Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nebe bez hvězd - 12. kapitola

24.04.2011 (08:00) • KristieNessie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1460×

Nebe bez hvězd - 12. kapitola

„Tak co, jak se cítíš?“ začne se Jane chechtat a já se mělce nadechnu, snažíc se popadnout dech. Ležím na zemi, jsem dost potlučená a hlavně vnitřně zničená. Právě na chvilku přestala využívat svůj mučící dar.

„Jane! Nech ji už na pokoji, slyšíš?“ lomcuje zoufalý Jake s mříží. Marná snaha, nemá tolik sil, a kdyby ta mříž šla zničit, už by tu nebyla potom, co jsem na ní několikrát tvrdě přistála.

„Ale no tak, to je jenom na rozehřátí,“ podívá se na něj nevinným pohledem a já se zaleknu. Jestli tohle bylo „na rozehřátí“, tak to nechci vidět, co mi předvede „naostro“. Už tak mám málo sil a myslím, že mám zlomenou ruku.

Jane snad vycítí, že pochybuji o svojí pravé ruce, a přijde ke mně blíž a zadívá se na očividně zraněné místo. Carlisle jednou říkal, že hodně ošklivě zlomená kost jde upíříma očima i vidět. No, super, Jane, tak to tedy nepotřebuješ chodit k optikovi.

„Copak, bolí tě ručička, zlatíčko? Chceš to pofoukat?“

„Posluž si,“ odfrknu a připravuju se na další muka, i když je to zbytečné. Ať čekáte jakoukoli bolest, bude to milionkrát horší.

„Tak dělej, Jane, nehodlám tu ležet celou věčnost. Nebo ti ten tvůj dar přestal fungovat? Co blondýno?“ schválně ji provokuju, jestli to mám mít za sebou, tak raději dřív, nežli později.

„A já jsem tak milá,“ rozhodí rukama. Jakoby si z toho něco dělala, mrcha. Zvednu hlavu a snažím se co nejrychleji zvednout.

„Ale no tak, kampak?“ Jane mi dupne na už takhle zraněnou ruku a já v tu ránu vykřiknu bolestí. Ona se směje. Sadistka. Ječím jako smyslů zbavená, protože mám pocit, že mi ji snad právě rozdrtila. A drtí dál.

„Tohle by nedal dohromady ani ten váš doktor,“ kopne do mojí ochablé ruky a pochválí se, když konečně sundá nohu z mé paže. „No, stejně už ruce nebudeš potřebovat,“ zasměje se svému vtipu. Už přestávám vnímat. Cítím jenom pulzující ránu v pravé ruce a je mi mdlo. Na sucho polknu a nestihnu se ani znovu pořádně nadechnout a opět mě spaluje. Nejprve cítím, jak se zmítám v bolestech a znovu a znovu dopadám na tvrdou a studenou zem, později už ani tohle ne. Párkrát zaslechnu Jacoba, ale přes můj jekot to moc nejde.

„Ja-co-be!“ ječím a doufám, že to jde rozeznat. I když jsem si myslela, že to ani není možné, zmlknu a nechám se chvilku ovládat a otloukat dopadem Janeina daru, a když je mi jasné, že už nikdy nepřestane, rozhodnu se pro svou poslední větu.

„Odpusť, mi-lu-ju tě,“ vydechnu a snažím se zaslepenýma očima najít Jaka a naposledy ho vidět. Vidět mého Jaka, na kterého jsem čekala tak dlouho, a když ho našla, tak za něj musím položit život, aby on mohl žít. Svět mi nikdy nepřišel spravedlivý, ale teď je to i schválnost od života, beznaděj pro mě a nulová šance jak pro mě, tak pro můj život, který vyhasl už stejně s tím, jak Jake zmizel. Po tvářích mi přes veškerou bolest tečou slzy zklamání. Zklamala jsem a jsem zklamaná. Zklamala jsem celou svou rodinu, vlky, Jacoba i sebe a mě zklamalo naprosto všechno. Jsem ráda, že ležím, kdybych stála, tak jenom pod tíhou zklamání bych se nedokázala udržet na nohou.

V okamžiku, o kterém jsem si už vážně jistá, že je můj poslední, najednou nastane klid. Už tolikrát jsem byla blízko smrti, ale vždy v bezvědomí. Tohle je nejhorší, co jsem kdy zažila. Moje tělo se chvilku dál otřásá, ale za chvilku to zmizí. I přesto je mi hrozně. Cítím se tolik slabá a cítím v sobě vinu a zklamání. Nechápu, co tím Jane sleduje. Vlastně jo, chce mě mučit co nejdéle to půjde, a Jake se musí dívat. Mám zavřené oči a očekávám každou chvilku novou vlnu bolesti.

Jane se začne hystericky smát a je mi jasné, že se znovu dostaví ta příšerná spalující bolest.

„Co to má být?“ zavrčí najednou a přinutí mě otevřít oči. Jane stojí na druhé straně jeskyně a upírá na mě svůj soustředěný a rozzlobený pohled. Co se to děje? Co je s jejím darem?

Chopím se možná poslední šance. Seberu poslední síly a zvednu se. Ignoruji bolest, která otřásá celým mým tělem. Chci se otočit a pokusit se utéct, ale ztuhnu ve chvíli, co uvidím Jaka uvězněného za mříží. Co teď?

„Běž! Nečekej!“ křičí hlas v mé hlavě, ale já stojím jako přikovaná do země. Nemůžu ho tu přeci jen tak nechat.

„Uteč, Renesmé!“ zavolá rychle Jake, když vidí, že nevím, co mám dělat. „Udělej, co ti říkám!“

Ano, zkusím to. Nemám proti upírce moc šancí, ale třeba mě rodina začala hledat a můžou být někde poblíž. Sledují stopu. Třeba to vyjde. A když ne, tak zemřu stejně. Naposledy v rychlosti pohlédnu na Jaka a s veškerým odhodláním a posledními silami utíkám ven z jeskyně.

Po pár sekundách za sebou slyším Jane. Rodina nikde. Nescházím jim. Nehledají mě. Jsem jim ukradená. Tohle nemá cenu. Zastavím se a sleduji, jak se ke mně blíží. Odrazí se a skočí. Pořád se přibližuje a já se sama sebe už poněkolikáté ptám, jestli je už tohle vážně konec.

Zavřu oči a vyčkávám tupou ránu do hlavy. Místo toho uslyším zvuk, který se podobá nárazu skal o sebe. Otevřu oči a vidím, že Jane je svalená na zem a nad ní se tyčí Emmett! Můj strýček Emmett!

„Emme?“ vydechnu překvapeně a spadne mi obrovský balvan ze srdce. V mém hlase jsou poznat slzy dojetí a štěstí. Jsme zachráněni. Padnu na kolena a nakonec se svalím vyčerpaně do trávy. Konečně jsem našla Jaka, konečně jsem všem dokázala, že mě neopustil jen tak. Konečně zvítězíme nad Jane. Konečně.

„Nessie!“ uslyším po pár vteřinách vyděšený hlas. „Jsi v pořádku?“ Ani nemám sílu zvednout hlavu. Únik před Jane mě stál poslední síly. Cítím, jak mě někdo bere do náručí. Ne, tohle pořád není moje teplá měkká náruč. Otevřu oči. Táta. Dívá se na mne pohledem, jako by právě našel poklad.

„Také jsem ho našel, srdíčko,“ zasměje se. Uslyším skřípání kovu a Janein jekot. Zaslouží si to potom, co udělala mně a Jakeovi a vlkům. Počkat, kde jsou… VLCI!!! Srdce mi začne splašeně bít a před očima se mi míhají jejich obličeje. Seth, Sam, Jared, Quil, Leah, Embry, Collin, Brady a Paul.

„Uklidni se, zlatíčko. Jsou v pořádku. Je s nimi Carlisle.“ Carlisle? Co ten tady…?

„Nech to plavat, vysvětlíme si všechno později,“ políbí mě na čelo. Louku zavalí černý štiplavý kouř, a proto mě táta někam nese. Pomalu se mi zavírají víčka, ale najednou se stane něco, co mě okamžitě probere.

„Nessie!“ zaslechnu ten nejkrásnější smích na světě.

„Jaku!“ okamžitě vyskočím tátovi z náruče a chci běžet k němu. Udělám tři kroky a klopýtnu. Táta mě stihne chytit za ruku a pomalu vede k němu. Trvá to snad věčnost, než k němu dojdeme. Čeká na místě s otevřenou náručí a je celý potlučený. Vrhnu se mu okolo krku, ale pouze jednou rukou, druhá – pravá mi neslouží. Oslabený Jake pod mojí tíhou a sílou nárazu zavrávorá, ale naštěstí za ním stojí Jasper, který situaci vytušil.

„Chyběl jsi mi,“ zadívám se mu do očí a zkoumám, jestli se změnila za ty měsíce ta nádherná barva. Nezměnila.

„Ty mě taky, miluju tě,“ usměje se a lehce políbí na rty.

„Musíme si toho tolik říct,“ řeknu a nechám se od táty vzít do náručí, aby mě odnesl domů.

***

„Děkuju, Emme, už jsem ani nedoufala, že se někdo objevíte.“ Přitulím se k Jakovi, jak jen to jde. Má v dlaze levou ruku, já v sádře pravou. Mohli bychom jít na Halloween za mumie, protože tak skoro vypadáme. Všechny rány nám Carlisle vydezinfikoval a zalepil. Jakovi už skoro zmizely, moje hojení bude trvat ještě pár dní.

„Myslel jsem, že to nestihnu. Ty jsi fakt trdlo. Měla jsi ještě utíkat! Kdo tě to naučil stát a čekat na jistou smrt?“ začne se naoko rozčilovat. „Správně! Nikdo! To máš geneticky po Belle! Ach jo!“ odpoví si.

„No, to není jediný, co bych ti vyčetl, miláčku,“ podívá se na mě Jake a zakroutí hlavou. Nechápu to, ale přesto se začervenám. Pohladí mojí růžovou tvář a usměje se. V očích mu vidím něco jako: „Tohle mi chybělo“.

„Asi bych vám to měl říct od začátku, že?“ zamyslí se a začne vyprávět.

13. kapitola

Autor: KristieNessie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nebe bez hvězd - 12. kapitola: