Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)obyčejná... 6. kapitola

11.01.2010 (14:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3827×

(Ne)Obyčejná

6. Kapitola

Pohled Clare (Belly)

Matika s Rose uběhla rychle a v klidu, až na ty otravné pohledy našich spolužáků, kteří si mě měřily způsobem vražedným. Tak tyhle pohledy jsem nesnášela. Br. Otřásla jsem se. Naštěstí právě zazvonilo a my s Rose jsme se vydaly na oběd.

Ostatní už seděli u stolu, ale na mě mávala Karoline a Kristine moje nejlepší kamarádky. Nešla jsem si pro oběd a rovnou si to zamířila k nim. V tom mě ovšem zastavila Rose.

„Kam jdeš?“ zeptala se zvědavě.

„Jo. Já zapomněla, vadilo by vám kdyby si k nám přisedly i moje nejlepší kamarádky Kristine a Karoline?“

„Nevím, zajdu se zeptat a potom na tebe kývnu. Zatím běž za nimi.“ Řekla mi a odešla za svou rodinou a já jsem odešla za Kristine a Karoline.

„Ahoj holky. Jak se máte?“ zeptala jsem se jich zdvořile.

„Máme se skvěle. Kdopak to je?“ zeptali se a koukli se na Cullenovi. Já se koukla na Rose a ta přikývla.

„Pojďte seznámím vás.“ Řekla jsem holkám a ty se zvedly a šli se mnou.

„Karoline, Kristine tohle jsou Cullenovi. Emmett, Rosalie, Jasper, Alice, Edward.“ Řekla jsem a na každého z nich jsem ukázala.

„A tohle jsou moje nejlepší kamarádky Kristine a Karoline.“ Ukázala jsem teď pro změnu na holky a ty si s Cullenovými podali ruce. Sedli jsme si ke stolu. Já samozřejmě k Edwardovi, jak jinak taky když spolu teď chodíme.

Celou dobu jsme si povídali o všem možném, až se jídelna začala vyprazdňovat. Jelikož jsem měla mít ještě biologii a tělocvik, rozhodla jsem se že ani na jeden z těchto předmětů nepůjdu.

„A nechcete si s námi zajet nakupovat? Třeba do Londýna?“ zeptala se Alice, když se holky začaly zvedat k odchodu.

„Jasně. Kdy?“ zeptala se Kristine.

„Co takhle v sobotu?“ odpověděla Alice. Holky akorát kývli a já jsem je objala na rozloučenou.

„Nepůjdu na další hodiny. Nevím, ale není mi nějak dobře, víš.“ Řekla jsem jim.

„A co je s tebou? Co je ti? Je ti špatně?“ zeptala se mě starostlivě Karoline.

„A nemůžeš být to?“ zeptala se Kristine. Myslím, že přesně vím co tím to myslela, ale s Edwardem? Bylo to jen jednou! Radši budu dělat blbou.

„Co to?“ zeptala jsem se a fakt jsem si připadala jak blbka jelikož to každý tušil, jen jsem chtěla vědět zdali si to myslím správně.

„No těhotná.“ Odpověděla mi. Nevím proč, ale jako by všichni Cullenovi ztuhly když jsem se koukla na Edwarda. No co byl by to jedině on jedině s ním jsem se nechránila.

„Ne to je blbost holky. Nejsem zas tak pitomá, abych se nechránila.“ Snažila jsem se to pronést s neochvějnou jistotou v hlase, ale v Edwardově upřeném pohledu jsem poznala, že na mě poznal, že lžu. I na ostatních Cullenových bylo poznat že mi to nevěří. Nemohla jsem tam jen tak stát a koukat se na ně.

„Ahoj, uvidíme se zítra.“ Řekla jsem a rychlým krokem jsem se vydala z jídelny.

Cítila jsem na zádech jejich upřené pohledy, ale to mi teď bylo víc než jedno. Přece nemůžu hned druhý den po tom poznat, že jsem těhotná. To přece není možné! Ne! Nejsem, nemůžu být těhotná! Slzy se mi začaly hrnout do očí a jí jsem začala vzlykat. Ani nevím jak, ale najednou jsem cítila že padám k zemi a ocitla jsem se na ní. Cítila jsem kolem krev mou krev a palčivou bolest v koleni. Měla jsem ho odřené a to pořádně.

„No fajn teď budu mít ještě celé auto od krve!“ zvedla jsem se a šla k autu. Pořád mi po obličeji tekly slzy, ale to jsem nevnímala. Nevnímala jsem ani tu palčivou bolest v koleni.

Cestou domů jsem se ještě zastavila v lékárně a koupila jsem si tři těhotenské testy. Prodavačka se na mě dívala tak nějak divně, bylo mi to nepříjemné, ale přehlížela jsem to. Teď je důležité pouze jediné. Zjistit jestli jsem těhotná, nebo ne. Když jsem konečně zaplatila vypadla jsem z té pitomé lékárny a nastartovala jsem.

Jela jsem domů takovou rychlostí že mě to až překvapilo jak jsem nezodpovědná.

Když jsem zaparkovala před domem, ani jsem se neobtěžovala auto schovat do garáže.

Vyběhla jsem schody a zamířila jsem si to rovnou do mého pokoje. Ani jsem se nerozmýšlela a zapadla jsem do koupelny.

Rychle jsem rozbalila test číslo jedna a přečetla jsem si návod. Udělala jsem vše tak jak jsem měla. Než bude hotový rozhodla jsem se dát si sprchu a ošetřit si to koleno. Když jsem byla hotová vzala jsem do ruky test a koukla jsem se na výsledek.

Pohled Edwarda:

Už jsme seděli u stolu a jen jsme čekali na Rose a Clare. Vešli do jídelny a na Clare zamávaly nějaké holky. Clare si nešla ani pro jídlo a zamířila si to k nim. Rose chytla  clare za ruku a zvědavě se jí zeptala.

„Kam jdeš?“

„Jo. Já zapomněla, vadilo by vám kdyby si k nám přisedly i moje nejlepší kamarádky Kristine a Karoline?“

„Nevím, zajdu se zeptat a potom na tebe kývnu. Zatím běž za nimi.“ Řekla jí Rose a šla za námi. Clare šla za holkama.

„Ahoj holky. Jak se máte?“ zeptala se jich.

„Máme se skvěle. Kdopak to je?“ zeptali se a koukli se na nás. Koukla se na Rose a ta přikývla.

„Pojďte seznámím vás.“ Řekla jim a oni dvě se zvedly a šli se ní k nám.

„Karoline, Kristine tohle jsou Cullenovi. Emmett, Rosalie, Jasper, Alice, Edward.“ Řekla Clare a na každého z nás ukázala.

„A tohle jsou moje nejlepší kamarádky Kristine a Karoline.“ Ukázala teď pro změnu na holky a My si s nimi jen podali ruce. Sedli si ke stolu. Clare ke mě, jak jinak taky když spolu teď chodíme.

Celou dobu jsme si povídali o všem možném, až se jídelna začala vyprazdňovat.

„A nechcete si s námi zajet nakupovat? Třeba do Londýna?“ zeptala se Alice, když se holky začaly zvedat k odchodu.

„Jasně. Kdy?“ zeptala se Kristine mám ponětí.

„Co takhle v sobotu?“ odpověděla Alice. Holky akorát kývli a Clare nás objala na rozloučenou.

„Nepůjdu na další hodiny. Nevím, ale není mi nějak dobře, víš.“ Řekla nám.

„A co je s tebou? Co je ti? Je ti špatně?“ zeptala se jí Karoline.

„A nemůžeš být to?“ zeptala se Kristine. Myslím, že přesně vím co tím to myslela, ale to přece není možný nemohla by to poznat hned druhý den, navíc jsem upír! Jde to vůbec?

„Co to?“ zeptala se Clare. Nejspíše se rozhodla dělat hloupou a to se jí povedlo. Jen jsem protočil panenky.

„No těhotná.“ Odpověděla jedna z nich myslím že Karoline. Nevím proč, ale Clare se najednou koukla na mě a ostatní z mojí rodiny se napjaly a ztuhly.

„Ne to je blbost holky. Nejsem zas tak pitomá, abych se nechránila.“ Snažila se to říct sebejistě, ale strašně moc se jí chvěl hlas a já i ostatní mojí sourozenci to poznali.

„Ahoj, uvidíme se zítra.“ Řekla a rychlým krokem jsem se vydala z jídelny. Když odešli i ty dvě holky tak na mě ostatní z mojí rodiny upřely pohled a já ztěžka dopadl na židli. Začal jsem o tom přemýšlet. Bylo to jen jednou a navíc jsem upír! Je to vůbec možné?

„Proč z tebe cítím nejistotu, strach a zoufalství? Edwarde nemyslíš si snad že-“

Nenechal jsem Jaspera domluvit. Nechtěl jsem aby to vyslovil na hlas.

„Nevím, ale nemohla by to poznat hned druhý den, ne? Ona je člověk a já?!“ řekla jsem sklíčeně.

„Možná je to člověk, ale je na ní něco divného. Proč necítíme její krev? Proč nevidím její budoucnost? Proč nečteš její myšlenky? Jediný komu v její přítomnosti funguje moc je Jasper.“ Řekla mi Alice.

„To je pravda. Nikdy, žádný normální člověk navíc nepřežil noc s upírem., ona ano.“ Řekla Alice.

„Tak co potom je?“ zeptal jsem se. Nikdo neodpověděla a tak jsem se napojil na jejich myšlenky.

(Myšlenky)

Jasper ->  „Blbost, není člověk. Není upír, ale nemůže být ani měnič, to bychom cítily.“

Alice ->   „Možná poloupír, není to dokázáno, ale prý něco takového taky existuje. Možná má štít, ale na to je moc opálená.“

Emmett -> „Vím jediné, a to že je to kočka, a že nemít Rose vlítnu na ni“

Rosalie ->  „Nevím proč, ale něco mi u ní nehraje. Mám takový ten zvláštní pocit, jako by nám neříkala pravdu. Nebo jako by nám říkala pouze část té pravdy. Ale proč?“

„Tak to jste mi pomohly, velmi povzbudivé myšlenky. Fakt.“ Řekla jsem a zvedl se ze židle zamířil jsem si to k autu, ale asi ta dva, tři metry před místem, kde před tím stálo Clařino auto byl červený flek. Šel jsem k němu. Byla to krev a Clařina, jelikož jsme ji necítily. Doufal jsem že to Jasper nepozná že má o Clare strach.

„Klid třeba si jen odřela koleno, nebo zakopla. Buď v klidu.“ Řekl mi Jasper, ale já ho neposlouchal a vydal jsem se k autu. Ani ne za dvacet minut jsem stál před domem. Ani jsem neschovával auto do garáže a vyběhl jsem schody až ke Carlislově pracovně. Necítil jsem ho. Nebyl ta.

„Esme!“ Řekl  jsem na dům a v tu ránu stála vedle mě.

„Copak potřebuješ?“ zeptala se sladce mateřsky. Já byl ale netrpělivý.

„Kde je táta?“

„V nemocnici. Má dneska polodenní službu. Vrátí se až ráno.“

„Hm… díky.“ Řekl jsem a vyběhl jsem z domu. Nevšímal jsem si ani pohledů, ani myšlenek ostatních. Potřeboval jsem vědět co je s Clare. Nasedl jsem do auta a jel jsem snad 250Km/h. Asi tak za deset – patnáct minut jsem stál před jejím domem. Neměla tam ani auto a ani ona tam nebyla. Šel jsem ze zadu domu a naštěstí měla otevřené okno a tak jsem do něj vyskočil.

Prošel jsem si její - jak ona tomu říká - obývák a na stole jsem si všimnul tří nějakých krabiček a teploměrů. Kouknul jsem se co to je. Byly to těhotenské testy. Rychle jsem našel návod a přečetl jsem si ho. Jakmile jsem ho dostudoval vzal jsem do ruky první teploměr – těhotenský test. A kouknul se na něj. Byly tam dvě čárky. Takže je těhotná.

„To je v poho.“ Řekl jsem a položil ho vzal jsem do ruky druhý a až teď mi to docvaklo!

„Pane bože, ona je těhotná!“

TAK CO? MÁ BÝT TĚHOTNÁ?

<< SHRNUTÍ >>

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)obyčejná... 6. kapitola: