Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nebe bez hvězd - 9. kapitola

18.04.2011 (07:45) • KristieNessie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1333×

 Nebe bez hvězd - 9. kapitola 

Už je to týden, co jsem byla propuštěna do domácího léčení. Hahaha. Jenom už můžu bydlet normálně u sebe a nepít tu odpornou krev. Ještě teď je mi z ní špatně. Mám nonstop hlídané myšlenky a nálady, ale je to zbytečný. Neříkám, že to byla chyba, protože to bylo moje rozhodnutí, ale už to neudělám. Všichni se, sice už poněkolikáté, zavázali, že mi budou pomáhat a já jim to věřím.

Věškerý svůj volný čas trávím úplně jednoduše. Když je hezky, jsem venku, většinou s dozorem. Když prší, válím se v posteli a sleduju seriály nebo si přečtu nějakou maminčinu knihu. Klavír jsem raději ještě nezkoušela, občas mě ty ruce ještě bolí, a nechci teď přidělávat další problémy. Táta řekl, že do školy chodit nemusím, že klidně můžu odložit studium, ale až se mi zahojí ruce a já si pořídím výbavičku návleků na ruce, abych zamaskovala případné jizvy, tak tam začnu chodit. Nebudu to už dál všelijak hrotit. Samozřejmě, že to nebudu lámat přes koleno, jestli to nepůjde, tak to prostě nepůjde. Na všechno by se teď vlastně dalo odpovědět jedním slovem – uvidím.

Možná se zdá, že je všechno jednoduché, ale není. Snažím se o tom tolik nepřemýšlet, a pokud mě něco trápí, ihned to někomu řeknu, svěřím se mu, aby se to ve mně nehromadilo. Carlisle byl touhle myšlenkou se svěřováním nadšený. Pořídil si další (asi sto padesátou šestou) knihu o psychologii a pilně ji studuje.

Sluníčko mi zasvítí do oken a je to, jako by mě chtělo nalákat, abych šla ven. Zaběhnu do šatny a popadnu mikinu. Seběhnu schody a oči celé rodiny se rozzáří, když vidí, že jsem taky jednou slezla ze svého hnízda bez toho, aby na mě zavolali.

„Je tam krásně, chtěla bych jít ven,“ řěknu netrpělivě. Podívám se na tátu a ten si mě prohlíží a bezpochyby mi laseruje každou mou myšlenku. Nakonec se ještě otočí na Jaspera a proběhne jejich soukromá komunikace. Alice se do ní nenápadně připojí, ale ona mě v budoucnosti prostě neuvidí, ať dělá, co dělá. Vlastně mě viděla jenom jednou a to když jsem si to udělala. Proto mě našla. Jinak bych tu teď nebyla. Esmé si myslí, že to byl osud, když mě viděla proto, aby mě zachránila.

„Chceš jít sama? Nebo ti má někdo dělat doprovod?“ zeptá se mě Carlisle a já na všech zpozoruji, že jsou schopni nechat rozdělané práce a jít se mnou, že stačí jenom říct jméno.

„Tak ráda bych šla sama, ale jestli nechcete, chápu to.“

„Jdi,“ řekne táta nakonec. „Prosím tě, dávej na sebe pozor, ano?“

„Jo, jasně. Nebojte se,“ usměju se a táta zakroutí hlavou a vzdychne. Je mi jasný, že chce říct, že bát se budou stejně.

„Tak ahoj,“ rozloučím se a vyběhnu ven. Vzduch už je docela studený, ale sluníčko to plně vynahrazuje. Přeskočím potok a utíkám dál a na jediné, na co si dávám pozor, je to, abych se nepřiblížila místům kolem hranice. Jednak jsou určitě hlídaná a já už nechci žádné, ale opravdu žádné problémy s vlky a jednak jsou ta místa ještě tolik nasátá vzpomínkami, že to nechci podceňovat. Nevím, zda bych na to byla připravena.

Asi po dvou hodinách se pomalu stáčí moje cesty zpátky domů. Nádherně jsem si tady odpočinula. Vracím se a slyším na příjezdové cestě, která je ode mě kousek, auto. Zvláštní – že by za sluníčka někdo někam jel? Je sice školní den – pátek, ale kvůli slunci dnes zůstala celá rodina doma. Zrychlím, protože tohle se mi moc nelíbí.

Doběhnu na louku k bílému domu a auto tam ještě není. Doběhnu domů a bez pozdravu kontroluji, zda jsou tu všichni.

„Kdo to je?“ znejistí táta, kterého vyděsil můj rychlý příchod domů a i mé myšlenky.

„Jak to mám vědět?“ zvednu obočí.

„To je Thomas Smith,“ začne Alice. „Neviděla jsem ho, protože jsem se soustředila na Renesmé,“ zatváří se nešťastně.

„Za to nemůžeš lásko, neobviňuj se,“ utěšuje ji Jasper a najednou mi teta Rose začne vázat šátek okolo krku.

„Co to děláš?“

„Ve škole si myslí, že máš zápal plic s horším průběhem,“ vysvětluje a Esmé mi přinese na nohy teplé bačkory. Tepláky už jsem měla předtím a potom, co mi trochu zacuchají vlasy, opravdu vypadám, jako bych byla ráda, že můžu ležet. Stáhnu si rukávy mikiny, aby Tommy neviděl obvazy, a zhluboka se nadechnu. Ten kluk je tak paličatej! Do háje!

„Fajn, zatáhnětě žaluzie! Blyštíte se na kilometry!“ zavrčím rozčilením a párkrát zamrkám, aby si oči přivykly náhlému přítmí.

„Už je tady,“ řekne Alice. „Chovejte se, jako bychom měli odjíždět. Všichni si myslí, že za sluníčka jezdíme kempovat.“

Zvonek zazvoní. Podívám se na ostatní v očekávání, kdo dojde otevřít. Potom mi dojde, že kvůlu sluníčku asi nikdo. Když jsem ale nemocná, jak to, že by mě nechali otevřít?

„Jdu tam,“ řekne najednou táta. „Tati, zadrž!“ ječím v duchu. „Sluníčko! Neposloucháš mě?“

„Sakra, nesoustředím se. Musíš jít ty,“ vzdychne a podívá se na mamku. Oba by byli nejraději, kdybych opravdu ležela na gauči a hrála dokonalou scénu zápalu plic. Nikdo z lidí, kteří by nebyli zasvěceni do našeho tajemství, tady nebyli. Proto ta nervozita. Sklepu to ze sebe a nasadím lehce ospalý výraz, prohrábnu si vlasy a stáhnu rukávy.

„Tommy? Co tady děláš?“ řeknu chraplavě a předstírám překvapení. Tommy vytřeští oči a já začnu přemýtat, jestli jsme to s tím maškarádováním nepřehnali. To vážně vypadám tak hrozně?

„Ahoj,“ zamumlá.

„Proč jsi tady?“

„Chtěl jsem tě vidět, nebyla jsi asi měsíc ve škole a předtím to taky stálo za houby. Jenom jsme si s Ally dělali starosti.“ Přejede mě pohledem a já mu naznačím, ať jde dál.

„Mamka ale ří... ka... la,“ zastavím se. Já jsem ale nána pitomá. Ještě se prořeknu. Sakra! „Maminka volala do školy každý týden a Bella říkala, že s tebou mluvila. A Alice taky.“ Uleví se mi, protože jsem to řekla dobře a Tommy ani nezpozoroval mou paniku. Čekám na jeho odpověď.

„Já vím,“ vzdychne a podívá se mi s lítostí do očí. Mezitím dojdeme do obýváku. Všechno vypadá, jako by se balili pryč. Esmé volá z kuchyně, ať si jdou sbalit jídlo, což je samozřejmě jenom atrapa, ale Emmett se tam společně s Jasperem nadčeně řítí. Carlisle předstírá, že studuje mapu, Alice a Rose stojí u schodů, sledují předpověď počasí a probírají, které oblečení si vezmou sebou. Jenom Bella a Edward sedí na pohovce jako by se jich tohle šílenství netýkalo.

„Nevěřil jsi nám?“ řekne pobaveně táta, který nepochybně studuje Tommyho myšlenky. Mamka se začne smát, aby to vypadalo věrohodně, ale když se naše pohledy na chvilku střetnou, vidím v nich paniku. Bojí se. Já taky nejsem moc v klidu, žmoulám oba dva maximálně shrnuté rukávy, aby nevykoukl ani kousek obvazu.

„A jak ti je?“ zeptá se mně.

„Už líp,“ pokusím se o úsměv.

„Takže už brzo půjdeš do školy?“

„No, je to složitější, uvidím, zkusím to, ale jestli mi to nepůjde, tak ukončím studium,“ sklopím zrak.

„Cože?“ vytřeští oči.

„To je jenom krizový plán,“ vysvětuju mu rychle, ale zasáhlo ho víc, než jsem myslela.

„Tommy, to je vážně jenom, kdybych nezvládala.“

„Ale ty bys to zvládala, Renesmé, kdybys chtěla. Nejsi hloupá! Jsi naopak moc chytrá!“ otočí se k odchodu.

„Ne, Tommy, počkej!“ natáhnu k němu ruku zrovna ve chvíli, kdy se otočí. Už je moc pozdě. Moje tajemství je odhaleno. Tommy opět vytřeští oči a otevře ústa jako náznak toho, že chce něco říct, ale dojdou mu slova. Přejíždí očima obvaz a podívá se na druhou ruku. Zavřu oči. Já jsem tak pitomá! Nikdy jsem nic nedokázala! Nedokážu ani hru na lidi, a to z půlky jedním jsem! To je fakt zoufalý!

„Pojď, jdeme ven,“ zakroutím nešťastně hlavou a v hlavě vymýšlím, co tomu zatracenýmu klukovi řeknu, aniž bych prozradila sebe a svou rodinu. Je mi jedno, že mám mít vlastně zápal plic. A s horším průběhem. Prostě mu to vysvětlím.

10. kapitola

Autor: KristieNessie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nebe bez hvězd - 9. kapitola: