Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechci udělat stejnou chybu podruhé - 2. kapitola

14.05.2010 (10:00) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1676×

„Aha, takže jsem měla pravdu, že jsi tu kvůli špatnému svědomí. Ale já tě na rozdíl od mámy nepotřebuju, takže nemusíš mít starost a klidně se vrať tam, odkud si přišel. Měj se,“ sykla, otočila se a rázně odkráčela.

Zůstal jsem stát a zoufale za ní zírat. Tak tohle bude rozhodně těžší, než jsem si myslel.

„Divíš se, že tě nemůže vystát, když si opustil Bellu? Dává ti za vinu její smrt!“ vysvětlila mi Alice.

Protočil jsem oči.

„Děláš, jak kdybych ji opustil jen já! Vy jste šli snad se mnou, nebo ne?“ bránil jsem se.

„Jo, to šli. Ale jenom proto, že jsi nás o to žádal. Nechtěla jsem Bellu opustit, ale bylo by pro ni horší, kdyby nás vídala a tebe ne,“ posteskla si.

„Můžete přestat říkat to jméno?“ sykl Emmett podrážděně a zhroutil se na pohovku.

Pro všechny bylo jméno Bella téměř tabu. Všichni byli zničení tím, co se stalo a jakmile se o ní někdo zmínil, všem se to znovu připomnělo. Poprvé jsem viděl Emmetta takhle zničeného. Nikdy bych nevěřil, že jej dokáže něco takhle odrovnat. Nejhorší to bylo v prvních měsících, pak se s tím poměrně smířil, ale stále o ní nerad slyšel, protože jej to vždycky zamrzelo.

A Alice? Ta na tom nebyla o moc lépe. A ke všemu dávala vinu mě, protože kdybych se prý nerozhodnul ji opustit, nemusela by odjet celá rodina, Belle by se nikdy nic takového nestalo a doteď mohla být mezi námi. Lezla mi neuvěřitelně na nervy. Esme ji však už hodně krát krotila, když výčitky vůči mně začala přehánět, protože sama viděla, jak mě to ničí. Od doby, co jsem Bellu opustil a zvláště od její smrti, jsem už nikdy nebyl jako dřív.

„Tys už viděl mladou Alice?“ zeptal se Emmett po chvíli.

Přikývl jsem.

„Rozhodně není jako… jako ona,“ řekl jsem sklesle.

Na to nikdo nic neřekl. A mě to trápilo čím dál víc. Nechtěl jsem, aby byla vůči mně tak nenávistná. Vždyť já miloval její matku. Ale bůhví, co jí o mě Bella napovídala? Určitě mě za to musela nenávidět, a jestli jí řekla všechno, co jsem jí tehda řekl v lese, nedivím se, že na ni přenesla svou nenávist.

„Nejsi pro mě dost dobrá.“

Když si na ty slova vzpomenu, je mi zle ze sebe samého. Jak jsem jí to jen mohl říct? Kdybych věděl, že ji to odloučení bude stát život…

„Edwarde, musíte už do školy!“ probral mě matčin hlas.

Neochotně jsem se postavil a společně s ostatními opustil dům. Nasedli jsme do aut a vyjeli ke škole. Hned, co jsme dorazili, jsem se rozhlížel, jestli ji neuvidím. Když uběhl celý den a já ji ani jednou nezahlédnul, smířil jsem se s tím, že šla zase za školu. Jel jsem zrovna domů, když jsem projížděl kolem parku a jaké bylo mé překvapení, když jsem ji tam uviděl. Na jedné z laviček seděli dva kluci a ona stála naproti nich.

Byla oblečená do upnutých džínů, trička s hlubokým výstřihem, přiléhavého svetříku a na nohou měla boty na jehlách. Proboha, tohle že je Bellina dcera!? Každou chvíli ji jeden z těch kluků stahoval k sobě na klín a ona se mu vzpouzela. Poté tomu druhému vyletěla ruka a plácnul ji po zadku. Zvedl se ve mně vztek, naštvaně jsem zabrzdil a vyletěl z auta směrem k nim.

„Briane, nech toho!“ vyjekla a plácla jej po ruce.

Oba se rozesmáli a Brian, jak jej nazvala, jí držel za ruku a snažil se stáhnout ji k sobě, když jsem se objevil.

„Říkala, že ji máš nechat!“ zavrčel jsem nebezpečně, až všichni zmlkli a ustrašeně se na mě podívali.

„Nebo co?“ otevřel si ten druhý pusu.

„Nebo uvidíš,“ řekl jsem varovně.

Bylo ohromné ticho, kdy ani jeden z nich nevěděl, co má říct. Alice nechápavě hleděla z jednoho na druhého. Oba kluci po sobě střelili pohledem, nakonec se zvedli.

„Hele, tak my jdeme, uvidíme se zítra ve škole,“ řekl ten Brian, naposledy se na mě oba podívali a potom rychle odešli pryč.

Alice stála a nevěřícně za nimi zírala. Pak se otočila na mě a probodla mně zlostným pohledem.

„Co to sakra mělo znamenat!?“ okřikla mě naštvaně.

„Omakával tě!“ řekl jsem vztekle.

Chvíli na mě hleděla, jako by nemohla uvěřit vlastním očím.

„A co má být!? I kdyby, nic ti do toho není! Přestaň se mi laskavě starat do života!“ obořila se na mě.

Nechápavě jsem na ni civěl.

„To se necháváš osahávat nějakými stupidními idioty, jako nějaká lehká holka?“ podivil jsem se a docházela mi trpělivost.

„Byla to jen sranda! Sakra, dej mi pokoj, nic ti do toho není!“ seřvala mě.

„Není? Co by na to asi řekla máma, kdyby viděla, co z tebe vyrostlo, co!?“ zvýšil jsem rozčíleně hlas.

„Mámu do toho netahej! A vůbec o ní nemluv, vykašlal ses na ni! Všechno je to kvůli tobě, jenom kvůli tobě!“ křičela a třásla se přitom vzteky.

Do očí jí vrazily slzy. Překvapeně jsem ji sledoval. Ona mi to vážně dává za vinu… Okamžitě ode mě odvrátila pohled, abych neviděl ten zlomený výraz v její tváři, otočila se na podpatku a rázným krokem odcházela pryč. Co to mělo znamenat? Jen jsem tam stál a udiveně ji sledoval, jak odchází. Sklopil jsem hlavu do země. Vážně je to Bellina dcera? Nemohl jsem uvěřit tomu, jak moc jí nebyla podobná. Povahou, samozřejmě. Očividně ji smrt Belly hodně poznamenala. Možná proto se teď chová tak, jak se chová. Nejhorší bylo, že jsem si tím nemohl být jistý, protože očividně zdědila po Belle schopnost štítu a já jí nemohl číst myšlenky.

Sklesle jsem dojel domů, neměl jsem ani náladu s kýmkoliv mluvit. Od našeho příjezdu a prvního setkání uběhl celý týden a Alice se za tu dobu objevila ve škole jen jednou. Nikdo, kromě mě, ji tedy ještě neviděl. A že je to opravdu štvalo. Alice na ni byla neuvěřitelně zvědavá, to samé i Emmett a to Rosalii poněkud štvalo. Naštěstí měla dostatek taktu a chápala jeho zvědavost a tak mu netropilo žárlivé scény. Esme s Carlislem se mě každou chvíli vyptávali, jestli se se mnou konečně baví a jestli změnila názor. Nezměnila.

Byl zrovna pátek večer, seděli jsme s Alice a Jasperem u televize a sledovali nezáživný kriminální seriál, když Alice najednou ztuhla a zahleděla se do prázdna.

„Co vidíš?“ zeptal se zvědavě Jasper, jakmile se navrátila do reality.

„Já nevím, co to mělo být… Divné…“ mumlala.

„Co jsi viděla?“ přidal jsem se.

„Bylo to jako nějaký večírek… Nejspíš u někoho doma. Tančilo se tam, pilo… Nějaký kluk a holka, ale byla divná, taková omámená a ten kluk ji táhnul někam ven… Viděla jsem jenom, jak se vzpouzela a křičela… a pak už nic,“ vyprávěla.

Holka s klukem? Večírek? Jo, zaslechl jsem něco, že má být u nějakého kluka z čtvrťáku večírek v páteční večer, ale co ta holka s tím klukem? Přepadl mě zlý pocit.

„Jak vypadala?“ zeptal jsem se.

„Já nevím, bylo to dost neostré, dlouhé blond vlasy, černá kožená bunda…“ mumlala Alice. „Víc nevím.“

Tohle mi stačilo. Prudce jsem se postavil. Oba se na mě překvapeně podívali.

„Co když je to Alice? Musím se jít přesvědčit, že je v pořádku,“ řekl jsem, ani jsem nečekal na jejich reakci a už jsem vyletěl z domu.

Nasedl jsem do auta a už jsem vyrazil vpřed. Ze všeho nejvíc jsem doufal, že se mýlím. Že to bude někdo jiný. Ale přesvědčit se přece musím, co kdyby to doopravdy byla ona? Bude to večírek plný mladých sexuálně náruživých lidí a alkoholu, tam určitě nesmí chybět, podle toho, jak se chová a s kým se baví.

Ale kam mám vůbec jet? Ani nevím, kde to má být. Vím jen, že ten kluk, u kterého se to pořádá, bydlí kousek od školy. Ale to je dost široký pojem. Zastavil jsem u školy a rozhodnul se tedy proběhnout po okolí a najít ten dům. Sice dosti stupidní počínání, ale nemohl jsem dopustit, aby se Alice něco stalo. Trvalo několik minut, než jsem se ocitnul v místě, kde se linula tlumená hlasitá hudba. Takže to bude někde tady. Šel jsem po zvuku, když jsem konečně stál před velkým domem, ze kterého šel ohromný hluk. Hlasitá hudba a křik opilých huberťáků. Hrůza.

Ihned jsem vešel dovnitř a rozhlížel se kolem. Všude byl hrozný kravál a plno lidí, kteří do mě občas strčili, když jsem mezi nimi procházel. Všude se válely prázdné lahve od alkoholu a mladé páry polehávaly po pohovkách a vášnivě se líbali. Bylo mi z nich na nic. Já ale hledal Alice. Kolem zrovna procházela nějaká holka, když jsem ji zadržel.

„Kde je Alice? Alice Taylorová?“ zeptal jsem se, ona však na mě nechápavě vyvalila oči, trhla rameny a šla pryč.

Rozhlížel jsem se všude kolem sebe.

„Hey! Kde je Alice Taylorová? Byla tu Alice Taylorová?“ ptal jsem se přítomných.

„Zrovna odešla s Brianem Jonesem, byla dost v koncích,“ oznámila mi nějaká holka a ušklíbla se.

V koncích?

„Cože?“ nechápal jsem.

Protočila oči.

„Ožralá a nejspíš si i šlehla, fakt nenapravitelná. Teď je někde venku,“ dodala.

Ty ale vůbec nevypadáš zle, pomyslela si a dělala na mě oči. Odvrátil jsem se od ní a vyběhl jsem z domu. Ještě jsem před odchodem zaslechl její uražené myšlenky, mě to ale bylo jedno. Takže šlehla!? Proboha, to snad není možné! Tímto se mi alespoň potvrdilo, že Alice viděla ve vizi skutečně ji.

Sotva jsem vyběhl před dům, zaslechl jsem z lesa něčí výkřik. Neváhal jsem a hned se rozběhl do místa, odkud se ozýval. Octnul jsem se v temném lese a nevěděl jsem, kudy kam. Pak jsem zachytil něčí myšlenky.

Křič si, jak chceš, stejně tě dostanu.

V tu chvíli jsem se rozběhl a netrvalo dlouho a dostavil jsem se k ne zrovna hezkému divadlu. Alice ležela na zemi a byla očividně úplně mimo sebe. Měla omámeně přimhouřené oči a mlátila kolem sebe rukama, aby se zbavila Briana, který ji osahával. Její kožená bunda ležela vedle ní na zemi, měla vyhrnuté tričko a rozepnuté kalhoty, jemu to však nestačilo, očividně se ji rozhodnul zbavit veškerého oblečení, které na sobě měla, zatímco ona sténala a občas vykřikla, aby ji nechal na pokoji.

„Nesahej na mě! Pusť mě!“ křičela. „Nech mě… nech mě…“

Snažila se zvednout se ze země a odplazit se někam pryč, on jí to však nedovolil a prudce s ní mrsknul o zem.

„Drž hubu! Proč se bráníš co!? Celou dobu to chceš, tak tu nehraj divadlo, děvko!“ zařval a vrazil jí pěstí.

Rozběhl jsem se a prudce ho srazil k zemi. Byl tak překvapený, že se ani na nic nezmohl, když jsem se rozmáchnul a taky mu jednu natáhnul. Pak jsem vstal a vytáhnul ho za krk na nohy.

„Ještě jednou na ni šáhneš!“ zavrčel jsem vztekle.

Vypadal úplně mimo, vyjeveně na mě hleděl a lapal mi po rukách, abych pustil jeho krk. Já byl však tak rozzuřený, že jsem ho rozhodně neměl v plánu jen tak pustit a tak jsem s ním hodil o zem.

„Vypadni!“ zařval jsem rozčíleně.

Zvedl se ze země, ani neprotestoval a s věčným zakopáváním uháněl pryč. Otočil jsem se na Alice, která ležela bezvládně na zemi a ztěžka oddechovala. Vrhnul jsem se k ní, chytil ji pod rameny a vyzvedl do sedu.

„Alice, Alice, slyšíš mě!?“

Jemně jsem s ní zatřásl, až zmoženě otevřela oči. Chvíli na mě hleděla zastřeným pohledem, pak se prudce vytočila na stranu a začala zvracet. Povzdechl jsem si. Sjela z mých rukou, zapřela se loktami o zem, a když přestala zvracet, rozplakala se. Vypadala, že snad ani pořádně nevnímá svět kolem sebe, jen ležela na zemi a svíjela se pláčem. Chytil jsem ji do náruče a zvedl. Neprotestovala. Věděl jsem ale, že kdyby byla při vědomí, rozhodně by nedopustila, abych na ni vůbec sáhnul. Cítil jsem takový vztek, co to proboha udělala!? Vždyť je úplně na šrot, nejraději bych ji nafackoval, nebo alespoň seřval, ale věděl jsem, že by to stejně nevnímala.

Když jsem ji držel na rukou, hlava jí samovolně přepadla dozadu a ona jen bezvládně ležela se zavřenýma očima a pootevřenou pusou. I s ní jsem se rozběhl směrem, kde jsem předpokládal školu. Neběžel jsem dlouho a už jsem dorazil k autu. Posadil jsem ji na místo spolujezdce a sám sednul za volant a vyjel směrem domů. Celou dobu jsem přemýšlel. Proboha, tohle se mi vážně jen zdá. Ta s Bellou vážně nemá nic společného. Sice vypadá jako ona, ale ta povaha a chování… Je drzá, chodí za školu, baví se s naprosto nesprávnými lidmi, chodí na tyhle podivné akce, pije a očividně i bere drogy… Tohle že je Bellina dcera? Co bylo špatně, že z ní vyrostlo tohle?

Dojeli jsme k domu. Alice celou cestu spala ve svém opojném stavu. Vjel jsem do garáže, vystoupil, vytáhnul ji z auta do náruče a vrazil do domu. Všichni byli okamžitě na nohou a zírali na mě a na tu trosku, co jsem držel. Vyběhl jsem schody a za mnou hned i Emmett a Alice. Vešel jsem do svého pokoje a opatrně ji položil na svou pohovku.

„Proboha, co se jí stalo!?“ vyjekla Alice ustrašeně.

„Nic, je jen opilá a sjetá!“ zavrčel jsem zlostně.

„Sjetá?“ zopakoval Emmett šokovaně.

Bellina dcera bere drogy? zaslechl jsem Emmettovu udivenou úvahu.

„Jo, očividně bere! Běžte odtud, potřebuje klid, jinak se z toho nikdy nedostane!“ zavelel jsem a oba mě poslechli a vycouvali ven.

Vypadala úplně zničeně, jen bezvládně ležela a škubala očními víčky. Vlasy měla úplně rozcuchané, obličej mrtvolně bledý, na levé tváři se jí rýsovala velká modřina a taky měla prasklý zakrvavený ret. I když se pokojem linula sladká vůně její krve, která jí z pusy vytékala, já na to absolutně nemyslel. Důležité pro mě bylo to, aby byla v pořádku.

Vyrazil jsem z pokoje a do pár sekund už jsem se vracel zpět k ní s mokrým bílým ručníkem, kterým jsem jí otíral čelo a ret. Pořád cosi nesrozumitelně mumlala a mračila se.

„Proboha, holka, cos to se sebou udělala?“ zavrtěl jsem zničeně hlavou.

Bohužel tu není Carlisle. Ten by věděl, jak jí pomoct. Ale je ještě v ordinaci. Nejhorší bylo, že jsem nevěděl, co si vůbec vzala. Kdysi jsem ale četl, že na neutralizaci účinků z drog pomáhá mléko. Jenže ona je i opilá, což z ní šlo skvěle cítit, jen co jsem se k ní sehnul. No co, teď je důležité, aby se zmírnily účinky toho, co si vzala, z opilosti se bude muset prostě vyspat.

„Alice!“ zavolal jsem do éteru a Alice na posteli sebou při znění toho jména trhla.

Já však myslel svojí sestru, která se do pokoje okamžitě přihnala.

„Dones mi hrnek mléka,“ poručil jsem. „A kbelík, kdyby chtěla zvracet.“

Na nic nečekala a už byla pryč. Netrvalo dlouho a vrátila se s tím, co jsem po ní chtěl. Položila mléko na stolek a zarazila se. Jako v transu zírala na Alicin krvavý ret.

„Ona krvácí,“ řekla jako ve snách.

„Běž,“ řekl jsem hned.

Jako by se vzpamatovala, se na mě zamračeně podívala.

„Ale já se na ni chci pořádně podívat!“ protestovala.

V pokoji byla tma, svítila jen malá lampička a tak jí od dveří pořádně neviděla do tváře. Jediné, co však nepřehlédla, byl pramínek krve.

„Alice, uvidíš ji zítra! V tomhle stavu stejně nepůjde domů!“ zavrčel jsem. „Teče jí krev, myslím, že stav, ve kterém se nachází, jí stačí, nepotřebuje být ještě zabitá krvežíznivým upírem.“

A tak se otočila a dotčeně odešla. Vzal jsem mléko ze stolku a dal jej Alice k ústům. Nadzvedl jsem jí hlavu, a i když zprvu protestovala, nakonec se poslušně napila.

„Pomůže ti to,“ přemlouval jsem jí, když jsem po ní chtěl, aby vypila celý obsah.

Udělala tak a ztěžka vrátila hlavu na polštář. Chvíli jen tak ležela a já jí otíral čelo mokrým ručníkem.

„Je mi tak zle…“ zamumlala ztěžka.

Jen jsem ji zamračeně sledoval. Prudce se zvedla a už měla hlavu nad kbelíkem a zvracela obsah mlékem rozdrážděného žaludku.

„Ach bože…“ povzdechl jsem si.

Ještě štěstí, že Bella nevidí, co z její dcery vyrostlo…

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechci udělat stejnou chybu podruhé - 2. kapitola: