Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nebe bez hvězd - 10. kapitola

21.04.2011 (18:30) • KristieNessie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1403×

Nebe bez hvězd - 10. kapitola

Zastavíme se opodál před domem. Nejsme tak daleko, takže všichni všechno uslyší, ale nemůžu Tommyho jen tak tahat po lese. Tommy se tváří tak nešťastně, že bych si na místě nafackovala. Nestačil soucitný Carlisle? Milující Esmé? Alice? Rose? Jazz? Emm? Máma a táta? Proč i on? Jednoduše – jsem pitomá.

Ach jo, tohle jsem nechtěla. Přesně tohle ne. Co bych z toho měla, kdybych jenom ubližovala ostatním?

„Tommy,“ vzdychnu.

„Věř mi, že jsem měla důvod, vážně,“ řeknu a bezmyšlenkovitě si neustále stahuju rukávy mikiny.

„Ale to nebyl dobrej důvod! Tohle se přece nedělá!“

„Nevíš, o čem mluvím,“ snažím se mu to vysvětlit.

„Sakra! Vzpoměň si, jak jsi byla šťastná! Byla jsi vždycky jako sluníčko! Krásná, chytrá a talentovaná mladá holka! Jakto, že si teď dokážeš udělat tohle?“

„Já...“ zadrhnu se a vymýšlím, co mu na to řeknu. Po chvilce ticha zvedne obočí.

„Měla jsem k tomu prostě důvod,“ zavřu oči a doufám, že se v tom nebude pitvat.

„Víš kolik kluků ještě přijde?“ zakroutí hlavou. Já to vím – ani jeden. Jake je sice oficiálně prohlášen za nezvěstného, ale v podstatě může být i mrtvý. Nedokážu totiž uvěřit tomu, že pokud by žil, že by se nepokusil mě kontaktovat. Vždyť jsem přeci holka, do které se otiskl. Fajn, nevěděla jsem, že to budu muset říct, ale dobře. Nadechnu se a opět zavřu oči.

„Já... měla jsem halucinace. Ve škole, doma i venku. Stupňovalo se to a už se to nedalo vydržet. A jestli si myslíš, že bych si klidně mohla najít někoho jinýho, tak nemohla. Nebylo to ještě oficiálně, ale jednou jsme se měli brát a mít dům a děti. A teď to neříkám jako každá zamilovaná puberťačka. Měli jsme prostě plány.“ Otevřu oči a vidím, jak ho to porazilo.

„Vždycky jsem věděl, že je mezi váma něco víc, ale to jste to brali až tak vážně?“ dojde mu to. Přikývnu a skousnu si spodní ret. Zírám do země a cítím, jak se mi po tváři kutálí slza. A další.

„Promiň, tohle jsem opravdu nechtěl,“ obejme mě.

„Já vím, já vím,“ vzlykám.

***

„Jdu ven!“ kříknu v obýváku a ani nečekám na odpověď a ženu se pryč. Není sice nijak zvlášť krásně, ale nutně potřebuju dávku čerstvého vzduchu. Je to asi týden od Tommyho nečekané návštěvy. Všechno mi připomněl, ale už je to zase docela dobrý. Mamka mi říkala, že je ráda, že jsem to tak dobře zvládla, i když už to několikrát vypadalo, že se prořeknu. To bylo nejspíš tím, že teď jsem dlouho nebyla ve škole mezi obyčejnými smrtelníky.

Bežím lesem a poznávám místa, kam jsem chodívala s Jakem. Uvnitř to sice pořád bolí, ale prostě jsem už asi definitivně smířená. Zastavím se u stromu a zasměju se. Na tenhle jsem poprvé vyšplhala sama. Už nevím, kolik mi bylo. Byla jsem tu se strejdou Emmettem, Jasperem, Jacobem a tátou.

„Tak schválně, Ness! Dokážeš tam vyšplhat?“ dráždil mě Emmett.

„Emmette! Já přísahám, že tě zabiju!“ vrčel táta a Jake. Jasper se jenom smál.

„Ježíš, když tak ji chytíme,“ zakoulel Emmett očima.

„Utrhnu mu hlavu, Edwarde! Můžu?“ rozčiloval se Jacob.

„Klidně!“ vrčel taťka.

„Já chci šplhat na strom!“ ozvala jsem se a táta nešťastně vzdychl.

„Nessie, to nejde, je to nebezpečné. Maminka by nebyla ráda, kdybych ti to dovolil.“ Zamračila jsem se.

„Vidíš, chce to zkusit,“ zkusil to Emmett.

„Protože jsi jí to řekl, ty pako!“ A tak se hašteřili dál a já jsem je nepozorovaně obešla a chystala se ke skoku na nejnižší větev.

„Renesmé!“ okřil mě táta. Sakra, to jeho čtení myšlenek!

„Prosím, prosím,“ podívala jsem se na něj a zamrkala svýma velkýma očkama, protože jsem věděla, že tomu neodolá. Stejně, jako neodolal očím mojí maminky Belly.

„No dobrá!“ povolil to konečně a já jsem poprvé zdolala strom.

Musím se tomu dnes smát, jak už jako malá jsem byla fikaná. Stačilo udělat na tátu očko a mohla jsem všechno na světě. Malá okouzlující Renesmé. Pohladím strom a zatoužím vzpomínat dál. Už to není tolik bolestné jako spíše radostné. V hlavě si vybavuju nejrůznější místa, kam jsem chodívala s Jakem. No jasně! Půjdu k hranicím! Až se tohle dozví naši, zabijou mě, ale neváhám ani chvilku a rozběhnu se zakázaným směrem.

Poznávám, kudy přesně se linie táhne, a běžím podél ní. Po chvilce mě ale do obličeje udeří neznámý pach. Pach neznámého upíra. Se zděšením se zastavím, protože jestli tady někde je, mohl by to taky být můj konec. Po chvilce si ale uvědomím, že ta stopa je stará tak asi dva dny. Nedá mi to a následuju ji. Zastavím se na pomyslné hraniční čáře. Jít dál nebo jít domů a říct o tom ostatním? Zachovat se správně, či špatně? Co je vůbec správné a co špatné?

Půjdu dál, musím zjistit, co se v La Push stalo. Je mi jedno, že tam nesmím. Je mi jedno, že nesmím volat žádnému z vlků, natož je vidět a mluvit s nimi. Až překročím hranici, za chvilku tu budou a třeba mi to vysvětlí. S obavami tedy hranici překročím a popoběhnu kousek dál. Rozhodnu se počkat, aby to vypadalo, že jdu v míru, což taky jdu. Srdce mi buší nevídaným tempem i na poloupíra. Čekám pět minut a nic. Deset a taky nic. Když už ručička na hodinkách hlásí, že tady stojím už skoro patnáct, začne mi to vrtat hlavou. Co se děje? Už by tu měli dávno být. Tady něco nehraje. Dostanu strach, co se stalo. V hlavě mi nabíhají všelijaké hrůzné scénáře. Stalo se něco vlkům? Stojí za tím neznámý upír, kterého jsem cítila u hranice?

Rozběhnu se k městu. Půjdu nejprve za Samem a Emily. Je to při cestě a mívali mě moc rádi. Snad mě také rádi uvidí. No, nebo taky ne. A dost, nejde tu o mně, ale o vlky. O ty, kteří bývali jako moje rodina. Ne, oni byli má rodina.

Zastavím se před domkem Sama a Emily. Zdá se tu opuštěno, ticho.

„Haló?“ zavolám. Chvilku čekám, ale nedostává se mi odpovědi.

„Je tu někdo?“ zavolám znovu a pomalu propadám panice.

„Kdo je tam?“ ozve se hlas uvnitř. Patří Emily.

„To jsem já,“ nadechnu se. „Renesmé Cullenová!“ Uvnitř uslyším pád předmětu na zem. Rozeběhnu se dovnitř, bojím se, jestli se Em něco nestalo. Rozrazím dveře a pohled, který se mi naskytne, mě přiková k zemi. K smrti vyděšená Emily se krčí v rohu pokoje a před sebou mává nožem.

„Emily? Co to děláš?“

„Co myslíš? Sebeobrana.“

„Já... já ti přece nic neudělám! Jsem tu, protože jsem blízko u hranic ucítila pach upíra, kterého neznám. Vím, porušila jsem smlouvu, ale chtěla jsem se přesvědčit, že jste všichni v pořádku.“ Nechápu to. Ale ani maličko.

„Tak nejsme, slečno dokonalá! Doufám, že jsi spokojená! Všichni zmizeli! Kvůli tobě!“ křičí. Nikdy jsem neviděla Emily křičet. Už jenom ta představa. Když k tomu přidám, že křičí na mě a vnímám ta slova, nemám daleko od toho, aby se mi podlomila kolena.

„Já to nechápu Emily, co se stalo?“ snažím se něco zjistit.

„Ty to nevíš? Vždyť je to tvoje vina! Vždycky s tebou byly jenom problémy! Jake se o tebe staral! Nenávidím tě!“ Tohle mi stačí. Zamotá se se mnou celý svět a já se otočím na patě a utíkám pryč. Moje srdce buší, jako by mi každou chvilku mělo explodovat. Slzy na obličeji mě nevídaně pálí. Nic nechápu. Vůbec nic. Ale zjistím, co se tady vlastně stalo. Kdo na mě tohle hodil. A taky co na mě vůbec hodil.

Podívám se na oblohu, která začíná měnit barvu do černa. Bude bouřka, Alice to říkala ráno. Párkrát zamrkám, otřu si slzy a vydávám se prozkoumat okolí města. I kdyby to mělo být poslední, co udělám, dokážu Emily a všem ostatním, že já jsem nevinná.

Zvedne se vítr a já se nadechnu. Moje beznaděj se rázem změní na zlost. Mám pocit, že každou chvilku vybouchnu zlostí. I přes to, že tohle moc často nedělám, vrčím, a to jako o život. Cítím pach té smrduté pijavice, kterou na rozdíl od té první znám. Jestli ta mrcha má něco společného se zmizením vlků, přísahám, že si ji vyhutnám! To je jasný, že má, protože co by tady jinak dělala? Přísahám, že ji zabiju! I kdyby to bylo to poslední, co udělám!

11. kapitola

Autor: KristieNessie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nebe bez hvězd - 10. kapitola: