Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nebe bez hvězd - 4. kapitola

29.03.2011 (22:00) • KristieNessie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1462×

Nebe bez hvězd - 4. kapitola

Dnes je čtrnáctý den bez mé iluze. Nevím, jestli je to dobře či špatně, protože když se nad tím zamyslím, má to své pro, ale i proti. Pro je to, že se od té doby nehádám s rodinou. Hlavně s tátou, který i přesto, že umí číst myšlenky, nedbá na to, co říká, a na to, jak mě tím zraňuje. Dál to že jsem možná navenek ve větší pohodě. Proti? Bojím se, že zapomenu. Nemám paměť jako upíři a bojím se, že zapomenu, jak jsem byla šťastná, a zapomenu na to nejlepší období svého života. A to nechci. Ať mi Jake ublížil nebo neublížil, ať vědomě, či nevědomě, zapomenout nechci.

V tom se mi v hlavě zrodí nápad jak naplit své prázdné dny nějakou aktivitou. Přestavím svoji ložnici. Vytřídím hromady krabic s věcmi, které se skrývají v šatně. Zavzpomínám u toho, a pokud se znovu neobjeví iluze, je to důkaz, že jsem v pořádku.

Vběhnu tedy do své šatny a vdechnu už jenom tu nepatrnou vůni lesa. Vůni dřeva a vanilky. Vůně tak jemné jako vánek, ale přesto silné, jako když vás do nosu uhodí pach čerstvě posečené trávy. Opatrně popojdu do části šatny patřící jemu. Zaplesám, když uvidím šedou mikinu, kterou mi dal na sebe ten den, co jsme se poprvé políbili. Ten den, co mi vyprávěl o otisku.

„Jo!“ zakřením se a oklepu se zimou. Slunce už dávno zapadlo a začala mi být zima.

„Zima? Proč něco neřekneš?“ zeptal se. Proč asi. Jake si začal sundávat mikinu, pod kterou nic neměl, a já se ho snažila zastavit. Nakonec mi ji stejně oblékl a položil mě na jeho horkou hruď. Bylo mi nádherně. Po chvilce mě položil do písku a lehl si opatrně nade mne...

Vrhnu se na mikinu jako smyslů zbavená a vdechnu jeho vůni. I když mu Alice obstarala nový šatník, tohle jsem zachránila těsně před tím, než ji Alice stačila spálit. Byla jsem rozzuřená jako medvěd, když jsem ji uviděla. Vyrvala jsem jí tuhle mikinu z rukou s takovou zuřivostí, že se ani nehádala, a ani nechtěla vědět, proč ji nemůže spálit. To věděl jenom Jake, který se smál, až se za břicho popadal u stěny domu. Jo, a táta to věděl. Ale jenom proto, že čte myšlenky.

Obléknu si svůj úlovek, protože jsem jenom v pyžamu, a vrhnu se na první krabici s věcmi. Narazím na samé nedůležité a nepotřebné věci. Omrzí mě to, vrátím krabici na původní místo a svalím se na křesílko, které jsem si do šatny nechala pořídit. Po chvíli mě ale vyruší tátův hlas.

„Ness? Pojď dolů, prosím!“ Zvednu se z křesla a pomalu jdu dolů. Scházím po schodech a v tom se na mě táta otočí a ztuhne. V mysli se zarazím, co se děje, ale scházím dál jakoby nic.

„Co to máš na sobě?“ začichá Rose. Do háje! Já jsem pitomá! Proč jsem si tu mikinu jenom nesundala?

„Ness, myslel jsem si, že už se to lepší,“ řekne zklamaně táta tónem, jakým přesvědčují otcové své syny v pubertě, aby nepřestávali hrát fotbal. Tón zklamání, který na nás děti nasazují, aby v nás vyvolali pocit viny, protože v tom hlase my, děti, poznáváme také autoritu a bojíme se, že pokud své rodiče zklameme, přestanou nás milovat.

„Eh... jo, jenom jsem ji našla v šatně a nechala se unést. Promiň, už se to nestane.“ Sklopím zrak a připadám si jako štěně, které vyhrabalo hlínu z květináčů a následně zničilo nový koberec.

„To doufám,“ řekne. „Poslyš, jak dlouho se chceš schovávat před světem doma?“ Nerozumím jeho otázce. „Kdy konečně půjdeš do školy? Víš, kolik už jsi zameškala?“ Zvedne obočí.

„Tati, já nevím, jestli je to dobrý nápad. Přeci jenom to není zas tak dlouho, co...“ odmlčím se. Nechápu, co s mým otcem děje. Nikdy se ke mně takhle nechoval. Nikdy mě do ničeho nenutil.

„Postav se k tomu čelem, Renesmé,“ radí mi. Alice a Rose si vymění pohled a je na nich vidět, že by rády něco řekly, ale mlčí. S tátou tohle totiž nemá cenu.

„Tati, raději bych ještě zůstala pár dní doma,“ snažím se ho přesvědčit. On už je zdá se rozhodnutý.

„Dost! V pondělí půjdeš normálně do školy! Zvládneš to, uvidíš,“ řekne a mně je jasné, že je to jeho poslední slovo. Přesto to zkusím.

„Prosím.“ Cítím, jak se mi do očí hrnou slzy.

„Pláč už na mě neplatí, Renesmé.“ Tak chladného ho neznám. Co se to jenom děje? „V pondělí,“ řekne a slzy přetečou přes okraj. Otočím se, vyběhnu schody. Tohle má bejt jako noční můra nebo co?

***

No, a jak řekl, udělal. V pondělí ráno mě, nehledě mého usedavého pláče, vytáhl z postele. Připadal mi smyslů zbavený podobně jako já, když jsem uviděla Jacobovu mikinu.

Teď sedím v autě, které každou chvíli odbočí ke škole. Cítím, že to nezvládnu. Nemám šanci. Je mi zle, špatně se mi tu dýchá, a to přiznávám, že to rozhodně není vzduchem v autě.

Skoro ještě za jízdy otvírám dveře auta. Přehodím si batoh přes záda a rychle mířím ke škole. Není to tím, že bych se těšila, ale už s nimi v tom těsném prostoru nevydržím. Nemůžu. Párkrát rychle zamrkám, aby se vlhkost mých očí dala do normálu, a vstupuji hlavním vchodem do budovy školy. Všichni se na mě otočí. Nenápadně se zkontroluju. Bundu i kalhoty mám správně, vlasy mám jako obvykle, tak proč tak zírají? Mířím rychle pryč z tohoto davu a najednou se přede mnou objeví Ally.

„Renesmé!“ zavískne. „Kde máš sourozence?“ udiví se a mně to docvakne. Snad nikdy Cullenovi nepřišli jeden po druhém. Vždycky pospolu.

„No...“ vymýšlím výmluvu. „Jdou hned za mnou,“ plácám kraviny. Vím, že nejdou, protože táta s mamkou mají hodinu někde jinde a ostatní jeli Emmettovým jeepem.

„Vážně?“ Ally se tváří přesně tak, jak se tváří vždycky, když mi nevěří. Zvedne obočí a pootočí hlavu na stranu.

„Víš, vlastně jsme se pohádali,“ přiznávám, ale nejraději bych si na místě nafackovala. Co to tu vyvádím? Ještě plácnu něco, co nemá nikdo vědět.

„Opravdu?“ Vytřeští oči. Normálně bych se mohla zeptat táty, co se jí asi honí hlavou, ale teď asi ne, když mě začal nenávidět. Možná nenávidí můj stesk po Jakeovi, a jelikož jsem toho plná, vyplývá z toho výsledek. Nenávidí mě. Takže si to teď můžu jenom domyslet. Možná se diví, jak to... Vždyť Cullenovi drží vždycky pospolu.

„Nechci se o tom bavit, promiň, All.“ Sklopím zrak a bojím se toho, co přijde. Bude to ze mě tahat? Vyzvídat? Nechá to být?

„No né, Ness!“ slyším z dálky. Chvilku se bojím zvednout hlavu v očekávání mého psychického kolapsu, ale nakonec se odhodlám. Jestli se zhroutím, možná táta aspoň uvidí, jak jsem na tom uvnitř. Špatně. Třeba se taky nikdy neproberu. Vzhlédnu a v duchu si oddychnu. Spatřím Tommyho, jak se k nám řítí a vyhýbá se davům lidí, které proudí proti němu na první hodinu. Přiběhne ke mně a obejme mě.

„To je dost, že ses tu ukázala, Nessie.“ Nepouští mě ze svého objetí. Ani ho neopravím za to oslovení.

První a druhou hodinu máme angličtinu, a i přesto, že se ve škole necítím dobře a pár týdnů jsem zameškala, učiva mi moc neuniklo. Něco z toho jsem už měla v učebním plánu, když mě učil táta a dědeček doma. Třetí hodinu máme matematiku. Tam mi toho asi uniklo víc, než bych chtěla, ale nijak mě to nevykolejí. Čtvrtou a pátou hodinu španělštinu, kterou už výborně ovládám několik let, a šesté hodiny se obávám nejvíc. Ta proklatá biologie.

Sednu si na své místo a na volnou židli vedle sebe si položím batoh. Celou hodinu se to prázdné místo vedle mě snažím ignorovat, ale moc mi to nejde. Vůbec nedávám pozor, ale profesorovi to nijak zvlášť nevadí. Tolik mě to opět zasáhne. Ta už téměř zacelená díra v mém hrudníku zase začne krvácet. Jestli chtěl táta dokázat tohle, povedlo se mu to. A na jedničku s hvězdičkou.

„Nessie, půjdeš na oběd, nebo tady zůstaneš do zítřka?“ Mává mi Tommy rukou před obličejem. Zasténám.

„Neříkej mi tak. Jmenuju se Renesmé!“ zašeptám.

„Jo, jo. Tak jdeš už? Mám hroznej hlad.“

„Ne, jděte beze mě. Nemám hlad, půjdu domů. Vyzvedává mě Carlisle.“ Využiju toho, že si uklízím učebnice a sklopím hlavu a nechám vlasy, aby mi spadly do obličeje.

„Nechceš doprovodit alespoň ke skříňce?“ Položí mi Ally ruku na rameno.

„Ne, jděte.“ Předstírám usměv a přeju si, aby to nevypadalo jako úšklebek.

„Dobře, a Renesmé, přijdeš zítra?“ zeptá se Ally smutně.

„Jo, neboj, už jsem toho zmeškala dost.“

Hodím si batoh na záda a vydávám se ze třídy opačným směrem než většina studentů. Ze skříňky si vezmu bundu a vyjdu ven. S tím Carlislem jsem kecala a čekat na mámu a tátu se mi doopravdy nechce. Jdu pomalým lidským krokem do lesa, a tam se rozeběhnu poloupíří rychlostí. Vítr mi čechrá vlasy a bičuje mě do tváří. Asi za dvacet minut vyběhnu na paloučku před naším domem. Zhluboka se nadechnu a otevřu hlavní vchod. Doma by měla být Esmé a možná Carlisle. Vejdu do obýváku a zjistím, že jsou tu oba.

„Neslyšela jsem auto,“ zasměje se Esmé. „Jaký jsi měla den?“

„Přiběhla jsem. Docela to šlo.“ Otočím se a mířím ke schodům. „Jo, a půjdu se vyvětrat, řekni to rodičům." Na zádech mě pálí její soucitný pohled. Její i Carlisleův. Vědí moc dobře, že táta se nerozhodl správně, a že tímhle mi jenom přitíží.

Doběhnu do svého pokoje, hodím batoh na zem a jdu do koupelny. Opláchnu si obličej a otevřu okno. Nebudu se zdržovat s tím, abych chodila dveřmi. Skočím dolů a běžím do lesa. Nechám se unášet pouze svými smysly a tou novou bolestí, která se dnes objevila.

5. kapitola

Autor: KristieNessie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nebe bez hvězd - 4. kapitola: