Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekané - 3. kapitola

15.07.2010 (12:30) • Nikiii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2002×

„Pání! Ty máš, ale svaly!” Shlédla jsem ho od shora až dolů.

Jake se jen chlubivě usmál.

„Ale pořád jako tyčka,” řekl a plácl se do hrudi. Začali jsme se smát.

„Co potřebuješ?” Prokoukl mě. Nečekala jsem, že na to příjde tak rychle.

Jen jsem se pousmála. „No... dobře. Chtěla jsem se tě zeptat na Sama Uleyho.” Jake na mě vykulil oči. Div mu nevypadly z důlků.

„Sam Uley? Jak si na něj přišla?” Šli jsme do jeho vlastně postavené garáže. Měl tam pěkně teploučko.

„No... Je to jen taková blbost, ale pořád na to musím myslet.” Nechtěla jsem to říct, cítila jsem se trapně. „Už asi dva dny mi je naprosto příšerně. Dneska se to zlepšilo. Mysleli jsme, že je to jen střevní chřipka, ale trvalo to moc dlouho a... příznaky tomu nenasvěčovaly. A pak... se mi zdál sen.” Jacob nechápal, kam tím směřuju.

Celý sen jsem mu povyprávěla. Myslela jsem, že se začne smát, ale on jen seděl a o něčem velice přemýšlel – asi mne brál vážně.

„No... tohle se mi už stalo.” Vykulila jsem oči. Stalo?

„Teda ne přímo mně, ale kamarád Paul mi o tom kdysi říkal.” Nevěděla jsem co se děje, ale aspoň nejsem blázen.

„Paul? Ten co je v Samově partě?”

„Jo, to je on. Nikdy neměl Sama moc v lásce, a pak pár týdnů nechodil do školy, a když se vrátil, už chodil Samovi za zadkem.”

„Aha... a nevíš, kde bych Sama nebo Paula našla?” Vím, že jsem tlačila na pilu, ale chtěla jsem to vedět.

„Bello, nechoď tam! Tebe nechci ztratit.” Vzal mi ruku do dlaně.

„Jaku,” vzdychla jsem, „nic se mi nestane. Slibuju... Tak mi to řekni.” Zadíval se mi do očí. Dlouho jsme se na sebe dívali až mi to bylo nepříjemné.

„Dobřě... jdi ke Clearwaterovým. Tam jsou nejčastěji.” Chtěla jsem se zvednout, ale Jacob mně stále držel za ruku.

Jacobova ruka jakoby hořela. Má teplotu?

„Jaku jsi vpořádku?”

„Já nevím... už musím jít.” Zvedl se a utíkal do domu.

„Dobře,” řekla jsem za ním.

Nasedla jsem do náklaďáčku a pokračovala po cestě. Byla jsem už někde v půlce vesnice, když jsem uvidila Quila?

„Ahoj, Quile. Nechceš svést?” Zastavila jsem a otevřela dveře.

„Jo, dík.” Quil nasedl a díval se před sebe.

„Jsi vpohodě?” Quil vypadal zdrceně, jakoby vůbec nespal.

„Ani ne... Znáš Sama Uleyho a tu jeho sektu?” Jen jsem přikývla.

„Všichni moji kamarádi se k němu přidávají, i když ho nikdy neměli v lásce.”

„Ale Jacob...”

„Jo, Jacob zatím nic, ale bojím se, aby se k němu taky nepřidal. Kdo ví co tam dělají.”

„Hm...” Nevěděla jsem co říct.

„Tady zastav.” Otevřel dveře a šel.

„Ahoj!” zavolala jsem za nim.

Otočila jsem náklaďáček a jela o kousek zpět.

Zastavila jsem u vybledle modrého domku. Nikdo nebyl venku.

Vylezla jsem z náklaďáčku a šla ke dveřím. Třikrát jsem se zhluboka nadechla, a pak zaklepala.

Paul otevřel dveře a překvapeně na mne zíral.

„Ahoj, j-já jsem B-Bella Swanová. Je tady Sam Uley?” zakoktala jsem nervozitou.

Paul byl veliký a měl výhružny postoj - teda mně to tak přišlo.

„Ahoj,” řekl a podal mi ruku na přivítanou. „Já jsem Paul.” Jen jsem přikývla a vyčkávala až zavolá Sama.

Paul na mě civěl a poklepával si nohou do rytmu.

„Ehm...”

„Jó! Ahá... Same!” zavolal Paul a zmizel.

Nechal otevřené dveře. Nakoukla jsem. V domku bylo minimálně šest vysokých kluků s Harrym, což jsem nechápala. Jak se tam všichni vlezli?.

Za chvíli vyšel Sam. Skoro bych ho nepoznala. Hodně se změnil – řekla bych.

Sam byl taky vysoký a... měl taky ten výhružný postoj, ale cosi na něm bylo.

„Ahoj, já jsem Bella. Promiň, že jsem tak vpadla, ale něco bych od tebe potřebovala.

Sam vykulil oči.

„Ty taky? Ale to není možné. Ty nejsi Quileutka,” zafuněl a táhl mě za ruku směrem k lesu.

Jak poznal, že po něm něco chci?

„C-co se děje?” Nechápala jsem. Pokusila jsem se mu vzpírat, ale nemělo to cenu. Byl velice silný.

„Nebudu ti to nějak zdlouhavě vysvětlovat. Hlavně se neboj...” Sam se začal třást, měl křeče. Ani jsem nestihla mrknout a už předemnou stál obří černý vlk.

Nemohla jsem se pohnout ani křičet. Jen jsem se dívala na toho obřího tvora, jak naproti mně stojí a na něco čeká.

„Co to? Jak? Proč? I já...?” Nevěděla jsem, jak začít. Měla jsem tolik otázek. Co s tím mám vůbec společného?

Sam si odběhl do lesa a za chviličku byl zpět, ale už jako člověk.

„Ano... jsme vlkodlaci. Jak? Máme to v krvi a proč? Máme to v krvi. TY? To taky nechápu... Vůbec nic s námi nemáš společeného.” To se mě dotklo. „Už ses... přeměnila?”

„Ne!” vykřikla jsem.

„Dobře... tak to zkus.” Zkus? Já nechci! Nechci být vlkodlak, co zabíjí lidi. Začala jsem mít na Sama zlost.

Moje tělo se pomalu zahřívalo a třáslo. A... (PRÁSK) byl ze mě vlk.

Měla jsem bílou srst a černý ocas. Byla jsem velice pěkná.

V mojí hlavě se začaly ozývat hlasy a zobrazovat různá místa. Byla jsem zmatená.

Rychle jsem se přeměnila, jako bych byla profík, ale za nějakou tu sekundu jsem zjistila, že jsem uplně nahá a to před Samem.

Sam mi hodil nějaké oblečení a otočil se.

„Dík,” řekla jsem a začala se oblékat.

Když jsem byla hotová sedla jsem si na pařez a čekala... asi nějaké vysvětlení, ale Sam šel zpět k domu.

„Pojď!” zavolal za mnou.

Rychle jsem ho dohonila. Byla jsem mnohem rychlejší a... už jsem nebyla takové nemehlo. Sama nad sebou jsem se pousmála.

Sam vešel dovnitř. Já jsem trochu zdráhavě vešla. Nepatříla jsem tady. Sam to jasně řekl.

Všichni na mě zírali.

„Ahoj, Bello,” volali všichni na mne z různých koutů v domě. Já jsem jen na každého pokývala hlavou. Nemohla jsem mluvit.

Posadila jsem se a najednou mi v hlavě začaly kolovat úplně nové otázky.

Co řeknu Edwardovi? Bude mne ještě chtít? Můžou být upír a vlkodlak spolu? A ještě mnoho dalších otázek.

Všichni krom Sama se taky posadili. Připadala jsem si jako v nějakém klubu. Klubu Vlkodlaků.

„Přibyl nám tady další vlkodlak. Jak jste si asi všichni všimli, ale vrtá mi hlavou, jak je to možné.”

Řekl Sam a na všechny se podíval. Mě si nechal nakonec.

„Je možné, že je s někým z nás dalece příbuzná,” navrhl Harry.

„Nebo je z jiného kmene,” křikl... Embry?

Všichni o tom začali diskutovat. Snažila jsem se poslouchat všechny, ale nešlo to.

„Crr...” Začal mi zvonit telefon. Na displeji se mi objevilo jméno. EDWARD.

„Promiňte,” omluvila jsem se a šla ven.

„Ahojm Edwarde, moc se ti omlouvám, ale něco se stalo.” Zdálo se, že Edward mě vůbec neposlouchal, a tak jsem ztichla a čekala až mě začne kárat.

„Bello, máš vůbec ponětí, jak jsem se bál? Už je ti líp? A... kde jsi?” Edward mě zavalil otázkami, ale já stále přemýšlela, jak mu to řeknu. Možná bych ho měla opustit a neříct vůbec. Bylo by to pro všechny lepší.

„Edwarde... tak jsi měl zavolat dříve.”

„Chtěl jsem, ale pak Alici naprosto zmizela tvoje budoucnost. A...-”

„Dobře... Příjdu, jak nejdříve to půjde. Potom si promluvíme.” Zaklapla jsem telefon.

Chtěla jsem vejít do domku, ale ve dveřích stál Sam.

„Zítra musíš přijít,” řekl vážným tónem. Přikývla jsem.

„Nashle!” zavolala jsem na všechny do domku a šla k náklaďáčku.

Když jsem přejela přeškrknutou ceduli La Push, zahlédla jsem stříbrné Volvo, jak čeká přesně u hranice.

Autor: Nikiii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekané - 3. kapitola: