Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 12. kapitola

29.12.2010 (12:45) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4900×

12. kapitola – Návrat domů

Bella:

Všichni mě přivítali s otevřenou náručí. Čekala jsem nějakou bariéru, ale nic takového jsem necítila. Chovali se ke mně mile a přívětivě, stejně jako ten den, kdy jsem k nim přišla poprvé. Omlouvali se mi za Edwardovo chování, ale to ve mně spíše vyvolávalo nepříjemné pocity a vzpomínky. Vadilo mi, že se omlouvají za něho. Nemohla jsem pochopit, jak ho můžou mít tak rádi. Vždyť je to naprostý debil! Naštěstí skončili hned, jak vycítili, že se o tom nechci bavit.

Carlisle pak odešel do práce a ostatní do školy. Zůstala jsem tam s Esme. Ten den byl báječný. Povídala mi o sobě, dozvěděla jsem se její příběh, něco víc o její rodině. Vlastně jsem měla pocit, jako bych sem patřila odjakživa. Bez něho to bylo jiné. Cítila jsem se klidně a uvolněně, byla jsem sama sebou.

Když pak přišli ostatní, atmosféra kolem se změnila. Ale ne k horšímu, a nedalo by se říct ani k lepšímu, prostě jen byla jiná. Místo nabývání nových vědomostí a poznatků jsem trávila čas s partou přestárlých puberťáků. Nedokázala jsem si představit lépe ztrávený čas. Nikdy bych nevěřila, kolik zábavy můžu zažít s upírama při pouhé hře na schovávanou, nebo při přetlačování se s Emmem…

Mezitím došel Carlisle a já pak s ním a Esme šla na lov. Bylo to odporné, ale snažila jsem se přetvařovat. Nejsem si ale jistá, jestli ta přetvářka k něčemu byla. Po lidské krvi, která byla neodolatelná, to byl naprostý hnus. Naštěstí kontrolovali velmi pečlivě okolí, a tak mě nemuseli nijak zastavovat. Přesto jsem se ale cítila jako ten největší slaboch. Nejhorší na tom bylo, že jsem v tom okamžiku chtěla lidskou krev. To mě naprosto zdrtilo, ale jim jsem to neřekla, i když to na mně poznali. Nemohla jsem, zklamala bych je. Nenáviděla jsem se za to…

***

Dny, které jsem takto strávila, se zdály být stejné, přesto byl každý úplně jiný. Dům se vylidnil a já zůstala sama s Esmé, někdy i s Carlislem – záleželo na tom, jestli měl noční. A když jsem zrovna netrávila čas s nimi, poslouchala jsem hudbu, četla si, dívala se na videa nebo jen tak brouzdala po netu. Na první pohled obyčejný lidský život – ale na ten druhý byl od toho lidského zcela odlišný.

Nejvíce v těchto chvílích jsem si uvědomovala postupně zvětšující se bolest v krku. Těsně po lovu to bylo ještě snesitelné a odreagovat se nebyl až tak velký problém. Avšak čím déle jsem byla doma, tím víc jsem se přestávala soustředit na ostatní činnosti a veškeré mé myšlenky se upínaly právě k tomuto. Navíc jsem si byla dobře vědoma, že mě zvířecí krev tak dobře nezasytí a mám pak dřív žízeň. Chodila jsem na lov každý druhý den nebo noc, ale i tak jsem měla krk v plamenech minimálně půl dne dopředu. Neměla jsem ale odvahu se jim s tímto faktem svěřit – oni si mysleli, že to zvládám a že chodím na lov dost často na to, abych se tomuto vyhla. Přemýšlela jsem, jestli i jim to dělalo ze začátku takové potíže. Občas se mi do mysli nedobrovolně vtíraly otázky, jestli jsem vůbec schopná takto žít, ale ty jsem se snažila potlačovat. Věděla jsem, že jinak žít nechci. A to mi dávalo sílu jít dál, bojovat proti tomu.

Když pak přišli ostatní, bylo snazší na to nemyslet. Vždycky mě někdo z nich dokázal odreagovat. Ať už to byl Jasper, který mě učil hrát šachy – které jsem až doteď nemusela, ale něco mě na tom nadchlo – nebo Emmett, který si ze mě neustále dělal srandu a vyzýval mě na souboje – ať už fyzické, nebo jenom na obrazovce počítače nebo televize. Carlisle se mě snažil vzdělávat, s Rose jsem sledovala všechny možné filmy a rozváděly jsme je do všech podrobností spolu s herci, Esme mi alespoň z malinkaté části nahrazovala maminku a starala se o mě, a spolu s Alicí jsme probíraly všechno ostatní.

Cítila jsem se tu vážně dobře, tak nějak mi nahrazovali moji rodinu a přátele. Ale ačkoliv mně nic nescházelo, na nich byl čím dál víc znát strach o posledního člena této rodiny. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo vidět, že jim chybí. Alice se ho neustále snažila najít ve svých vizích, ale žádné výsledky to nepřineslo. Což mně dělalo nemalou radost, ale taky mě hlodaly výčitky svědomí. Ne kvůli němu, ale kvůli nim. Já se jen děsila toho okamžiku, až se vrátí…

***

Seděla jsem na pohovce v obýváku a pohledem hypnotizovala nádherné černé křídlo v rohu místnosti. Bylo dokonalé, nemohla jsem z něho spustit zrak. Toužila jsem po tom zahrát si na něj, i když jsem v životě na klavír nehrála. Nikdo z rodiny nebyl hudebníkem, a tudíž mě k tomu ani nikdo nevedl – a já neměla potřebu se to učit. Jenomže křídlo stojící na vyvýšené ploše plovoucí podlahy mě něčím lákalo a já na něj chtěla umět hrát.

„Je Edwardovo,“ ozvala se Alice, když zpozorovala, kam tak upřeně hledím.

Má touha se najednou vypařila. Pouhé pomyšlení na to, že někdo jako on hraje na tak úchvatný nástroj, se mi hnusilo.

„Nechceš si zahrát?“ zeptala se poněkud nesměle, zřejmě se její vize změnila.

„Ne, neumím to, ale děkuju,“ odpověděla jsem jí odměřeně.

„Ale chtělas, ne?“ ptala se znovu.

Povzdechla jsem si. „Ano, úplně mě ten nástroj uchvátil,“ řekla jsem popravdě a snažila se to zahrát do outu, „ale to nemění nic na tom, že jsem na to nikdy nehrála. Takže jsem si to nakonec rozmyslela.“

Naštěstí pro mě dostala vizi, a tak byla tato konverzace u konce. Otočila jsem se zpátky k televizi a snažila se přijít na to, na co se to vlastně díváme.

„Edward se vrátí,“ vydechla a já poznala, že se snaží zamaskovat radost.

Strnula jsem. Ta slova mě šlehala a pálila jako rána bičem. Nevím, co jsem čekala, nejspíš jsem naivně doufala, že se už nevrátí, nebo že se vrátí alespoň později, ale na toto jsem nebyla připravená.

Rozhlédla jsem se po místnosti a viděla všechny tváře pozorujíc mě a snažíc se zakrýt nadšení. Chápala jsem je, jen jsem prostě nemohla dělat, jakože se nic nestalo.

„Kdy?“ zeptal se Carlisle a prolomil tak to tíživé ticho.

„Za pár hodin. Je blízko, nejspíš šel už delší dobu směrem sem, asi se rozhodoval, jestli se vrátí nebo ještě ne.“ Všichni byli divně ztuhlí, ačkoliv z nich radost sálala jako slunce za letního dne.

Super. Vážně jsem nevěděla, co teď dělat.

„Bello, neboj se, nedovolíme mu, aby ti znovu ublížil,“ snažil se mě uklidnit Jasper, ale více pomáhala vlna klidu mířená na mě.

„Jo… Jdu do pokoje,“ řekla jsem a rozběhla se co největší rychlostí přímo do mého útočiště.

Svalila jsem se na pohovku a poslouchala ten šum dole. Nebylo možné z toho nic rozeznat, a tak jsem se radši zabrala do svých úvah…

Obavy se mísily se vztekem. Bála jsem se, co přijde. Nevěděla jsem, co mám čekat, na co se mám připravit. Ale na druhé straně jsem běsnila už jen při pouhé myšlence na to, že se vrátí, že tu budu mít někoho, koho nemůžu ani vystát. Děsila jsem se toho, co přijde, jak budu reagovat já, jak on… Ale nejvíc jsem se bála toho, že budu muset znovu odejít, že mě donutí. Teď už jsem nechtěla opustit tuto rodinu. Zamilovala jsem si ji, cítila jsem se tu dobře, mnohem líp než uprostřed lesa…

Edward:

Zaslechl jsem myšlenky své rodiny. Byl jsem rád, že jsou doma všichni, že je můžu náležitě přivítat a omluvit se jim. Měli pravdu, choval jsem se jako nějaký kretén, ale já si nemohl pomoct. Spolu s ní se mi vracely bolestné vzpomínky a já nechtěl zažít to samé znovu. Je smutné, že jsem musel na tolik dní vypadnout, jen abych si všechno ujasnil, abych se vzpamatoval. Alice měla pravdu. Musel jsem konečně zakopat všechny vzpomínky na Lil a jít dál.

Byli nervózní. Všichni se snažili myslet jen na mě. Nechápal jsem to… Až dokud jsem nebyl dostatečně blízko a necítil sedm pachů…

Ne! Co tady dělá? Proč tu sakra je? To mi nemohli dát vědět? To jako zůstává členem naší rodiny? Proč ona?

Ovládal mě vztek a já jsem se zastavil a opřel o nejbližší strom.

Stačila mi chvíle na to uvědomit si, co dělám. Zchladit první unáhlené pocity díky zaskočení. Připadal jsem si tak hloupě. K čemu mi bylo těch dvanáct dní urputného přemýšlení a přesvědčování se, když jsem teď zase tam, kde jsem tady skončil? Vždyť oni mi to nemohli dát vědět, když jsem nebyl k zastižení. A pak, měli ji rádi, brali ji jako člena rodiny…

Snažil jsem se řídit svým přesvědčením, které, jak se zdá, fungovalo pouze do doby, než mi znovu vstoupila do cesty. Musel jsem uznat, že jsem za všechno mohl jenom já. To já jsem měl na svědomí to, že mě nenáviděla, stejně jako já ji. Jenomže já ji neprávem odsoudil…

Chci to změnit. Chci ji poznat předtím, než ji znovu odsoudím…

Bella:

Dveře se otevřely. Oproti mé první reakci, která byla tvořená z čistého strachu, jsem se teď dostala až k čiré zlosti. Všechna ta nenávist se znovu hromadila uvnitř mě a já jenom čekala na další hrůzný zážitek.

„Edwarde, kdes prosím tě byl?“ ptala se starostlivě Esme. Nejspíš jej nenechala ani pořádně vstoupit.

„Musel jsem si srovnat myšlenky. Omlouvám se, že jsem se tak vypařil,“ odpověděl jako nějaký andílek.

„Doufám, že jsi je zařadil na správné místo,“ řekla Alice. V jejím hlase zněla radost. Musela jej mít vážně ráda.

„Myslím, že ano. Mrzí mě, jak jsem se zachoval.“ Co? Vážně dobře slyším? Mluví vůbec o tom samém, o čem si já myslím, že mluví?

„Nám se neomlouvej.“ Carlisle. Takže nejspíš ano. Už ho chci vidět, jak se mi přijde omluvit. Zrovna on.

„Já vím,“ řekl a jeho hlas mi přišel znechucený. Mé předešlé zaskočení a naděje z rozhovoru bylo pryč. Opět jsem upevňovala lana nenávisti, které mě k němu poutaly.

Slyšela jsem ho jít po schodech. Jaké štěstí, že měl pokoj přesně na opačném konci chodby. On se ale vydal opačným směrem, přesně tím, kde bylo moje útočiště. Ne, prosím, ne. Okamžitě jsem se posadila. Znovu mě začal obklopovat strach. Strach z toho, co přijde, i když mě zlost neopouštěla. Nechápala jsem, jak mě můžou naplňovat dva tak odlišné pocity najednou. Zastavil se těsně před mými dveřmi. Nastalo hrobové ticho. Kruci, kde jsou ostatní? Proč nejdou za ním, hlídat ho?

Cítila jsem po těle mravenčení. Připomnělo mi to ten den, kdy jsem utekla. Super, vážně pozitivní. Vlastně jsem pořád neměla tušení, k čemu slouží. Od té doby jsem svůj dar nepoužila. Bylo to teď ale to jediné, co mě chránilo. A proto jsem se snažila dostat tu mlhu okolo mého těla…

Lehké zaklepání na dveře. I když jsem to čekala, vyvolalo to ve mně šok a překvapení. Ani jsem nestihla zaregistrovat okamžik, kdy se kolem mě začala tvořit bílá mlha…

„Můžu dál?“

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 12. kapitola: