Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)obyčejná... 13. kapitola

15.02.2010 (10:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2698×

(Ne)Obyčejná

Dva dny v Řecku jsou jako kouzlo na duši i na klid v hlavě

Hudba

Moje lidská část ho miluje, ale moje andělská část je vázáná proroctvím a je to nemožné ho milovat. Už vím, ale ne, nevím stále nevím co mu mám odpovědět!

S těmito myšlenkami jsem usnula. Zdál se mi sen nebo to nebyl sen?

Stála jsem na louce. Byla černá noc. Akorát úplněk byl na nebi a to bylo to jediné co bylo v té černočerné tmě vidět. Blížili se ke mně tři bytosti. Tři ženy. Byli nadpozemsky krásné. Měly křídla a nešly, ony jako by letěly, pluly ke mně vzduchoprázdnem a to ani vítr nevál. Bylo to… ani to vlastně nedokážu popsat. Zvláštní? Fascinující? Neobyčejné? Možná.

Už byli u mě. Jedna ke mně natáhla ruku, nevím, kde se ve mně vzalo to, že jsem jí věřila. Nechápala jsem to, ale bez obav a strachu jsem k ní natáhla ruku. Chytla mě a řekla:

„Verlore Angels – Angel Love.“

V podvědomí jsem to chápala. Ztracení andělé, Anděl lásky. Ano, moje obavy se naplnily. Jsem tedy Andělem lásky.

„Si. Yo soy Angel Love.“ Řekla jsem jí, ani nevím kde se to ve mně bralo, snad přesvědčení nebo co.

Něco mi podala. Byl to krásný krystal. Celý červený krystal, byl nádherný a bylo na něm vyryto srdce. Znamení mého andělského charakteru. Lásky. Ano teď jsem si byla na sto procent jistá že jsem Andělem lásky, nevím kde se ve mně bralo to přesvědčení věřit tomuto snu, když vím, že sním, ale bylo to tak. Já tomu věřila.

„Děkuji“

„Nemáš zač.  Jsi naše sestra,“ promluvila ke mně ta vysoká černovláska, už na mě mluvila Anglicky. „Já jsem Amber - Anděl smrti. Toto je Bianca – Anděl Života,“ řekla a ukázala na nádhernou brunetu, které její zvlněné lokny sahaly až po zadek. “ A toto je Lea – Anděl hříchu.“ Ukázala na tu nejkrásnější z nich. Měla dlouhé, rovné, zrzavé vlasy až pod zadek.

Popis z internetu nelhal. Byla velmi smyslná a její křivky, byly více nežli ženské. Jak jsem si přeložila i její jméno tomu jak vypadala odpovídalo. Jméno Lea, totiž znamená v překladu ze Španělštiny ženský a to na ni přesně odpovídalo.

„Clare.“ Řekla jsem prostě. Usmály se na mě a pak jen všechny najednou pronesly: „Conexión a la izquierda ya es dos veces más larga, la luna llena y una noche oscura.“ Pak zmizely, zmizela i louka a já jsem se probudila.

Pamatovala jsem si každý detail z toho snu i ten krystal, který mi daly. Až teď jsem si uvědomila, že to nebyl jen sen. Byla to skutečnost a vše jen potvrzoval ten krystal, který jsem stále držela v ruce a to už jsem nespala. Měla jsem ho v ruce. Dotýkala jsem se ho, byl krásný. Ještě hezčí než v tom snu. Celý červený s vyrytým srdcem a v záři měsíce se třpytil. Dnes je poslední ze tří dnů úplňku v tomto měsíci. Uvědomila jsem si, ale dále jsem to neřešila.

Nebyla jsem unavená, nechtělo se mi spát a tak jsem se sebrala a šla jsem se převléct. Byla jsem v pyžamu a ke Cullenů jen tak v pyžamu nemůžu.

Sešla jsem po schodech dolů do mojí šatny a nachystala jsem si obyčejné černé šortky, bílý a černý nátělník, vezmu si je na sebe, bude to vypadat skvěle a potom jsem si v mojem botníku začala vybírat boty. Ani nevím proč, ale najednou se mi ke Cullenů nechtělo. Vybrala jsem si žabky a rozhodla jsem se že si zajdu na pláž.

Oblečení i boty jsem sebrala a šla jsem do koupelny. Dala jsem si jen rychlou sprchu, tedy spíše jsem to měla v plánu, ale když na mé tělo dopadly první kapičky vody, přepadla mě touha se sprchovat snad so nekonečna.

Prodloužila jsem si tedy svou rychlou sprchu na dlouhou sprchu. Olivová vůně mého sprchového gelu byla omamující. Milovala jsem olivy a Řecko bylo samo o sobě také krásné. Měla jsem najednou chuť se tam podívat. Projít se po olivových plantážích, nechat na sebe dopadat déšť.

Co se to se mou děje? Napadlo mě najednou. Dále jsem ale neměla chuť něco řešit a tak jsem vylezla ze sprchy a osušila se. Oblékla jsem si přichystané oblečení a rozhodla jsem se tedy, že když už můžu, tak se tedy do toho Řecka podívám.

Přenesla jsem se tedy přímo doprostřed olivové plantáže u moře. Procházela jsem se mezi olivovníky a sem tam jsem si ze stromu odtrhla jednu nebo dvě olivy. Přenesla jsem se právě na pozorování západu slunce.

Bylo to fascinující. Moje moc. Moci se přenést na jakékoliv místo na této planetě a to bez čehokoliv a jakéhokoliv zařizování. Miluju to. Miluju mojí moc, nechápu jak jsem bez takovéto věci mohla žít skoro osmnáct let! No jo, za necelý měsíc asi tři týdny mi bude osmnáct. Uvědomila jsem si.

Nechtělo se mi teď vůbec nic řešit. Byla jsem ráda, že jsem v Řecku. Milovala jsem řecko. Když mi bylo asi čtrnáct let, tak jsem sem jezdila na dovolenou. Někdy s mámou. Někdy bez mámy. Už od desíti mě máma nechávala samotnou doma. Mě to ale nevadilo. Ona měla kariéru a já jsem byla už jako malá známá a to jsem i teď. Byla jsem u Anglické královny a procestovala jsem skoro celý svět. Byla jsem v Indii, Austrálii, Evropě hlavně v Paříží, kde má matka sídlo návrhářské společnosti Diom. Já jsem ale chtěla zůstat v Anglii a tak se matka rozhodla, když mi bylo patnáct, se přestěhovat do Paříže a mě nechat v Anglii. Věděla že jsem rozumná a dostatečně dospělá a za to jsem jí byla věčná.I když jsem její důvěru zklamala. Kdyby byla pořád se mou doma, nebyly by ty noční zásahy policie na všech těch pařbách, které jsem u mě doma pořádala. Mamka mě jezdila kontrolovat asi tak jednou za tři měsíce, ale potom se to k ní dostalo a ona se rozhodla bydlet zase se mnou. Nakonec stejně kvůli své práci se musela vrátit do Paříže, ale já jsem jí musela slíbit, že budu hodná. Už jsem byla dospělejší než v patnácti a taky rozumnější. Po roce se mi vrátila matčina důvěra a tak je to až do dnes.

Kdyby tak věděla kde jsem teď. Že nejsem doma, že jsem v Řecku na olivových plantážích, že chodím s upírem a že jsem anděl a to dokonce Anděl lásky. Musela jsem se nad tou představou usmát. Co by tomu asi tak řekla.

Slunce zapadlo za obzor. Začalo pršet. Byl to krásný déšť.  Déšť mých vzpomínek. Vzpomínek na mé dětství. Vzpomínek na mou lásku. Zvedla jsem se ze země a najednou mě zaplavila vlna radosti. Začala jsem běžet, ale ne ze strachu nebo abych něčemu či někomu utekla. Tohle byl běh radosti. Radosti ze všeho co se mi stalo. Nedokázala jsem si představit, že život by mohl být lepší.

Ani nevím proč, ale najednou se mi nechtělo domů. Nechtělo se mi odsud pryč, vždyť doma není nic co by mě tam vázalo. Není tam moje rodina ani – bože jak to myslíš! Je tam přece Edward a Cullenovi!

Najednou se ve mně praly dvě věci. Lidská část mého já, která Edwarda milovala, ano já Edwarda miluju, ale pouze z mé lidské části. Moje andělská část to ovšem popírá a proto nemám potřebu se vrátit. Nemám potřebu ho vidět, protože moje andělská část vítězí nad tou lidskou, kterou jsem schraňovala skoro osmnáct let mého života. A až teď mi docvaklo, že to byli nádherné roky, ale já už nikdy neucítím to co jsem kdy cítila. Lásku a touhu, vášeň a něhu. Těchhle věcí se vzdávám a bych mohla zemi dělat hezčí. Aby země byla plná lásky. Pro tuhle větší moc se ovšem já musím vzdát půlky sebe, ale udělám to ráda, abych mohla Edwardovi přinést jinou lásku, aby nebloudil a nevzpomínal. Jsou tu i světlé stránky a to ty, že ho mohu učinit šťastným, ale na druhou stranu, vypořádá se s tím lidská část mého já?

Bude muset. Já už se totiž rozhodla svůj dar pevně využít a neohlížet se za vzpomínkami. Dnes to bylo naposledy co jsem takto vzpomínala na svých osmnáct let dřívějšího života. Samozřejmě někdy se vzpomínky vrátí, ale vyvolávat je sama od sebe nebudu. To bych nezvládla a moc by mě to bolelo. To vím už teď a to jsem teprve na začátku cesty.

Dále jsem to neřešila a s pročištěnou hlavou jsem se rozhodla v Řecku ještě pár dnů nebo týdnů zůstat. Mamka mi tady koupila před třemi lety dům, který mi dala k patnáctinám, tak se tam zajdu podívat. Řekla bych že teď jsem na olivových plantážích Makorlie. A tak když půjdu jižně narazím na pláž a potom už jen asi třista padesát metrů a jsem doma.

Měla jsem pravdu asi po dvěstě metrech jsem se ocitla na pláži a potom už jen rychle domů. Do své vily na pobřeží Řecka u Středozemního moře.

Byla jsem tam za chvíli. Dům byl přenádherný. Přesně takový jaký jsem ho viděla naposledy loni v létě. Nebyla jsem tu už rok a nic se tady nezměnilo.

„Ingrid, Ingrid kde jsi?“ zavolala jsem do domu. Moje, nechci jí říkat služebná, správcová tohoto domu by tu někde měla být i se svým manželem Chorcem a malou Isabelkou.

„Ingrid, Chorce kde jste kdo? Tady Clare.“ Zavolala jsem znovu do domu a po schodech ke mně běžela malá Isabelka, hned za ní šla Ingrid a Chorcem a v ruce držela malého chlapečka. Isabelka hnedka přiběhla ke mně a objala mě.

„Ahoj Isabelko, Ingrid, Chorce a kdopak je tohle, ten roztomilý prcek?“ zeptala jsem se. Jen se na mě usmáli.

„Clare, nečekali jsme tě. Neposlala jsi nám vzkaz, že přijedeš. Ví vůbec tvá matka, že jsi v Řecku?“ chrlila na mě otázky vždy starostlivá Ingrid.

„O to neměj strach a nemusím se vám hlásit. Tohle je můj dům,“ odpověděla jsem z ostra. Potom jsem se usmála „A kdopak je tohle?“

„To je náš syn Emanuel.“ Odpověděla mi Ingrid. „Kde máš zavazadla?“ zeptala se mě potom. No jo no! Na kufry jsem zapomněla. Nechala jsem sem přenést rychle kufry.

„Před dveřmi, ale nemějte péči. Nebudu vás rušit, ani nevím jak dlouho se tady zdržím. Teď jestli mě omluvíte.“ Řekla jsem jen kývli hlavou a já jsem odešla pro ty kufry a potom jsem šla k sobě nahoru do pokoje.

Byla jsem najednou až moc unavená a tak jsem šla spát. Zdál se mi zase takový zajímavý sen.

Stála jsem před domem Cullenových, ale nestála jsem tam tentokrát sama. Byla tam se mnou i Amber, Bianca  i Lea.

„Pojďte ven. Upíři, pojďte a nic se mu nestane.“ Zvolala Bianca, až teď jsem si všimla, že Amber drží Edwarda pod krkem. Nevím proč, ale bylo to tak. Nevím proč, ale měla jsem huť jí zabít. Najednou se mi v hlavě ozval hlas.

„Co se děje Clare?“ podívala jsem se na ostatní na mé sestry. Mluvily jsme spolu myšlenkami a Edward jistě poslouchal. Tak jsem jí tedy i já myšlenkami odpověděla.

„Nesmíš mu ublížit.“

„Proč?“ tázala se mě nazpět.

„Je to špatně vysvětlitelné, ale má lidská část ho stále miluje. Neubližuj mu prosím. Zabiješ jeho, zabiješ půlku mě.“

„Ale to o co se pokusil! Snažil se tě svést. Svést z cesty a ty jsi se do něj zamilovala. To se nebude Luně líbit.“

„Nemiluje ho má andělská část, pouze má lidská.“ Snažila jsem se bránit.

„Ty nemáš žádnou lidskou nebo andělskou část. ty jsi celek. Jsi anděl a jestli ho miluješ, tak velice špatný anděl.“ Řekla mi.

„Tím pádem, musím učinit, tak, jak mi nakazuje zákon andělů.“ Řekla Amber. Velmi dobře jsem ty zákony znala. Chtěla h zabít. To jsem jí ovšem nemohla dovolit. Jelikož podle některých jsem nejmocnějším andělem já, použila jsem svou sílu proti ním. Udělala jsem okolo Cullenových mocný štít, který jsem měla ve vínku pouze já  a odmrštila jsem je pryč.

„Zaplatíš za svou hloupost!“ zvolaly na mě všechny tři a potom zmizely. Zmizely i Cullenovi a já se probudila.

Bylo to zvláštní, jako bych všechny ty sny prožila. Nehodlala jsem to řešit. Neměla jsem chuť myslet na ně. Ani na to že jsem andělem. Měla jsem hlad a jelikož budík ukazoval právě tří čtvrtě na deset, což je ten nejvyšší čas vstávat. Posadila  a protáhla jsem se. Byla jsem ráda, že je ten sen za mnou. Byl to jenom sen. Doufám.

Neřešila jsem to a šla jsem do koupelny. Dala jsem si rychlou sprchu a potom jsem se oblékla do letních šatů. Sešla jsem dolů, kde v kuchyni byla Ingrid a něco vařila. Mám takový dojem, že na oběd.

„Dobré ráno.“ Řekla jsem a posadila jsem se na barovou židličku u kuchyňské linky.

„Dobré ráno. Jak pak jsme se vyspinkali?“ zeptala se mě Ingrid a postavila přede mě talíř s lívanci.

„Děkuji Ingrid, ale budu tlustá, když mě budeš takhle rozmazlovat. Vyspala jsem se dobře.“ Odpověděla jsem jí.

„Nepovídej, vždyť jsi jako proutek a ty a přibrat? Nesmysl.“ Řekla a umyla nádobí na kterém mi udělala snídani. Poté se na mě usmála a odešla.

Když jsem dojedla umyla jsem si po sobě alespoň talíř a rozhodla jsem se že půjdu na pláž. Vyběhla jsem k sobě do pokoje a vzala jsem si tašku na pláž. Do ní jsem dala deku, sluneční brýle, notebook a knížku. Potom jsem se převlékla a vzala jsem si na sebe plavky. Místo těchhle krátkým těsných šatů jsem si na sebe vzala plážové šaty a mohla jsem jít. Ještě ručník jsem si zabalila a šla jsem dolů. Na stole byly nachystané sendviče a velká láhev limonády. Ingrid mě znala dokonale. Věděla, že půjdu na pláž. U jídla byl lísteček se vzkazem

Jeli jsme do města nakoupit. Vím, že půjdeš na pláž a ta jsem ti udělala svačinku. Nezapomeň si vzít na limonádu chladící box.

Pac a pusu  Ingrid.

Je hodná. Pomyslel jsem si a dala jsem si to jídlo do tašky. A vyrazila jsem na pláž. Bylo tam pusto a prázdno a tak jsem si na zemi roztáhla deku a do písku vedle deky jsem zapíchla slunečník a deku jsem zatížila pár kameny.

Otevřela jsem si notebook a koukla jsem se na

E-mail. Měla jsem patnáct E-mailu od Alice a asi stopadesát od Edwarda. Zapnula jsem si skype a vysledovala jsem, že je Alice on-line a tak jsem jí zavolala. Ihned to vzala a ta jsem si zapla Webkameru aby mě i viděla.

„Ahoj Alice. Co sed děje? Že mě tak sháníte?“ zeptala jsem se jako blbá.

„Co se děje? Děláš si srandu? Ty si zmizíš a nic nepovíš? Kde jsi? Kde to k sakru jsi?“

„Ukážu ti to.“ Zazubila jsem se na ní a otočila jsem notebook tak, aby šlo vidět moře.

„Už víš kde jsem?“ zeptala jsem se jí.

„Jo na pláži, ale kde na pláži jsi? Protože se pro tebe ihned přijedu a za vlasy tě přitáhnu zpět k nám domů!“

„Tak jo. Jestli se ti chce jezdit do Řecka.“ Řekla jsem jí a zakousla jsem se do jednoho z těch sendvičů co mi Ingrid připravila. Alice se mi zdála vykolejená.

„V Řecku? Děláš si srandu? Co tam děláš? Jak ses tram dostala?“

„Počkej, trochu moc otázek. Takže za prvé - Jo jsem v Řecku. Za druhé – srandu si nedělám. Za třetí – jsem tu protože jsem dostala chuť na olivy a tuňákové sendviče. Mám tady dům. A za čtvrté – umím se přenášet, takže pro mě nebyl problém se tu dostat. Měli by jste si taky zajet do Řecka je tu krásně. Ty pláže. Pusto prázdno a to moře.“ Řekla jsem jí s úsměvem. Vypadala vyjukaně.

„Chce s tebou mluvit Edward.“ Řekla potom a místo ní se na obrazovce objevil Edward.

„Ahoj jak se máš?“ zeptala jsem se.

„Jak se mám? Děláš si srandu? Ty si zmizíš. Nic neřekneš a teď se tváříš jako andílek a jsi někde v Řecku!“

„Hele neřvi  na mě! Nemáš na to žádné právo. Nejsem tvoje manželka ani snoubenka nebo něco takového. Tak se ke mně chovej slušně!“ zakřičela jsem na něj.

„Pozdrav ostatní. Papa.“ Řekla jsem a vypla jsem skype. Nechtěla jsem se hádat. Neměla jsem na to nervy a ani náladu.

Vysvlékla jsem si šaty a šla jsem do moře. Moře bylo krásně čisté a průzračné. Vzpomněla jsem si, že v tom snu jsme měli křídla a tak jsem si představila, že je mám taky a najednou jsem na zádech cítila něco. Koukla jsem se a ony tam byly měla jsem křídla! Potopila jsem se a plavala jsem do hloubek. Daleko od pláže, ale neřešila jsem to. Byl to krásný pocit. Cítit na svých zádech křídla., která mě ve vodě nadnášejí a nenechají mě se utopit. Pak jsem přišla na to, že ani kyslík nepotřebuji. Plavala jsem s delfíny a jinými rybami. Viděla jsem nádherné korály a byla jsem nesmírně šťastná, jelikož tohle jsem vždy chtěla o tomhle jsem vždy snila a teď se mi to splnilo.

Asi po dvou hodinách jsem doplula zpět k pláži a vynořila jsem se. Než jsem tak ale učinila, rychle jsem schovala svá křídla. Sedla jsem si na deku a opalovala jsem se.

Na pláži jsem strávila celý den až do momentu, kdy se začalo slunce schovávat za obzor. To jsem vstala a schovala jsem vše co jsem tam s sebou měla. Přes mé už suché plavky jsem si přetáhla šaty a rozhoda jsem se jít se projít po vesnici.

Šla jsem po trhu a uviděla jsem tam krásné šátky. Musela jsem je koupit. Brzy se vrátím domů a tyhle šátky by se určitě líbily Rose, Alice  i Esme a taky mojí mámě.

„Prosím vzala bych si tyhle šátky. Jeden žlutý,“pro Alice. „jeden růžový,“ pro Rose. „jeden fialový,“ por mou mámu. „jeden zelený,“ pro Esme „a jeden modrý, prosím.“ Ten bude pro mě. Dala mi je a já poděkovala. Schovala jsem je do tašky a šla jsem dále. Na tržnici mě už nic jiného nezaujalo a tak jsem se rozhodla, že se vrátím do domu.

Když jsem se vrátila nikdo tam nebyl jen na stole lísteček.

Pro Clare

Jeli jsme s dětmi k mojí matce. Přijedeme za dva dny. Jídlo je v lednici.

Ingrid.

Nechtělo se mi tam zůstávat a tak jsem na druhou stranu vzkazu napsala vzkaz pro ně.

Děkuji vám za vše, ale musela jsem se již vrátit domů. Zase brzy přijedu. Mám vás ráda.

Clare.

Nechala jsem vzkaz ležet v kuchyni na stole a poslala jsem svůj kufr k sobě domů. Potom jsem se přenesla na plantáže, kde jsem zastihla další krásný západ slunce. Poté jsem se přenesla domů.

Spokojeni?

< Shrnutí >

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)obyčejná... 13. kapitola: