Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechci udělat stejnou chybu po druhé - 3. kapitola

27.05.2010 (21:45) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1761×

„Je mi tak zle…,“ zamumlala ztěžka.

Jen jsem ji zamračeně sledoval. Prudce se zvedla a už měla hlavu nad kbelíkem a zvracela obsah mlékem rozdrážděného žaludku.

„Ach bože…,“ povzdechl jsem si.

Ještě štěstí, že Bella nevidí, co z její dcery vyrostlo…

Poslední hodinu jsem seděl v křesle v pokoji, ve kterém Alice spala. Vypadala skoro jak mrtvá a dokonce bych si to i myslel, kdybych neslyšel tlouci její srdce a neviděl její dmoucí se hrudník. Byla neuvěřitelně bílá a rty měla bledé a rozpraskané. Sledoval jsem každý pohyb v jejím obličeji, zatím se však vůbec žádný neděl. Za celou dobu nehnula ani brvou. Až teď jsem si všimnul, že se nejspíše probouzí, protože se jí mírně začaly třást víčka. Měl jsem pravdu, po chvíli opravdu otevřela oči a nejdřív hleděla nějakou dobu do stropu, než se trochu narovnala a rozhlédla se po místnosti.

Jakmile mě zahlédla, leknutím sebou cukla, pak se zamračila. Prohlédla si svoje ruce a chytila se za hlavu.

„Proboha, mě je tak zle…,“ zamumlala a pomalu zavřela oči.

„Ani se ti nedivím,“ zavrčel jsem ostře.

Probodla mě pohledem, pak jí nejspíše došlo, že jsem ji nejspíš pomohl z brindy, kterou si očividně ani nepamatuje.

„Máš tam něco na bolest a sklenici vody.“ Ukázal jsem na noční stolek s malou lahvičkou prášků.

Podívala se směrem, kam jsem ukazoval, popadla pikslu, otevřela a nasypala si na ruku ne jeden, ale hned několik prášků a dřív, než jsem ji stihnul zarazit, si je hodila do pusy a zapila vodou.

„Ty ses fakt zbláznila! Co by řekla máma na to, že fetuješ!?“ osopil jsem se na ni.

Vypadala, že nemá nejmenší náladu se semnou vybavovat, protože jen protočila oči a jen ztěžka vstala z postele. Jakmile přešla k zrcadlu, zůstala stát a překvapeně na sebe hleděla. Ani jsem se nedivil. Modřina na levé tváři dostala fialový nádech a trhlina na spodním rtu taky nevypadala zrovna hezky. Navíc měla nehezky zašedlou pleť a černé kruhy pod očima. Chvíli na sebe jen tak zírala, pak se snažila nahodit normální výraz a s hranou lhostejností trhla rameny.

„Asi to byl trochu divoký večer,“ ušklíbla se.

To už jsem stál u ní, držel ji za ramena a slabě s ní třásl.

„Ty jsi úplně zešílela! Divoký večer!? Zachránil jsem tě před znásilněním, když tě totálně ožralou a sjetou odtáhnul do lesa nějaký mladý idiot! Proboha, ty se mi jenom zdáš! Fetuješ! Co to s tebou je!? Jak dlouho v tom jedeš!?“ chrlil jsem na ni rozzlobeně.

Zuřivě se začala zmítat, až se mi vysmekla.

„Nesahej na mě! Jak dlouho v tom jedu!? Co se o mě staráš!? To, že jsi mi jednou zachránil kůži, ještě neznamená, že se mi můžeš vrtat v životě! Nevíš o mně vůbec nic, nemáš ani páru, jaký život vůbec žiju, tak se do mě laskavě nestarej!“ křičela na mě jako smyslů zbavená.

Jen jsem stál a zamračeně ji sledoval.

„Jak o tobě můžu něco vědět, když mě k sobě ani trochu nepustíš?“ povzdechl jsem si.

„Nech toho, jo? Sama jsem ti říkala, že nemám zájem se s tebou vůbec bavit, tak mi laskavě nehraj na city,“ řekla, ale do obličeje se mi nepodívala. „A teď, když dovolíš, bych se trochu upravila.“

Smířlivě jsem kývnul hlavou, otočil se a zmizel z pokoje. Když jsem seběhl dolů, všichni už nedočkavě čekali.

„Tak co? Jak je na tom?“ zeptala se Alice okamžitě.

„Je sice dost nepříjemná, ale v pořádku,“ řekl jsem prostě.

Nastalo hrobové ticho, kdy se po sobě všichni podívali.

„Udělala jsem jí snídani, snad jí bude chutnat,“ ozvala se po chvíli Esme.

Pomalu jsem zavrtěl hlavou.

„Nemyslím si, že by chtěla zůstat na snídani,“ usoudil jsem.

„Proč ne? Já bych ji tak ráda poznala,“ posteskla si a položila talíř s toastem na stůl.

Netrvalo dlouho a zaslechli jsme kroky po schodech dolů. Všichni ztichli a napjatě čekali, když se konečně objevila. Očividně použila make-up, protože zčásti zakryla jak kruhy pod očima, tak i trochu modřinu a navíc dostala její tvář přirozenější barvu. A co se týkalo bledých rtů, nanesla na ně nejspíš nějaký lesk, protože vypadaly hned o něco zdravěji. Sešla poslední schod, zůstala stát a nervózně se po celé rodině rozhlédla. Všichni jen stáli a vyjeveně na ni zírali, když se jako první ozvala Alice.

„Ach můj bože,“ vydechla pomalu s očima upřenýma na její tvář.

Udělala několik kroků dopředu, až stála těsně před Bellinou dcerou a zkoumavě a zároveň vyjeveně na ni civěla.

„Tohle snad není možné,“ zamumlala tiše a pomalu položila ruku na Alicinu tvář, jakoby si snad chtěla ověřit, že je živá. „Vypadáš úplně jako ona…“

Bellina dcera ji sledovala a po chvíli se její rty rozšířily ve váhavý úsměv.

„Ty jsi Alice? Ty jsi ta, po které mě máma pojmenovala?“ zeptala se pomalu.

„Ano,“ přitakala má sestra a stále nedokázala odvrátit uchvácený zrak.

Chvíli jen tak stály a hleděly si do očí, pak si najednou padly do náručí a Bellina dcera se rozplakala.

„Měla jsem ji tak ráda!“ ujistila ji Alice a hladila ji konejšivě po zádech.

„Já vím, ona tebe taky,“ přitakala druhá Alice mezi vzlyky.

Všichni jen stáli jako opaření a měnili si rozpačité pohledy. Po nějaké době se obě Alice pustily, Bellina dcera si otřela oči a rozhlédla po ostatních. Pohledem se zastavila až na Emmettovi.

„Ty jsi Emmett?“ zeptala se jej stále ještě plačtivým hlasem.

Zatvářil se překvapeně, ale i radostně, že jej poznala.

„Ano, ano, to jsem já,“ kýval horlivě hlavou.

„Tebe taky měla máma ráda. A moc. Hodně mi o tobě vyprávěla,“ pousmála se Alice.

Emmett se pokusil o skromný úsměv, tvářil se však až příliš hrdě. Hned na to se podívala na Rose, která si ji měřila přimhouřenýma očima.

„A ty jsi určitě Rosalie. Jsi totiž přesně taková, jakou mi tě máma popisovala. Taky ses prý na ní takhle vždycky dívala, přesto jsi jí i ty chyběla,“ povzdechla si a Rose trochu pozměnila pohled ze zamračeného na alespoň trochu milý.

„Ty, Jaspere, mě doufám nebudeš chtít zakousnout, jako mámu,“ řekla a jmenovaný se zatvářil trochu provinile, protože on byl vlastně důvodem, proč se naše rodina s Bellou přestala vídat a taky si to pořád vyčítal. „Ne ne, tak jsem to nemyslela,“ opravila se Alice rychle. „Vím, že za to nemůžeš…“

Pak se podívala na naše rodiče a její úsměv se ještě rozšířil.

„Pan a paní Cullenovi…,“ řekla věcně. „Vás měla máma moc ráda,“ posteskla si. „Měla vás skoro jako rodiče. Vždy o vás mluvila jen a jen hezky.“

Esme a Carlisle se spokojeně usmáli. A přesně, jak jsem čekal, mě si nechala nakonec, protože se ke mně otočila čelem.

„A tebe… tebe milovala. Vždycky. Ani tátu nemilovala tolik, co tebe. Tátu měla vlastně spíše ráda, ale její pravá láska jsi pro ni byl jen ty. A co jsi udělal? Zklamal si ji…,“ řekla tiše. „Ale nemysli si, že mě proti tobě nějak naočkovala a vtloukala mi do hlavy, jaký jsi parchant, abych tě nenáviděla, to vůbec ne. Přes to všechno, co jsi jí udělal, o tobě vždycky mluvila jenom hezky. Nikdy neřekla křivé slovo. Ale já nejsem tak naivní jako ona a vím, že to, co jsi jí udělal, byl od tebe nehorázný podraz. Ona tě milovala a tys ji odkopnul, prostě si ji zavedl do lesa a řekl jsi jí hnusná slova, kterými si jí vlastně naznačil, že pohrdáš její láskou. Osobně nechápu, proč se tě pořád zastávala,“ dořekla tvrdým hlasem.

Jen jsem stál a nevěděl, co jí na to mám říct. Měla pravdu… zachoval jsem se jako idiot a budu si to do smrti vyčítat. Ale v jednom pravdu nemá. A to v tom, že jsem jí pohrdal. Vždyť já ji taky nikdy nepřestal milovat! A mluvila o mně vždycky hezky? To znamená, že mě nikdy nezačala nenávidět… Teď jsem se cítil ještě mizerněji, než předtím. Teď, když znám úplnou pravdu. Vždycky o mně mluvila hezky… Nešťastně jsem se svalil do křesla a dal hlavu do dlaní.

„Projevil ses jako hrdina,“ dodala ještě, čímž narážela i na mé nynější gesto.

Ostatní jen stáli a mlčeli. Po chvíli se přece jen ozvala Esme.

„Alice, zůstaneš na snídani?“

Stáhnul jsem ruce z tváře a sledoval její reakci. Přesně jak jsem čekal, pomalu zavrtěla hlavou.

„Jste moc hodní, ale ne. Půjdu domů, táta by měl starost. Moc vám děkuju, že jste se o mě postarali,“ řekla a mimoděk se podívala i na mě. „Mějte se hezky.“

Pak už mířila pryč, vyšla z domu a chvíli čekala u cesty, když jí přijelo taxi, do kterého nastoupila a za chvíli byla pryč.

„Páni, je fakt kus,“ poznamenal Emmett, když Rose opustila místnost.

V její přítomnosti by si to samozřejmě nedovolil. Všichni přítomní po něm střelili nevrlým pohledem.

„Tak pardon, já jen, že vypadá prostě dobře, no.“ Trhnul rameny.

Od této události uběhl již nějaký čas. Alice se ve škole normálně bavila se všemi mými sourozenci, až na mě samozřejmě. Už teď z ní byli všichni na větvi, hlavně Alice a Emmett. Alice pořád opakovala, jak je skvělá, že vůbec nevadí, že je povahou jiná, než Bella, že je prostě super a ostatní chvály. A Emmettovi už za tu chvíli tak nějak přirostla k srdci a teď si hrál na jejího velkého bratra, přesně jak tomu bylo u Belly. Já ale věděl, proč to tak je. Bylo to hlavně proto, že jim chybí Bella a Alice je teď vlastně něco jako její náhradnice. Sice to znělo krutě a všichni mi to vyvraceli, přesto jsme moc dobře věděli, že je to tak. Všichni byli najednou po smrti Belly zase spokojení, protože tady byla Alice, která to prázdné místo alespoň zčásti zaplnila.

Jenže Alice bohužel nebyla tak skvělá, jak všichni tvrdili. Snažili se to přehlížet a dělat, že se nic neděje, přitom moc dobře věděli, jak to ve skutečnosti je. Ten úlet s drogami na party minulý týden totiž vůbec nebyl žádný úlet, ale Alicina závislost, jak se nyní ukázalo. Nebylo to poprvé a ani naposledy, co je požila. Už jsem měl to štěstí vidět ji sjetou i potom. Párkrát přišla zdrogovaná i do školy. A učitelé si toho samozřejmě nevšímali. Já ale jo. Až příliš jsem teď kontroloval její chování, oči a obličej vůbec. Rozšířené zorničky, roztěkané pohyby a přílišná aktivita, to všechno se u ní dalo lehce zpozorovat. Později už to byla i mírná pohublost, nezdravě vypadající pleť, černé kruhy pod očima, které se snažila maskovat make-upem a zarudlá kůže pod nosem.

Občas, když jsem ji pozoroval z dálky, chovala se opravdu divně. Stála opřená o skříňku, neustále se rozšířenýma očima rozhlížela kolem sebe a neustále se škrábala. Měl jsem toho dost. Už několikrát jsem ji za to napomínal, ona mě však vždy poslala do háje, že je to její život. Kromě drog, které užívala, jsem si však všimnul i jiných věcí. A to sice odřeniny a modřiny na jejím těle. Jednou jedinkrát přišla do školy v sukni a na stehně se jí rýsovala velká nazelenalá modřina. Když jsem se jí na to zeptal, zareagovala až přehnaně, začala na mě křičet, ať si hledím svého a na druhý den už přišla v kalhotách.

Ale to bylo jen párkrát, když se školu rozhodla poctít svou návštěvou. Byla období, kdy nešla do školy třeba celý týden. Co se to sakra děje? Tohle chování přece není normální, je nesmysl pořád to házet na Bellinu smrt, takhle by se přece nechovala jen kvůli tomu. Musí za tím být i něco jiného. Něco vážnějšího. Ale co? Ať je to, co je to, rozhodnul jsem se to zjistit. I když mě za to bude asi nenávidět ještě více, než předtím.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechci udělat stejnou chybu po druhé - 3. kapitola: