Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekané přátelství - 16. kapitola

03.05.2009 (17:02) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1567×

16. kapitola Vetřelec

Musím říct, že se mi Andrew poslední dobou nelíbil. Poslední dobou… no vlastně o toho, když jsme se vrátili z Denali. Nevěděla jsem, co se děje. Zdálo se mi, že to ani není on, pořád si mě tak nějak divně prohlížel, jako by se snažil najít mé slabiny, ale proč by to dělal? Svěřila jsem se se svými obavami Edwardovi a ten se mnou souhlasil. Snažila jsem se něco najít v myšlenkách Andrewa, ale na ně si dával pozor. Zeptala jsem se Alice na jeho budoucnost a ona nic neviděla, budoucnost ještě nebyla jasná, ještě nepadlo zásadní rozhodnutí. Chtěla jsem se od Alice ještě něco dozvědět, ale v tu chvíli do pokoje vešla Hannah a já ji nechtěla znepokojovat, takže jsme okamžitě začali dělat něco jiného. Avšak já ve svém pátrání nepřestala…
Den to byl jako každý jiný. Bylo ráno a já slyšela Andrewa, jak jde ze schodů dolů sám, protože Hannah se ještě upravovala v jejím pokoji. Chtěla jsem ho zavolat a zeptat se ho, kam pořád s Hannah mizí.
„Andrew, mohl bys na chvíli?“ zeptala jsem se ho.
„Jo, jasně.“ Vešel ke mně.
„Víš, chtěla jsem se tě zeptat, kam pořád s Hannah mizíte?“ začala jsem
„Trénujeme se v boji.“ Prostá odpověď, ale mně by vyrazila dech, kdybych ještě nějaký měla.
„Proboha proč?“ vyvalila jsem oči.
„Aby tě mohla porazit, zlato.“ Řekl mi na to ledově. Pak si přestal hlídat myšlenky, možná schválně a ukázal mi tak to, co mi mohlo vážně dojít dřív. Že on není Andrew. A taky mi ukázal scénu z lesa. Jak on a Volturiovi napadli Andrewa, jak on sám vzal na sebe jeho podobu. A taky to, jak je na sebe hrdý. 
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se nakřáplým hlasem.
„Jmenuji se Jeremi a mou schopností je brát na sebe cizí podoby.“
„A co chceš po Hannah.“
„To nevíš? Ukážu jí, že ty jsi ta špatná. Potom tě zabije a myslím, že zmákne i Volturie. Mně bude stačit zabít jen ji a potom ovládnu svět upírů.“
„A myslíš, že mě jen tak zabije? Že jen tak zabije svou vlastní sestru?“ ironie z mého hlasu přímo sršela.
„Po tomhle? Nemyslím, já to vím.“ oznámil mi a potom po mě skočil. Samozřejmě jsem se bránila tím, že jsem ho od sebe odhodila na protější stěnu. Pokračovala bych, kdyby se neotevřely dveře a v nich nestála Hannah v tu chvíli, co jsem se chystala ke skoku. Odrazila jsem se jen o setinu sekundy dříve, než mě odhodil štít Hannah. Bylo zřejmé, že si to nenechá vysvětlit. Popadla Andrewa, nebo Jeremiho nebo koho vlastně a vyskočili spolu z okna, pak jsem je zahlédla zmizet v dálce, nereagující na mé volání jejího jména.

Sotva Hannah a ten prašivej někdo zmizeli z horizontu, vběhli do pokoje Edward, Jasper a Alice.
„Co se stalo?“ zeptal se Jasper tónem profesionála. V rychlosti jsem jim řekla vše, co se stalo během posledních pár minut. Chápala jsem jednání Hannah, kdyby někdo napadl Edwarda, taky bych ho bránila a kolem sebe nekoukala.
„Mě na něm taky něco nesedělo.“ ozvala se ode dveří Rosalie, která už také poctila můj pokoj svou návštěvou. Vedle ní se o futra opíral Emmett.
„Co to znamená?“ zeptala se pro ni nezvyklým hlasem Alice. Hlasem, který byl sice naštvaný, ale také vyděšený.
„To znamená jediné a to to, že náš plán Sunnydale budeme muset pozměnit a také uspíšit.“ pronesla jsem neutrálně. Ano, také jsem byla zděšená a ještě jsem nerozdýchala ten nejnovější přísun informací, ale zhroutit se budu moci teprve až na to budu mít čas a hlavně až budu sama.
„Tak dobře. Porada dole v obýváku za dvě minuty.“ oznámil Jasper a my ho poslechli. Nic jiného nám nezbylo, on byl voják. Teprve teď mi došlo, že do této chvíle byl našim „vůdcem“ Andrew a že ví o všech našich plánech. To bylo dosti nepohodlné, budeme tedy muset změnit všechno. Jasper bude mít pré.
Cíl byl jasný, porazit upířího šéfa Pána, pak probodat kůlem několik jeho poskoků a nakonec obsadit jeho sídlo. S vymýšlením plánu to bylo těžší, ale i to jsme po pár hodinách měli. Teď jsme měli za úkol kontaktovat Buffy. To si vzal na starost Carlisle, který nám domluvil schůzku ještě ten den večer.

Kolem páté odpolední jsme já, Edward, Emmett, Alice a samozřejmě Jasper postávali před školou, když jsme slyšeli tiché „Tady!“ z druhé strany. Edward se nabídl, že to prozkoumá jako první, jestli to není past, avšak to Jasper odmítl a i přes Emmettovy protesty poslal mě. Přeci jenom mě Buffy znala nejlíp, byla jsem nejtišší a v případě útoku bych to dříve slyšela a mohla se to pokusit zneškodnit. V sekundě jsem stála za Buffy, která si mě vůbec nevšimla. Ještě deset vteřin jsem jí stála za zády, a když to vypadalo, že si mě snad nikdy nevšimne, začala jsem mluvit první.
„Nechápu, že ještě žiješ.“ oznámila jsem jí. Ona leknutím vyskočila metr dvacet vysoko a prudce se otočila. „To víš, s tvou vnímavostí.“ vysvětlila jsem jí.
„Jé, ahoj. Víš, já si na svou nevšímavost ani nestěžuji. To, že jsem si tě nevšimla, za to nemůžu.“
„Ale nevšimnout si mě deset vteřin je životu nebezpečné. Můžeme teda pokračovat?“ zeptala jsem se.
„Jo, jasně, Giles nás už čeká. Mysleli jsme, že vás je víc.“
„Samozřejmě že je.“ vyvedla jsem ji z omylu. „Lidi, můžete!“ zvýšila jsem hlas, ale stále by člověk stojící sedm metrů od nás nic neslyšel. V tu chvíli už kolem nás stál i zbytek naší bojové výpravy. Buffy opět neměla daleko k srdeční zástavě, jelikož jí známí upíři se pohybovali lidskou rychlostí. Všichni jsme se vydali směrem knihovna, kde nás už čekali Giles, Alex, Willow a hromada knížek snad starších než svět. Docela jsem se toho lekla, já, která sotva přečetla takovou tu tenkou, dětskou knížečku, a teď jsem stála před touto Eifelovkou. Napadlo mě, že by nebylo zrovna nejlepší, kdyby nás někdo rušil při debatě na toto téma, tak tedy jsem se pokusila poslat kolem knihovny hlídat mou duševní podstatu, ale té se moc nechtělo, přesněji vůbec. Ať jsem se snažila jakkoliv, nic se nedělo. Potom jsem se pokusila o určitý tvar. Podle jedné knížky jsem si jednou zjišťovala, říkalo se tomu totemové zvíře. To moje je prý puma. Snažila jsem se ze všech sil vybavit si pumu a v tu ránu přede mnou stála vysoká kočkovitá šelma s bílou srstí. Jelikož ještě nikdo nezačal ječet, z toho jsem usoudila, že pumu vidím jen já.
„Jasně že mě vidíš jen ty. Jsem jen tvá představa. A vnímej.“ odpovědělo mi to zvíře. Chtěla jsem se zeptat, proč mám vnímat, ale někdo byl s vyptáváním rychlejší.
„Bello, stalo se něco? Jsi vyděšená.“ oznámil mi Jasper. Já na něj chvíli koukala jako na blázna. Aha, proto mám vnímat.
„Šikovná.“ pochválila mě puma. „Ale teď bych radši něco rychle odpověděla.“
„Nee, nic mi není.“ řekla jsem Jasperovi. Ten sice na mě pohlédl s nedůvěrou, ale už nic neříkal.
„Asi bych ti měla něco vysvětlit. Jsem tvoje totemové zvíře, proto ta podoba. Vidíš mě jen ty a ti, u kterých chceš, aby mě viděli. Jsem tvoje oči a uši na druhém místě, takže když budeš chtít, uvidíš a uslyšíš to, co já. Dále mluv se mnou jen v myšlenkách, slyším všechno, co si pomyslíš. Zabráníme tak předčasnému umístění do Bohnic.“
„Dobře.“ pomyslela jsem si. „Takže víš, co chci.“
„Jasně, mám hlídat okolí knihovny. Školy taky?“ zeptala se mě puma.
„Jo, školy taky. Kdyby se někdo přiblížil, upíři zvláště, okamžitě mi dej vědět.“ puma na to přikývla.
„Stejně jsem blázen, mluvit s kočkami.“ dodala jsem v duchu.
„Hej, já to slyšela.“ křikla na mě puma.
„Já vím. A ty padej!“ rozkázala jsem a otočila jsem se na ostatní, kteří už byli připraveni svrhnout Eifelovu věž na stole. Jen Jasper na mě stále házel tázavé pohledy. Usmála jsem se a napadlo mě „Jó, kdybys věděl, tvářil by ses jinak.“. Pak jsem si vzala svůj příděl knížek. Tuto noc se rozhodně nudit nebudu.

Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekané přátelství - 16. kapitola: