Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)živý - 1. kapitola

03.09.2010 (07:30) • LoveCullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1272×

(Ne)živý

1. kapitola: Začni žít, Bello!

Pohled: Isabella Marie Swanová

„Bello, vstávej!" Uslyšela jsem zdáli hlas mé maminky. Převrátila jsem se na posteli a se zamručením se zavrtala ještě více do své teplé peřiny. Tak moc se mi nechtělo do té zimy, přijeli jsme teprve včera a já už to tady neměla ráda. Rodiče tvrdí, že mi změna prostředí pomůže a i když jsem z toho nebyla kdo ví jak nadšená, tak jsem souhlasila. Chtěla jsem začít žít znovu od začátku, i když celý život budu vědět, kde zůstalo mé srdce.

„No tak, Bello! Přijdeš pozdě!" rozkřičela se na mě znovu. Její blížící se hlas mě popohnal, abych urychleně opustila teplou postel.

„Já vím, že je to pro tebe těžké, ale musíš žít dál. On by to tak chtěl." Podívala se na mě soucitným pohledem ode dveří. Byla opřená o zeď a na tváři měla laskavý úsměv. Tolik mi pomáhala - oba mi tolik pomáhali. Mají pravdu měla bych začít existovat nebo se o to alespoň pokusit.

„Já vím, mami, děkuji." Oplatila jsem jí úsměv a vydala se k ní. Objala jsem ji kolem krku a zavrtala obličej do jejích vlasů a vdechovala jejich šeříkovou vůni jako tolikrát za tuto dobu.

„Já vím, je to těžké, ale uvidíš najdeš si nové kamarády." Pohladila mě po vlasech a já ji pohladila po zádech. S vypětím sil jsem zatlačila slzy, které se mi hrnuly do očí, zpět na své místo. Nechtěla jsem mamince ubližovat ještě více. Už tak jsem jim způsobila spoustu problémů. Ale oni říkali, že od toho jsou rodiče a že by mě v tom nemohli nechat samotnou. Myslím si, ne, vím, že bych to bez nich nezvládla. Nevím, jak bych dopadla, kdybych je neměla. Kdybych se neměla o koho opřít.

„Tak já se jdu připravit do školy. Doufám, že mám nachystaný kornout." Usmála jsem se na ni a před očima mi běžela vzpomínka na můj první den, kdy jsem šla do školy.

Stála jsem na schůdku a držela v rukou ten obrovský kornout, který byl plný dobrot a hlavně bonbónů. Tenkrát jsem se s maminkou hádala, že bych tam chtěla gumové medvídky, ale ona, že by se mi mohly roztéci, než bychom tam dojeli, ale já jí pořád nechtěla věřit. Nevím, jak dlouho jí trvalo, než mi to vysvětlila a já ustoupila. No jo, byla jsem jen malé, vzdorovité dítě. Maminka se vždy směje, když mi vypráví, jak jsem vždy měla bojovně vysunutou bradu. Já vždy tvrdím, že to není možné, že jsem byla jak andílek a na to se vždy rozesměje tatínek. Prý andílek možná, ale s pěknými růžky. Nikdy není líná na to, aby vyhrabala starou fotku a ukázala mi ji. Bohužel mě zachytili v oné bojovné pozici a s mezerou mezi zoubky.

„Bello, takhle opravdu přijdeš pozdě!" upozornila maminka a vytrhla mě tak z mého zasnění. Vytrhla mě z časů, kdy mou jedinou starostí bylo to, co obleču Barbie, aby se líbila Kenovi.

Zakroutila jsem hlavou a vydala se do koupelny - udělat ze sebe po dlouhé době člověka. Vešla jsem dovnitř a můj pohled vyhledal zrcadlo. Zamrkala jsem.

„To jsem se v zrcadle neviděla tak dlouho?" ptala jsem se sama sebe. Vůbec jsem se nepoznávala. Má tvář byla strhaná a kapsy pod očima byly tak veliké, že by se do nich vešel klokan. Místo ďolíčků na tvářích jsem měla dvě prohlubně. Mé jindy jiskřící oči byly jako prázdné studny - studené a tmavé.

„Tak to jsem měla vstát o dvě hodiny dříve," vzdychla jsem si pro sebe a se strachem ze zjištění, že je to ještě horší, než to vypadá, jsem přistoupila k zrcadlu.

Vyčistila jsem si zuby a opláchla obličej v marném doufání, že kruhy pod očima se alespoň trošku zmenší.

„Tohle by ti mohlo aspoň trochu pomoci." Přiskočila ke mně maminka plná energie podávajíc mi svůj zázračný košík - jak mu říkala. Nadskočila jsem a rukou jsem se bouchla o bílé umyvadlo.

„Ježiši, mami!" zavýskla jsem, když jsem se konečně uklidnila. Dramaticky jsem si přiložila ruku na srdce. „Vylekala jsi mě!"

„Promiň," zasmála se a položila ho na skříňku.

Její smích jsem slyšela ještě na chodbě. Tak dlouho jsem neslyšela maminku, aby se smála. Nikdo se tady nesmál. Někdy mi připadalo, že se na mě bojí i promluvit. Ale tohle už nedovolím. Budu žít - budu žít nový život a jsem si jistá, že i on by to tak chtěl.

S novou silou jsem se podívala na košík vedle sebe a brala do rukou jednotlivé flaštičky.

„Doufám, že to nebude ještě horší," povzdechla jsem si a začala si po obličeji roztírat béžovo-růžovou tekutinu, která mi měla dodat trochu barvy. Nikdy dříve jsem se nemalovala - nepotřebovala jsem to a některé holky mi to leckdy záviděly. Ale momentálně to budu já ten, kdo bude závidět druhým jejich pleť.

Nechala jsem pleť pletí a konečně jsem se dala do díla. Jemně jsem se nalíčila a výsledek nebyl až tak špatný. Nebo spíše bylo to o hodně lepší, než kdybych šla bez té masky, kterou jsem si pečlivě nanesla. Nepamatuji si, že bych kdy byla v koupelně takovou dobu.

„Ahoj, tati," pozdravila jsem, jakmile jsem vešla do kuchyně. Podíval se na mě a otevřel pusu.

„Ah, tati, vlítne ti tam moucha!" zanaříkala jsem. Co taky jiného čekat, že? Když vám vaše milované dítě chodí tři měsíce po baráku jako ošklivá, bílá paní?

„Vypadáš krásně," pochválil mě a maminka jen přikývla. Ani nevím, kdy se vedle něho objevila. Záviděla jsem jim jejich lásku. Jsou spolu už od svých patnácti let a stále se milují. Táta byl mámin první kluk - nikdy nemilovala nikoho jiného a říká, že ani nikdy nebude. Každý den se táty ptá, jestli se mu líbí a jestli nechce někoho jiného a táta jí vždy odpoví, že za nic na světě by ji nevyměnil. I když na ně někdy nadávám, tak bych si na jejich místě neuměla představit někoho jiného. Jako jedna z mála holek a v mých letech mohu říci, že mám skvělé a milující rodiče. A oni se naproti tomu chlubí, že mají skvělou a hodnou dceru. Nevím jistě jestli skvělou, ale hodnou určitě. Nikdy jsem nebyla klasický teenager a nejspíše nikdy nebudu. No, ale znáte to - nikdy neříkej nikdy. Uvidíme, co mi dalšího osud přichystá.

„Charlie, nechej ji najíst," zasmála se mamka a zavřela mu pusu.

„To je dobré, mami. Koupím si něco ve škole, nechci přijít hned první den pozdě." Vstala jsem a začala hledat klíče od auta.

„Ty chceš jet autem do školy?" podivil se táta. Nesedla jsem na místo řidiče od doby kdy... kdy... „STOP!" okřikla jsem se a zastavila proud vzpomínek, aby se nevydral na povrch. To bych se mohla rovnou vrátit do pokoje a znovu se zahrabat pod peřinu a dělat, že neexistuji.

„Ano, myslím, že je čas začít znovu. Zapomenout na minulost a připravit se na budoucnost. Copak vím, co dalšího je pro mě nachystaného?" začala jsem filosofovat a maminka se usmála. Schválila mi to.

„Víš, že na všechno se zapomenout nedá. Nemůžeš vymazat poslední dva roky svého života," říkal mi táta s jemným úsměvem.

„Tati, věz, že ani nechci," líbla jsem ho na tvář a maminka v rukou držela klíče od mého auta.

„Děkuji," poděkovala jsem a vyběhla ven. Doufala jsem, že je garáž otevřená. Nechtěla jsem se vracet.

„Ehm, zlato, já vím, že nechceš přijít pozdě do školy, ale mohla by sis vzít alespoň tašku?!" křikl na mě táta ode dveří. Sáhla jsem si na záda a zjistila jsem, že ji opravdu nemám. To jsem celá já.

„No jo!" Otočila jsem se a utíkala pro ni.

„Ještě jednou děkuji." Uklonila jsem se.

„Prosím tě, neudělej si nic!"

Nasedla jsem do svého auta - tenkrát jsem na něj nedala dopustit - byl to Peugot 206 modré barvy. Hodně lidí říká, že mi ta barva sluší. I on to říkal.

Dala jsem ruce na volant a rychle zavřela oči. Nemohla jsem si dovolit vzpomínat. Ne! Chtěla jsem začít znovu žít.

„Zlato, jsi v pořádku?" Uslyšela jsem taťkův hlas - smutný, ale smířený. Počítal s tím. Počítal s tím, že to nedokážu, ale já to dokázat chtěla, protože jsem jim to dlužila.

Nohou jsem zmáčkla spojku, roztřesenou rukou nastartovala, zařadila jedničku, uvolnila jsem ruční brzdu, spojku - lehce našlápla plyn a vyjela jsem z garáže. Tak dlouho jsem v tom autě neseděla. Zatroubila jsem našim na pozdrav a vyjela do školy. Ta škola by prý neměla být nijak daleko. Včera večer mi táta popisoval cestu. Původně jsem chtěla jít pěšky - poté jsem si to rozmyslela. No a ani jsem se nenadála a už sedím v autě. Já, která jsem se zapřísáhla, že do toho stroje na smrt už nikdy nesednu.

Jela jsem po silnici a okolo mě byl samý strom. Mohla bych se samozřejmě zeptat na cestu, jenže to by tu někdo musel být! Připadala jsem si, že jsem na samém konci světa. Sluníčko bylo schované za ohromném množství stromů a mraků. Pochybovala jsem o tom, že by mohlo ještě někdy vysvitnout a potěšit nás tak svou přítomností. Nebo toto počasí bylo jen odrazem mé pohřební nálady? Ne, to určitě ne - to by mě lidé museli upálit na hranici.

Pravděpodobně by už nikdy nespatřili sluneční paprsky a za sluncem by museli jezdit na dovolenou.

Musela jsem se zasmát mým myšlenkovým pochodům. Ještěže mi nikdo nevidí do hlavy.

Konečně jsem uviděla ceduli, která mě informovala, že mám ujet ještě 500m a budu u školy. Musím znovu nastoupit do čtvrtého ročníku - jinak bych touhle dobou nastupovala již na vysokou školu.

Přijela jsem před školu a jak jsem očekávala, tak na mě všichni hleděli. I když se někteří tvářili nenápadně nebo dělali, že jsou zabraní do činnosti, kterou právě jako dělají. Usmála jsem se. Od té dobym co jsem nechodila na střední se toho moc nezměnilo. A bylo úplně jedno, na jakou školu jste šli anebo v jakém jste městě - všude je to stejné. Nějaká královna střední školy, nějaký frajírek, po kterém tajně prahnou všechna dívčí srdce a nějaký ten vyvrhel školní společnosti. Zaparkovala jsem na volné místo. Nemusela jsem se trápit tím, jaké mám auto, protože v tomhle městečku nebyly zrovna nejnovější modely aut. Vzala jsem si tašku a vystoupila z auta. Na tváři jsem si držela nepřístupnou masku, aby se na mě ostatní nevrhli jako včely na bonbón.

Podívala jsem se po plném parkovišti lidí, zabouchla dveře od svého auta a vydala se k přijímací kanceláři, kde mě jistě čekají.

Vstoupila jsem do budovy školy a pokračovala těsnou chodbou podle ukazatelů. Studenti, kteří nebyli na parkovišti a já se divila, že to nejsou všichni, se na mě otáčeli a šuškali si různé poznámky, když jsem kolem nich prošla. Nevadilo mi to. Nejspíše bych to dělala také, kdyby se to nestalo, kdybych sem patřila. A jak mi říkala maminka, do tohoto města se moc lidí nestěhuje. Tenkrát, no vlastně včera, jsem se ptala, proč tomu tak je. Dneska už to chápu. Lidé se většinou stěhují za sluníčkem a ne do nejdeštivějšího městečka ve státě Washington - Forks - ano, tak se to malé městečko jmenuje.

Dorazila jsem před dveře kanceláře a marně jsem hledala cedulku: Neklepat! Studenti v mém zorném poli na mě hleděli jak na blázna, a tak jsem sebrala odvahu, zhluboka se nadechla a zaklepala.

„Dále," ozval se nakřáplý hlas.

Na nic jsem nečekala a vstoupila jsem. Kancelář byla malá a nejspíše tu vládl všeobecný chaos, protože oba dva stoly byly zavalené papíry a složkami.

„Copak neznají počítače?" ptala jsem se sama sebe. V téhle době byl počítač všude. Musel být i tady.

„Hned tam budu," ozval se opět ten hlas a já si začala podupávat nohou. Z chodby se ozvalo zazvonění a nespokojené mručení studentů, kteří museli na své hodiny. Ani jsem si neuvědomila, že už tu jsem tak dlouho. No, jednomu to nepřijde, když se tak skvěle baví.

„Už jdu," zaskřehotal hlas a já si oddychla. Ještě dalších deset minut a už bych to asi zabalila. Opravdu jsem nechtěla mamince na otázku: co bylo první den v nové škole, odpovídat tak, že jsem byla zavřená v kanceláři a jako novou známost jsem si našla Forkskou mouchu.

Z další místnosti se vynořila bělovlasá hlava - to bude nejspíše místní sekretářka. Na očích měla brýle z dob mé babičky. Působila milým dojmem. Ihned, jak mě zbystřila, tak se na té staré zvrásněné tváři objevil přívětivý úsměv a v očích jí problesklo pochopení. Jak jsem říkala - čekali tu na mě. Ale na druhou stranu jsem pochopila, proč tu nemají počítač.

Snažila jsem se usmát nazpět, ale nevím, jak to vypadalo. Tak moc jsem si hlídala svou masku, že jsem se zapomněla smát.

„Dobré ráno, jmenuji se Isabella Marie Swanová a přišla jsem se ohlásit," představila jsem se. Postarší dáma za tou hromadou papírů chápavě přikývla. Ihned se začala v papírech přehrabovat.

„Chcete pomoct?" zeptala jsem se. Ta hromada papírů vypadala, že se každou chvíli zřítí.

„Ne, ne, jen musím najít jeden formulář a jak říká náš pan ředitel: Jsem jediná, kdo se v tom nepořádku vyzná," usmála se a dál se hrabala v papírech. Rozhlížela jsem se po té malé kanceláři a zrak se mi zasekl na mucholapce oblepené mouchami. Doufala jsem, že se tam nechytne i má malá tichá kamarádka.

„Á tady to je!" vykřikla sekretářka - Berta, jak měla připnuto na své zelené uniformě. Trochu mi připomínala sesterskou. Už by stačil jen čepeček.

Tohle mi opravdu chybělo. Mé myšlenkové pochody k nezaplacení.

„Tady to máš děvče. Jsem Berta Mellinová a když budeš cokoli potřebovat, jsem tu pro tebe. Jménem celého vedení školy tě tady u nás vítám a doufám, že se ti tu bude líbit."

„Děkuji vám, paní Mellinová."

„Slečno," opravila mě.

„Omlouvám se, tak na shledanou," rozloučila jsem se dříve, než jsem stačila pokazit něco jiného.

„Nashle," odpověděla.

Kývla jsem na rozloučenou té příjemné starší dámě a otočila se k odchodu. Už jsem byla skoro u dveří, když mě zavolala zpět.

„Drahoušku! Zapomněla jsem ti dát jeden formulář," křikla na mne. Pustila jsem kliku a vydala se zpět ke kymácejícímu se stolku.

„Tady," usmála se a podala mi ten další zbytečný kus papíru, který budu muset vyplnit. Vždyť všechny ty informace už mají nejméně dvakrát. Vzala jsem si ho od ní a snažila se tvářit mile. Zastrčila jsem si ho pod rozvrh hodin a mapku školy. To budu jistě potřebovat dříve. Zvedla jsem hlavu a podívala se na ni. Už jsem vážně chtěla jít. Ale ona se zase nadechovala. Mé předsevzetí vypadat mile a normálně, nejspíše vzalo za své, protože tato dáma nevypadala, že by mě chtěla pustit.

„Omluvte mě, ale já už budu muset na hodinu," přerušila jsem ji včas a její vřelý úsměv viditelně ochabl. Zůstal jen úšklebek. Začala jsem toho litovat.

„Omlouvám se, já-já..." Ať už jsem se chtěla omluvit za cokoli - slova né a né přijít. Najednou jsem si připadala jako němá.

„To je v pořádku. Ten papír, co jsem ti dala, mi zítra ráno přines. A hezký den," řekla stroze a opět zmizela za těmi druhými dveřmi.

Povzdechla jsem si a vydala se na chodbu. Zavřela jsem za sebou dveře a v hromádce právě obdržených papírů jsem našla nepřehledný rozvrh hodin. První hodinu, ze které zbývá asi tak dvacetpět minut, jsem měla mít Historii v učebně 103 B. Vzhlédla jsem a začala hledat tu učebnu. Vydala jsem se tou liduprázdnou chodbou a rozhlížela jsem se ze strany na stranu.

A jak se zdálo, ani tady nejsou žáci střední školy nijak originální. Jako na všech středních školách, ani téhle se nevyhnul stanovený stereotyp. Dlouhé řady nevýrazných skřínek, sem tam nějaký obraz mrtvého prezidenta a béžovo-bíle zdi. Jako tradičně. Děsně by mě zajímalo, jestli to má školství nařízené - nudit člověka už jen tím prostředím a až pak samotnou výukou.

„A co jsi čekala?" ptala jsem se sama sebe.

Mou bezpředmětní rozmluvu samu se sebou přerušil nějaký hluk. Otočila jsme se a naproti mně kráčela božská blondýnka. Prošla kolem mě a ani se na mě nepodívala. Zůstala jsem na ni koukat s otevřenou pusou. Nesla se jako páv. Ale ať už byla krásná jakkoli, neměla jsem tenhle typ holek ráda a nebyla v tom závist jejich super-sexy vzhledu, ale neměla jsem ráda jejich snobské chování.

„Héj! Můžeš mi prosím pomoct?!" rozkřikla jsem se po chodbě a spěchala za ní. Usoudila jsem, že jestli chci někdy dodělat maturu, tak by bylo načase dorazit do třídy.

Blondýnka se otočila, změřila si mě od hlavy dolů, pak se beze slova otočila a kráčela dál.

„No jo, jak jsem čekala, typická královna střední školy!" zamumlala jsem si pod vousy a zmírnila krok. Jasně mi dala najevo, že s někým takovým, jako jsem já, se nebude zahazovat.

„Kdo si myslíš, že jsi?" křikla na mě blondýnka. Najednou mi stála tváří v tvář. Vůbec jsem nepostřehla, že by se byla vůbec otočila. Zblízka vypadala ještě dokonaleji. Neměla na sobě jediný kaz. Měla bych se jí omluvit. Ona má být nač pyšná.

„Jsem Isabella Marie Swanová, dnes jsem tu prvně," představila jsem se. Nestála jsem o to být hned první den na černé listině.

„A co ti dává právo soudit?" sykla na mě a dokonalým prstem mě dloubla do ramene.

Jak to mohla sakra slyšet?

„Omlouvám se, já-já jsem se ztratila a nevím, kde mám první hodinu."

„Co máš?" zeptala se, ale nenechala mě, abych jí odpověděla. Vytrhla mi rozvrh z ruky a podívala se sama.

„Historii, hm, tak to pojď se mnou," řekla a vydala se dlouhou chodbou.

„Dobře," pípla jsem a snažila se ji dohnat.

Zastavila se až na konci chodby.

„Tak jdeš?" zeptala se a já včas zastavila.

Zakývala jsem hlavou a ona otevřela dveře.

„Pane Mansene, omlouvám se, že jdu pozdě, ale prováděla jsem po škole naši novou spolužačku." Ukázala na mě, a pak odešla na své místo.

Vstoupila jsem do třídy a stalo se přesně to, co jsem nesnášela - všichni na mě hleděli!

„Zapomněla jste mluvit?" zeptal se mě profesor Mansen.

„Omlouvám se. Jsem Isabella Marie Swanová."

„Vítejte v mých hodinách, slečno Swanová,“ usmál se a rukou naznačil, ať se posadím. Porozhlédla jsem se po třídě a hledala nějakou volnou lavici. Nakonec jsem ji našla. Vydala jsem se prostřední uličkou přímo k ní. Byla až vzadu.

„Nesedneš si se mnou?" optala se mě ta blondýnka, která mě sem vedla. Vím, že je to hloupé, ale já se stejně otočila za sebe, abych se ujistila, že se ptá mě. A vážně tam nikdo nestál.

Zarazilo mě, že právě ona sedí sama.

„Jasně,“ přikývla jsem a chystala se posadit.

„Moment," zastavila mě a odsunula svůj batoh.

„Díky." Sedla jsem si vedle ní a rozhlížela se po třídě.

Bělovlasý učitel menší, plnější postavy stál před tabulí a krasopisem psal na tabuli nějaké letopočty, kterým sotva někdo věnoval pozornost. Většina studentů se otáčela naším směrem a něco si neustále šuškali. Já je však stěží vnímala. Poslední, co jsem potřebovala byla pozornost ostatních. Jak dlouho jim asi bude trvat, než opravdu zjistí, že nemám zájem?

V první řadě chci dostudovat a kdo ví, co bude potom. Co bude potom?

„Jinak, jmenuji se Rosalie Cullenová," promluvila na mě má nová sousedka. Nevnímala jsem ani tak její dokonalý hlas jako spíše informaci, kterou mi právě sdělila. Cullenová... Cullenová... Cullenová? Opět jsem se ponořila do své minulosti.

„Jsi v pořádku?" promluvila na mě.

Zatřásla jsem hlavou a ocitla se v přítomnosti.

Rosalie Cullenová, jistě. K nádherné bytosti nádherné jméno. Někdo s takovým vzhledem se sotva může někdo jmenovat Gerda. To je zákon tohoto světa.

Hodina pokračovala, i když já byla mimo ni. Byla jsem mimo tuto třídu, budovu či město. Byla jsem opět u něj. U toho města jenž miluji, u svých vzpomínek! Nechápu, co jsem si to nalhávala - já nemohu zapomenout na nic z mé minulosti a nikdy toho nebudu schopná. Nikdy se mé rány úplně nevyléčí. Vždy tu budou a vždy je budu vnímat o něco intenzivněji než-li předtím.

„Bello, jdeš?" ozval se vedle mě nádherný hlas - patřící té nádherné bohyni. Zvedla jsem hlavu a ihned jsem pochopila. Všichni už byli pryč. Hodina skončila a já stále seděla na místě.

„Jo, jasně, promiň, zamyslela jsem se," omluvila jsem se a posbírala si své věci. Podezřívavě se na mě dívala a já to raději ignorovala.

„Já si všimla. Děje se něco?" Zastavila mě.

Rozzlobeně jsem se na ni podívala a nadechovala jsem se. Nazdvihla jedno dokonale upravené obočí a vyčkávala až spustím.

„Rosalie, jestli mám být upřímná, tak vůbec nechápu, jak se se mnou můžeš chtít bavit! Podívej se na mě a na tebe! Co vidíš?"

V jejích krásných očích probleskl hněv. Otevřela pusu a chtěla promluvit. Já ji však zastavila. Teď mluvím já!

„A už vůbec nechápu, co je ti do toho! Proč tě to zajímá? Je to jen a jen má věc!" ukončila jsem svou řeč a vydala jsem se po chodbě. Nechala jsem ji tam jen tak stát. Asi jí tohle ještě nikdo neřekl. Semkla jsem pusu a odolávala pokušení se k ní vrátit. Tohle ode mě nebylo fér. Nezasloužila si to! Opravdu vypadala, jako když má o mě starost. Jenže tuhle otázku slyším každý den a už mě na ni nebaví odpovídat. Jak bych se asi tak mohla mít? Jak by se oni tak mohli mít, kdyby ztratili to co já? Smysl života!

„Mýlíš se!" Uslyšela jsem její hlas. Bylo to jen šeptnutí a já to přesto slyšela. Znělo to, jako by byla hned za mými zády. Otočila jsem se na ni a skutečně tam byla. Vypadala naštvaně. Opět jsem se jí lekla - jak to, že ji nikdy neslyším?

Budu si muset dojít k ušnímu.

„Rosalie?"

„Poslouchej mě dobře, Bello!" Pohrozila mi prstem a když se ujistila, že ji budu poslouchat, tak pokračovala.

„Nemusím se koukat na tebe a ani na sebe. Vím, jak vypadáme. A není to jen tvá věc! Myslela jsem, že bychom mohly být kamarádky a ty se většinou ptají, co člověku je, když o něj mají starost!" Zabodla do mě prst.

„Rosalie, jsem si jistá, že máš kolem sebe spoustu lidí, tak nač potřebuješ ještě mě?"

Přivřela oči a já instinktivně o krok ustoupila.

„Opět se mýlíš! Mám tu jen svou rodinu," řekla smutně.

Tak tohle mě zaskočilo. Opravdu jsem čekala, že to bude královna střední školy. Mohla by jí být, kdyby chtěla. Byla to tedy ona, kdo si držel odstup od ostatních?

Ještě jedna otázka mě zajímala.

„Proč právě já?" zeptala jsem se jí a ona na mě nechápavě hleděla.

„Proč právě já jsem byla vybrána?"

Usmála se na mě. Pochopila to.

„Protože ses mi jako první nesnažila podlézat a jako první ses mi postavila."

„No páni! Jsem potěšena, že alespoň v něčem jsem první," zasmála jsem se a dokonce to jako smích i znělo.

Obě jsme sebou trhly, když se prázdnou chodbou rozezněl školní zvonek.

„Omlouvám se, Rosalie, neměla jsem tak vyjet!"

Ona se na mě jen usmála a strkala dopředu. Pochopila jsem, že naše první malá hádka je zažehnána a mně je odpuštěno.

2. kapitola

Autor: LoveCullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)živý - 1. kapitola: