Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nebe bez hvězd - 6. kapitola

12.04.2011 (07:45) • KristieNessie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1324×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nebe bez hvězd - 6. kapitola

„Renesmé! Renesmé, prober se!“ slyším. Hlas nemůžu rozeznat, ale poznávám v něm někoho známého. Hlavu mám jako střep. Necítím nohy. Snažím se otevřít oči.

„Nessie!“ zapiští vedle mě najednou teta Alice. Její hlas je prostě jedinečný. Zacloumá mnou.

„Au!“ řeknu potichu. Dál se snažím otevřít oči. Točí se mi hlava a je mi hrozně špatně.

„Odnesu tě domů!“ bere mě do náručí. Po cestě někomu volá.

„Honem domů, mám ji. Spadla ze stráně. Je celá potlučená!“

Konečně se mi podaří otevřít oči, ale když vidím místo stromů jenom rozmazané šmouhy, zase je rychle zavřu. Je mi neuvěřitelně špatně. Po nějaké době zastavíme.

„Nessie! Miláčku!“ slyším maminku. „Co se ti stalo?“ hladí mě po vlasech. Tolik se chci podívat do jejích zlatých očí a obejmout ji, ale raději nechám oči zavřené. Zvedá se mi žaludek.

„Honem, Alice, odnes ji nahoru,“ poznávám Carlislea.

„Co se ti stalo?“ Ptají se jeden přes druhého.

„Nevím, nepamatuju se. Zamotaly se mi nohy... padala jsem,“ řeknu jen. Moc dobře si to pamatuju. Byl tam Jacob. Nebo jen jeho iluze, to je jedno.

Moc jsem nevnímala, co se mnou následující minuty dělali. Šili mi ruku, čistili rány, ptali se na milion otázek, na které jsem stejně neodpovídala a udržovali mě při vědomí. Proč? Vždyť bezvědomí je tak krásné. Nebolí. Je to tak osvobozující. Měli mě nechat pod tou strání. Sakra! Proč mne jenom tolik milují? Svým chováním ubližuji i jim. Jsem sobec!

„Renesmé?“ slyším, jak se rozrazí dveře.

„Re -“ zadrhne se, „co... co je ti?“ rozpoznám paniku v hlase.

„Tati?“ otevřu oči. Divím se, že mu na mě potom všem ještě záleží.

„Holčičko!“ zdřejmě zareaguje na moje myšlenky a popadne mě do náručí. „Nemusíš chodit do školy, jestli tam nechceš. Nemusíš nic, co nebudeš chtít. Miluju tě!“ Rozpláču se. Tolik mi chyběla jeho náruč. Začnu vzlykat a táta mě odnáší do mého pokoje. Položí mě do postele a utře mi slzy.

„Co jsi to vyváděla?“ zeptá se mně. Nesnáším tu bolest v jeho hlase.

„Promiň,“ škytnu.

„Renesmé, nechápu, za co. Já... choval jsem se jako idiot, myslel jsem si, že ti to pomůže postavit se na nohy. Odpusť mi.“ Prohlédl si mě. „Co se ti stalo?“ zeptá se znovu.

„Zakopla jsem a padala z kopce. Přes balvany,“ řeknu provinile.

„Bolí tě to?“ zeptá se. O nic víc než to uvnitř, tati. V ten samý moment, co tohle pomyslím, už se zase kolíbám v jeho náručí.

„Nějak to vymyslíme. Všechno.“ Vzdychne a utře mi poslední slzy. Už nemám sílu dál plakat. Pomalu usínám v jeho náruči. Cítím jeho vůni. Miluju ji od chvíle, co jsem se narodila. Tiše mě kolíbá a uspává, jako bych byla pořád jenom maličká Renesmé. Je mi krásně. Tedy v rámci možností. V jeho náruči není takové teplo. V jeho náručí není ta láska, kterou postrádám. Jo, postrádám ho. I přesto, že jsem si řekla, že to bez něj dokážu. I přesto, že... A dost! Takový pitomý uvažování! Zamyslím se naposledy nad celou svojí situací a odplouvám do říše snů.

***

„Dobré ráno,“ usměje se táta uvelebený v křesle.

„Co? Tati? Ty jsi mě pozoroval! Přece jsem vám to zakázala!“ zamračím se, když mi dojde, co tady dělá.

„Když já se nedokázal odtrhnout. Tvou maminku jsem taky pozoroval ve spánku každou noc. Snad nikdy mě to neomrzí.“ Zavrčím.

„No, nechám tě. Oblékni se a přijď dolů, máme pro tebe překvapení,“ usměje se taťka a zmizí. Zakoulím očima a přemýtam, o co jim zase de. Nesnáším, když se na mě takhle domluví. Jako hurikán vlítnu do šatny a vyhrabu svoje oblíbený tepláčky, třičko a bačkory. Než vyběhnu z pokoje, čapnu na komodě čelenku do vlasů a na schodech vlasy zkrotím čelenkou.

„Hele, buď trochu opatrná. Jsi jako blesk. Nepotřebujeme, aby sis zlomila ještě nohu...“ začne se chechtat Emmett a zase si ze mě se strejdou Jasperem dělají srandu. Chtěla bych je vidět, jak by byli s lidskejma nohama spokojený, když musej stačit upíří rychlosti. Ale usměju se a vypláznu na svoje strýčky jazyk. Mám na jazyku, že nic zlomenýho nemám, ale nebudu si kazit den hned od rána. Jeden z mnoha málo, které si těď budu užívat. Neříkám, že mě to nestojí sílu držet se na nohou. Usmívat se. Neronit slzy. Nemyslet na to, co bylo a na to, co bude.

„Ren, co si dáš k snídani?“ přeruší záměrně mé myšlenky táta.

„To je jedno. Třeba cornflakes. Díky.“

„Renesmé, jak se cítíš?“ zeptá se Carlisle. Pohledy přítomných v místnosti se nenápadně stočí ke mně, očekávající zásadní odpověď. Fyzicky, či psychicky? Odfrknu si.

„Je mi fajn,“ usměju se a čekám, že mi teď někdo laskavě oznámí, co se mnou hodlají provádět. Ale nic. Každý se zase otočí a hledí si po svém. Cože? Hej! Já jsem tady! Táta v kuchyni vyprskne smíchy.

***

„Alice, děkuju za odpoledne. Myslíš, že bys mě mohla vysadit někde tady? Proběhnu se ještě lesem a potom půjdu domů,“ žadoním.

„Já nevím, doma mě zabijou,“ fňukne.

„Nic se mi nestane, vážně, a mám sebou telefon,“ zamrkám. „Prosím, prosím, smutně koukám.“

„No dobře, ale dávej na sebe pozor,“ zpomaluje své žluté porsche.

„Neboj,“ řeknu a už zavírám dveře auta. Dívám se, jak auto postupně mizí z dohledu. Dnešek se jim opravdu povedl. Hráli jsme s Rose a Emmettem šachy, mamka s Esmé tomu přihlížely a nestačily se divit. Porazila jsem Emmetta, který se soustředil jen na to, jak mě vytočit tak, abych vylítla z kůže. No, moc se mu to nepovedlo a já si tajně mnula ruce, když se vztekal, že prohrál. Po obědě mě Alice vytáhla na nákupy. To bylo úplné pohlazení na duši. Tak dlouho jsem nenakupovala!

Běžím téměř podél znovu obnovené hranice s Quilety a doběhnu k jezeru. Je tam z jedné strany menší útes a já zbožňuju sedět na jeho okraji. Opatrně přicupitám a posadím se tam. Nohy mi visí dolů a vítr mi čechrá vlasy. Cítím se zvláštně a nerozumím svým myšlenkám. Jsou moc rozházené. Dnešní den mi přišel tak snadný. Tak jednoduchý i bez něj. Myslela jsem si, že už to bez něj nezvládnu a popravdě, když jsem spadla z té proklaté stráně, na malou chvíli jsem si snad dokonce i přála, abych zemřela. Oni by to beze mne nějak dokázali. Rozhodně líp, než já bez Jaka. Ale dnešek mi dokázal, že by to mohlo vyjít. Pokud za mnou budou stát tak, jako dnes.

Za pár momentů zaslechnu kroky. Otočím se a tam kráčí táta.

„Ahoj,“ zamávám mu.

„Renesmé, ty vážně chceš upírovi přivodit infarkt?“ Zvednu obočí na důkaz toho, že moc nechápu o čem zrovna mluví.

„Málem jsem Alici rozcupoval, když jsem uviděl, že vedle ní nesedíš v porsche. V tom záchvatu zuřivosti mě ani nenapadlo přečíst si její myšlenky.“ Začal se smát.

„Chtěla jsem se jenom projít, pročistit si hlavu,“ vysvětluju.

„Já jenom, jestli jsi v pořádku. Chceš zůstat sama?“

„Ne, buď tu se mnou,“ usměju se a táta se posadí vedle mě.

„Krásné místo, že jo?“ podívám se na něj.

„Nádherné, akorát, možná... trochu nebezpečné.“

„Ale tati, i kdybych spadla, tak do vody,“ uklidňuju ho, ale asi mu to moc nepřidá. Zamračí se a já vyprsknu smíchy.

„Nemůžu uvěřit, jak ten čas letí,“ řekne po chvilce a já čekám na dodatek.

„Nedávno jsem si tě choval v růžových dupačkách a ukládal tě ke spánku do postýlky, která byla odolná vůči okousání, Ness,“ smutně se usměje.

„Pamatuješ, jak se tě Esmé poprvé zeptala, čím bys chtěla být?“ začne se smát.

„Jasně, že jo,“ přidám se.

Seděla jsem na gauči a četla si s Esmé pohádku. Po chvilce mě ale čtení přestalo bavit a tak jsem knihu odložila na stolek.

„Nessie, pamatuješ na tu pohádku o Honzovi, který chodil světem, aby přišel na to, čím chce být?“ mluvila ke mně tiše, ale zřetelně babička. Přikývla jsem.

„Už víš, čím by jsi se chtěla stát?“ Opět jsem přikývla.

„A copak to je?“ posadila se naproti nám tetička Rose.

„Neřeknu,“ zakuňkala jsem a Emm se dal do smíchu.

„Proč?“ zeptala se starostlivě Esmé.

„Protože...“ vymýšlela jsem důvod, „to musíte uhádnout!“ Všechny hlavy se automaticky otočily k tátovi. „Táta nehraje a nikomu to neřekne!“ varovala jsem je.

„Tak já se ptám první!“ Emmett skočil na gauč a přistál vedle Rosalie. „Je to něco s medvídkama?“

„Ne!“ plácla jsem se do čela. Ty jeho medvědi. Občas mi připadalo, že vedle něj jsem víc dospělá, než on. Táta se začal chechtat mým myšlenkám.

„Tak je to něco, čím bys mohla pomáhat lidem?“ zeptala se Esmé a ignorovala nafouknutého Emmetta. Ještě trochu a mohl by taky odletět.

„Vlastně jo,“ zamyslela jsem se.

„Doktorka?“ hádala Rose. Zakroutila jsem hlavou.

„Učitelka?“ zkusila to mamka, která právě scházela schody.

„Zase ne,“ zasmála jsem se. Táta se na mě zadíval a bylo na něm vidět, že už to ví, co se mi honí hlavou.

„Založíš dobročinou organizaci?“ zkoušel to Jazz. Opět jsem zakroutila hlavou.

„Měla by jsi hodně oblečení?“ vypískla Alice najednou.

„Jo!“ zaradovala jsem se. Konečně!

„Já to vím!“ dmula se Alice. „Modelka! Budeš mít hodně oblečení a potom budeš dávat peníze na charitu!“

„Ne,“ zklesla jsem. Táta se mohl smíchy zbláznit.

„Nessie, tak nám to pověž!“ žadonila Rose.

„Čímpak by jsi chtěla být, Nessinko?“ zeptala se maminka.

Zhluboka jsem se tedy nadechla, byla jsem pyšná, že na to nikdo nepřišel.

„Kdo má hodně krásných šatů a měl by pomáhat lidem?“ dala jsem jim poslední šanci. Nic.

„Princezna!“

7. kapitola

Autor: KristieNessie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nebe bez hvězd - 6. kapitola: