Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy tvoje, navždy tvůj 7

16.04.2010 (14:00) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3073×

Rozmysli se dobře, a ode dneška za týden budu čekat v místním parku. V altánku, jako jsme se scházeli tehdy. Pamatuješ? Pokud nepřijdeš, pochopím to a zařídím se podle toho. Volturiovi mne budou očekávat.

Nashledanou či snad mám napsat sbohem? Sám nevím, je to na tobě.

Navždy Tvůj,

Edward.

Bella složila psaní zpět do obálky a jen tupě zírala před sebe. Nezmohla se na slovo. Proč byla tak hloupá. Proč byla tak tvrdohlavá? Proč se tak utápěla v lítosti? Kdyby tehdy ty dopisy otevřela, všechno všecičko mohlo dopadnout jinak!

Ale to ona ne. Zavřela je do nejspodnější zásuvky komody i se svými vzpomínkami.

Celý život nenašla odvahu ty dopisy otevřít. Až teď. A byla to největší chyba jejího života. Kdyby je spálila, kdyby je zničila, alespoň by se nikdy nedozvěděla, že sama sobě pošlapala štěstí. Kéž by šel čas vrátit zpět. Celý život by mohla prožít po boku Edwarda, ať už to byl blázen nebo skutečný upír a vrah. Co na tom. Nemohla srdci poručit, aby ho přestalo milovat.

A přesto prožila život sama v opuštěném domě se srdcem krvácejícím a navždy zlomeným, protože nebyla dost statečná otevřít alespoň jedno jediné psaní. Kolik uplynulo času od doručení posledního dopisu? 50 či snad 60 let? Netušila. Nevnímala čas ode dne, kdy on zmizel. A svou jedinou šanci ho znovu spatřit hloupě promrhala.

Po tváři se jí koulely slzy a tiše smáčely dopis.

Mělo však ještě cenu plakat?

Bylo až příliš pozdě na sny a přání. Sny se rozplývaly s každou další slzou stejně jako inkoustové písmo na obálce.

Bella se zahleděla z okna.

Noc odešla a obloha zrůžověla očekávajíc nový den. A zajisté se dočká, narozdíl od Edwarda, který vytrvale čekal a utápěl se v zoufalství, s nadějí, že se jeho drahá Bella přeci jen na smluveném místě objeví… Nevěděl, že čeká marně.

Bellin zrak spočinul na parku před domem. Zdaleka už to nebylo to krásné, rozkvetlé a honosné místo. Vstupní brána rezavěla, park zarůstal a zídka obrostla břečťanem. Vše zestárlo a zchátralo… Stejně jako ona.

I když momentálně se necítila ani trochu unavená či stará. Naposledy v tomto parku byla s Edwardem. Možná přišel čas, aby ho nyní navštívila sama. Aby vstoupila opět do zahradního altánku a dala tak Edwardovi alespoň symbolicky na srozuměnou to, co neudělala před 60 lety. Že ho miluje a nikdy nepřestala. A možná, i když je to vskutku naivní představa, tam Edward bude čekat. A sotva si toto uvědomila, neměla už stání. Srdce jí vzrušeně bušilo, až to bolelo a ruce se jí nervozitou či snad nedočkavostí třásly.

Slunce ještě nevyšlo a jistojistě bylo chladno, a proto si přehodila přes ramena modrý pléd. Neobtěžovala se však větším upravováním. Bylo to zbytečné. Vždyť už byla stařenka. Hlavou jí projela smutná myšlenka, že takhle ji její Edward stejně nepozná, ale vzápětí jen potřásla hlavou a odhodlaně vykročila ze dveří. Přeci kvůli takové drobnosti, že je o pár desetiletí starší nezůstane doma. Podruhé už ne.

Vzduch byl vlahý a ulice ještě tiché. Brána parku zaskřípala, když se protahovala dovnitř. Byla už příliš slabá na to, aby ta zrezavělá železa otevřela dokořán. Pléd, který měla přehozený přes záda se zahákl o jednu z kovových ozdob na bráně. Nepovolil, a tak ho tam nechala. Na ničem kromě Edwarda jí v tuto chvíli nezáleželo. Utíkala by, kdyby mohla, ale už jen z rychlé chůze, kterou nyní šla, jí bolestivě pýchalo v boku a v hrudníku.

Ještě projde kolem vrby, protáhne se rozkošnou branou utvořenou z popínavých růží a bude na místě.

Napětím skoro nedýchala, když růžemi procházela.

A pak konečně spatřila první sloupy „jejich“ altánku. Bílá barva byla už dávno oprýskaná a strop byl pokryt pavučinami. Díky ranní rose se však nyní jednotlivá vlákénka třpytila jako diamant. Nebylo krásnějšího místa.

„A zanedlouho už se objeví i Edward a dovede celou tu krásu k dokonalosti. Bude čekat jako vždycky čekával – opřený o jeden z předních sloupků altánu,“ pomyslela si nadšeně a ještě zrychlila.

Nicméně sloupky byly opuštěné.

Nerozhodilo ji to. Doufala, že by mohl stát na boku, mimo dohled, který ji umožňovala brána z růží. Ale ani s rozšiřujícím obzorem se jeho silueta nikde neukázala.

Bella téměř panicky vyběhla a zmateně se rozhlížela kolem. Někde tady určitě stojí a čeká.

Možná se minuli.

Možná jí šel naproti.

A možná je zkrátka pozdě.

Bylo třeba si to přiznat. Altánek byl prázdný. Nikdo už tu není...

Poslední myšlenku Bella s hrůzou zahnala.

„Edwarde,“ zavolala. Její hlas se sem nehodil a narušil tu kouzelnou atmosféru. Byl zbytečně hlasitý a vyděšený, ale nemohla se ovládnout.

„Edwarde, jsi tady?“

Všude však bylo ticho a prázdno. Bella cítila, jak se ji v očích pálí slzy a hlas se jí třepal. Tohle nebylo možné. Takhle to neskončí.  Téměř přeskočila schody, které vedly do altánku a znovu se rozhlížela. Kromě spadaného listí a poplašených ptáků, kteří s jejím výkřikem odlétly, však nespatřila nic.

„Edwarde, prosím.“

Už nekřičela. Jen šeptala. Ale bylo to zbytečné. Dávno zmizel a s ním i její naděje. Byla sama.  Rezignovaně se svezla na ztrouchnivělou podlahu a již nemohla zadržet slzy lítosti.

Plakala dlouho.  Byl to pláč bolesti, která se nastřádala za všechna ta osamělá léta Za  léta, jenž prožila v otupělé a ochranitelské náruči letargie.

Ale byl čas přestat snít, přestat se litovat, zvednout se a odkráčet domů.  Naposledy se rozhlédla.  Už se sem nevrátí. Nikdy. Je to příliš bolestivé. Vždyť tady ji žádal o ruku. Byl tak roztomilý,  nesmělý a ohromně nervózní, i když se snažil, aby to nebylo poznat. Jak slavnostně si tehdy klekl a uchopil její ruku jako ten nejkřehčí křišťál. Bál se jí jen dotknout, jako by se pod jeho dotykem měla roztříštit na tisíc kousků.

Nevěděl a ani ona nevěděla, že zanedlouho přesně takhle dopadne její srdce. Roztříštěné. A nikdo ho už nikdy neslepí.

Klouzala pohledem po celé té drobné zahradní stavbě a najednou jí zrak padl na malý rožek zažloutlého, téměř hnědého papíru, zastrčeného za trámem nad jedním sloupkem.

Věděla, co to je a její oči zase ožily. Namáhavě se postavila na nohy. Ať však natahovala ruce, jak natahovala, bylo psaníčko až příliš vysoko. Rozhlédla se okolo, Nikde nebylo nic, na co by se dalo stoupnout.

Jediným řešením bylo vylézt na zábradlí altánku a natáhnout se, což byl skutečně akrobatický výkon pro stařenku, jakou byla ona. Trvalo to dlouho, než se neohrabaně dostala na vratké zábradlí. Ale nemohla se neradovat, když konečně vytáhla zašlý a špinavý dopis. Tak nějak věděla, pro koho je. Když se však chystala slézt dolů, na úzkém a kluzkém dřevě, z kterého bylo zábradlí vyrobeno, jí ujela noha a tvrdě dopadla zpátky na podlahu. Něco ošklivě prasklo. Bella vykřikla.

Asi si pořádně natloukla. Její zlomené srdce ji však bolelo víc, téměř nesnesitelně. V porovnání s tím, byla bolest z pádu naprosto zanedbatelná.

Namáhavě se posadila a konečně se podívala na obálku. Bylo tam napsáno: Mé Belle. Znovu cítila jak se jí do očí ženou slzy smutku a zároveň vítězství, ale přemohla je. Na ty bude čas později. Teď je třeba dovést příběh jedné lásky dokonce. A s tou myšlenkou roztrhla obálku…

Nejdražší Bello,

Přišel jsem ráno, a čekal až do rána druhého. Byl jsem šťasten, že tě znovu uvidím.

Ano,jistěže jsem se i  bál, že nepřijdeš, měla jsi na to právo, ale stále jsem doufal, že moje Bella, moje drahá, krásná a rozkošná Bella by mne nenechala marně čekat.

Ujišťoval jsem se, že bys nedokázala být tak krutá, jako jsem byl já, když jsem zmizel z tvého života bez jediného slova rozloučení.

Stále jsem doufal, že mi odpustíš jak jsem jednal, jak jsem zabíjel, ale s postupující hodinou, šílený zoufalstvím,  mi došlo, že pro nás dva už je nejspíš pozdě.

Chápu tvé rozhodnutí a nevyčítám ti ho. Chtěl jsem tě jen naposledy obejmout, políbit a říct sbohem, pokud bys netoužila jít se mnou.

Tedy sbohem, jdu sám.

Nikoliv však k Esme a Carlisleovi, ale do Volterry. Neboj se o mne. Jednou pochopíš, že někdy je smrt tím nejlepším řešením.

Nejspíš si však nikdy nepřečteš tyto řádky. Jsou dobře uschované, a tak nesejde na tom, že si sem vylévám své srdce. Ale ve skrytu duše stále naivně doufám, že psaní objevíš.

A proto, jestli nyní čteš tyto řádky,  jsem nevýslovně šťasten. Znamená to, že ač já se tě nedočkal, přeci jen jsi přišla, četla všechny dopisy a snad mi i odpustila.

Díky ti za to. A měj na paměti, že pokud je nám určeno se ještě setkat, ta chvíle příjde a já s ní. Nenechám tě čekat. To slibuji

S láskou, Edward.

Bella četla dopis znovu a znovu. Byla jí zima a bolelo ji celé tělo, ale nebyla schopna vstát. Nechápala obsah dopisu. Chtěl se zabít a zároveň se dušoval, že  ji nenechá čekat.  Tak kde teď je? Proč ji nechává v té nejistotě, v tom žalu?

Kdepak. Nepočkal. Odešel, a to navždy.  A nejen z jejího života, ale ze života všech, kterým byl blízký. A mohla za to ona, protože tehdy nepřišla. Mohla za smrt člověka – upíra, kterého nadevše milovala.

Co má dělat teď? Co dělá člověk, když zjistí, že druhý pro něj zemřel? Nemohla myslet, nemohla dýchat, nemohla teď jen tak vstát a odejít. Ne, když někdo přišel o život a navíc zbytečně. Jen kvůli její hlouposti. Měla dojem, že jí pukne srdce. Každá myšlenka na něj i každý další nádech jí způsoboval až nelidskou bolest. Ale dobře jí tak. Zaslouží si to, protože sama způsobila bolest ostatním.

Její dech se zpomaloval, bolest zvyšovala. Najednou se cítila tak unavená jako nikdy. Chtěla spát, ale neměla sílu se zvednout a vrátit se domů. Celé její tělo bylo těžké. Nejspíš by si měla chvíli odpočinout...

Vysvitlo slunce.

První paprsky pohladili její tvář a ona najednou věděla, že ten líbezný východ slunce je její poslední. Tento život s nocí uzavře. A s prvními slunečními paprsky vstoupí do života nového.

Opřela si hlavu o jeden ze sloupků, vyrovnaně zavřela oči a vystavila svou tvář poslednímu slunci…

***

Najednou ucítila jemný dotek na levé tváři. Ach, proč ještě nezemřela? Někdo ji našel a bude se jí snažit pomoct. Odvede ji z tohoto krásného místa! V návalu paniky znovu otevřela oči a podívala se na nevítaného návštěvníka.

Kdyby měla ještě sílu plakat, plakala by. Ale tentokrát by to byly slzy štěstí. Byl tady. A byl krásný. Její vzpomínky na něj, které jí zůstaly, byly jen nepovedenou napodobeninou. Téměř zapomněla, jak nádherné měl oči a jak krásný byl jeho pokřivený úsměv.

„Říkal jsem ti, že už tě nikdy čekat nenechám,“ řekl a znovu ji pohladil po tváři.

„Ale jak… Jak?“ Její otázka zůstala nevyřčena, Edward ji něžně položil prst na rty.

„Na vysvětlování máme celou věčnost, lásko. Teď pojďme, je čas.“

Bella zesmutněla. Jak asi musí vypadat vedle dokonalého, krásného a mladého Edwarda. Přesto vstala… Tak lehce jako už dlouho ne. Jak podivné.

Podívala se proto na sebe a překvapeně vydechla. Vypadala přesně jako v den jejich prvního setkání. Edward se nad její bezděčnou reakcí pousmál a nežně ji políbil do vlasů.

Nyní se již s radostí postavila po boku Edwarda a společně, ruku v ruce, vkročili do záře vycházejícího slunce.

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy tvoje, navždy tvůj 7: