Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechci udělat stejnou chybu po druhé - 4. kapitola

23.06.2010 (10:45) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1630×

Co se to sakra děje? Tohle chování přece není normální, je nesmysl pořád to házet na Bellinu smrt, takhle by se přece nechovala jen kvůli tomu. Musí za tím být i něco jiného. Něco vážnějšího. Ale co? Ať je to, co je to, rozhodnul jsem se to zjistit. I když mě za to bude asi nenávidět ještě více, než předtím.

Šel jsem zrovna po chodbě, když do mě zprudka narazila Alice. Rychle jsem ji čapnul za ramena dřív, než stačila ztratit pevnou půdu pod nohama.

„Promiň,“ řekla a vrhla se k podlaze posbírat své věci, které jí upadly.

Hbitě zvedla knížku a sešit a už se narovnala.

„Tak se měj,“ zvolala a už se otáčela k odchodu, když jsem si něčeho všimnul.

Popadl jsem ji za předloktí a trhnutím otočil k sobě.

„Co děláš!??“ vyhrkla na mě.

Poznal jsem to. Rozšířené zorničky, až příliš aktivní pohyby a roztěkané pohledy.

„Co děláš ty!??“ vyjel jsem po ní zostra. „A hlavně, proč to sakra děláš!??“ Aniž jsem to dokázal postřehnout, vyškubla se mi ze sevření.

„Starej se o sebe!“

Už se otáčela a chtěla odejít, když jsem jí rukou zapřenou o skříňku zarazil cestu. Zamračila se a se vzteklým výrazem se na mě podívala.

„Dej mi už konečně pokoj, Cullene, jsi jako osina v zadku!“ rozkřičela se na mě, až se všichni přítomní se zvednutým obočím podívali našim směrem.

„Nekřič!“ syknul jsem.

Opřela se o skříňky a otráveným pohledem zírala někam za mě. Beznadějně jsem si povzdechnul a odvrátil pohled od její bledé pohublé tváře.

„Fajn,“ rezignoval jsem a spustil ruku podél těla. „Ale stejně to zjistím.“

To ji očividně pobouřilo, protože se narovnala a rozzuřeně se mi vzepřela.

„Stejně to zjistíš!? Co jsi sakra zač, FBI!?? Jdi do háje, Cullene, nestrkej nos do věcí, do kterých ti nic není!“

„Nic není!?? Je mi do toho hodně, jsi Bellina dcera!“

„A mohla jsem být klidně i tvoje dcera, kdyby ses na ní nevykašlal!“ zakřičela z posledních sil.

Sklesle jsem se jí podíval do vzpurných, drogami poznamenaných očí.

„To mi to budeš do konce života vyčítat? To mi snad nikdy neodpustíš?“ zeptal jsem se zoufale.

Sklopila hlavu, snad z důvodu, abych neviděl slzy, které se jí zaleskly v očích.

„Kdybys ji neopustil, žila by… I kdyby ta nehoda byla nezvratná, byl bys jí na blízku, dokázal by ses k ní rychle dostat a zachránit ji… Jenže ty jsi neměl ani ponětí, co se s ní děje, protože ses na ni vykašlal… Mohla tady být mezi námi…“ poslední slova jen slabým hlasem zašeptala a z očí jí skanula první slza. „Nemáš ani ponětí, jak moc mi chybí… Byla pro mě úplně vším!“ osopila se na mě s pláčem. „Teď jsem sama, nemám nikoho!“

„Ale máš! Mohl bych ti být na blízku, kdybys chtěla, a máš přece Alici, Emmetta a co teprve Esme a Carlislea? Jsi pro ně jako nová dcera!“

„Ne, to není pravda! Všichni se o mě starají jenom proto, že ve mně vidí mámu! Nemají rádi mě, ale mámu! A jak si vynahradit její nepřítomnost!?? Samozřejmě, upneme se na její dceru, vypadá přece úplně jako ona, budeme si tedy představovat Bellu, jen jí budeme říkat jiným jménem!“ křičela a já nevěděl, jak jí její odpověď vyvrátit.

Sklesle jsem sklopil pohled do země.

„Ty ale nemáš s Bellou nic společného,“ řekl jsem zničeným hlasem. „Tvá máma byla slušný a spořádaný člověk, zatímco ty chodíš za školu, jsi věčně sjetá a chováš se jako rozmazlený fracek,“ syknul jsem tiše. Věděl jsem, že jsou má slova tvrdá, ale mě na ní přece záleželo a nechtěl jsem, aby se takhle ničila! Po chvíli jsem se jí podíval do očí a uviděl jsem slzy. Očividně se jí má slova neuvěřitelně dotkla.

„Ty o mě vůbec nic nevíš!“ začala zase křičet a já byl rád, že všichni už školu opustili. Z očí se jí teď už nezastavitelně řinuly slzy a ona jen ztěžka popadala dech. „Jak vůbec tohle můžeš říct!?? Vůbec mě neznáš a říkáš tohle!??“ úplně se přestala ovládat a zase křičela jako na lesy. „Nevíš vůbec nic! Vůbec nic!“ opakovala pořád dokola. Nešťastně se opřela o skříňku, dala hlavu do dlaní a jen plakala. Vyjeveně jsem na ni zíral. Nečekal jsem, že ji to až tak dostane.

„Alice, já-“

„Nech mě být!“ vyletěla rozzuřeně, pak se otočila a doslova utekla pryč.

Zůstal jsem stát jako přikovaný a jen zíral na místo, kde před chvíli zmizela. Nechápal jsem její reakci. Co se s ní děje? Na druhý den nepřišla do školy, jak se dalo čekat. Na třetí také ne a na ten čtvrtý také. A to mě ničilo. To se jí to tak dotklo?

„Co jsi jí udělal?“ vyjela po mě Alice zamračeně.

„Vůbec nic,“ odsekl jsem. Najednou se zasekla a vyjeveně zírala do jednoho místa. Rychle jsem se na ní podíval.

Alice, Bellina dcera, leží v slzách na podlaze a s obtížemi se zvedá na nohy. Je slyšet křik, mužský hlas, slova však nejdou rozeznat. Najednou místností přeletí sklenice s hořčicí směrem k Alice, dopadá na podlahu a tříští se těsně vedle ní.

„Už mě s tím svým žrádlem neotravuj!“ zaburácel ten mužský hlas už poměrně zřetelně.

Hned na to rozbitou sklenici s rozlitou hořčicí následuje i několik toastových chlebů a dokonce i nůž, který se odráží od stěny a také končí na zemi.

Alice se vzpamatovala a s obavami v očích se na mě podívala. Mně to bohatě stačilo k tomu, abych se rozběhnul z domu do garáže, naskočil do auta a vysokou rychlostí vyjel k Alicinu domu. Jel jsem jako šílený, plyn jsem měl sešlápnutý až k podlaze a každého předjížděl. Konečně už vím, jaký je důvod jejího chování a znám i původ modřin na jejím těle. Cítil jsem neuvěřitelný vztek a došlo mi, že strach o Alice nemám jen z důvodu, že je Bellina dcera.

Konečně jsem snad po nekonečně dlouhé chvíli zastavoval před jejím domem a rozběhl se vpřed. Pak jsem se zarazil a zaposlouchal se. Slyšel jsem křik. Mužský křik. Rychle jsem zabušil na dveře. Nic se nedělo, jen řev najednou ustal. Zabušil jsem znova a konečně se dveře otevřely. Uviděl jsem Alice, jak s uplakanou tváří otevřela a překvapeně se na mě podívala.

„Co tady děláš?“ zeptala se udiveně a rychle si stírala slzy z očí.

„Ubližuje ti!“ zaburácel jsem vztekle. Zděšeně zavrtěla hlavou.

„Odejdi!“ vyhrkla a pokusila se zavřít dveře, já je však zadržel.

„Ne! On ti ubližuje, bije tě! Hned teď se mnou odejdeš! Nenechám tě tady!“ říkal jsem naléhavě.

„Ne, Edwarde, to nejde!“ Rychle se otočila za sebe a pak zpět na mě. „Běž pryč, prosím! Nech to být a běž!“ přesvědčovala a už mi zabouchla před nosem. Zůstal jsem stát a zdrceně zíral na dřevo dveří. Dal jsem hlavu do dlaní a zhroutil se na schody.

„Kdo to byl!?“ slyšel jsem zřetelné burácení vycházející z domu.

„Byl to jen omyl… Někdo-někdo si spletl dům,“ odpovídala Alice roztřeseným hlasem.

„Lžeš mi!?“

„Nelžu, přísahám!“ ozval se Alicin zděšený hlas. „Ne, tati, prosím, ne!“

Pak se ozvala zřetelná rána a to už jsem nevydržel jen tak sedět. Prudce jsem se zvedl, vyrazil dveře a vtrhnul do domu. A pak jsem uviděl tu scénu. Hořčice, toastový chléb i nůž tu na zemi doopravdy byl. Alice ležela na zemi tváři stočenou k podlaze a její otec stál nad ní. Ten pohledný mladík, se kterým si tehdy Bella vyrazila, a se kterým počala dítě, tady stál, o mnoho let starší s opilým a rozzuřeným výrazem a právě uhodil svou dceru. Pravidelně tloukl dceru někoho tak skvělého, jako byla Bella. Tohle mě zabolelo. Tohoto muže, že si Bella vzala za manžela a dovolila mu vychovávat její dceru, které si teď neváží a bije ji? Zvedl se ve mně vztek. Jakmile si mě Bellin manžel všimnul, vzteklým pohledem se na mě podíval a udělal několik kroků ke mně.

„Co tady chceš!?? Okamžitě vypadni, nebo ti dám takovou nakládačku, že tě vlastní matka nepozná!“

V tu chvíli jsem se na něho vrhnul a srazil jej k podlaze, ani to nečekal. Už jsem zase stál na nohou, ale byl tak namol, že mu dělalo problém vůbec ze z toho vzpamatovat, natož vstát na nohy. To už jsem se přihnal k Alice a opatrně ji vytáhnul na nohy. Byla úplně mimo, plakala a nechala se, abych ji nesl z domu.

„Neboj se, už je dobře,“ utěšoval jsem ji a už jsem jí vynášel z domu a pokládal na místo spolujezdce v mém autě. Nečekal jsem ani chvíli, nasedal jsem dovnitř a už jsem vyrazil vpřed. Zastavil jsem až kus od domu na opuštěném parkovišti a podíval se na ni. To už se uklidnila, teď jen odevzdaně seděla a hleděla nešťastně do podlahy.

„Mám tě vzít k nám domů?“ zeptal jsem se po chvíli. Zavrtěla hlavou.

„Chci za dědečkem,“ kývla roztřeseně hlavou. Zamyslel jsem se. Za dědečkem?

„Za Charliem?“ ujistil jsem se.

Znovu kývla hlavou a já vyrazil vpřed. Celou cestu mě tichým hlasem navigovala a já se řídil jejími pokyny. Bude zajímavé vidět Charlieho po tolika letech. Ani jsem nevěděl, že bydlí ve Forks. Přijeli jsme před malý domek a já zastavil. Pomohl jsem Alici z auta a už jsme šli ke dveřím, na které jsem pomalu zaklepal. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. V nich stála nějaká postarší žena a podmračeně se na mě podívala. Pak stočila pohled na Alici a zděšeně vyjekla.

„Babičko!“ ozvala se Alice a skočila jí kolem krku.

„Ach, zlatíčko, co se ti stalo? To ti zase udělal on!??“ zeptala se rozzlobeným hlasem.

Alice začala zase plakat a pak se pomalu odtáhla, aby se uklidnila a otřela si oči. Žena se pak podívala na mě.

„A vy jste kdo?“ zeptala se.

„Tohle je Edward, babi,“ řekla hned Alice. „Právě mi před ním pomohl… Je to můj… kamarád,“ dodala a já se neubránil trochu překvapenému pohledu nad titulem kamarád. Takže už mě nebere jako někoho, koho nenávidí? Měl jsem z toho radost. Byl jsem tak rád, že na mě očividně trochu změnila názor.

„Aha, tak tím pádem ti moc děkujeme. Já jsem Sophie, žena Aliciného dědečka,“ představila se mi a nastavila ruku.

„Těší mě,“ kývnul jsem hlavou a s rukou já potřásl. Zatvářila se zvláštně, když zjistila, jak je ledová, ale nic neřekla.

„Tak pojďte oba dál, jen pojďte,“ ustoupila a pustila nám dovnitř.

„Kdo je to, drahá?“ ozval se hlas z vedlejší místnosti a pak se v předsíni objevila známá tvář.

Charlie, vůbec se nezměnil, jen byl dosti starší, než jsem si jej pamatoval. Vlasy i knírek měl už značně šedivé, avšak vlídná tvář mu zůstala, i když ji teď zdobilo několik vrásek. Jakmile mě uviděl, zůstal stát jako přikovaný a očividně mu došly slova. Zapomněl jsem na to, že nemá ani tušení, že jsme se sem přistěhovali. A taky na to, že nebude mít zrovna radost, že po jeho dceři je teď vedle mě i jeho vnučka.

„Edwarde?“ zeptal se pomalým překvapeným hlasem. „Co tady děláš?“

„Jack už na ní zase vztáhnul ruku! Nebýt tady Edwarda, asi by nevěděl, kdy přestat,“ zamračila se Sophie.

„Ach, holčičko, už zase?“ postesknul si Charlie nešťastně a konejšivě svou vnučku objal. „Nedovolím, aby na tebe ještě někdy sáhnul! A tobě díky, Edwarde.“

„Počkejte, jak se vlastně znáte?“ zeptala se Sophie trochu zmateně a házela pohledy střídavě na Charlieho a na mně.

„Alice už nás představila,“ řekl rychle Charlie a já jen kývnul hlavou.

„Aha,“ řekla chápavě. „No nic, tak se běžte oba posadit do obýváku, donesu vám něco k jídlu,“ dodala jen a už mizela v kuchyni společně s Charliem.

Společně jsme s Alice zamířili tam, kam nás poslala, a posadili jsme se na sedačku.

„Jak dlouho je Charlie se Sophií?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Už od doby, co my byly asi tři roky. Je pro mě jako pravá babička,“ vysvětlila mi.

Seděla a celá se třásla. Pomalu se jí začala vybarvovat velká modřina na pravé tváři. Měl jsem vztek. Teď jsem litoval všech svých slov, které jsem jí kdy řekl. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak těžký život vůbec má. Konečně jsem chápal její chování. Chvíli jsem váhal, nakonec jsem jí opatrně položil ruku kolem ramen a jemně přitáhnul k sobě. Kupodivu se nebránila. Myslím, že něco takového právě potřebovala. Položila mi hlavu na rameno a pomalu zavřela oči.

„Už ti neublíží, slibuju,“ zašeptal jsem. „Zůstaň na několik dní u Charlieho.“

Jen kývla hlavou. Seděli jsme takhle ještě nějakou dobu, než jsem ji pomalu pustil a vstal jsem.

„Už bych měl jít,“ oznámil jsem jí.

„Fajn,“ přitakala tiše.

„Už jdeš? To si ani nic nedáš?“ zrovna se objevila Sophie s talířem velkých sušenek a dvěma hrnky s čajem na velkém tácu.

„Omlouvám se, jste opravdu moc hodná, ale už musím jít,“ řekl jsem.

„Dobrá, dobrá, když musíš,“ kývla hlavou. „A ještě jednou ti moc děkujeme za to, co jsi pro Alice udělal,“ usmála se.

„Není zač,“ ujistil jsem ji. „Nashledanou,“ už jsem mířil ke dveřím a sahal na kliku, když mě Alice zastavila.

„Počkej… Díky moc… Fakt nevím, jak by to dopadlo, kdybys nepřišel,“ řekla trochu slabým hlasem.

„Nemáš vůbec zač,“ pousmál jsem se na ni.

Zvedla pohled a naše pohledy se střetly. Nedokázal jsem odvrátit oči od těch stříbřitých perel. Mírně jsem si odkašlal a sklopil pohled.

„Už vážně musím, uvidíme se zítra,“ řekl jsem ještě, už jsem otevřel a vyšel ven.

Chvíli na to už jsem nasedal do auta a vyjel jsem směrem domů.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechci udělat stejnou chybu po druhé - 4. kapitola: