Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 10. kapitola

08.04.2012 (21:00) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1652×

Po dlouhé chodbě a jeho kroky za mými zády jsem přišla k mé skoro už bývalé kanceláři a zabouchla za sebou dveře – jemu přímo před nosem. Dýchala jsem přerývaně, cítila jsem v žilách adrenalin a nevěděla, jestli ječet, nebo plakat.  Zatínala jsem ruce v pěst a v napětí očekávala, až uslyším zaklepání na mé dveře.

Nečekala jsem dlouho, jemný tlukot se ozval za malou chvilku. Zkoušela jsem se dát do pořádku, nahodit poker face a hlas udělat tvrdý a neoblomný jako ze železa.

„Dále,“ pronesla jsem jasně a zřetelně a po bouchnutí dveří se otočila tváří v tvář ďáblovi v andělském provedení. A všechny moje plány na plamenné projevy, na scény o zradě a bušení do jeho mužné hrudi až do konce světa byly ty tam. A když jsem zas a znova rentgenovala jeho tělo a tvář, měla jsem chuť mu skočit do náruče, primář nepřimář. Co tento chlap se mnou dělal…

Vzpamatuj se, Esmé, on není žádný andílek, připravil tě o místo! káral mě hlásek v mé hlavě můj na chvíli zasněný a zjihlý výraz se za chvilinku opět změnil na obličej hráče pokru.

„Potřebujete něco, pane Cullene? Kanceláře se vzdám až zítra, takže bych uvítala, kdybyste mi alespoň tuto laskavost dopřál, když už nic.“ Snažila jsem se, opravdu moc, aby to znělo uštěpačně a sarkasticky. Aby viděl, že já rozhodně nebudu napřahovat ruku ke smíru.

„Esmé, ani nevíš, jak moc mě to mrzí…“ začal, ale i tahle jeho první věta mě tak vytočila, že jsem mu rozhodně nehodlala poskytnout prostor pokračovat.

„Neomlouvej se, to nemáš zapotřebí! Ani nemůžu uvěřit, jaká jsem byla kráva! Naletěla jsem ti na ty tvé omamující triky, na tvou galantnost a zájem, o kterém jsem si myslela, že je opravdový. Myslela jsem, že se něco mezi námi i za tu krátkou dobu vyvíjelo! Že by se třeba někdy z toho mohlo stát něco víc… A to mě na tom štve úplně nejvíc! Předstírání tvé osoby a má blbost, sakra! Ty jsi jen tak po tom nádherném dni přijdeš sem a voalá – máš mé místo, jaké překvapení! Zradil jsi mě a využil k tomu, abych ti pomohla na výsluní!“ Už jsem křičela – naprosto mě nezajímalo, že nás může slyšet celé oddělení. Nemohla jsem tu jeho andělskou nevinnou tvářičku vystát…

„Nezneužil jsem tě, chtěl jsem být s tebou, Esmé. Věř mi, prosím… Já o mém povýšení nevěděl, Barny mi to oznámil až dnes ráno, když jsme se potkali na chodbě před jeho kanceláří,“ obhajoval se argumenty pro mě naprosto bezpředmětnými.

„Jasně, dozvěděl ses své povýšení a ještě přede dveřmi mě skoro políbíš, pozdravíš…“ Konec jsem zamumlala, hlasy jsem měnila jako na běžícím páse. Teď se mi chtělo zase plakat, ale takovou chudinku jsem ze sebe dělat nehodlala.

„Právě proto jsem tě před tou kanceláří zastavil a řekl ti, kolik pro mě znamenáš, i když se známe krátce. Nechci, aby nás primářství rozdělilo,“ pronesl a přiblížil se ke mně. Uskočila jsem před jeho rukou, která nejspíš měla v úmyslu mě pohladit po tváři.

„Kdybych pro tebe něco znamenala, to místo bys odmítl.“ Hlas jako břitva se zařezával do prostoru mé kanceláře a nastalo ticho. Těžké, udusané, vším pošlapané ticho…

„Neměl jsem na výběr, Es-.“ Už jsem nechtěla dál poslouchat lži, neměla jsem na to sílu…

„Nestojím o tvé chabé výmluvy, když mě teď omluvíš, mám několik desítek minut na sbalení věcí z kanceláře a pak mě čeká ordinace. Možná by sis měl taky svoje věci sbalit a pěkně si to tady prohlédnout, abys věděl, kde si všechny věci uložíš!“ rozhodila jsem teatrálně rukama a chtěla tím toto ukončit.

„Rozumím, už bych asi měl jít,“ řekl a odebíral se ke dveřím.

„To bys měl.“

„Z hloubi duše doufám, že mi to odpustíš a že se budeme stýkat i jinde než jenom v práci.“ Valila jsem oči. Myslí si, že tohle je jenom chvilkový zápal vzteku a že se s tím za chvíli srovnám a budu mu líbat nohy?

„Nedělej si plané naděje, Carlisle, s podrazáky nechci nic mít,“ zasyčela jsem a zabouchla mu dveře před nosem, až uskočil.

Opřela jsem se o zárubeň dveří a po čele mi stékal studený pot. Mám to za sebou. Mám za sebou rozhovor, kterého jsem se celé dopoledne obávala.

Najednou jsem se cítila prázdná a zoufalá. Sesunula jsem se a plakala, o řasenku jsem se už pramálo zajímala.

V hloubi duše jsem věděla, že jsem udělala dobře, že jsem se zbavila lháře… Využil mě a omezení jakéhokoliv kontaktu s ním mi udělá dobře, ano. Už mě nebude dál obtěžovat flirtovacími kecy, nebude mě budit ráno v devět, nebude mi muset půjčovat šálu, nebudu mu muset pomáhat nakupovat, nebude s ním nic, sakra!

Ale uvnitř mě to trhalo na kusy. Měla jsem naději, která byla zmačkaná a vyhozena do koše. Byla jsem zrazená, ublížená a zmatená. Jak moc chce člověk věřit lidem, ale nejde to, když vám někdo neustále bodá dýky do zad.

A tahle zrada mě bolela dvojnásobně, protože jsem v toho člověka věřila víc než v kohokoliv jiného…

Pomalu a malátně jsem se celá uslzená zvedla z podlahy a nasměrovala svou činnost k úspornějším a lepším věcem než sebelitování.

Vždycky jsem obdivovala můj výhled z okna, byl vidět celý Seattle. Jeden z posledních pohledů…

Nevím, proč jsem se chovala, jako bych měla před smrtí… Vždyť život nekončí, přesvědčovala jsem sama sebe a pokoušela se vzchopit. Začala jsem do krabic, které jsem si přinesla ze skladů, skládat věci. Knížky z polic, obrázky, osobní věci, papíry a smlouvy z šuplíků…

Najednou zazvonil mobil. Máma. Urychleně jsem zmáčkla zelené tlačítko a přiložila si přístroj k uchu, tak moc jsem ji teď chtěla slyšet.

„Mami, ahoj…“ vyhrkla jsem úlevně, že se mi konečně ozvala.

„Esmé, zlatíčko, tak ráda tě slyším… Jak se ti vede, povídej, přeháněj.“ Zase jsem měla v očích slzy. Máma, i když teď trpěla zápalem plic, už ale naštěstí v závěrečné, léčebné časti, se vždycky starala víc o ty druhé než o sebe. Vždycky se zajímala o pocity, situace druhých, a to jí možná dávalo tu sílu a energii jít dál.

„Mám se dobře, mami, opravdu. Všechno jde fajn, práce, život. A co ty? Co táta? Jak je ve Washingtonu?“ Nemohla jsem jí říct, že se trápím kvůli jednomu doktorovi a nemohla jsem říct o ztrátě místa, na to jsem ji až moc měla ráda a nechtěla jsem jí způsobovat další vrásky na tváři.

„To jsem ráda, holčičko. Já jsem už doma z nemocnice, beru léky, musím ležet, nevystavovat se chladu, být spíše doma… Nuda po nemoci, vždyť víš, jak nerada odpočívám. Táta je teď v práci, mají nějakou novou zakázku, a tak se se psem vyvalujeme u televize. Washington? Pořád stejný, nic se nezměnilo. Kdy se tu zase objevíš? Já vím, byla jsi tu přece před pár dny na Vánoce, ale mně už se zase stýská.“ Usmívala jsem se a představovala si mámu s Backem – naším psem – u televize. A pak to ze mě nějak všechno spadlo. Věděla jsem, že je má rodina – to nejdůležitější v mém životě, je v pořádku, a to mě zbavilo chmurů ohledně Carlislea.

Základy pevně stály na nohou, a to ostatní? To už nějak vyřeším, tím jsem si byla pro dnešek jistá… A doufala jsem, že nejenom pro dnešek. 

A máme tady výročí! Ano, jsem z toho uplně vyndaná. :D Moc, moc vám děkuju za komenty, i když jsme se minule nedostaly na dvacítku... Tak co to zkusit tentokrát? Máme za sebou první velké výročí, i když já byla ráda za pět kapitol, že. :D Co se týče dalších kapitol... Teď budu mít týden u sebe ubytovanou Čínanku, takže se tu nebudu moc objevovat, ale budu se snažit, aby příští kapitola byla podle plánu, tudíž ve středu. Jinak celá povídka bude mít 20 kapitol stopro...

Abych shrnula tento blábol... Děkuju za komentáře, zlatíčka, jen tak dál... Snad se těšíte na další! :) ♥

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 10. kapitola: