Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)Obyčejná III: Poslední tón - 3. část

02.01.2013 (14:45) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1237×

(Ne)Obyčejná III: Poslední tón

Část třetí - Minulost zůstane ve vzpomínkách, přítomnost v zítřku

„Posaď se,“ pobídl ji Jacob. Bývali milenci, neviděla tedy problém v tom sednout si mu na klín. V tvářích ostatních se zprvu objevilo udivení, o několik sekund později jako by někdo rozsvítil a jim vše došlo. „Teď nám pověz, co tady hledáš.“ Začalo ji škrábat v krku.

„Cullenovy.“

Ve tvářích všech se objevilo zprvu zděšení, které vystřídal obyčejný neklid. Clare sledovala jejich tváře se zvědavostí, navenek se však snažila působit neutrálně, aby nikomu nedala ani sebemenší důvod, že toto setkání by pro ni mohlo být osobní, dalo by se říci, že až nechtěně důvěrné.

„Proč je hledáš, Clare?“ Jacobův hlas byl neklidný stejně jako jeho výraz ve tváři. Tušil, že se za tím skrývá něco více, než jim Clare chce prozradit, ovšem vzhledem k jejich společné minulosti se rozhodl ignorovat skutečnost i fakt, že z Clare měl doopravdy divné pocity.

„Jsem lovkyně, zapomněl jsi?“ Podívala se mu zpříma do očí. „Když dostanu rozkazy, musím se jimi řídit, neptám se proč, nemůžu.“ Díval se na ni s nedůvěrou. Vstala a klekla si před něj, aby na ni lépe viděl. Pohladila ho po tváři a upřeně, ovšem se zástěrkou hrané upřímnosti, se mu zadívala do očí. „Víš, tento život je plný násilí a nedůvěry, ale ty mi musíš věřit, Jakeu.“ Přiblížila se k němu na centimetr daleko, skoro jakoby jej chtěla políbit, její hlas byl sotva slyšitelný, avšak pro vlkodlaky nebyl problém jej slyšet. „Musíš mi věřit.“ Jacob jí pohled věrně a oddaně oplácel, i když si to nepřiznával, stále byl do ní zamilován.

„Věřím ti.“ Jeho hlas byl odhodlán stejně jako on. Právě udělal rozhodnutí, rozhodl se jí pomoci – ať to stojí, co to stojí. „Cullenovi se před půl rokem odstěhovali, do jejich rodiny přišla nová dívka, nějaká brunetka, ovšem po nějaké době zase odešla a oni o dva týdny později také, jejich stopa vedla na západ, nevím, ale rozhodně nešli do Kanady, tu stranu jsme hlídali. Poslední zmínka o nich byla z letiště, kde měli letenky do New Yorku.“ Jacob se na ni zadíval a nebyl si jistý jejími reakcemi. Clare to v hlavě šrotovalo. Brunetka, letenky, New York.

Všichni se na ni dívali, povšimli si, že je myšlenkami někde úplně jinde, ovšem sami se báli, že je to možná jen zástěrka, vždyť oni sami byli častokrát napadeni lovkyněmi, které měly příkazy zabít právě je jako nebezpečné nadpřirozené bytosti.

„Doufám, že víš, že zde nemůžeš zůstat moc dlouho, připoutalo by to nechtěnou pozornost.“ Sam jako vůdce smečky se snažil ochránit nejen své bratry, ale i ostatní lidi v tomto městě, návštěva lovkyně nikdy neznamenala nic dobrého, většinou umírali nevinní a nedej bože snad někteří členové smečky.

„Sice jsem zde vyrostla, vlčí muži, mám zde kořeny a k tomuto místu velmi vřelý vztah, tak vím, že by to mohlo být nebezpečné.“ Rozhlédla se kolem sebe, jako by hledala něco, co dávno ztratila. Potom se podívala zpět na Sama. „Moje matka zde stále žije, myslí si, že jsem mrtvá, vystrojila mi pohřeb, byl krásný. Byla jsem tam, ale ne v rakvi.“ Její hlas přešel v šepot, chvíli si připadala strašně zranitelná, ovšem po chvíli zatřásla hlavou a její ledová nedostupnost byla opět zřetelně čitelná z jejího hrobově klidného výrazu. „Odejdu hned, jakmile najdu jejich stopu a neboj se, že bych setrvala o minutu déle, než by bylo nutné. Nikdy jsem se sem nechtěla vrátit nazpět, bohužel moje rozkazy jsou neměnné.“ Tak rychle, jak se ve dveřích chatky objevila, tak rychle jimi chtěla zase zmizet. Otočila se k odchodu a v zádech si s sebou nesla zabořené pohledy sedmnácti zvědavých vlkodlaků. V chatce bylo hrobové ticho.

„Uvidím tě ještě?“ Jacobův hlas prořízl ticho a zastavil klapot vysokých podpatků na dřevěné podlaze. Clare se vrátily vzpomínky z několika nocí v Tichuaně, jakoby opět mohla cítit horkost na své kůži, kterou podporovala horkost Jacobovy kůže, když ji držel v objetí. Po těch letech se jí to všechno znova vrátilo.

„Jacobe, už nám není patnáct a nemůžeme se přes dny i noci zavřít v hotelovém pokoji. Víš, že mě už nikdy neuvidíš, tak mi to nedělej horší a nenuť mě ti to znovu říkat.“ Její tichý hlas se rozléhal a odrážel v každém rohu místnosti. Jacob se cítil divně, přeci si myslel, že to v tom tehdy bylo něco víc než jen sex. Možná se spletl a možná už Clare nebyla taková, za jakou ji považoval. „Mimochodem,“ ozval se do ticha Clařin hlas, poté se s šibalským úsměvem otočila na Jacoba a rozjařeně se na něj podívala. „Je to už šest let, ne čtyři, neubírej si roky.“ Jacob se usmál a ona mu úsměv oplatila, vrátila se k němu a něžně jej políbila. „Naposledy.“ Přikývnul a Clare ho jen pohladila po tváři a poté zmizela dřevěnými dveřmi chaty. Jacob se díval na dveře ještě hodnou chvíli, potom odvrátil pohled na Sama.

„Měli bychom ji hlídat, neříká pravdu.“ Sam pouze přikývnul.

Clare se vydala podél pobřeží k molu. Šla pěšky a pomalu, i když by mohla jen mrknout a přenést se tam. Zastavila se a sedla si. Vyzula si boty a sundala si i černé kalhoty a lila triko, oblečení nechala zmizet a zůstala pouze ve spodním prádle. Natáhla se do písku a užívala si, jak droboučké částečky písku škrábou její kůži. V nebi jí tohle chybělo, kdykoli si mohla udělat iluzi pláže, deštných lesů, nebo čehokoli, co si jen dokázala představit. Těm iluzím vždy však něco chybělo – autenticita. Písek byl vždy jen sypký a jemný, nikdy neškrábal, v pralese nebylo dusno, jen horko.

 Posadila se a zírala na pomalu se měnící nebe, temně modrá barva se pomalu stávala jakýmsi podivným odstínem šedé, až se obloha začala proměňovat do červené. Clare seděla s pohledem zabodnutým do nebe až do chvíle, kdy se slunce vyhouplo nad obzor a ozářilo její pokožku, která za pobyt v nebi velmi zesvětlala, byla skoro až alabastrová. Přitáhla si kolena pod bradu a objala je pažemi. Zadívala se na hladinu tyrkysového moře a vybavila si situaci před třemi lety, kdy se o svých schopnostech teprve dozvěděla a odjela do Řecka. Na moment, kdy poprvé uviděla svá nádherná křídla.

Jejím zorným polem se něco mihlo, a tak zbystřila. Rychle se rozhlédla kolem, ovšem, cokoli to bylo, zmizelo to stejně rychle, jak se to objevilo. Clare ovšem byla mírně znepokojená, mohl to být některý z vlkodlaků, nebo jen nějaké zvíře z lesů za pláží. Proto se velmi pozorně prohlédla a prozkoumala okolí, až usoudila, že to bylo nejspíše právě jen to zvíře.

Vstala a podívala se na své tělo, pokud chtěla zažít to co v Řecku, bude muset odhodit i zbývající kousky oblečení, které na ni ještě zůstávaly.

S pohledem zabodnutým do vln se pomalým krokem, který připomínal chůzi predátora na lovu, vydala vstříc moři, když v tom ji před očima vyvstanul útes na druhé straně pláže. Bez rozmyslů, nebo dalšího rozhlížení se tam přenesla.

Dívala se do vln tříštících se o ostré útesy, tolik ji to přitahovalo, tolik toužila po pocitu úplné svobody, aby nemusela nic cítit, aby si s ničím nemusela dělat starosti. Jen skočit – možná zemřít – ne, spíše spát. Spát a nechat se unášet vlnami, které ji mohou každou sekundou zabít. Zničit vše v ní a vše kolem ní. Zničit ji.

Zahnala tyto myšlenky na smrt a udělala krok blíže k útesu, když v tom zavanul vítr a ona ucítila zvláštní, avšak povědomý pach. Nemusela se ani otáčet, aby zjistila, kdo za ní stojí.

„Poslední, kdo z toho útesu skočil, je mrtvý.“ Hlas za jejími zády se zdál velmi chladný, odtažitý, skoro až cizí, na to jak dobře se znali.

„Já nejsem jako ostatní.“ Clare na sobě nechtěla dát znát mrazení, které jí probíhalo po zádech. Ladným pohybem rozpustila vlasy a nechala je rozestřít kolem sebe. Najednou ucítila, že není sám. „Myslíš si, že jsem nebezpečná, že sis přivedl posily?“ Mírně pootočila hlavu a s úšklebkem ve tváři se na něj dívala přes rameno.

„Nevím, jen neříkáš vše.“ Pokrčila rameny.

„To mi není známo.“ Přistoupil o kousek blíže, avšak její hbitá otočka jej zastavila od dalšího plánovaného kroku.

„Nejsi lovkyně.“ Usmála se.

„Co tedy jsem?“ Naklonila hlavu na stranu a pobaveně jej sledovala.

„Jsi něco nadpřirozeného a mocného, ale ne lovkyně.“ Přikývnula.

„Co tedy jsem?“ Podíval se do země a potom opět zpět na ni.

„Démon.“ Úsměv na její tváři se neustále zvětšoval.

„Pokud démoni pocházejí z nebe, tak ano. Ale my u nás pro to máme jiné pojmenování, Jakeu, anděl.“ Překvapení v jejich tvářích bylo více než jen čitelné, skoro by bylo možné si vsadit, kdo je překvapen více.

„Anděl?“ Otočila se zpět k moři, byla jen krok od toho skočit.

„Anděl – anděl lásky.“ Její tvář se změnila na malý okamžik, jen na zlomek setiny sekundy se v ní zračila bolest, potom se zase vrátila do normálního ledově klidového stádia.

Přestala vnímat, že si něco povídají, soustředila se na vlny pod sebou. Věděla, že z tohoto není úniku, nechce jim ublížit, nechce je vystavit nebezpečí a už vůbec nechce ranit Jacoba. Vlny pod útesem ji tolik lákaly, měla sto chutí skočit – a poté si pomyslela: „Proč ne, že?“

Jen několik málo centimetrů, ani ne deset. Nikdo by si toho ani nevšimnul, krom Jacoba, jehož pohled cítila pevně zabodnut do zad. Nemůže ji ale zastavit – nestihnul by to. Zhluboka se nadechla a zase vydechla. Otočila se čelem k Jacobovi a nenápadně se přitom posunula ještě o malý kousíček k okraji.

„Nevěříte mi?“ přerušila rozhovory všech zde přítomných horlivě diskutujících o jejích slovech.

„Nevíme, co si o tom máme myslet.“ V jejích onyxových očích se objevil záblesk strachu, nehodlala se mu však poddat. Pobaveně se usmála. Roztáhla ruce. Podívala se zpříma na Jacoba. A potom nechala své tělo padat nazpátek do smrtících vln.

Situace by se mohla zdát komická, jelikož ač byli všichni přítomní nadpřirozené bytosti s neuvěřitelnou silou a také byli poměrně rychlí, v tento moment stáli jednoduše na místě bez dalšího pohybu, jakoby zamrzli v čase - jen zírali před sebe na místo, kde ještě před několika okamžiky stála skoro nahá dívka, která jim tvrdila, že je andělem.

Pro Clare bylo létání skoro druhou přirozeností, nemohla se ovšem oprostit od té myšlenky, že tento pád – let trvá pro ni nepředstavitelně dlouho. Užívala si toho pocitu, že neví, co je pod ní, a také větru, který ji nespoutaně foukal do vlasů, oprostila se od oblečení a zavřela oči.

Kdo by to viděl, mohl by si myslet, že je to dosti bizardní obrázek. Nádherná dívka s dlouhými vlasy do půli zad, zcela nahá padá z útesu dolů – ovšem přiznejme si, že pro normálního člověka by toto nebylo tak fascinující, jelikož by si nepovšimnul detailů jako pozorovatelka, která stála na kraji pláže. Nádherná blondýna s alabastrovou kůží a mírně pozvednutým obočím sledovala situaci s jistým pobavením ve tváři. Nejvíce ji z této scény zaujal vlkodlak, který se právě vrhnul k okraji útesu, aby se podíval, je-li padající dívka mrtvá.

Ozvalo se jednoduché – žbluňk – a po dívce nebylo ani vidu ani slechu. Situace se změnila. Celá skupina vlkodlaků nyní nahlížela přes okraj útesu, někteří v naději, že se vynoří, jiní, že zmizí a nebude jim ztěžovat už tak dost těžkou situaci.

Zčistajasna se vlny uklidnily a hladinu moře proťal kužel světla, z něhož vystoupila nádherná nadpřirozená bytost, těžko slovy popsatelná – platinové vlasy se v lokýnkách snášely kolem celého jejího těla skoro až do půli stehen, byla spoře oděná, pouze do stříbrných šatů ke kotníkům, které měly rozparky od země až do pasu a vrchní díl byl jen korzet pod ruce. Na krku jí svítilo červené srdce a na hlavě měla totožnou čelenku s rubíny. Nejpozoruhodnější na této dívce však nebyl šat, či doplňky, ale byla to křídla perleťově bílé barvy na okrajích lehce přecházejíce do rubínové červeně.

Dívka se snesla na zem a hladina moře se vrátila do normálu.

„Už mi věříš?“ Zadívala se na Jacoba.

„Jsi anděl?“ S úsměvem přikývla.

„Jsem, mám poslání, musím něco udělat. Musíte mne nechat odejít, jinak nenajdu klidu.“ Jacob přikývnul, když jejich oční kontakt přerušil Sam.

„Nerozhoduješ o tom, Jacobe.“ Clare se vrátila z hloubky Jacobových očí a úsečně na Sama pohlédla.

„Stejně jako ty ne, Same.“ Obešla Sama a rozhlédla se, mezi vlkodlaky se jí vytvořila cestička, na jejímž konci zahlédla, koho hledala – Setha. Rozhodným krokem se k němu vydala, když v tom zavanul vítr od pobřeží a všichni vlkodlaci se zaměřili na nasládlý pach, který prozrazoval jen jedno – přítomnost upíra.

Clare se otočila a i na tu dálku zaregistrovala upřený pohled upíří blondýny. Vlkodlaci se jeden po druhém přeměnili a vrhli se, jak jen nejrychleji mohli, k místu, kde ona blondýna stála, a obklíčili ji. Clare neváhala ani minutu, věděla, že když jí nepomůže, bude blondýna mrtvá. Přenesla se do středu kruhu a postavila se mezi zuby cenícího Sama a vrčící upírku.

„Nesmíte na ni ruku vztáhnout.“ Clařin hlas zněl rozhodně. Do středu přišel Seth, který jako jediný zůstal člověkem.

„Nemůžeš nám to nařídit, překročila naši hranici.“ Clare naklonila hlavu na stranu.

„Nemohu vám to nařídit, máš pravdu, pane, mohu o to ale požádat. Tato upíří dívka je mi blíž než rodina, žádám pro ni milost.“ Seth měl v očích jiskru úžasu nad chováním, jakého se mu od Clare dostávalo, ovšem nevěděl, jak s touto situací naložit. Myšlenky smečky také nebyly jednotné. Jacob byl pro milost, stejně jako další tři vlkodlaci stejně okouzleni Clařinou povahou a chováním, nadruhou stranu Sam měl na mysli jen jedno, což se Sethovi ani za mák nezamlouvalo – zabít je obě.

„Rozhodne rada.“ Sethovo rozhodnutí se jevilo jako nejlepší možné, ovšem Clare momentálně neměla tolik času.

„Sethe, prosím, potřebuji, aby ses rozhodnul. Nemám tolik času, ony přijdou.“ Seth se zamračil.

„Kdo jsou ony?“ Clare se podívala do země.

„Moje sestry, andělé, a ony s vámi nebudou vyjednávat – jednoduše vás zabijí.“ Seth nevěděl, co si myslet, kdo byly ony sestry a proč by je měly zabíjet.

„Nemohu ohrozit smečku – jděte tedy, ale ať už vás tu nevidím.“ Upírka se napřímila.

„Děkuji, Sethe.“ Clařin vděk byl veliký, nikdo nevěděl jak, ani ona sama. Vzala upírku za ruku, připravena k přenosu.

„A Clare,“ ozval se Seth. „Rád jsem tě poznal.“ Přikývla a poté zmizela, jak nejrychleji to šlo. Seth se rozhlédl a podíval se na Sama, očividně teď bude mít potíže, pomyslel si.

Hala domu, který byl pro Clare několik měsíců útočištěm, zela prázdnotou. Žádný nábytek, obrazy, zkrátka pražádná stopa po lidské činnosti – nebo upíří. Odstěhovali se a spálili mosty – žádná možnost návratu. Clare se otočila a z očí do očí se dívala nádherné upírce, kterou kdysi znávala.

„Nad čím uvažuješ?“ optala se jí dívka.

„Nevím, nad vším, kdo jsi a proč jsi zde.“ Upírka se jejím slovům usmála.

„Clare, ty víš, že já jsem pořád já – to ty, ty jsi jiná. Kdo jsi?“ Clare se zamračila.

„Jsem vinna.“ Upírka na ni upřela zmatený pohled.

„Vinna?“ Přikývla.

„Zranila jsem jej a nejen jej, celou jeho rodinu.“ Zadívala se do země, aby zakryla slzy kanoucí z jejích černých očí.

„To je pravda, ale proč ses vrátila?“ Clare věděla, že zrovna ona ji nebude ospravedlňovat, byla za to ráda, konečně potkala někoho smrtelně upřímného, kdo se jí mohl ve všem vyrovnat.

„Chci ho zpět.“ Tato tři slova se odrazila prázdnou halou a v uších upírky zněla jako meče, prořezávající si cestu skrz její uši do mozku a stále jí nedávala smysl.

„Myslíš, že on tě také chce zpět?“ Pokrčila rameny – je možné, aby měla upírka pravdu?

„Nevím, nevím, co si mám myslet. Chci jej jen vidět a vědět, že by mohl být šťastný a že se netrápí, že mu jsem ukradená, a potom se konečně můžu navrátit tam, odkud jsme se vrátila nyní.“ Upírka zahlédla potoky slz na jejích tvářích a pomyslela si, že tato dívka, kterou kdysi znala je stále stejná, že se doopravdy tak moc zase nezměnila.

„Ukážu ti jej, ale nesmíš s ním mluvit, nebo ho k sobě lákat, musí si tě najít sám.“ Co to má znamenat?

„Nerozumím.“ Upírka přikývla.

„To chápu, Clare, nyní ti povím, co se stalo.“ Clare blesklo hlavou, že je to už dlouho, že si možná doopravdy našel jinou, ale nechtěla, aby to tak bylo, proto raději poslouchala vyprávění Rosalie.

  Prosím o komentáře.

Třetí část přichází po strašně dlouhé době, je to skoro rok... No, nerada nechávám věci nedokončené, takže jsem se vrátila, ovšem nevím, na jak dlouho - opět, prostě se pokusím dokončit načaté věci.

Doufám, že se Vám bude líbit.

Kim ♥ 

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)Obyčejná III: Poslední tón - 3. část: