dík,“ zašeptala jsem a zvedla hlavu. „Ale odpověď prosím nečekej,“ dodala jsem, když jsem si vzpomněla na původ toho všeho.

Smutně se usmál, „omlouvám se ti. Už se nezeptám, slibuju.“

„Dík,“ řekla jsem znovu. Přišel mi teď jako někdo úplně jiný. Mohla jsem si s ním normálně povídat, bez toho, aniž bych k němu cítila nějaký odpor. Mrzelo mě jeho dřívější chování, proč jen se nemohl chovat takto od začátku? Bylo by to všechno o tolik jednodušší…

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 24. kapitola: