Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nebe bez hvězd - 2. kapitola

17.03.2011 (19:15) • KristieNessie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1713×

Nebe bez hvězd - 2. kapitola

Celou tu dobu, co jedeme domů, mi v hlavě hraje jen: „Je to jenom výplod tvé fantazie!“ Celou cestu potichounku vzlykám a přemýšlím nad dalším významem jeho slov.

Konečně zastavíme před domem.

„Pojď, pomůžu ti,“ chce mě Emmett chytit za paži, ale já se uhnu.

„Nestojím o tvou pomoc,“ dostanu ze sebe a přehodím si batoh přes rameno. Emmette, prosím, řekni mi, že všechno co jsi řekl, není pravda a pojď se mnou dovádět jako dřív. Z očí se mi koulejí slzy. Otočím se a bežím domů, rovnou do svého pokoje. Děkuju, že mi slouží nohy. V obýváku přehlédnu Esmé, která se na mě chápavě podívá. Nemám náladu na ničí soucit.

V naší bývalé ložnici, v mém momentálním pokoji se oblečená svalím na postel a pláču a pláču. Místo toho, abych objímala některého člena své rodiny, objímám svoje peřiny a dusím vzlyky, aby je ti bezchybně slyšící nepostřehli.

Nevím, jak dlouho už takle ležím, ale jediná změna, která nastala, je ta, že už nepláču. Prostě to nejde. Jsem z toho tak unavená. Uslyším auta na příjezdové cestě. Super, rodinka bude kompletní. Mojí mysl ovládne vzpomínka.

„Nessie? Nechtěla bys přijet? Mohli bychom se projít po pláži, a tak...“ ozvalo se z telefonu.

„Jasně, Jaku,“ zaradovala jsem se. „Dej mi půl hodinky.“

Položila jsem sluchátko a moje srdíčko poskočilo. Dlouho už jsem byla do Jaka zamilovaná, ale nikdy jsem se neměla k tomu, abych mu to řekla. Příliš jsem se obávala o naše přátelství.

Po dvaceti minutách už jsem bouchla dveřmi u svého auta, zaparkovaného před Jakovým domem.

„Ahoj, Nessie!“ zavýskl, chytl mě do náručí a zatočil se mnou.

„Ahoj, vlku!“ usmála jsem se a když mě postavil na zem, rozběhla jsem se do lesa. „Chyť mě!“ Utíkala jsem jak nejrychleji to šlo. Doběhla jsem na pláž a zjistila, že pár set metrů zaostává, protože se neproměnil. Vyskočila jsem do koruny stromu a číhala.

„Ness?“ ozvalo se za chvilku. „Kdepak jsi?“ Chvilku jsem počkala, až popojde do správné pozice a pustila se větve, které jsem se držela. Přistála jsem Jakovi na zádech, rukama jsem mu skryla výhled.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se.

„Nevím!“ zahulákal a strhl si mě ze zad a začal lechtat. Smála jsem se na celé kolo. Jake mě povalil do písku, ale nepřestával. Bránit se nešlo. Svíjela jsem se smíchy. Nakonec toho přece jenom nechal a lehl si vedle mě. Už jsem měla připravenou taktiku, co mu za to provedu já, ale nakonec jsem ji hodila za hlavu a roztávala jsem se v jeho čokoládových očích.

Najednou se malinko přiblížil a já využila situace. No co, buď mě odhodí nebo...

Neodhodil, právě naopak. Přitáhl si mě k sobě blíž a já cítila teplo z jeho dokonalého těla. Bylo to tak krásné, nádherné... ten pocit je nepopsatelný. Po dlouhé době se odtáhl tázavě se mi podíval do očí. Malinko jsem se začervenala a sklopila oči. Zasmál se a pohladil po tváři tak, aby mě přinutil se na něj zase podívat.

„Za co se stydíš?“ povytáhl obočí a zasmál se.

„Za nic,“ zamrkala jsem.

„Možná bys měla,“ zasmál se a já nevěděla, jak jeho slova chápat. „To ti ještě nikdo neřekl, že svádět vlkodlaky je nezákonný?“ řekl po chvilce. Začala jsem se smát. „Ne, neřekl. Tobě taky nikdo neřekl, že je nezákonný nechat poloupírky dlouho čekat?“

„Když já čekal, až bude tak krásnej západ slunce, jako dneska,“ usmál se provinile. A opravdu. Nebe bylo téměř bez mraků a bylo vybarvené do červené, růžové a oranžové. Slunce házelo na vodní hladinu třpytivé odlesky.

„Páni, nezapomenutelné,“ řekla jsem unešeně a netýkalo se to jenom toho krásného západu slunce.

„Miluju tě,“ pronesl najednou ty nejkrásnější slova, jaká mohl říct.

„Já tebe. Ani nevíš, jak dlouho.“ Zase jsem se začervenala.

„A ty zase nevíš, jak moc,“ řekl.

„Jako já tebe?“ zakoulela jsem očima a lehla si zpátky do písku.

„Mnohem víc,“ zakroutil hlavou a začal mi vyprávět o otisku...

 Jak by mě tu dokázal nechat, když tvrdil, že je do mě otisknutý? Táta by ho zabil, kdyby mi lhal takže, tohle musí být pravda.

Je to tak těžké, myslet na něj. Mám pocit, že mi srdce vynechává údery, protože není nikdo, kdo by mi každý úder počítal a strachoval se o mě.

Zvednu hlavu a zase ho uvidím. Stojí v nohou mé postele a dívá se na mě.

„Co chceš, Jaku?“ řeknu nahlas. Stejně už mě mají za blázna, tak je to jedno.

„Co bych měl chtít?“ zvedne obočí. Zavřu oči. Tuhle grimasu přesně dělal Jake. Můj pravý Jake.

„Co sakra chceš!?“ zamračím se a z očí mi začnou téct slzy. „Nech už mě být!“

„Nessie, já tě přece miluju!“ nechápe mě.

„Kdyby ano, neodešel bys! Podívej na mě, co jsi mi způsobil! Nech mě na pokoji! Nechci tě vidět!“ mrsknu po iluzi polštář a zabořím plačící obličej do peřin. Není pravda to, co říkám. Nestojím jenom o pitomou iluzi, ale o svého pravého Jacoba.

„Renesmé, můžu?“ klepe na dveře máma. Zvednu hlavu a rychle si otřu oči. Jake už tu není.

„Hm,“ sednu si.

„Přinesla jsem ti večeři,“ řekne, ale mně je jasné, že tu není kvůli mému pravidelnému stravování.

„Dík, ale nemusela jsi to vařit. Nechci jíst,“ vzdychnu.

„Ale já chci, aby mi z tebe něco zbylo. Nechci mít místo dcery kostru.“

„Já nechci mít místo srdce černou díru, mami,“ zamumlám a nechám, aby mi vlasy spadly do obličeje.

„Ness,“ vzdychne a pohladí mě po ruce.

„Renesmé,“ zavrčím, abych ji opravila.

„Renesmé,“ řekne na druhý pokus. „Ode mě taky tatínek odešel,“ vzdychne.

„Mami, vždyť to bylo něco úplně jiného! Řekl ti, že odchází! Věděla jsi aspoň, že je naživu! Mami, jak to můžeš srovnávat, sakra!?“

„Renesmé, to už trochu přeháníš ne? Mamka přeci nemůže za to, že ten tvůj Jacob odešel!“ stojí u postele táta a křičí na mě.

„Ten tvůj Jacob,“ hraje mi v hlavě. Začne se mi špatně dýchat.

„Promiň,“ pohladí mě po vlasech. „Víš, vezmi si to, že tvoje maminka zase neměla kolem sebe tak početnou rodinu, která by jí byla ochotna pomoci.“

„Pomoc? Kdo mi tu pomáhá? Všichni na mě akorát křičíte!“ Vybaví se mi scéna, jak jsme s Emmem jeli domů. „Co bych dala chvíli za to, abych byla sama! Aspoň na chvilku!“

„Tím, že se budeš litovat, si nepomůžeš!“ zvedne mě táta z postele, aby mě objal, odstrčím ho.

„Vy jí zase nepomůžete tím, že tu na ní budete křičet a radit jí!“ objeví se ve dveřích teta Rose. Táta na ni zavrčí.

„Já se nelituju, tati! Sakra, jak to vůbec můžeš říct, když mi vidíš do hlavy? Vážně nevím, proč ho pořád vidím! Já to už ani nechci, vidět ho! Ale je tu, to nemůžeš pochopit ani ty, i kdybys nonstop sledoval moje myšlenkový pochody!“ vzlykám. „Nikdo nemůžete!“

„Jenom já?“ ozve se Jakův hlas za mnou. Pozoruju ostatní a ti jakoby ho neslyšeli. Otočím se a Jake sedí na posteli. Ostatní mě pozorují. Spustí se mi další proud slz a zakryju si dlaněmi obličej.

„Co je?“ zatřese se mnou Rosalie.

„Nic!“

„Renesmé, co je, do háje!?“

„Sedí přímo přede mnou! Na posteli! A mluví na mě!“

„Edwarde?“ osloví tátu teta.

„Nic,“ vzdychne. Zakroutím hlavou a odkryju si obličej. Jake ještě párkrát zamrká a pak se rozplyne.

„Ne!“ Zavřu oči a podlomí se mi kolena, jenže mě někdo stihne chytit. Co se se mnou děje? Cítím, jak mě ukládají do postele a odcházejí. Když konečně otevřu oči, tak je v mém pokoji šero a vidím, jak v druhé polovině leží Jake – moje iluze.

„Někdo tě přeci musí hlídat,“ zašeptá a já zavřu oči a usnu.

Když jsem se probrala, slunce venku už bylo vysoko na obloze. Možná jsem zaspala školu, možná týden, měsíc... Škoda, že nemůžu zaspat zbytek svého prázdného života.

Chvilku se válím v posteli a chci zase usnout. Spánek je bezbolestný, a když se mi povede i beze snů, je to ráj.

„Ahoj,“ vletí do pokoje Alice se snídaní a já se vzdám šance, že ještě usnu.

„Ahoj,“ zamumlám.

„Tady máš toasty, udělej mi radost, prosím. Neříkej, že nemáš hlad.“

„Dobře,“ sáhnu zmučeně po jednom toustu. „Jak dlouho jsem spala?“ zeptám se.

„Noc – den – noc,“ řekne a já čekám, jestli bude pokračovat.

„Jenom?“ divím se, když nepřidává. „Cítím se jako bych spala tak měsíc, ale hlava mě bolí, jako po párty,“ padnu zpátky do postele a uždibuju toust.

„Jak jenom?“ zakoulí Alice hlavou. „Normální lidé spí tak půlku noci.“

„Normální lidé,“ pousměju se nad metaforou i když je mi spíš do pláče.

Pomalu dojídám snídani a Alice už se zvedá, že odnese prázdný talíř, ale mně se zvedne žaludek a utíkám do koupelny. Nakloním se nad záchodovou mísu a celou snídaní vyzvracím. Ve vlasech cítím dva doteky. Studený - Alice a horký – Jacob.

3. kapitola

Doufám, že se vám líbilo i pokračování. Psaní je občas dost náročné, ale vidět, že se to někomu líbí a vidět, že to někdo ocení? To za to stojí. ;) Patří vám velký dík za všechny komentáře u první kapitoly a dopředu děkuju za ty u druhé kapitolky.

Autor: KristieNessie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nebe bez hvězd - 2. kapitola: