Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechci udělat stejnou chybu po druhé - 5. kapitola

02.08.2010 (09:00) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1496×

„Počkej… Díky moc… Fakt nevím, jak by to dopadlo, kdybys nepřišel,“ řekla trochu slabým hlasem.

„Nemáš vůbec zač,“ pousmál jsem se na ni.

Zvedla pohled a naše pohledy se střetly. Nedokázal jsem odvrátit oči od těch stříbřitých perel. Mírně jsem si odkašlal a sklopil pohled.

„Už vážně musím, uvidíme se zítra,“ řekl jsem ještě, už jsem otevřel a vyšel ven.

Chvíli na to už jsem nasedal do auta a vyjel jsem směrem domů.

I když se se mnou Alice příliš nebavila, ta nenávist z jejích očí už poměrně zmizela. Byl jsem za to rád. Teď momentálně bydlela u Charlieho, který se zapřísáhnul, že ji domů k jejímu tyranskému otci nepustí. Změna prostředí se na ní hodně poznamenala. Vypadala spokojeněji a občas se i usmívala. Bydlela u lidí, kteří ji nade vše milovali, a tak nemusela být ve stresu a byla konečně uvolněná. Mé sestře se ji už několikrát za poslední týden, který zrovna bydlela u svého dědečka, podařilo vytáhnout na nákupy. Občas jsem ji potkal u nás doma, slyšel jsem ji u Alice v pokoji a u srdce mě zahříval její upřímný smích, který se z pokoje mé sestry ozýval, když spolu trávily čas.

Každý si mohl všimnout, jak si spolu obě Alice skvěle rozuměly. Bellina dcera, k radosti mé sestry, nesdělila po matce svou nechuť k nákupům a řešení aktuální módy, a tak se mohla Alice vyžít v nekonečném probírání toho, co je teď in a co už je dávno out, aniž by druhá Alice koulela znuděně očima, jak to dělala její matka. Vedly spolu žhavé debaty o tom, které nejraději nosí oblečení a které boty ke které sukni či k džínům.

Když se o tomto Alice snažila bavit s Bellou, ta jen seděla, přikyvovala a nevěděla, co na to má odpovědět, protože tohle šlo absolutně mimo ni. Za to její dcera držela s mou sestrou krok a to se jí naprosto líbilo. Už dlouho totiž v tomhle nenašla sobě rovného člověka a Rosalie raději trávila svůj volný čas s Emmettem než s ní probíráním nejnovějších módních výstřelků.

Ještě na něco však mělo stýkání se s mou sestrou na Alice dobrý vliv a to sice, že měla méně příležitosti k drogám. Ale nejen kvůli času. Hlavně proto, že se právě nacházela v jakési duševní pohodě, kdy neměla potřebu sáhnout po drogách. Ani jednou za celý týden jsem ji neviděl pod jejich vlivem a navíc ani jednou nechyběla ve škole. Bydlení u Charlieho a přátelství s mou sestrou jí opravdu prospívalo.

Dále tady byl můj velký bratr, který si nikdy nenechal ujít příležitost si do ní hezky po „emmettovsku“ rýpnout. Alice byla mezi mými dvěma sourozenci ve svém živlu. Poprvé od doby, co jsem ji znal, jsem ji viděl opravdu veselou a pobavenou. Byl jsem na ně pyšný, že jí dokázali ukázat i tu světlou stránku života – přátelství. Myslím, že do té doby opravdové přátele zatím nepoznala.

„Ahoj,“ řekla trochu tiše, když ji Alice zatáhla do domu.

„Ahoj,“ odpověděl jsem jí a překvapeně se na ni podíval.

Už to bylo měsíc, co bydlela u Charlieho a přátelila se s mou sestrou a za ten měsíc se opravdu změnila. Její bledá pleť dostala zdravou barvu, tmavé kruhy pod očima zmizely a už nebyla tak hubená, jako dřív. I vlasy dostaly zdravý lesk.

„Počkej tady, hned přijdu,“ hlesla Alice a už vybíhala schody nahoru.

Bellina dcera se jen usmála a po chvíli se už posadila na pohovku kousek ode mě.

„Vypadáš lépe, než dřív,“ prohodil jsem.

„Mám lepší život, než dřív,“ připustila s úsměvem.

I já se musel usmát. Vůbec jsem ji nepoznával. Místo té skleslé a mrzuté trosky tu sedělo zdravé děvče s úsměvem na rtech.

„To je dobře,“ kývnul jsem hlavou.

„Nazdárek,“ ozval se ze schodiště Emmett a během sekundy už si sedal vedle Alice.

„No nazdar,“ ušklíbla se a pobaveně jej praštila do ramene.

„Nemusíš mě hladit, jen co mě uvidíš, Rose bude žárlit,“ mrknul na ni a ta jen vyplázla jazyk.

Natáhnul se pro ovladač a přepnul akční film, který jsem mimochodem do té doby sledoval, na nějakou komedii. Podrážděně jsem zavrčel, on to však okázale ignoroval.

„Alice tě chce zas tahat po obchoďácích?“ zeptal se po chvíli.

„Ne, tentokrát já ji, potřebuju nějaké šaty na ples ke konci roku,“ oznámila.

„Já jí říkala, že jí nějaké půjčím, ale ona chce za každou cenu své,“ ozvala se Alice, zatímco sbíhala schody.

„Jasně, že chci, přece si od tebe nebudu půjčovat úplně všechno,“ oponovala jí.

To už byla na nohou, jak ji má sestra vytáhla na nohy a pádily pryč. Byli v obchodě snad celý den, než se konečně večer vrátily s rukama plnýma tašek.

„Takže šaty?“ zeptal jsem se trochu pobaveně a Bellina dcera se ušklíbla.

„No jo, to je tak, když se dvě Alice vydají na nákup,“ zasmála se Esmé, zatímco má sestra vytahovala postupně všechno oblečení a ukazovala jej.

Pak se otočila na svou kamarádku.

„Ukaž ty šaty!“ vybídla ji.

Alice chvíli jen tak přešlapovala, nakonec souhlasila a zmizela i s taškou v prvním patře.

„Vážně jí seknou,“ ujistila mě sestra a mrkla na mě.

Proč jsem měl pocit, že se snaží dát nás nějak dohromady? Bylo mi jasné, že by si to přála, když už to nevyšlo s Bellou… O pět minut později se ozvalo Emmettovo zahvízdnutí a Rose po něm šlehla zlostným pohledem. Otočil jsem se a uviděl mladou Alice v zářivých modrých šatech, jak pomalu scházela schody. Vysel jsem na ní očima a nedokázal je odtrhnout. Vypadala tak jinak, jako opravdová dáma. Když si všimla upřených pohledů celé naší rodiny, nervózně se uculila. To už se k ní jako torpédo hnala Alice.

„Říkala jsem, že vypadá skvěle! Ještě nějak upravit vlasy a nebudeš mít na plese o kluky nouzi,“ řekla laškovně, nezapomněla přitom po mě nenápadně hodit očko a já se musel ušklíbnout.

Snažila se snad, abych žárlil? Její přístup mě při nejmenším pobavil.

„Alice tady zůstává na noc!“ vyhrkla po chvíli a jmenovaná po ní hodila udivený pohled.

„Cože?“ protáhla tupě a sestra po ní šlehla pohledem.

„Nedělej se, že nevíš! Vždyť jsme se o tom bavily,“ připomněla jí a ťukla do ní loktem.

„Aha,“ hlesla, avšak o moc chytřeji nevypadala.

Musel jsem se zasmát. Bylo až neuvěřitelné, jak se na ní má sestra upnula.

„No tak to je paráda, budeme kecat celou noc,“ zaradoval se Emmett.

„To těžko,“ uzemnila jej Alice. „Já na rozdíl od vás potřebuju spát.“

Úsměv na rtech mu zamrznul.

„Tak aspoň celý večer,“ trhnul rameny.

„To taky těžko, jsem unavená, takže jdu spát,“ ušklíbla se a otočila se k odchodu.

Chvílí na to se ozvalo vypísknutí, jak se k ní Emmett během vteřiny dostal a přehodil ji přes rameno.

„Zbláznil ses!? Hned mě pusť!“ Bušila mu do zad, on se však jen pobaveně culil a nekompromisně ji nesl k pohovce, na které jsme seděli a pobaveně je sledovali.

„Ne ne, budeme si povídat, žádný spánek, minimálně do desíti hodin,“ oznámil jí a hodil na pohovku kousek ode mě.

Probodla jej naštvaným pohledem, on se zatvářil naprosto nevinně a posadil se k Rose, která jej celou dobu podmračeně sledovala.

„Jestli si jí zničil ty šaty, tak tě zabiju!“ zavrčela Alice a vrhla se ke své kamarádce zkontrolovat, jestli na nich není jediná dírka.

Bellina dcera seděla a neochotně se nechala ochmatávat mou šílenou sestrou, která kontrolovala každičký kousek látky.

„No, máš štěstí,“ odfrkla si po chvíli a posadila se vedle ní.

Esmé pobaveně zavrtěla hlavou a vstala.

„Jdu za Carlislem,“ oznámila nám a v mžiku byla pryč.

A tak jsme tam zůstali jen já, Alice ve večerních šatech, Alice – sestra, Rosalie a Emmett, který se ležérně rozvaloval hned vedle ní.

„Takže – o čem budeme kecat?“ ozval se po chvíli a Alice jej zabila pohledem.

„Jsem unavená,“ namítla, Emmett však její připomínku očividně nebral na vědomí.

„Dneska do školy nastoupil nějaký nový kluk, takový moula,“ začal po chvíli.

„Chce se mi spát,“ skočila mu do řeči, on však pokračoval ve svém monologu.

„Celou hodinu seděl a zíral někde do blba a tvářil se jako naprostý magor-“

„Chci si jít lehnout-“

„A vůbec mu nevadilo, že se mu směje celá třída, sakra! Ty jsi tak strašně otravná!“ zvýšil zničehonic hlas a probodnul udivenou Alice pohledem.

Zatímco se má sestra začala smát, ona chvíli jen zírala na Emmetta, pak se na něj zaškaredila.

„Idiote,“ ušklíbla se.

„Fajn, řekla sis o to,“ trhnul rameny a vstal.

Během chvíle už ji zase držel přes rameno, zatímco ona rozzuřeně mlátila do jeho zad, jeho to však očividně nezajímalo. Pokračoval po schodech a pak zmizel někde v patře, dále už šlo jen slyšet Alicino nadávání. Vyměnili jsme si napůl udivené a napůl pobavené pohledy.

„Je vážně idiot,“ utrousila po chvíli Rose a mírně se zamračila.

„Co to má znamenat?“ ozvalo se po chvíli ze schodiště, na kterém se objevil Jasper a tvářil se trochu zaskočeně.

„Mezi Alice a Emmettem probíhá otevřená válka,“ informovala jej pohotově druhá Alice a natahovala jeho směrem ruce.

Přišel až k ní, posadil se a nechal se obejmout.

„No, kdybych necítil, že je to mezi nimi myšleno v legraci, asi bych se lekl,“ trhnul rameny.

Na druhý den jsme všichni společně s Alice jeli do školy o něco později, než obvykle, protože zaspala. Tak tak jsme dorazili do třídy společně se zazvoněním. První dvě hodiny utekly docela rychle, pak nastala dlouhá přestávka a všichni se poflakovali po chodbách. Ukládal jsem své věci do skříňky, když jsem zaslechl potyčku.

„Dávej laskavě pozor!“

Otočil jsem se a uviděl původce toho hlasu – byla to nějaká černovláska, probodávala pohledem Alice a ta se na ni mračila.

„Já mám dávat pozor? To tys do mě vrazila!“ bránila se.

„Na koho tady zvyšuješ hlas, ty ubožačko!?“ dala ruce v bok ta černovlasá.

„Chceš přes hubu!?“ zavrčela Alice vztekle a já věděl, že je zle.

Stihnul jsem už zjistit, že po svém otci zdědila impulsivnost a nebyl problém ji naštvat. Černovláska se pohrdavě zasmála.

„Od tebe? Takové feťácké trosky?“ ušklíbla se.

„Ještě jedno slovo a-“

„A co!?“ vysmívala se jí pohledem. „Však je to pravda! Myslíš si, že to není poznat? To si zdědila? I tvá matka byla taková feťácká špína, jako jsi ty?“

V tu chvíli Alice tu holku popadla pod krkem a s hlukem s ní bouchla o skříňky.

„Mou mámu si do huby neber!“ zařvala naprosto nepříčetně a najednou jí vyletěla pěst, kterou tu opovážlivou skolila k zemi.

Očividně po otci zdědila i agresivitu… Vrhnul jsem se kupředu a dřív, než se na ni stačila vrhnout, jsem ji zezadu chytil ruce.

„Pusť mě!“ křičela a byla rudá vzteky. „Urazila mámu!“

„Uklidni se!“ pokoušel jsem se ji usměrnit, zatímco se kolem shlukli všichni přítomní.

Ta holka, Alex, jak jsem pochytil od ostatních, se pomalu a mírně v šoku zvedala se země a otírala si krev, která jí tekla z nosu.

„Co se tady děje!?“ vyletěla z nejbližší třídy profesorka biologie a rozhlížela se kolem.

„Zlomila mi nos! Ta feťačka mi zlomila nos!“ křičela, klečela za zemi a držela se za tvář.

„Ještě chvíli řvi a zlomím ti i vaz!“

„Uklidněte se, slečno Taylorová!“ zpražila profesorka Alice pohledem. „Půjdete se mnou. I vy, pane Cullene.“

Pustil jsem Alice, avšak dával jsem bedlivý pozor, aby se na Alex zase nevrhla. I když měla ze startu očividně chuť to udělat, nakonec tomu odolala a šla se vzteklým výrazem za profesorkou. Šel jsem mezi těma dvěma, aby se po cestě náhodou nepobily. Věděl jsem, kam nás učitelka vede. Do ředitelny. Vešli jsme dovnitř k sekretářce a čekali. Učitelka šla zatím ředitelce oznámit, koho že to vede a po chvíli jsme vstoupili. Stáli jsme před stolem ředitelky, Alex, vedle ní já a vedle mě Alice. Učitelka stála za námi a kontrolovala nás pohledem.

„Ach jo, zase vy, slečno Taylorová? Už jste tady dlouho nebyla a já si říkala, že jste se konečně polepšila, teď však vidím, že má radost byla předčasná,“ trhla rameny a stočila pohled k Alex.

„Zlomila mi nos!“ vyštěkla zlostně.

„Měla kecy na mou mámu!“ bránila se Alice a hodila po ní vražedným pohled.

„Měla jsem kecy na tebe!“ opáčila pištivým hlasem.

„Tak dost!“ sykla ředitelka, zapřela se dlaněmi o desku stolu a s přísným výrazem vstala. „Pane Cullene? Byl jste u toho, pokud vím, tak jak to bylo?“ podívala se na mě.

Alice na mě na chvíli hodila pohled, potom jej sklopila do podlahy.

„No, Alex do ní vrazila,“ namítnul jsem slabě.

„To není pravda! Ona vrazila do mě!“ osopila se na mě a šlehala po nás rozzuřeným pohledem.

„Já do tebe!? Nešplouchá ti na maják!?“ zavrčela Alice.

„Mě!? Nevím, kdo má tady nejspíš zpomalené reakce, a pak vráží do ostatních,“ ušklíbla se.

Alice zvedla nechápavě obočí.

„Je to feťačka!“ vyhrkla najednou a mně se stáhlo hrdlo.

Alice se vedle mě napjala. Ředitelka se zatvářila nanejvýš šokovaně a zabodla do ní pohled.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechci udělat stejnou chybu po druhé - 5. kapitola: