Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nebe bez hvězd - 5. kapitola

06.04.2011 (10:00) • KristieNessie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1460×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nebe bez hvězd - 5. kapitola

Další den ve škole byl to samé. Snad i horší. Zuby nehty jsem se držela kvůli Alyson a Thomasovi. Nevím to jistě, ale možná jsem Jaka i slyšela. Tohle nebyl dobrý nápad posílat mě do školy proti mé vůli. Ale mlčela jsem. Každý den jsem alespoň dvě hodiny po škole trávila sama v lese.

Dnešek, třetí den, je přímo peklo na zemi. Píšeme písemku. Učila jsem se to, ale najednou okno. Netuším vůbec nic. Matematika – můj oblíbený předmět, se rázem stala noční můrou. Vím, že mě táta zabije, jestli donesu kouli a tak usilovně přemýšlím, co s neznámými ve zlomcích, které jsou umocněné. Já jsem ty pravidla mocnin i odmocnin uměla!

Zoufale už po čtvrté škrtám ten nejlehčí příklad a propadám panice. Co teď?

„Klid, Ness,“ ucítím ve vlasech horkou ruku. No to tu chybělo.

„Jaku?“ pomyslím. Jestli budeme komunikovat, nemůžu ve třídě, kde se píše písemka, žačít mluvit. A ještě k nikomu, když oslovuji svého přítele. Bývalého. Teda asi bývalého. No vždyť je to jedno.

„Slyšíš mě?“ opět jenom pomyslím a pootočím hlavu.

„Jasně že jo. Tak, dělej, budu ti radit,“ řekne.

„Ty?“ zeptám se a uchechtnu se. Jake a matika? Zvláštní kombinace.

„Dělej,“ řekne a slyším, jak za mnou listuje učebnicí. „Tuhle závorku udělej podle vzorce a potom přehoď znamínka u toho druhýho,“ čeká, než to dopočítám.

„Tak a teď klasicky, převeď všechny odmocniny na stejnou jednu odmocninu, víš, jak se to dělá?“ radí rychle dál.

„Jo. Díky.“

„Tak další,“ začne, když dopíši první příklad. Takle to pokračuje až k tomu poslednímu. S výdechem cvaknu propiskou, zazvoní a učitel oznámí konec limitu v jeden moment.

„Dobrá práce,“ řekne a usměje se na mě.

„Co?“ řeknu. Pozdě si uvědomím, že to bylo nahlas.

„Celé jsi mi to poradil,“ pomyslím.

„No, ale jsi skvělá,“ argumentuje.

„Tak co? Povedlo se ti to?“ přiskočí ke mně Ally.

„Co? No... uvidíme,“ vytrhne mě z „hovoru“ s Jakem. Vidím, jak má iluze kráčí pryč ze třídy. Ne! Teď musím zjistit, co se to se mnou děje!

„Al, musím si něco zařídit. Promiň, ahoj.“ Vyběhnu ze třídy a hledám ho. Neúspěšně.

Běžím domů a nevím, co mám dělat. Stojím před otázkou, jestli iluze chci, či nikoli. Asi spíš ne. Chci dál normálně žít a nehádat se s nikým z rodiny. Leží mi to však v žaludku dlouho a přemýtám, jestli to mám někomu říct, že se mi Jake zjevil o matematice. Rozhodnu se opět pro ne. Rodina se začne sjíždět a já se, jako vždy, zavřu ve svém pokoji. Udělám si úkoly, dokonce i ty, které máme až na přístí týden a lehnu si na postel. Od jeho odchodu se to tady nezměnilo. Nic. Možná bych ten nábytek mohla přestěhovat. Taky bych mohla vybrat nějaký obraz. Ale chce to výraznější změnu. Mám to! Sbíhám dolů ze schodů.

„Brzdi! Hoří snad?“ zeptá se mě mamka.

„Mám takovej nápad,“ řeknu nadčeně. Táta se na mě otočí a zvedle oči.

„Renesmé, to je blbost, nevejde se to tam,“ začne.

„Chtěla bych si do pokoje pořídit klavír,“ ignoruju ho. „Bílý. Stůl by se posunul a postel by se na jedné straně víc přendala ke stěně.“

„Nemuselo by to vypadat špatně,“ usměje se Esmé. „Popravdě, tohle by mě asi nenapadlo.“

„Renesmé, prosím tě, proč chceš piáno? Nestačí, že máme jedno tady a jedno v druhém obýváku nahoře?“ začne táta.

„Edwarde, proč by nemohla mít piáno? Jestli ho chce, tak jí v tom přeci nebudeme bránit, ne?“ obhajuje mě Rose.

„Mě je to jedno,“ zvedne ruce, jako gesto toho, že se nechce hádat.

„Dojedu se ti podívat zítra do města, miláčku,“ usmívá se babička. Celá září mým nadčením.

„Děkuju,“ skočím jí okolo krku.

***

Následující dny plynulou jako voda a všechny jsou stejné, stereotypní. Škola – učení – les – hra na můj nový překrásný klavír – spaní. Mezi to se někam vtěsná hygiena a jídlo. Jinak pořád to samé. Jake se mi už dlouho nezjevil.

Usednu ke klavíru a vytáhnu svoje noty. Miluju hru na klavír. Uklidňuje mě to. Čmárám na papír noty, zkouším melodie. Někdy si mě přijde poslechnout babička, jindy děda, někdy některá teta nebo strejda. Jediný, kdo za mnou ale nechodí, je můj učitel. Táta. Pořád mě jenom hlídá, napomíná a všechno, co řeknu je špatně. Už se kvůli tomu nejednou chytl s Rose nebo mámou když mě bránily. Trápí mě to, protože nechci, aby se kvůli mně hádali. Občas, když tu tak sedím, dovolím si krátkou vzpomínku.

„Nessie, neboj, to se naučíš,“ hladil mě táta ve vlasech. Byly mi asi čtyři roky, ale vypadala jsem tak na třináct. Uklidňoval mě, protože jsem nedokázala zahrát i ty nejjednodušší akordy a melodii současně. Mrzelo mě to.

„Nenaučím, jsem nešika,“ trucovala jsem. „Chtěla bych umět hrát jako ty.“

„Ale notak, srdíčko, nemrač se. Mám sto let tréninku náskok. Jednou ti to půjde stejně jako mě,“ utěšoval mě. Zkoušela jsem to pořád. Snad pokaždé, když jsem okolo toho klavíru jenom prošla, zkusila jsem to.

Pamatuji si i ten moment, co se mi to povedlo poprvé.

Usedla jsem nešťastně za klavír, nadechla se a vydechla. Položila jsem opatně prsty na klávesy a kontrolovala jejich pozici. V hlavě jsem si přehrála melodii, kterou jsem trénovala. Moje prsty začaly najednou hrát samy. Bylo to tak automatické, tak přirozené. Samožřejmě, že se do pokoje sletěla celá rodina, když slyšela, že píseň kterou nacvičuju už asi měsíc, konečně plynule vychází z klavíru. Byla jsem tak šťastná. Když jsem dohrála, táta mě objal a zatočil se mnou ve vzduchu. Každý se radoval se mnou.

Nechám hraní a otevřu okno. Musím na vzduch. Skočím a utíkám pryč. Daleko od domu. Všichni už si zvykli, že když jdu do lesa, nemají mě hledat. Vědí, že to nemá cenu.

V očích mě pálí slzy. Tolik mi chybí časy, kdy jsem byla malá holka a táta mě měl rád. Nechápu, co se stalo. Co se změnilo? Proč mě začal nenávidět? Podlomí se mi kolena a spadnu do trávy. K mému neštěstí si nohama lehnu do bláta. Slzy mi začnou téct po tvářích a moje tělo ovládají vzlyky. Celá se chvěju. Po chvíli uslyším tiché kroky. Řekla bych, že jsou docela vzdálené a taky lehké, jako by šlo o upíra. Rozhlédnu se. Nikde nikdo. Nasaju vzduch a pátrám po něčím pachu. Naneštěstí, mě jako poloupírovi to moc nejde.

„Nessie, jdi domů!“ ozve se za mnou.

„Jaku?“ párkrát zamrkám.

„Rychle, utíkej!“ nabádá mě.

„Ne, nikam nejdu. Nevrátím se domů. Nikdy. Bez tebe nechci, Jaku. Nemá to smysl. Zkoušela jsem to bez tebe, ale je to zbytečný. Nejde to.“ Po tvářích se mi začnou kutálet další slzy.

„Les není moc bezpečný, prosím, udělej, co ti říkám!“

„Proč?“ vzlykám. Iluze se vytratí. Rozeběhnu se jako šílená a hledám ho. Všude. Vím, že je to k ničemu, ale prostě se neovládám. Jsem plná vzteku, beznaděje a opět se ve mně otevřela ta stará rána. Bolí to. Bolí to tak moc, že bych si nejraději vyrvala srdce z těla. Třeba by to pomohlo.

Mám tak zmáčený obličej slzami, že nevidím ani na cestu. Nohy se mi zamotají do kořenů a upadnu na zem. Začnu se kutálet dolů z kopce. Kameny mě mučí, jako bych byla boxovací pytel. Cítím, že mám rozřízlou ruku a v tom mě něco silně udeří do hlavy. Ztratím vědomí.

6. kapitola

Měla bych jedno malé upozornění. Nepište mi prosím, že se Bella a Edward chovají k Ness špatně a že takoví nejsou. Ano, máte pravdu, normálně takoví nejsou. Nechtěla jsem nic prozrazovat dopředu, ale jejich chování je ovlivňováno darem. Všechno se dozvíte. ;))

Autor: KristieNessie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nebe bez hvězd - 5. kapitola: