Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nedobrovolně novorozená - 10. kapitola

20.12.2010 (22:00) • Any12 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4760×

10. kapitola – Nečekaná vize

Alice:

Ještě hodnou chvíli jsem tam stála na místě jako přikovaná a přemýšlela o sledu událostí za poslední půlhodinu. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Nebo spíš nechtěla uvěřit. Nechtěla jsem uvěřit tomu, že by můj bratr byl něčeho takového schopen – on ji vyštval!

Vždycky jsem měla Edwarda ráda, brala jsem ho jako svého skutečného bratra. Jenomže pak přišla Bella a něco v něm se změnilo. Začal se chovat vážně divně, absolutně jsem se v něm nevyznala. Dobře, uznávám, že v tom má nejspíš zaryté kořeny Lilith, ale vždyť Bella byla někdo úplně jiný! Ani se ji nesnažil poznat a ihned ji odsoudil… A to mě na něm mrzelo snad ze všeho nejvíc. Tohle mu ale rozhodně neprojde!

Otočila jsem se a rozběhla se zpátky k domu. Všichni tiše diskutovali. Nikomu se nelíbil odchod Bell, všem přirostla k srdci, už jsme ji považovali za člena rodiny. Vběhla jsem dovnitř a nijak mě nepřekvapilo, že jsem nikde nenašla Edwarda. Nenamáhala jsem se zapojit do napjaté konverzace a vyletěla schody nahoru. Zamířila jsem k posledním dveřím v chodbě, a i když za nimi bylo naprosté ticho, věděla jsem, že ho tam najdu. Rozrazila jsem dveře a dívala se s bublajícím vztekem na kamennou sochu stojící u prosklené stěny. Až když mé oči následovaly jeho směr pohledu, došlo mi, kam se dívá a celou tu dobu díval. Nemohl nás sice slyšet, číst moje myšlenky mu však nedělalo žádný problém. A to už na mě bylo vážně moc…

„Edwarde." Ledově jsem na něj vyprskla, abych si tak upoutala jeho pozornost.

A tak se taky stalo. Jeho tvář se obrátila k té mé s pravým potěšeným úsměvem. Má trpělivost vyprchala neskutečně rychle a byla nahrazena pravým upírským vztekem.

„To se jenom děláš debilem, nebo jím opravdu jsi? Na co si to tady hraješ? Kde je ten starý Edward, můj milovaný bráška? Kde jsi nechal všechnu soudnost, rozum, všechno to dobré, kým jsi byl, a vyměnil jsi to za tuhle příšeru, která tě teď ovládá?“ ječela jsem na něj a nemohla přestat, zlost se hromadila a spolu s ní i slova, která se řinula z mých úst neskutečnou rychlostí.

„Ten se ztratil společně s příchodem… Isabelly,” řekl naprosto klidně, až na její jméno, které vyslovil s opovržením.

„A nenapadlo tě třeba jenom na jeden zlomek vteřiny, že ona není...“ chtěla jsem to doříct a vmést mu to proklaté jméno do obličeje, ale stihl mě zastavit.

„Ne!“ vykřikl prudce. Chtěl ještě něco dodat, ale nakonec ztratil odvahu a nasadil si zpátky masku pokerového hráče.

Ovšem jestli si myslí, že mu to jen tak projde, tak to se bratříček šeredně plete!

„Ona není Lilith!“ Tohle byla rána pod pás a já to věděla. A i kdyby ne, poznala bych to okamžitě, protože se otočil zpět k prosklené stěně, ale ještě předtím jsem stihla zachytit tu bolestnou tvář. Ale nehodlala jsem přestat, musí to konečně pochopit, musí ji zakopat hluboko pod zem a jít dál!

„Někdo tě musí přivést do reality! Někdo ti musí natřískat do té tvojí zabedněné palice, že je to pryč a ty se s tím musíš naučit žít! Uvědomuješ si vůbec, jak se chováš?  Došla ti skutečnost, že jsi naprosto bezdůvodně ublížil mladé dívce, která za nic nemohla? Vyštval jsi ji z někama, kde mohla začít nový život, všechno se naučit, mohli jsme jí pomoct, dát přátelství a domov. Místo toho teď nemá kam jít a nejspíš se z ní stane krvelačná zrůda, jakou ona sama nechtěla být! Bez nás to nedokáže, je novorozená, nemá žádné zkušenosti ani vědomosti, které potřebuje! Třeba jednou…“

„Dost!“ zahřměl, protože se mu nelíbil proud mých myšlenek a směr mé fantazie. Mě ale zarazilo něco úplně jiného. Zoufalství, které se tak urputně snažil skrýt, ale které jsem prokoukla snad jen díky tomu, že jsem ho tak dobře znala, bylo hluboké jako bezedná propast, nikdy nikde nekončící díra.

„Edwarde?“ Teď jsem se o něho vážně bála, i když jsem se snažila nedát to najevo. A navíc jsem na něj byla pořád naštvaná. „Přemýšlej o tom, co jsem ti řekla. Prosím. Udělal jsi chybu, ale spolu s ní ses změnil. Stal se z tebe někdo jiný, někdo, kdo tomu starému Edwardovi nesahá ani po kotníky,“ řekla jsem mu, co jsem chtěla a odešla. Mohla jsem jenom doufat, že si z toho něco odnese. Strašně jsem si přála, aby o tom přemýšlel, zjistil, že udělal chybu. Kdyby to byl ten starý Edward, věděla bych přesně, že to udělá. Ale teď jsem si u něj nebyla jistá vůbec ničím…

Zaklapla jsem dveře od pokoje. Okamžitě se mi kolem pasu obmotaly dvě silné ruce. Zvedla jsem hlavu a políbila jej. Začala na mě doléhat vlna klidu a uvolnění, i když on sám byl hrozně napjatý.

„Strašně mě štve, jak se chová od té doby, co k nám přišla Bella. Je to někdo úplně jiný,“ zanaříkala jsem mu v náručí.

„Nemá to teď lehké a tys mu dala ránu pod pás. Možná jsi Lilith neměla vůbec vytahovat,“ snažil se ho bránit. Proč?

„Měl by si uvědomit, že jsou to dvě naprosto odlišné osoby,“ řekla jsem už mírně podrážděně.

„Myslím, že mu budou tvá slova ještě dlouho vrtat v hlavě. Bude o nich přemýšlet, neboj. Určitě,“ zašeptal.

„To doufám,“ řekla jsem a přitulila se k němu ještě blíž. Dostala jsem vizi…

Edward pouští svého domácího mazlíčka na svobodu přesně tam, kde mu ji ukradl…

Vize se rozplynula a já se usmála. Možná mu přece jenom z toho starého Edwarda něco zůstalo…

***

Rodina. Muž, žena a malé děvčátko. Vyšli si na procházku, ale netuší, že se domů už nevrátí… Další oběti upíra. Belly…

Vracela jsem se zpět do obýváku, kde seděla celá rodina. Další vize předpovídající Belliny oběti. Snažila jsem se ji sledovat a docela se mi to dařilo. Bohužel nebyly vize nikterak příjemné…

„Bella nebo Edward?“ zeptala se starostlivě Esme.

„Bella. Zabije další tři lidi,“ řekla jsem sklesle. „Nezvládá to. Vždyť jsou to teprve čtyři dny a ona už připravila o život pět lidí. Musíme ji najít,“ snažila jsem se přesvědčit ostatní.

„Alice, moc dobře víš, že už s námi nechce mít nic společného. Nemůžeme ji nutit, aby s námi žila,“ vyvracel mi Carlisle.

„Ale ona tu s náma nechtěla být kvůli Edovi. Jenže ten je teď nezvěstný a ani náš prcek nevidí, že by se vracel. Takže teoreticky by to šlo, kdyby chtěla,“ podpořil mě Emmett.

„Teoreticky ano, ale my ani nevíme, kde je. Nebo už jsi to snad zjistila?“ podkopala mou naději na Bellin návrat Rose.

Poraženecky jsem zavrtěla hlavou. Musela jsem uznat, že má pravdu. Mohla jsem se snažit sebevíc, ale místo, kde se Bella nachází, jsem nenašla. Možná proto, že se převážně potulovala v lesích a nejspíš ani ona to nevěděla.

A to samé by se dalo říct i o Edwardovi. Odešel se zajícem, aby ho pustil na svobodu, ale už se nevrátil. Kontrolovala jsem ho ve svých vizích, ale nic zásadního jsem nenašla. Potuloval se stejně jako Bella. Jediným rozdílem bylo, že on věděl, kde má domov a kdykoliv se mohl vrátit.

Na mysl mi přišla další vize, tentokrát bez mé snahy…

Bella klečela nad mrtvými těly, rukama zakrytý obličej. Neustále mumlala slovíčko „ne“. Nakonec zamumlala téměř nesrozumitelně a neslyšitelně „nezvládnu to… Alice, potřebuji vás, pomozte mi prosím…“

Zalapala jsem po dechu. Byla jsem vyvedená z míry, a tak mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že na mně ostatní visí pohledem.

„Ne, nevím kde je,“ odpověděla jsem na předchozí otázku. Ale musím jí pomoct – dodala jsem sama pro sebe v duchu. Ona to sama nezvládne a chce pomoct.

„Al, cos viděla?“ ptal se okamžitě Jazz. Všichni mi viseli na rtech – nikdo nebyl zvědavý na odpověď, kterou jsem jim poskytla.

„Bellu,“ odpověděla jsem stroze a přemýšlela, co víc jim řeknu. Tato jednoslovná odpověď jim stačit rozhodně nebude.

„A dál? Vůbec nás všechny nepřekvapilo, že tě ta vize zaskočila. Ty totiž naprosto běžně lapáš po dechu, který je ti na houbelec,“ rýpl si do mě Emmett.

No jasně, že jim nic neříkající jednoslovná odpověď nestačí.

„Musím ji najít. Potřebuje naši pomoc. Přivedu ji zpátky, jen s Edwardem se to bude muset nějak vyřešit, nejsem si jistá, jak na ni zareaguje, až se vrátí…“ Prakticky jsem jim o mojí vizi nic víc neřekla, ale teoreticky jsem doufala, že jim toto bude jako vysvětlení vize stačit.

„Jestli ji najdeš, budu moc ráda, když se vrátí,“ řekla Rose a já se usmála. Toto jsem chtěla slyšet, ujištění, že se nic nezměnilo a oni ji tady přivítají s otevřenou náručí.

„Jo, ačkoliv bych to nečekal, chybí mi. Tak nějak jsem si na ni za tu titěrnou dobu zvykl,“ usmál se Emmett.

„Běž a přiveď ji, Edward tu teď stejně není a ani nevíme, kdy se vrátí, takže se nemusí bát vrátit,“ podpořila mě Esme.

Na nic dalšího už jsem nečekala a vyběhla z domu.

Po chvíli jsem za sebou uslyšela Jazze a tak jsem prudce zastavila a otočila se.

„Jazzi…“

„Ať se ti to líbí nebo ne, jdu s tebou,“ řekl neoblomně a já nevěděla, jestli mám nebo nemám chtít, aby se mnou šel. Snažila jsem se vyvolat nějakou vizi, abych věděla, co bude lepší. A povedlo se, pohledem jsem zaostřovala do jiného světa…

Hustý, mechem a kapradím zarostlý les. Najednou kolem přeběhla Bella. Neběžela rychle, dívala se kolem sebe. Kromě zeleně tu nic jiného nebylo.

„Al, co vidíš?“ Ten hlas byl jenom mlhavou ozvěnou, přesto jsem věděla, že musím odpovědět.

„Jen hustý les a Bellu. Někam běží.“

Les začal řídnout, možná až moc rychle. Ze země trčely kameny, čím dál větší...

„Kam? Je tam ještě něco jiného? Cokoliv?“

Bella se dostala k malé skále. Začala ji pomalu obcházet…

„Les překvapivě rychle zmizel a obchází nějakou malinkou skálu. Jakoby tam nepatřila,“ vize se začala ztrácet a já znervózněla. Ještě nesmí zmizet, potřebuju něco, nějaký záchytný bod.

„Jak vypadá ta skála?“ nepřestával se vyptávat Jazz. Jeho hlas byl teď mnohem jasnější.

„Nevím, je… divná.“

Poslední mlhavý záběr. Část skály byla zhroucená. Nepřirozeně zhroucená, jako by ji někdo upravoval. Kameny tvořily obrazce…

„Jak divná? Není na jedné straně zbořená? Není vytvarovaná do obrázku?“ ptal se teď už naléhavě.

„Jak to víš?“ Tou poslední větou mě zaskočil.

„Ehm... Tak trochu jsme si kdysi s Emmem a Edou zablbli,“ řekl jako malý kluk, co vyvedl nějaký průšvih, ale usmíval se přitom.

Povzdechla jsem si, ale nehodlala to teď řešit. „Kde ta skála je?“ zeptala jsem se a čekala přesný návod, jak se k ní dostanu.

„Zavedu tě k ní,“ nenamáhal se skrýt vítězný úsměv. A já věděla, že nemám žádnou jinou možnost, než na tuto nabídku přistoupit...

Doklepala jsem další kapitolu. Já z ní moc nadšená nejsem, nejradši bych ji vymazala a napsala celou znovu, ale na to nemám nervy...:(

Možná už je to... nudné, ale chci Vám znovu poděkovat za komenty u minulé kapitoly... Bylo to nejvyšší číslo, které jsem zatím obdržela, a to mě nemálo a velmi mile potěšilo. :))

A teď... budou prázdniny, takže jak od začátku slibuju, budu se snažit přidávat kapitoly častěji. :) Pak už bude záležet na tom, jak moc se budou přes Vánoce kapitoly vydávat... Ale snad jsem Vás touto zprávou potěšila. :))

Další kapitola

Shrnutí

Předchozí kapitola

Autor: Any12 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nedobrovolně novorozená - 10. kapitola: