Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 12. kapitola

21.04.2012 (21:00) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1645×

Esmé

*

Nehoráznost, absolutní nehoráznost. On si mě tahá za nos a na druhý den sedí na zadku a povídá si s jinou ženskou! Jemu nestačí sebrat mi místo, on… Bylo to nepopsatelné, jak moc jsem na něj byla naštvaná a jak mě všechno kolem něj iritovalo. Nemohla jsem dál vydržet v místnosti s ním, tak jsem bouchla s krabicí plnou mých věcí a vyletěla jsem odtamtud jako tornádo.

Prohnala jsem se přes mou už bývalou ordinaci a kancelář v jednom, popadla kabelku, kabát, který mi připomněl pouze to, že jsem ho kupovala s tím blonďatým ďáblem. Musela jsem odtud vypadnout, nevydržela jsem to… I když jsem po hovoru s mámou byla docela v pohodě a bez starostí, teď se to na mě zase sesypalo. Opět jsem byla naštvaná, rozčilená a zoufalá.

Skákala jsem po schodech, na výtah jsem dneska opravdu neměla chuť a chtěla se vydat do zimy pozdního odpoledne, skoro večera. Ale potkala jsem Mikea…

„Ahoj, Es, kam tak chvátáš?“ Ve chvíli, kdy uviděl můj ztrhaný obličej, se mírně zarazil.

„Ale no tak, broučku, přece bys kvůli tomu neplakala, že ne?“ Někdy mi ty jeho teplé kecy lezly na nervy, ale teď se ke mně choval až mateřsky, a za to jsem mu byla vděčná. Drtil mě v náručí a já se zase rozplakala, sakra!

„No tak, to bude dobré, primářské křeslo není všechno, no tak, ššš…“ Po chvilce mé vzlyky ustaly a byla jsem jakž takž schopna normálně komunikovat.

„Já vím, já vím, jenom jsem z toho prostě nesvá,“ přiznala jsem se, protože Mike byl prostě někdo, komu jsem mohla opravdu věřit a nikdy se mi to nevymstilo.

„Tak víš co? Musíš jenom přijít na jiné myšlenky. Co kdybychom si dneska někde vyrazili? Já vím, že je středa a zítra musíme zase makat, ale myslím, že by ti to prospělo.“ Chtěla jsem se z toho vykroutit, ale díky mému naprosto nulovému přesvědčovacímu talentu se mi to nepovedlo.

„Tak dobře… Kam pojedeme?“

„Opravdu chceš jít na párty v doktorském? Kdybychom šli na maškarní, neřeknu, ale my hledáme normální klub, že?“ Neodpustila jsem si ironický úšklebek, samozřejmě jsem se chtěla převléct.

„Haha, Mikeu, měl bys být rád, že jsem vůbec souhlasila, jasný?“

„Promiň, promiň, vím, že jsi teď trochu vykolejená a potřebuješ rozveselit, takže konec keců a vyrážíme nejdřív k tobě, pak ke mně a pak najdeme nějaký dobrý klub, kde nikoho nebude zajímat, kdo jsme.“

„Dobře, dobře, ty velký organizátore! Ale jestli to zítra nerozchodím, je to tvoje vina…“ Se smíchem jsme nasedli do mého BMW a vydali se směrem k mému bytu.

S Mikem jsem vždycky měla dobrou náladu, byl jako lapač té špatné a zármutku. Takže mě vůbec nepřekvapilo, že už na cestě jsme si naplno pouštěli písničky a smáli se. A tento večer jsem si hodlala pořádně užít, hodit za hlavu Carlislea a jemu podobné hochy. Prostě si jenom užívat a zbavit se pásu zodpovědnosti, který mě svazoval… Zase se trochu odvázat, což jsem nedělala až tak často.

Přijeli jsme k mému bytu už značně rozparádění a nebylo divu, že jsem v záchvatu smíchu skoro nemohla otevřít dveře.

„Mikeu, Mikeu, prosím tě sedni si na chvilku, já na sebe něco hodím a vyrazíme.“

„Hele, tyhle růžový nadýchaný polštářky jsi tu měla?“ Ach bože, opravdu? Proč gayové vždycky prahnou po růžové?

„Jojo, měla…“ zabručela jsem a radši se vydala do mého pokojíčku, kde jsem rozevřela velkou skříň a nahlédla do mých „pokladů“. Nesmím vypadat usedle, to nechci! Takže něco svěžího, co by i přes mráz za okny vyvolalo pocit jarního probouzení…  

Vybrala jsem úzké a přiléhavé legíny v černé barvě – ano, o zeštíhlující vlastnosti černé vím a hojně toho využívám – a k tomu top s flitry rudé červené. Možná to bylo moc, ale čert to vem. Vlasy jsem jenom pročesala a upravila pomocí laku a byla jsem připravená.

„Můžem?“ vtrhla jsem do obýváku, kde Mike stále testoval růžové polštářky na mé pohovce.

„Páni, sluší ti to, tak jdem to rozjet!“ Přímo jsme vystřelili z mého bytu, i když Mike měl oči pořád pro ty polštářky, asi mu budu muset nějaké koupit k narozeninám.

Teď jsme směřovali k jeho bytu, který byl jenom pár semaforů od toho mého. Bydlel sám, i když často u něho přebývali jeho kluci, kterých má dost. Zaparkovali jsme na přilehlém parkovišti, a jelikož jsem věděla, že je oblečený za pět minut, tak jsem mu nabídla, že zůstanu v autě, že stejně potřebuju vyřídit nějaké telefonáty. Mike tedy odběhl z auta a já osaměla.

Žádné telefonáty jsem vyřizovat nechtěla, chtěla jsem jenom být na chvilku sama. Každý někdy potřebuje být sám, jenom on a jeho myšlenky…

Jsem paranoidní, to jsem si uvědomila. Stresuju se a smutním kvůli člověku, kterého znám sotva týden a který mi prostě zamotal hlavu… Ale znala jsem ho chvilku, věřila jsem v něco víc, a to se mi vymstilo.

Jsem naivní.

Blbá.

Důvěřivá.

Zklamaná.

Smutná.

V depresi.

Nerozhodná.

Zmatená…

Všechno teď jsem. Byla jsem rozpolcená na tolik moc částí o různých emocích, že jsem se sama v sobě nevyznala… Kdo teda teď jsem, že se nevyznám sama v sobě? Podraz Carlislea přinesl mnohem víc než zklamání. Přiměl mě přemýšlet nad svým životem, co teď bude?

Trhla jsem sebou, jelikož do auta přistoupil Mike. Na sobě měl černé džíny a bílé tričko, které náramně obtahovalo jeho svaly. 

„Tak to nakopni a jedem!“ popoháněl mě Mike a já nastartovala. Byla jsem tak nucena zahodit všechno za hlavu, což se nakonec ukázalo jako dobrá věc.

„A kam to teda vlastně pojedem?“

„Od jednoho kamaráda mám výborný tip na klub, jmenuje se Cher a je to na třicáté osmé ulici, takže teď pojedeme doprava a na druhých světlech odbočíme doleva,“ navigoval mě celou cestu a nakonec jsme zaparkovali před na pohled obyčejnou budovou, kterou zdobil fosforový nápis Cher.

Venku byla typická zima, ale v klubu určitě bude teplo…

U dveří stál svalnatý muž s brýlemi na očích a kolem něho jsme prošli dovnitř klubu. Už z parkoviště jsem slyšela pořádný rámus, ale když jsme vešli dovnitř, myslela jsem, že přijdu o sluch. Cítila jsem bušení písničky až v hrudi, cítila jsem, jak to mnou otřásá.

„Panebože, chceš, abych ohluchla?“ musela jsem řvát z plných plic na Mikea, který byl vedle mě.

„Ty jsi hodně dlouho nebyla na pořádné pařbě, co?“ rozesmál se Mike a já to musela přiznat. Nebyla. Primářky moc často na diskotéky nechodí.

„Chceš tancovat?“ křičel na mě Mike, protože opravdu nebyl jiný způsob, jak navzájem komunikovat.

„Všechno lepší než jenom stát a nechat si tu hudbu dunět v celém těle.“

A tak jsme se ocitli na parketu… Zprvu to byl pro mě nezvyk, všude kolem mě se svíjela všemožná těla cizích lidí, která se o mě opírala, ale Mike mě přilepil k sobě a s ním jsem se cítila bezpečně. Za chvilku jsme to začali pořádně rozjíždět, a i když mi tyto moderní písničky moc neříkaly, pěkně duněly uvnitř mě a podle nich se tancovalo skoro samo.

Tak to šlo… já ani nevím, jestli to byly hodiny či minuty. Nevím, prostě jsme se tam tak vlnili, tancovali…  Po několika únavných setech písniček, které mi rozvibrovaly celé tělo, jsme se přesunuli na bar, kde už nedoléhala hudba tak hlasitě.

„Co si dáš?“ ptal se udýchaně Mike, když jsme dosedli na barové židličky…

„To je jedno, ty to tady znáš.“

„Dvakrát whisky, prosím.“ Barman obratně chmatl po speciálních skleničkách a nalil do něj hnědý nápoj a vhodil kostky ledu, které, jak jsem doufala, nás pořádně zchladily.

„Jsem celá zpocená, nevěděla jsem, že nás to bude tak bavit a my vydržíme tolik,“ rozesmála jsem se a kopla do sebe prvního panáka whisky.

„Někdy tě to úplně pohltí a nevíš, kdy přestat, je už půlnoc pryč.“

„Cože??? Já myslela, že je kolem desáté!“ zařvala jsem na něj a brala se k odchodu. Hledala jsem kabát, který jsem si odložila bůhví kde a kabelku. Ale Mike mě zastavil.

„Kam spěcháš? Nemělas toho dneska dost? Vím, Carlisle tě naštval, tak co mu udělat menší peklo jako primáři, hm?“ Viděla jsem ty jeho ďábelské jiskřičky v očích, a to mě potěšilo. Je fajn mít kamaráda, který je schopen pro vás riskovat. Ale opravdu mu chci dělat problémy?

Esmé, on ti sebral místo, a to je docela problém. Menší pomsta neuškodí, našeptával mi kdosi v mé hlavě.

„A jak to chceš udělat?“ vyzvídala jsem a mrkla na barmana a vmžiku ke mně přiletěla druhá sklenička whisky.

„Co třeba začít pozdním příchodem z důvodu kocoviny?“ Hned jak to vyslovil, měla jsem z toho trochu strach. Přece jenom, to by už nebylo pouze na hlavu primáře, ale ředitele…

„Mohl by z toho být problém…“

„Ale no tak! On ti ublížil, copak nechceš aspoň nějakou odplatu?“ Měl pravdu… Chtěla jsem mu znepříjemnit život v každé oblasti, a jestli to znamená, že se musím opít a přijít pozdě do práce, tak proč ne?

Nevím, jak mi v tu chvíli mohlo vypnout racionální uvažování a zdravý rozum, a já mrkla na znamení třetího panáka… A to rozhodně nebyl poslední toho večera…

Tak, další kapitola je tady. Asi jste si všimli, že teď kapitoly nepřispívají tak často, jak by měly. Mám k tomu pádný důvod, v pondělí a úterý (23. a 24.) mě čekají přijímačky na střední školu, takže snad všichni chápete, že to teď není jednoduché. Ale příští týden, pokud se teda dostanu, by měl všechno změnit a já už bych pak měla mít plno času... 

Takže snad to chápete a podpoříte mě v psaní - a nejen v něm... :D

Jinak, zlatíčka moje, vám strašně děkuju za komentáře, ani nevíte, jak mě to potěšilo. Byla bych moc ráda, kdyby se počet opakoval. Hrozně mi to pomáhá. Vy víte, kdo jste moje stálice, takové ty nejisté otázky, jestli právě vy, si nechte. :D Všichni, kdo zanechali alespoň nějaký, ledajaký komentář, mě strašně moc potěšil... :) ♥ A někteří měli otázky k tomu, proč dávám limit 15 - 20 komentů. Kdyby čtenáři - ne všichni samozřejmě - nebyli líní komentovat, limit by nebyl.

Další kapitola by měla být asi za týden, uvidíme, jak to zvládnu a jestli mě někde vezmou. :) 

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 12. kapitola: