Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 16. kapitola

04.02.2011 (12:30) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4697×

16. kapitola - Krize

Edward:

Běžel jsem za ní, jak nejrychleji jsem mohl. Vzdálenost mezi námi se pomalu zkracovala, stejně tak jako vzdálenost mezi ní a tím člověkem. Svižným pohybem jsem se vyhoupl na nízkou větev stromu zrovna ve chvíli, kdy se prudce otočila. Nestihla mě zpozorovat a já byl rád, protože se tak vyhneme boji, který by zcela jistě nastal.

Nečekal jsem a skočil na ni. Strhl jsem ji pod sebe, což nebylo nijak těžké, protože ten pohyb nečekala. Byla neskutečně zuřivá, hlasitě vrčela a škubala sebou, až jsem se bál, že jestli nepřestane, neudržím ji bez toho, aniž bych jí ublížil, a to jsem teď vážně nechtěl. Rychlým pohybem jsem ji přetočil směrem k sobě a doufal, že mě pak začne vnímat, protože nevypadalo, že by si uvědomovala situaci.

Když se na mě konečně uvědoměle podívala, něco bylo špatně. Okamžitě přestala vrčet a její obličej se změnil z vražedného na strnulý. Snad bych ani nepoznal, co se děje, kdyby její oči nebyly naplněny čirou hrůzou. Hrůzou a strachem z nadcházející situace…

Až příliš pozdě jsem si uvědomil, co jí tento okamžik připomíná.

„Bello, neboj se, neublížím ti. Chci jen, aby ses nenapila lidské krve, protože to ty sama přece nechceš! Mysli, Bello!“ snažil jsem se ji uklidnit, ale nevypadala, že by mě poslouchala. Její oči se naplnily strachem ještě víc, ačkoliv bych si myslel, že už to víc ani nejde. Musel jsem nějak docílit toho, aby mě poslouchala…

„Isabello! No tak! Přestaň se mě bát! Já ti neublížím! Jen ti chci pomoct!“ zakřičel jsem na ni a mírně s ní zatřásl, ale ani to nepomohlo. Možná vůbec nic z toho nevnímala. Snažil jsem se ji hypnotizovat s prosbou v očích. Netušil jsem, jak si získat její pozornost…

Nedokázal jsem si představit ten strach, který jsem poznal pouze z jejích očí, ačkoliv ji naplňoval celou. Zdálo se ale, že se malinko uvolnila. Čekal jsem, že mě konečně začne poslouchat.

A proto jsem nejdřív tomu zvláštnímu pocitu nevěnoval pozornost. Přestože jsem ve svých dlaních pevně svíral její paže, najednou se zdály být uvolněné. Hodně uvolněné. Začal jsem mírně pochybovat a snažil se zintenzivnit stisk, aby se mi nemohla vysmeknout. Zděšeně jsem si uvědomil, že nemůžu a že se z mých dlaní poměrně rychle ztrácí síla. Najednou jsem si připadal strašně slabý, měl jsem stisk možná tak člověka. Střelil jsem pohledem na své ruce a hrůzou jsem oněměl. Nebo aspoň to jsem si myslel, ale jen do chvíle, než jsem postřehl svůj vlastní výkřik a zjistil, že stojím před stromem, který mě zastavil ve zpětném pohybu.

Prohlížel jsem si své ruce a nemohl uvěřit, co se stalo, co jsem viděl. Nebo spíš neviděl! Byl jsem schopný vidět je jako člověk s pěti dioptriemi na dálku – rozmazaně, jako by se rozplývaly do vzduchu. Obrysy se ztrácely, jako když v husté mlze nevidí člověk osobu stojící jen kousek od něj.

Měl jsem neskutečný strach, protože i když jsem teď už viděl své ruce jasně – a díkybohu zase normálně, jejich síla se nevracela. Slyšel jsem zmatené myšlenky ostatních, ale nedokázal jsem jim věnovat pozornost. Stále jsem byl zkoprnělý a nic nechápající. Děs, který mě naplňoval, zatímco jsem nevěděl, jestli se někdy má síla vrátí, byl nepopsatelný. Nedokázal jsem si představit, že bych měl s těmato malátnýma rukama žít, a ani jsem si to představovat nechtěl.

Mé myšlenky proudily strašně rychle, ale přesto se ta doba zdála být nekonečná. Jak strašně jsem si oddechl, když jsem pocítil, jak se mé ruce znovu naplňují. Bylo to, jako by mi je uvnitř něco doplňovalo něčím, co tam dřív chybělo. Rozhodně to byl hodně divný a taky nepříjemný pocit, který jsem se snažil ignorovat, ale všechny pocity se zintenzivňovaly. Svědilo to, štípalo a začínalo pálit. Připadalo mi to, jako by mi do obrysu kůže dorůstala od zápěstí směrem ke konečkům prstů nějaká výplň.

A už to nebylo jenom divné nebo nepříjemné, ale taky bolestivé. Nejhorší na tom byl paradox, jak rychle jsem předtím svou sílu ztratil, ale jak pomalu se mi teď vrací…

Pohled jsem stočil k přibíhajícímu Emmettovi, který nechápavě sledoval střídavě mě s Isabellou. Jeho myšlenky byly zmatené, nemohl přijít na důvod, proč tu jen tak stojím a nepomůžu jí, když očividně pomoct chce. Zastavil se těsně u ní a chtěl jí zabránit v tom ustavičném škubání jejího těla, které se nepochybně spolčilo s touhou a bojovalo proti její mysli, která s každým novým pohnutím těla prohrávala.

„Nedělej to!“ zakřičel jsem na něho, ale z místa jsem se nepohl. Nechtěl jsem se dostat do její blízkosti, nevěděl jsem, jak mi to udělala, ale tušil jsem, že když se jí znovu dotknu nebo se k ní přiblížím, udělá mi to znovu, a to se mi naplňovaly teprve dlaně, bolest se neustále zvětšovala a já zadržoval bolestivý výkřik.

„Proč? Vždyť ho vysaje, už to nevydrží! Proč jí nepomůžeš?“ ptal se mě, ale na odpověď nečekal, protože byl rozhodnutý jí pomoct.

Bezmyšlenkovitě jsem na něj skočil a srazil ho k zemi jen kousek od ní. Chvíli jsem strnule čekal, než mi došlo, že se jí musíme dotýkat, aby nám mohla ublížit.

Už přiběhly i Alice s Rose a, stejně tak jako Emmett, si mě nechápavě prohlížely.

„Něco dělá, nevím jak, ale ochromila mi na chvíli ruce!“ křičel jsem mu vysvětlení do tváře, ale spíš jsem tím ventiloval tu bolest, která mi proudila v dlaních a přecházela k prstům. Věděl jsem, že je budu mít zase v pořádku, protože jsem cítil tu vrácenou sílu v dlaních, ale přesto jsem je chtěl toho všeho ušetřit.

„Já jí věřím,“ promluvila Alice a chtěla ji chytit, ale dostala vizi, kterou jsem sledoval společně s ní…

Bella své přemáhání nevydrží, vrhá se k muži, kterého Carlisle ošetřuje. Zaútočí na Carlislea, bojují spolu… Bella je šílená, ovládá ji krev, která je všude kolem…

Bella:

Otevřela jsem oči a hbitě se vymrštila na nohy, ale někdo mě okamžitě srazil zpátky na zem.

Stalo se ze mě něco šíleného, ale já to nedokázala zastavit, nedokázala jsem se ovládnout, uklidnit a přemýšlet. Vrčela jsem na Alici, i když jsem věděla, že mi chce pomoct. Teď už jsem ji ale nechtěla, znovu mě ovládal ten netvor uvnitř, získal naprostou převahu a zakazoval mi myslet.

„Bello, uklidni se! Nedýchej! Bello, přestaň!“ Alice se nade mnou skláněla a něco na mě řvala. Jediné, co mi to dalo, bylo, že jsem si uvědomila, že znovu dýchám. Ani nevím, kdy se tak stalo…

Škubala jsem sebou a tím jsem si vysloužila uvěznění nohou do Emmettova železného sevření a následně si na ně provokativně sedl. Byla jsem naštvaná, protože jsem chtěla, aby mě nechali jít, ale taky zoufalá, protože se zdálo nemožné získat tu krev, nechat ji protékat mým hrdlem dolů, do každé části mého těla.

Ta myšlenka mě rozběsnila ještě víc. Musela jsem udělat aspoň něco, nemůžu se jen tak vzdát!

Vystartovala jsem hlavou po Alici a pokusila jsem se ji kousnout. Chovala jsem se jako nějaká šelma v zajetí lovce, ale s rozdílem, že to já chtěla krást životy. Držela mě ale moc pevně a já se tak nedostala daleko, navíc stihla uhnout snad ještě o chvilku dřív, než jsem se vůbec pohla. Teď ale začala vrčet i ona.

„Isabello! Jestli okamžitě nepřestaneš, rozcupuju tě na kusy a odtáhnu domů po částech!“ začala na mě vřískat a kladla velký důraz na každé slovo zvlášť, až mě tím donutila začít vnímat, co vlastně chce. „Takže si to sakra rozmysli a začni se podle toho chovat! Dávám ti pět vteřin na volbu!“ dořekla a já se snažila porozumět tomu, najít v sobě tu dobrou část. Ta tam ale nebyla.

„Nemůžu přestat,“ vykřikla jsem zoufale, „já musím!“

„Nemusíš, soustřeď se na mě a nedýchej!“ Cítila jsem v jejím hlase naději, kterou já postrádala.

„Jestli mě nebudeš poslouchat, přísahám, že tě roztrhám! Nebudu mít totiž jinou možnost, víš?“ začala mi vyhrožovat, když jsem ji neposlechla a stále vdechovala tu fantastickou vůni, která mi drásala hrdlo i nervy, ale tušila jsem, že mluví pravdu. V jejích očích nebylo ani kousek nerozhodnosti. Když poznala, že jsem pochopila, pokračovala už trochu klidněji. „Takže přestaň dýchat.“

Nebylo to zas až tak těžké, jak jsem si myslela. Prostě jsem jenom nevydechla a soustředila se, abych nedělala ten zbytečný pohyb, který mě doháněl k šílenství. Ale moc se tím nezměnilo, ta potřeba tam byla pořád, jen s rozdílem, že jsem necítila stále nové a nové vlny touhy a utrpení. Zůstaly tam jen ty staré, které byly ale silné.

Alice se mírně usmála a mně se do hlavy dostalo i něco jiného, než jen rudý opar vidící krev. Znovu se vrátila má druhá strana - ta lepší, ale slabší. Nebyla dost silná, ale umožňovala mi alespoň vědomost mého počínání, zatímco jsem stále chtěla vysávat. Stačila k tomu, aby mi vrátila rozum.

A ten přišel právě ve chvíli, kdy jsem měla vypustit z mého těla mlhu, ačkoliv jsem si to sama neuvědomovala. Mé tělo se tak automaticky bránilo, nepotřebovalo k tomu žádné řízené rozhodnutí. A já už teď věděla, že to nesmím udělat. Otázkou pro mě zůstávalo, jak mlhu potlačit?

„Dobře, teď mě poslouchej. Nezabiješ toho člověka. Slyšíš? Je tam Carlisle, zachrání mu život, za chvíli ho odveze do nemocnice. Ty se s námi dostaneš domů, Esme ti právě shání něco málo na zahnání té největší žízně. Teď je to na tobě, musíš to v sobě překonat! Bojuj s tím!“

Soustředila jsem se na to, aby mravenčení zůstalo uvnitř mého těla. Bylo jednoduché zbavit se mlhy, ale jak se zbavit tohoto pocitu, jsem netušila. Přemáhání nepomáhalo, docílila jsem tím jen zintenzivnění mravenčení, které už bylo nesnesitelné. Navíc mi vůbec nepomáhala nekonečná touha, které mě stále ovládala.

Zavřela jsem oči a chtěla se zhluboka nadechnout.

„Ne! Nedělej to! Co se děje?“ ptala se nervózně Alice a já si uvědomila, jakou chybu jsem se chystala udělat. Ale jak se toho mám zbavit?

„Ublížím vám. Nechci, ale nevím jak…“ Nedořekla jsem to, protože jsem cítila, jak se mi začaly klepat prsty.

„Její prsty,“ upozornila Rose a já měla neblahé tušení, a tak jsem oči znovu otevřela. Seděla a natahovala se po mojí ruce. Jediné, co jsem věděla, bylo, že se jí nesmí dotknout.

„Ne!“ vykřikla jsem na ni a ona se na mě překvapeně podívala.

„Opravdu to nedělej,“ řekl tvrdě Edward, kterého jsem neviděla. „Co to je?“ ptal se mě.

Věděla jsem, jak to myslí. A nejspíš to pro něj nebylo nic příjemného – najednou jsem v jeho hlase cítila odtažitost a možná snad i něco hlubšího. Ale o to víc jsem nesměla dovolit, abych jim ublížila taky.

„To ta mlha,“ podařilo se ze mě dostat. Věděla jsem, že už ji dlouho neudržím, protože jsem se uvnitř celá třásla. Nechápala jsem, jak se mi to mohlo takhle vymknout kontrole. Dar, který by mi měl být k užitku, mi nyní podkopával nohy.

„Mlha?“ ptal se nechápavě Emmett.

„Už ji neudržím, ublíží vám! Prosím, pusťte mě, nechci, aby se vám něco stalo!“ zakřičela jsem na ně zoufale a doufala, že mě poslechnou.

Oni na mě ale jen nechápavě hleděli. Ztrácela jsem naději…

„Vypadněte z ní, nechcete to zažít, věřte mi!“ snažil se je přesvědčit Edward. Emmett si stoupl a udělal krok dozadu, zatímco byla Alice zmatená a nevěděla, co má udělat.

„Al, prosím!“ zoufale jsem ze sebe dostala zrovna ve chvíli, kdy ji Rose odtrhla a já vypustila mlhu.

Tolik se mi ulevilo… Co nejrychleji jsem ji stáhla. Teď jsem neměla problém s ní manipulovat, bylo to jednoduché. A mravenčení už se nevrátilo…

Jenomže teď už jsem neměla hlavu plnou mlhy, takže se spolehlivě vracely myšlenky na toho člověka. A já znovu potřebovala pomoc.

„Nemysli na něj,“ klečela u mě Alice a znovu mě mírně přidržovala. „Musíš se dostat domů. Zvládneš to?“ ptala se.

„Pokusím se.“ Nebyla jsem si vůbec jistá.

V hlavě mi kolovala myšlenka na lidskou krev… Na toho člověka… Na to, jak ho vysaju…

Na mou maminku… Mezi těmi myšlenkami jsem si vzpomněla na okamžik, kdy jsem takto zabila osobu mně nejbližší.

A to byl důvod, proč jsem nechtěla zabíjet. Nechtěla jsem brát životy lidem, ubližovat jejich blízkým. To proto jsem se tak rozhodla…

Získala jsem to. Tu sílu, kterou jsem potřebovala k tomu, abych to zrůdné já v sobě překonala. Věděla jsem, že to zvládnu…

Začínala jsem s nějakým promyšleným dějem v hlavě, ale teď mi chybí múza... Takže jestli jsem touhle kapitolou zklamala, tak se omlouvám, ale vážně je pro mě těžké psát něco, o čem nevím, jak se to bude vyvíjet dál... I přesto doufám, že se Vám kapitola alespoň trochu líbila... :)

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 16. kapitola: