Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 22. kapitola

16.09.2012 (20:00) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2776×

Pohled Esmé

„Ty víš, proč se na tebe ještě pořád zlobím – ano, ženská zloba je doopravdy nekonečná. Chtěla bych po tobě, abys mi vysvětlil, jak to s tím povýšením vlastně bylo.“ Měl začít on, ale když jsme se na sebe pár minut bez mrknutí dívali a já přitom pociťovala mně dosud neznámé pocity, musela jsem zkrátka nějak začít.

Carlisle se na mě chápavě podíval a já si uvědomila, jak trpělivě a bez vzteku či viditelného rozčilení mé urážlivé manýry sledoval. Řvala jsem mu přímo do tváře a on mi nic z toho neopětoval. Jenom si ode mě nechal na hlavu spadávat všechny ty urážky a výčitky… Kolikrát jsem mu do očí řekla, že je takový a takový, že mě podrazil a tak dále? A nikdy jsem si nenechala nic vysvětlit… Teď jsem toho litovala a cítila se provinile…

„Vysvětlím ti to, vždycky jsem ti to chtěl vysvětlit a nic nezatajovat. Od začátku ses mi líbila a jakousi neznámou silou jsi mě přitahovala. Chtěl jsem se s tebou bavit, více tě poznat a byl jsem strašně rád, když jsi kývla na naši večeři, která sice zabrala celý den, ale nesmírně jsem si ho s tebou užil. Myslel jsem, že jsem po dlouhé době potkal někoho zvláštního. A taky že ano… Naše setkání bylo něco neskutečného. Říkal jsem si, že tady najdu opravdu to něco, co jsem celý život hledal….“ Vyprávěl opravdu pěkně a jeho zlatavý pohled, který byl pro mě neustále záhadou, mě propaloval jako ohnivý šíp. Jak někdo může mít takovou barvu očí? Jak někdo může mít takový vliv na mou osobu? Proč se při pohledu na něj neovládám a nedokázala bych odpovědět na nejjednodušší otázky?

„Ale pak přišel ten osudný den, kdy jsem musel za ředitelem do kanceláře. Na silvestrovském večírku mi připadal jako fajn chlap, ale poté, co mi řekl, že budu primářem – a věř, že mi nedal na výběr -, se mi tak fajn nezdál. Zkrátka mi to oznámil a já jsem z toho byl tak vykolejený, že by tě někdo chtěl vyměnit, že jsem ani neměl všech pět pohromadě mu vzdorovat. Plánoval jsem, že budu primářem pár dní, než si Barny King uvědomí, co za chybu udělal… Ale nic nepřicházelo, on to opravdu myslel vážně a ty jsi na mě byla tak naštvaná, že jsem nevěřil, že bys přijala své místo nazpět jako omluvu a projev nechtěného nedorozumění. Chtěl jsem to nějak napravit, ale ty ses neustále odvracela a já usoudil, že bych ti měl věnovat čas a nechat tomu volný průběh. A pak přišla Lucy, které jsem za tohle moc vděčný, je opravdu skvělá, a tak nějak to za mě vyřešila… Moc se omlouvám, že… Že jsem to nechal zajít takhle daleko, Esmé…“ Začal těkat pohledem sem a tam, byl nervózní, jako by nevěděl, jak se má ještě omluvit…

A já jsem z toho měla slzy v očích. Proč jsem si tohle nenechala vysvětlit už dříve? K čemu všechny ty hysterické výstupy, hnusné urážky.

„Omluvil bys mě na chvíli?“ řekla jsem – spíše se pokusila říct – roztřeseným hlasem a hned jsem se zvedla ze židle. Pohledem jsem našla obrázky dívky a kluka, které visely na zdi a ukazovaly směrem dolů, a úprkem jsem se vydala na toalety.

Zběsile jsem zavřela dveře od kabinky a opřela se vyčerpaně o dveře. Tolik omluv, tolik osvětlení situací. Cítila jsem se tak strašně špatně, trapně. Proč jsem mu nedala šanci to vysvětlit dřív? Proč jsem byla tak… sebestředná? Chovala jsem se jako puberťačka, která se mstí svému bývalému.

Ale taková jsem nechtěla být. Pořádně jsem se nadechla a vyšla z kabinky. Změněná. Cítila jsem, že nějaká část mě teď chybí, jiná přibývá…

Vystoupala jsem těch pár schodů zpět do restaurace a uviděla jeho tvář skrz kouř stoupající od čerstvě uvařených jídel, které nám již donesli. Zamyšleně hleděl do talíře – trochu odpudivě, řekla bych – a já jsem se na jeho zklamání a jakýsi smutek uvnitř nemohla dívat. Zvlášť když jsem věděla, že na něm mám velký podíl.

„Carlisle, promiň, že jsem se chovala jako husa. Odpouštím ti všechno a strašně se omlouvám za sebe, ani nevíš, jak trapně mi teď je.“ Rychle jsem to ze sebe vychrlila, chtěla jsem zase vidět jeho usměvavou a jasnou tvář.

„Neomlouvej se, já ti nemám co odpouštět,“ natáhl ruku a krásně mě pohladil po tváři. Bylo v tom něco kouzelného.  Jako bychom všechno odhodili a začali od začátku. Jako bych slyšela ono pomyslné otočení stránky a jako bych viděla neposkvrněný bílý list.

„Takže začneme od znova?“ zeptala jsem se s úsměvem a pociťovala jakýsi vnitřní klid a konečný pokoj.

„Já bych začal tam, kde jsme skončili. Jako na Nový rok…“ A i když byl už Nový rok za námi a jaro klepalo na dveře, při vzpomínce na ten úžasný den strávený s Carlislem se mi rozbušilo srdce. Ano, dobré místo pro pokračování…

Dívali jsme se na sebe… Nevím, jak dlouho. Užívala jsem si jeho zlatého pohledu a zkrátka jenom dýchala a nechala skvělý čas mezi námi plynout.

„Dobrou chuť, Esmé,“ podotkl a podíval se na jídlo na stole, ze kterého už se nekouřilo tak, jako před chvíli.

„Jo, hm, taky dobrou,“ brblala jsem, trochu rozladěná. Steak byl výborný, moje chuťové buňky tak moc milující maso přímo plesaly. Opravdu delikatesa. Pikantní omáčka tomu ještě dodala grády.

Jedli jsem jako spokojený páreček na romantické večeři, ale teď mezi námi byla prostě dokonalá souhra a klid.

Přecpávali jsme se tím výborným jídlem, až jsem měla pocit, že mi samou slastí rostou boule za ušima.

Po několika jídlem prosycených minutách jsme konečně odložili příbory a já padala přecpáním!

„Carlisle, díky moc za tip, bylo to výborné!“ Tohle tak umět udělat i doma!

„Jsem rád, že ti chutnalo,“ usmál se na mě kouzelně Carlisle a já měla co dělat, abych to jídlo v sobě udržela…

„Myslím, že mně budeš muset odkoulat domů, protože nevím, nevím, jestli to zvládnu.“ Měla jsem pocit, že se nemůžu ani pohnout.

„Kdyžtak objednáme koňský povoz, aby tě odvezl domů jako paničku z hodů,“ zarýmoval a já se popadala za břicho smíchy – a že to břicho bylo pořádně přecpané!

Až přepadl záchvat smíchu, jenom jsme se na sebe dívali, vrásky kolem očí od smíchu stále viditelné.

„Budete si přát ještě něco?“ přiběhla k nám servírka a Carlisle jenom zakroutil hlavou.

„Ne, bude to všechno, zaplatím.“ Servírka odešla a já se mrkla na hodinky. Půl dvanácté? Co jsme dělali tolik času? Přišlo mi to jako hodina, dvě…

„Proč ten čas tak rychle utíká?“ zeptala jsem se nevěřícně, protože se mi opravdu zdálo, jako by čas v době, když jsme s Carlislem spolu, nabral nějaké vyšší obrátky.

„Protože je to příjemně strávený čas a ten vždycky rychle uteče… Obzvláště s tebou.“ Ten jeho úsměv mě jednou rozlomí vejpůl. A ty jeho zlaté oči, sakra, vždyť jsem doktorka a nikdy jsem nic podobného neviděla. Záhada…

Carlisle zaplatil – po nekonečných dohadech, že to budeme platit na půl, že mi přece nebude všechno platit, samozřejmě jsem prohrála – a my se začali sbírat.

Venku bylo po večerech stále chladno, proto jsem byla ráda za můj teplý kabát a šálu. Bylo tady docela dost lidí, když vezmu v potaz, že byla půlnoc. Ale měla bych být zvyklá, v tomhle městě jsem zažila tolik zážitků…

„Odprovodím tě domů, dobře?“ zeptal se Carlisle a galantně mi nabídl rámě. Přijala jsem ochotně a víc než šťastně.

„Budu moc ráda.“

A vydali jsme se ještě stále trochu zasněženým a chladným Seattlem ke mně domů… 

Tak moc se stydím, že sem ani nechci nic psát, ale asi budu muset... Přes prázdniny jsem měla menší krizi, potřebovala jsem nějak vypnout a udělat si pauzu. Ta mi prospěla, aspoň myslím... Děkuju za trpělivost všem, kteří se mnou stále zůstávají a mají zájem o povídku. :) Děkuju! <3

Už náš čekají jenom asi dvě kapitoly a epilog, takže se blížíme ke konci... Užijte si poslední kapitolky a dejte vědět, jaký očekáváte konec? Dobrý, špatný? Jaké máte z povídky pocity? Dejte mi vědět! 

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 22. kapitola: