Další díl... Sice kratší, ale zato jeden z nejdůležitějších=konečně se něco děje. Jinak, jestli to někoho zajímá, ta písnička v minulé kapitole se jmenuje Happy ending a zpívá ji Mika. Je fakt krásná, já ji mám poslechnutou asi 70x :-)
08.04.2009 (18:59) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1554×
13. kapitola Volturiovi
z pohledu Andrewa
Dojeli jsme zpátky do… do Sunnydale. Nemůžu říct domů, ještě ne. Cestou do pokoje si mě odchytil Edward.
„Víš, že zítra mají holky narozeniny?“ zeptal se mě. Nevěděl jsem to.
„Dík, žes mi to řekl. To musím rychle něco sehnat.“ odpověděl jsem mu.
„Tak nezapomeň, zítra je oslava. Pokusíme se krotit Alici, ať to moc nepřežene. Jo, a dávej si pozor na myšlenky, má to být překvapení.“ spiklenecky na mě mrknul a vmžiku byl pryč.
Já věděl úplně přesně, co Hannah dám. Byl to zlatý řetízek a na něm stříbrný přívěsek ve tvaru měsíce. Půjde jí krásně k očím. Dostal jsem ho od jednoho upíra, když jsem mu zachránil…život? No, lépe řečeno, když jsem mu zachránil existenci. Je to nějaké to století zpátky, ale údajně má toho, kdo ho nosí, ochránit před zlem a schopnostmi ostatních. Že prý to je jeho dar, ale moc jsem mu nevěřil. Teď mám alespoň šanci to vyzkoušet. S tím jsem pokračoval ve své cestě. Vtom mi v kapse zazvonil telefon. „Elis“ blikalo na displeji. Nereagoval jsem na to. Po chvíli mi přišla zpráva.
„Neboj, miláčku, brzy zase budeme spolu.“ bylo v ní napsáno. Oklepal jsem se hrůzou, bože, ona nedá pokoj. Musel jsem na lov, musel jsem si vyvětrat hlavu a urovnat myšlenky.
,No to snad není možné! Ano, chápu, že Elis není ráda sama. Bože, proč zrovna ona musela dostat tu nejhorší schopnost… Věrnost. Krásné slovo, krásná vlastnost, ale co je moc, to je moc. Existuju už dva a půl tisíce let, ale tak otravnou upírku jsem ještě neviděl, nehne se ode mě na krok! Ať si, sakra, najde nějakého lidského kluka, milerád jí ho zakousnu, hlavně ať dá pokoj! Doufám, že ten chudák bude mít dar trpělivosti… Bude ji potřebovat.’
Tohle jsem si říkal celý lov. Když jsme přijeli z Denali, ozvala se mi Elis. Před tím, než jsem poznal Hannah jsme cestovali spolu. Tedy spíš ona cestovala se mnou a nechtěla mě nechat být. Pak jsem se přidal k Hannah a konečně se Elis zbavil. Neříkám, že bych nebyl rád, skoro jsem poskakoval radostí, že už ji nemám na očích. A teď je to tu zase.
„Andrew?“ uslyšel jsem napravo ode mě. Perfektní, už mám i halucinace. Hlas totiž patřil Elis. Potom jsem ji i uviděl. Byla vyšší postavy, měla blonďaté vlasy po ramena, byla velice bledá i na upíra. Oči měla zlatorudé.
„Andrew, jsi to ty!“ zněla radostně.
„Jo, jsem. Co t děláš?“ uťal jsem ji naštvaným tónem. Ona si toho ale nevšímala.
„Hledám tě. A teď jsem tě našla. Není to skvělé?“ zeptala se radostně. Jak mě ale mohla najít? Zavětřil jsem a ucítil další upíry. Mezi nima i Demetri, můj nástupce a stopař Volturiů. Zatrnulo mi. Snad neublíží Cullenovým a Hannah!
„Ne, není!“ okřikl jsem ji. „To, že jsem odešel asi mělo nějaký důvod, nemyslíš?“
„Ty nejsi rád, že mě vidíš?“ zeptala se smutně, jako by to z mého postoje nebylo dost jasné.
„Vždyť já tě miluju! Dokonce kvůli tobě nezabíjím lidi!“ dodala o oktávu vyšším hlasem.
„Ale já tebe ne.“ zněl můj hlas ledově.
„Dobře, vybral sis sám.“ oznámila mi chladně a dřív, než jsem stihl cokoliv udělat, vyšli z okolního lesa… Volturiovi. Do háje.
„Ahoj, Andrew.“ pozdravila mě Jane.
„Ahoj.“ zavrčel jsem.
„Ale, ale. Někdo se nám tu zlobí.“ řekla medovým hlasem a zasmála se. „Moc dlouhou ale zlobit nebude.“
„Á, Andrew, tebe už jsem dlouho neviděl.“ uslyšel jsem za svými zády. Aro.
„Co tady chcete?“ zeptal jsem se ostře. Potom už jsem ležel na zemi a Jane mě propalovala svým pohledem.
„Trocha slušnosti by neuškodila.“ řekla lhostejně. Vmžiku jsem stál opět na nohou.
„Ale jinak k tvé otázce.“ pokračoval Aro, jako by se nic nestalo. „Jsme tady, abychom zabránili problémům. Chceme zabít sestry, které se nastěhovaly ke Cullenům. A ty nám s tím pomůžeš.“ oznámil stejně klidně, jako by mi říkal, že v Africe přeci nesněží.
„To ne. S tím vám nepomůžu.“ odvětil jsem pevným hlasem. Přemýšlel jsem, jak utéct, jak je varovat. Ale věděl jsem, že by to byl marný pokus, byli v přesile a já bych je jen dovedl blíž k jejich domu.
„Ale ano, pomůžeš.“ vyvedl mě z omylu Caius, který stál za Arem, proto jsem si ho nevšiml.
Aro ke mně přistoupil a chytil mě za ruku. Uvědomil jsem si, že mi čte myšlenky. Všechny je potom řekl nahlas. Nechápavě jsem se na něj podíval, co to dělá.
„Ale, jen vysvětluji tvoje myšlenky.“ řekl Aro. Komu? Jako by mě slyšel, vysvětlil.
„No přece tobě.“ Potom pokynul k nějakému vysokému upírovi.
„Dovol mi představit ti Jeremiho. Je to nejnovější přírustek u nás. Jeremi, to je on.“ kývl na mě. Jeremi ke mně přišel a dotkl se mého ramene. Potom ustoupil, chvíli vypadal, že přemýšlí. Kývnul a přede mnou stála moje kopie.
„Víš, Jeremi na sebe dokáže vzít podobu kohokoliv se dotkne. Sice nepřijme i jeho schopnost, což je škoda, ale tys nám to usnadnil, ty nic vysvětlovat nemusíš. Slyšel jsem, že sis něco začal s jednou ze sester. To nám ještě více pomůže je zničit. Jejich obrana je pevná, proto použijeme Jeremiho na útok zevnitř. Bude to takový náš Trojský kůň.“ vysvětlil mi s radostným hlasem a já měl sto chutí se na něj vrhnout. Zřejmě si toho všiml i Alec, který mě okamžitě zmrazil.
„Tak, a teď ty.“ obrátil se Aro k Elis. Ta vypadala jako malé dítě, které má dostat novou hračku. „Budeš se nám hodit. A tvoje schopnost taky, musíme mít někoho, komu můžeme věřit. Přijímáme tě do svých řad.“
Elis vypadala, jako kdyby jí právě oznámil, že vyhrála v loterii. Potom se otočila na mě.
„Vidím, že se ti líbí.“ řekl jí Aro. „Proto si ho můžeš nechat.“ Počkat, jak nechat? Já nejsem žádný pes! I když, koho to tady zajímá.
Elis radostně zavýskla a na mě padla únava. Všechno kolem mě začalo černat. Pochopil jsem, že Caius použil svůj dar manipulovat s ostatními. Snažil jsem se vzdorovat, ale nemělo to smysl. Raději jsem začal vzpomínat na uplynulé tři týdny. Nejšťastnější tří týdny mého života. Tří týdny s mou láskou, s mou Hannah.
Na to, jak jsem ji viděl poprvé, když mě překvapila na lovu. Potom když jsem jí vysvětloval, že je upírka. Naši společnou cestu, nejdříve do Forks a potom do Sunnydale.
Jak se smála, když jsem nám zdemoloval auto. Chytili jsme totiž na třetím semaforu třetí červenou. Vzpomínal jsem na to, jak mi povídala na louce o svém životě. Tam jsme se poprvé políbili.
Den nato jsem ji pozoroval při lovu. Byla tak rychlá a měla tak ladné pohyby. Nechápal jsem, proč se zahazuje s někým tak obyčejným, jako jsem já. Už od začátku jsem věděl, že není obyčejná, její krásné stříbrné oči mě v tom jenom utvrzovaly.
Vnímal jsem ten nádherný pocit, kdy jsme spolu letěli letadlem do Denali a ona měla hlavu opřenou o moje rameno. Ten pocit iracionální hrdosti, když jsem zjistil, že právě ona se zapíše do dějin, že ji bude každý znát a právě já budu mít právo ji milovat. Ano, miluji ji a miluji ji moc.
Naposledy se mi vybavil její usměvavý obličej a pak už jen tma. Bylo to, jako bych upadal do spánku a nějak podvědomě věděl, že s tohoto snu se už neprobudím.
Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nečekané přátelství - 13. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!