Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)Obyčejná III: Poslední tón - 4. část

08.02.2013 (15:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1302×

(Ne)Obyčejná III: Poslední tón

Část čtvrtá - Zpět v ten den, kdy jsem zemřela

„To chápu Clare, nyní ti povím, co se stalo.“ Clare blesklo hlavou, že je to už dlouho, že si možná doopravdy našel jinou, ale nechtěla, aby to tak bylo, proto raději poslouchala vyprávění Rosalie.

„Je to velmi složité po všem, co se stalo.“ Blondýna upřela pohled z okna. „Tvé sestry si vyčítaly, že tě zabily, potom to začaly vyčítat nám. Odnesli jsme to, tvrdě jsme zaplatili za to, že ses vrátila, Clare. Nemělas to tehdy dělat a neměla ses vracet ani teď.“ Její upřímnost Clare zraňovala, přeci nikdy nechtěla nikomu z nich ublížit – všechny je moc milovala.

„Víš, po určité době jsme se smířili s tím, že už nic nebude jako dříve. Esme byla mrtvá, stejně jako Emmett, s tím jsme nemohli nic udělat a ani nic proti tomu.“ Konec zašeptala v doprovodu prázdných vzlyků.

„Mrtví?“ Clare byla rozrušená, nevěděla, co si o celé této situaci má myslet.

„Co sis myslela? Že zabijí Edwarda?“ Clare jen pokrčila rameny. „Ne, udělali z něj nesmrtelnou bytost v tom horším slova smyslu pro něj – je dnes nezranitelný. Nic jej nemůže zabít. Musí žít s tím, že zavinil tvou, Esmeinu a Emmettovu smrt.“  Opřela se o rám dveří a dívala se ven na příjezdovou cestu. „Víš, Carlisle to nevydržel – nemohl. Poprosil Sama, aby mu udělal laskavost – neodmítnul.“ Otřásla se při té představě. „Edward tě tolik miloval, tolik věřil, že se jednou vrátíš, možná si budeš myslet, že je blázen, ale pokoušel se tě změnit, neprobrala ses – ani po několika týdnech, tvé tělo zůstalo nedotčené, nic se s ním nedělo, jako by bylo zakonzervováno, aby se nezkazilo.“ Posadila se na schod a podívala se Clare do očí. „Poté jednoho dne jsi byla pryč, tvé tělo jednoduše zmizelo a on se jednoduše zhroutil.“ Pohledem začala zkoumat texturu koberce.

„Mrzí mě to.“ Rosalie pokrčila rameny.

„Co mně je do toho, že tě to mrzí – Emmetta mi to nevrátí.“ Clare se napřímila a došla těsně k Rosalie. Vzala ji kolem ramen a zpříma se jí zahleděla do tváře.

„Přísahám, že ať budu muset udělat cokoli, vrátím ti ho.“ Rose zvedla obočí.

„Jak?“ I když byla na duši ublížená a zraněná, Emmetta milovala více než cokoli na světě. Clare nevěřila, na druhou stranu věděla, že mnohé dokáže. Svitla pro ni jiskřička naděje.

„Pořád mám tři sestry, které jsou stejně mocné jako já a mnoho dalšího.“ Rose vypadala vyděšeně.

„Ne, nesmíš je zavolat!“ Clare přikývla.

„Vím – zavolám proto Chronose.“

Clare se vždy považovala za velmi nadanou bytost, krom mnoha rozličných darů a schopností se však po dobu strávenou v nebi věnovala studiu magie.

„Vše na místě?“ Rosalie se na ni dívala se sarkasmem v očích, ovšem byla by tu jen jedna jediná malinká šance, aby to celé bylo jinak, udělala by pro to vše, co by mohla.

„Ano.“ Clare přikývla. „Co tedy vlastně uděláš?“

„Přivolám Chronose a požádám jej, aby změnil minulost.“ Rose se začala smát.

„Proč by to udělal?“ Šibalský úsměv na Clařiné tváři prozrazoval, že nebude jednat v rukavičkách.

„Nedám mu možnost výběru.“ Rose pouze podala Clare zapalovač a vzdálila se z čar, které na zemi představovaly pentagram.

Clare roztáhla ruce a změnila svou podobu. Poté začala odříkávat texty pro vyvolání pána času.

Here van die tyd, Chronos.
Kom uit van jou tyd en ruimte dimensie
en dit lyk my jou volle sterkte.
Here van die tyd, Chronos.
Wys my jou krag en nie wegkruip in die ruimte wat
en dimensie aan my onbekend.
Ek, Luna se dogter, 'n kind van God begaafde hande.
Ek roep jou, kom. Wys jou gesig - roep jou.
Ek, die dogter van die nag, maanlig en sterk passies,
wat verwys na die hemel - Ek roep jou!

Zapálené svíce zhasly, místnost se ponořila do temnoty, z níž se vynořila postava v plášti, jež se nohama nedotýkala země.

„Kdos, že mě opovažuješ se povolávat s odvoláním na nebesa, opovážlivče?“

„Já, dcera Luny, opatrovatelka lásky.“ Clare nechala svíce znovu vzplát, čímž odhalila záhadnou tvář démona, kterého povolala. Byl bizardně krásný. Celé tělo mu pokrývaly jizvy, na hlavě měl čtyři rohy – ovšem jeho tvář byla jako z mramoru vytesána.

„Anděla?“ Jeho hlas byl tichý a syčivý, jeho pohled kamenně hrubý.

„Ano.“ Usmál se.

„Čímpak mohu posloužit nebi?“ Clare otočila hlavu na stranu.

„Ohneš čas.“ Zasmál se.

„To nejde, milá slečinko, nemohu na počkání měnit osudy lidí.“ Usmála se, on se naopak zamračil.

„Nejde mi o lidi.“ Přešel na jiný konec místnosti a podíval se na Rosalie.

„Upíři.“ Olíznul se. „Už dlouho jsem žádného neměl.“ Clare k němu přistoupila blíže.

„Uděláš to?“ Přes rameno se na ni podíval.

„Proč bych měl?“ Otočil se na ni celý. „Myslíš si, že si to zasloužíš?“

„Ne.“ Zakroutila hlavou. „Já ne, ale ona ano. Kvůli mně je mrtvý její milenec.“ Zamlaskal.

„Nelíbí se mi to.“ Podíval se na Rosalie, přišel k ní blíže a pohladil ji po tváři. „Ovšem jsi moc hezká – neměla bys být sama, navíc nepapáš lidi, což není přirozené.“  Vzal Rose za ruku, kterou následně políbil.

„Co bych musel udělat?“ Clare se na něj usmála.

„Vrať mě do dne, kdy jsem umřela.“

Domem se táhlo ticho, které rozříznul až démonický smích, který v určitých fázích spíše připomínal kašel.

„Jak - kdy jsi umřela, když jsi živá?“ Clare protočila panenky.

„Nesmrtelnost?“ Chronos přikývnul.

„Dobře tedy – vem mě za ruku.“ Clare se bála, proto na malou chvíli zaváhala, zdali má, ovšem smutný pohled Rosalie ji přinutil risknout svou možnou smrt – další v pořadí. Uchopila jeho nabídnutou ruku se slovy k Rose, že vše bude v pořádku. Potom zmizela ve tmě.

Clare se cítila nesvá - když se přenáší, většinou je to příjemný pocit, jako by létala. Přenos časem se jí však jevil zcela opačně, dostávala závratě a bylo jí špatně od žaludku. Nebyl to let, nýbrž pád. Ovšem ne ten slastný pád z útesu do moře, který zažila včera – tenhle jí připadal zcela jiný, zraňoval ji.

Zavřela radši oči a představovala si, co se asi stane, když se tam objeví – bádala a vymýšlela nejrůznější způsoby řešení a doufala, že se vše povede, tentokrát nadobro.

„Spíš?“ Z jejich myšlenek ji vytrhnul tichý bručivý hlas. Přiměla se otevřít oči, tudíž tím zjistila, že je již pevně nohama na zemi. Sama pro sebe se usmála a podívala se na démona stojícího naproti ní.

„Nespím.“ Ušklíbnul se a ukázal kdesi za ní. Otočila se.

Naskytla se jí scéna, kterou si ve skutečnosti skoro nepamatovala, možná proto, že naposledy, když toto vše prožívala, umřela.

„Jsi si tím jistá? Změní to nejen tvou budoucnost, ovšem budoucnost celého lidstva, jsi připravena převzít zodpovědnost za vše, co zde nyní provedeš?“ Podívala jsem se do země a poté jsem přejela pohledem všechny přítomné. Esme, Carlisle i Emmett byli živí, jak by jen mohla říci, že není připravená a mohla by je nechat umřít?

„Musím to udělat.“ Otočil si ji čelem k sobě.

„Proč?“ Objala se, jako by se chtěla vyhnout něčemu nepříjemnému. „Ach ano, moc je miluješ, vidím to. Je to neslýchaná věc, velice mimořádná, ovšem tobě to za ten risk stojí, že ano?“

„Nejde říci, co všechno pro mě znamenají, znovu a znovu bych za každého z nich položila svůj život.“ Přikývnul a skrčil čelo.

„Řekl bych, že to chápu, ovšem pocity lásky jsou mi dlouhou dobu neznámé.“ Podíval se na celou Clařinu rodinu a poté na ni. „Nyní tě opustím, nemohu tady zůstat, ovšem dnes, že ti pomohu, je jen z dobroty mého srdce, nečekej, že bych ti ještě někdy prokázal takovouto laskavost.“ Clare na tváři vykouzlila úsměv.

„Děkuji ti mnohokrát.“ Chronos se otočil a vytvořil časoprostorový portál.

„Dělám to jen, že něco dlužím tvému otci, ale pamatuj – nevolej mne už nikdy více.“ Poté se otočil a vstoupil do portálu. Portál zmizel a čas začal běžet.

Clare se otočila a pohledem sjela scénku před sebou.

„Pojďte ven. Upíři, pojďte a nic se mu nestane.“ Zvolala Bianca, přičemž Amber držela Edwarda pod krkem. Minulá Clare se na své sestry dívala s notnou dávkou vraždivosti v očích. Cullenovi vyšli před dům.

„Co se děje, Clare?“ promluvila Lea.

„Nesmíš mu ublížit.“ Sotva se držela, aby svou sestru nenapadla.

„Proč?“ Leiny otázky byly vskutku otravné.

Budoucí Clare se v mžiku změnila a vykročila k cestě, vystoupila zpoza stromů, jen dva - tři kroky, aby ji uviděli.

„Je to špatně vysvětlitelné, ale má lidská část ho stále miluje. Neubližuj mu prosím. Zabiješ jeho, zabiješ půlku mě.“  Budoucí Clare vstoupila na cestu, všichni utichli a s údivem ji sledovali.

„Clare, proč bys jej měla milovat jen svou lidskou částí. Miluješ jej ty jako celá bytost,“ promluvila budoucí Clare, Lea k ní vyslala jeden z jejích útoků, který se však zastavil několik centimetrů před ní samotnou.

„Kdo jsi?“ Amber byla rozčílená, nechápala to.

„Já jsem Clare, Clare z budoucnosti, přišla jsem, abych vám zabránila mě zabít a zničit tím svět.“ Amber se zasmála a podívala se na Biancu, ta nahnula hlavu na stranu a zamyšleně si budoucí Clare měřila.

„Jak ti máme věřit?“ Minulá Clare se zdála být nejistá. „Neumřu.“ Budoucí Clare se nadechla k odpovědi.

„Umřela bys, tvůj štít by selhal. Nezvládla bys to. Mimoto, nezemřela bys jen ty.“ Střelila pohledem ke Cullenovým, poté pokračovala. „Dokážu vám to, ukážu vám, jak vypadá budoucnost, jen budu potřebovat pomoc Alice.“ Alice si všechny měřila nevěřícným pohledem, ovšem nedalo jí to – vydala se tudíž, velmi ostražitě a pomalu, ke Clare z budoucnosti.

„Co mám udělat?“ Její hlásek zněl jako zvonkohra i v té nejvypjatější chvíli. Clare jen natáhla ruku, což Alice pochopila a pevně ji sevřela. Poté před sebe Clare natáhla druhou ruku, přičemž zavřela oči a nechala volně plynout myšlenky na minulost skrze Alice, jako by byla projektorem – vše se přitom ukazovalo na otevřené Clařině dlani.

Když Clare otevřela oči, situace byla zcela jiná. Amber již nedržela Edwarda, namísto toho objímala minulou Clare, společně s jejími sestrami. Cullenovi taky mezi sebou vedli řeči a objímali se a vzlykali. Nejkrásnější však byla situace mezi Edwardem a minulou Clare.

Dívali se sobě navzájem do očí a beze slov si vyznávali nehynoucí lásku, jež mezi nimi byla, poté se začali pomalu přibližovat, až jejich rty splynuly v jedny.

V tu chvíli se však prudce setmělo a začaly okolo létat blesky, za Clare z budoucnosti se vytvořil portál, který se k ní přibližoval. Ostatní na to hleděli s děsem v očích.

„Musím se vrátit, jen mi slibte, že se navzájem nepozabíjíte.“ Minulá Clare se odtrhla od Edwarda a došla ke Clare z budoucnosti.

„Děkuji.“ Objala ji, nestihla ji však držet moc dlouho, jelikož portál budoucí Clare vcucnul jako malinu a odnášel do neznáma černočernou tmou.

Nevím, zdali je to pro Vás dostatečně zvládnuté zakončení, nebo je to jen jakási nedovyřešená záhada.

Nevím, co očekáváte, že se stane v budoucnosti, nechávám to pro Vás, nebo pro některé z Vás otevřené, kdo by však chtěl vědět přesně, co se stane dle mé fantazie, zde máte takovou malou tečku na závěr - když povídka začínala prologem, musí mít co? - DOSLOV.

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)Obyčejná III: Poslední tón - 4. část: