Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy tvoje, navždy tvůj 6

09.04.2010 (21:30) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2167×

„Co si sakra myslíš, že děláš?“

Rozhlížel jsem se, od koho ten rozzuřený hlas pochází a sám jsem pro vztek téměř neviděl. Ať už to byl kdokoli, připravil mě momentálně o lahodný pokrm.

A pak jsem ji uviděl. Pokud jsem měl do té doby alespoň kapku příčetnosti, tímto okamžikem zmizela.

„Tanyo!“

Ušklíbla se a vzápětí s elegantní otočkou doskočila na jeden plochý kámen, zatímco já tvrdě dopadl na skaliska. Tedy ne, že bych snad cítil bolest, nicméně to bylo velmi potupné.

„Co ty tady děláš?“ zavrčel jsem a okamžitě se nahrbil do útočné pozice.

Tanya se až s přehnanou veselostí zasmála a zahleděla se nahoru na skálu, kde jsem zanechal svůj oběd.

„No, momentálně se báječně bavím. Náš drahý, ctnostný a úžasný Edward, zničen svým údělem, nešťasten z toho, jaký ošklivý osud ho potkal, odloučen od své lásky a plným právem rozhořčen na svou ošklivou krvelačnou rodinu, jak je mimochodem přesvědčena Esme, se zrovna bez nejmenší lítosti snaží zabít a rozcupovat dvě zcela nevinné lidské bytosti v rozpuku jejich mládí. Kdo by to byl řekl?“

Její úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil, když jsem vystartoval. Nebyl jsem zvědavý na její řeči. Šílel jsem hlady. A pokud jsem se ke svému soustu mohl dostat jedině přes ni, neměl jsem s tím jediný problém.

„Snažíš se mě zabít, Edwarde? To od tebe ale opravdu není dvakrát zdvořilé. Vždyť se ti snažím zabránit v něčem, čeho bys až do konce své věčnosti litoval,“ řekla a bez nejmenších problémů se mi vysmekla a přistála na dalším balvanu.

Bez váhání jsem skočil za ní a tentokrát se mi ji podařilo dobře mířeným kopem sundat z kamene. Z hrdla se jí vydral překvapený výkřik a já se trochu otřásl. Vždy jsem se dušoval, že bych nikdy žádnou dívku neuhodil a dnes jsem právě jednu bez skrupulí odkopl do 5 metrové vzdálenosti. Přesto jsem byl ve skrytu dušen přesvědčený, že tenhle kop si zasloužila.

„To je od tebe docela pokrytecké, Tanyo. Čeho bych měl asi tak litovat? Že je zabiju? Že zničím jejich mladé životy? Tys bez váhání zničila ten můj!“

„No jistě. Jen se utápěj v sebelítosti a sváděj na ostatní vlastní slabost,“ procedila ta mrcha mezi zuby, prohnula se jako kočka a v dalším okamžiku už jsem letěl vzduchem. Přistál jsem na skalní stěně, která pod mým nárazem praskla. Tanya se tím nijak nerozptylovala a další ranou mě odhodila na pobřeží.

„Co si o sobě myslíš ty ubožáku? Zalezeš si do jeskyně jako ten největší slaboch a všechny stále jen obviňuješ. Aniž bys někoho vyslechl, vyvodíš si vlastní závěry, vyhladovíš na kost a pak není divu, že se snažíš zabít prvního člověka, co potkáš. Pokud ses snažil zemřít vyhladověním, tak dovol, abych tě upozornila, že se ti to moc nedaří. Pokud toužíš po smrti, tak řekni Volturiovým.“

Teď jsem se ušklíbl zase já. Jako bych sám nevěděl, že se mi mé odhodlání zemřít jaksi nevyvedlo. A ti Volturiovi, ať už jsou kdokoli, jsou mi ukradeni. Chtěl jsem zemřít! Nicméně teď už nechci. Jediné, po čem teď toužím, je krev. Ta chutňoučká a lahodná krev, která na mě momentálně čekala nahoře na útesu. Cítil jsem ji stále slaběji. Nejspíš se snažily utéct. Jak hloupé. Během pár vteřin jsem je mohl dohonit. Stačilo by jenom, kdybych nějak setřásl tu otravnou upírku před sebou. Nezdálo se o všem, že by Tanyu přestalo bavit hrát si na ušlechtilého zachránce. Měl jsem toho dost.

„Už mě unavuješ. Jsem teď upír. Jako ty a jako celá má pokrytecká rodina. Tak v čem je sakra problém? Proč bych je neměl zabít, když je to má přirozenost? Hoří mi krk, hořím já sám. Ten žár mě spaluje zaživa a jediné, co jej dokáže uhasit je krev. Jestli mi teď neuhneš z cesty, tak tě opravdu bez váhání zabiju,“ cedil jsem mezi zuby a chystal se konečně vyskočit zpátky na útes.

Ale nedala pokoj a stáhla mě dolů. Dopadli jsme zpátky, ale po chvíli přetahované jsem toho už měl opravdu dost. Prosmýkl jsem se kolem ní jako had, ranou za krk ji razantně srazil k zemi, zasedl ji a do rukou popadl její hlavu.

„Nenuť-mě-to-udělat,Tanyo!“

„Edwarde, nemusí to takhle skončit! Nemusíš zabíjet lidi – jsou tu i jiné mož-“

„Opakuji naposledy. Ještě cekni a tvá hlava poputuje s odlivem do oceánu. Chvíli potrvá, než ji najdeš a do té doby budou stejně obě mrtvé. Má duše je stejně ztracená, tak proč váhat, proč se omezovat? Teď už není cesty zpět, Tanyo. Vyřiď to doma. A nech mě už být.“

Ach Bells, je mi jasné, že tím co píšu, si před tebou zavírám dveře i srdce. Ale chci, abys o mně věděla všechno. Nechci nic tajit, nic skrývat.  Vím, jsem zvíře, monstrum, zrůda, krutá bytost bez duše a bez možnosti vykoupení. Vím to, ale pomoci se nemohu. Je ti proto jasné, jak asi dopadly ty ubohé lidské dívky.

Tanya měla pravdu. Vyčítám si to a budu navždy vyčítat, přesto nemohu zapomenout na tu lahodnou chuť sladké krve na mých rtech.

Teď, Bello, by ses měla bát. Měla bys mne zavrhnout už navždy. Protože ony nebyly poslední…

Bella se otřásla a zhnuseně dopis odhodila do kouta. Zabil je. Skutečně je zabil. Neutekly. Nezachránily – li se. Ani Tanya je nezachránila. Nikdo jim nepomohl. Nepřišel žádný dobrý konec, jako to bývá v románech a pohádkách. Už nikdy žádné „šťastně až do smrti“, protože smrt si pro ně přišla až příliš brzy.

Neměla by ho už milovat, neměla by na něj už nikdy myslet a jediná správná věc by byla, kdyby spálila ty hloupé dopisy. Neměla je nikdy otvírat. Na obzoru už začala obloha růžovět. Byla vzhůru celou noc! Je tak hrozně ospalá a vyčerpaná. Měla by jít spát. Ihned. Ale pak pohlédla na místo, kde původně ležel svazeček dopisů. Byl tam poslední.

Nemohla ho tam přeci nechat. Jistě, půjde spát, ale ještě nepřišel vhodný čas. Poslední dopis jako symbol tečky za jeho i jejím životem.

Jen… Proč nakonec přestal psát? Co ho k tomu mohlo donutit? Nejspíš mu došlo, že dopisy neotvírala, ale házela je do šuplíku a v noci tajně vdechovala jejich vůni, aniž by je kdy otevřela. Až doposud… O spoustu, spoustu let později, kdy už je stará, vrásčitá a jak doufala, zcela odprostěná od toho naivního citu – od lásky.

Od lásky k muži, který byl buď bezcitný, nebo naprostý blázen. A ona sama je stejně bezcitná a stejný blázen když k němu chová city dál i přes hrozný čin, který spáchal.

Ach, už dost, dost, DOST. Konec těch hloupých a naivních úvah. K čemu to, všechno. S posledním dopisem navždy uzavře tuto kapitolu života a nikdy se k ní už nevrátí.

Poslední dopis byl o něco zachovalejší a bělejší než ostatní. A také velmi tenký. Nejspíš to byl jen jeden list. Tak vzhůru do toho…

Má drahá Bello,

uplynuly téměř dva další roky. Celou tu dobu jsem se ti neodvažoval napsat. Nebylo co a nebylo proč. Jsem si téměř jistý, že již máš svou rodinu a roztomilé děti teď nejspíš běhají okolo tebe, když čteš tenhle dopis. Na mě už jsi dávno zapomněla. A pokud ne, netoužíš se mnou mít něco společného. Samozřejmě to chápu a nebudu tě zdržovat dlouho. Toto je nejspíš poslední dopis, který píšu. Přesto stále doufám, že tím to všechno neskončí. S poslední větou tohoto dopisu budeš muset učinit rozhodnutí, které nepůjde vzít zpět, ale to předbíhám. Ještě je třeba říct spoustu věcí, a proto tě nebudu unavovat zbytečnými bláboly. Jen ti chci říct, miluji tě a navždy budu, ať už tvé rozhodnutí bude znít jakkoliv…

Jak dobře víš, poslední dopis nebyl zrovna výběrem ctností. Bojoval jsem s Tanyou, neváhal jsem urvat jí hlavu, kdyby bylo potřeba, a poté jsem lesem pronásledoval dívky, abych dokončil to, co jsem začal a zkrotil tak svou krutou spalující žízeň.

Ten čin mne ovšem uvrhl do nikdy nekončícího kolotoče. Nedokázal jsem odolat a lidé v lese začali mizet čím dál častěji. Tanya po mě šla dál a tentokrát už ne sama. Vše prozradila Esme a Carlisleovi a ti nedělali nic jiného, než se mě snažili najít. Ale měli smůlu, nikdy to nebyli lovci, a tak mě nikdy nedokázali najít. Byl jsem až příliš rychlý a příliš lstivý. Když bylo nejhůř, cestoval jsem a zmizel jim v amazonských pralesích. Po čase jsem se však opět vracel. Chtěl jsem zkrátka žít v tvé blízkosti, když už jsem nemohl s tebou. Má zběsilá touha po krvi mi sice zatemňovala mozek, ale tvůj obraz zůstával stále jasný. Věděl jsem, že kdybych se příliš přiblížil k tvému domu, zabiju tě. Neuměl jsem se moc dobře ovládat a neměl jsem potřebu to ani zkoušet.

Nemáš tušení, jak strašně necitelný a krutý jsem byl. Při sebemenším náznaku pálení v krku jsem neváhal někoho připravit o život. Dopřával jsem si neomezeně a vylézal jen v noci. Dny jsem trávil po temných sklepech a jako pavouk spřádal plány, kam vyrazím tentokrát, aby to nevzbudilo pozornost.

Ovšem můj osamocený život mě nutil neustále přemýšlet a rozprávět sám se sebou, abych nezešílel, pokud už jsem šílený nebyl, a to mělo za následek jediné: do mé mysli se mi začaly nenápadně vkrádat pochybnosti. Namlouval jsem si, že zabíjím lidi, protože musím, protože jsem zkrátka upír, ale co když to tak nebylo? Co když jsem je zabíjel, protože jsem chtěl? Kam zmizelo mé odhodlání zemřít? Vytratilo se. A uměl jsem si snad představit Carlisla a Esme, jak skočí po své nevinné oběti v uličkách, vychlemtají krev a mrtvolu pohodí, zakopou či spálí, jako to dělám já? Jistě, že ne.

Určitě existoval jiný způsob, jak přežít bez krve, ale já se ho nikdy nedozvěděl, protože jsem nikdy nedal nikomu možnost si se mnou rozumně promluvit. Začal jsem být zoufalý. Snažil jsem se opět přestat pít krev, ale má touha byla mnohem silnější. Už jsem to nedokázal, jako prvně. Nechci tě, Bells, zdržovat další sebelítostí, proto to zkrátím.

Trápil jsem se ještě dlouho. Znovu a znovu jsem se pokoušel odolat a pokaždé marně. A s každou další nevinnou obětí jsem upadal do větší a větší deprese. Byl jsem znechucen sám sebou, na všem mi přestalo záležet a potuloval jsem se městem upíří rychlostí. Není divu, že takhle nedalo Carlisleovi velkou práci mne konečně vystopovat.

Uvítání bylo bouřlivé, ale já byl jako bez života. Tupě jsem hleděl před sebe. Nevěděl jsem, jak se zase chovat. Nic se nezměnilo. Ani si nezachovali nějaký odstup, třebaže věděli, že většinu osob, které zmizely nebo našli mrtvé, jsem měl na svědomí já.

Carlisle začal bez vyzvvání mluvit. Mluvil rychle, téměř překotně, snad, jako by se bál, že zase zmizím, aniž bych ho vyslechnul.  A s každým dalším slovem, se mi do mého mrtvého srdce zařezávaly ostré dýky. Řekl mi to, o co se snažili celou tu dlouho dobu a já, mezek tvrdohlavý, je neposlouchal. Vůbec nepili lidskou krev. Ani ta v lahvích, z kterých mě prvně dali ochutnat, nebyla lidská nýbrž zvířecí.

Byl jsem takový hlupák. Styděl jsem se a zlobil sám na sebe. Všichni ti lidé nemuseli být mrtvý, kdybych neměl ty sklony k melodramatičnosti. Všichni mohli žít, kdybych někdy začal skutečně přemýšlet nebo se na chvíli zastavil a poslouchal. I mé první oběti, ty dívky, by vyvázly, kdybych nechal Tanyu mluvit až do konce. Nikdo z mé rodiny nebyl zrůdou… Až na mě.

Nicméně život plyne dál. Zůstal jsem se svou rodinou. Ale odstěhovali jsme se, i když nijak daleko. Začal jsem se živit medvědy, pumami a jeleny, jako zbytek mé rodiny. Carlisle se s Esme snaží, abych zapomněl. Ale já nemohu. Nemohu zapomenout na zlé věci, kterých jsem se dopustil. Ne, když vím, kde leží kosti těch dívek a dalších nebožáků. Ale dost už o tom. Carlisle si myslí, že mám stále naději, a proto se tě ptám.

Přišel totiž čas, aby ses rozhodla a určila tím osud nás obou. Nebudu to rozhodovat já, protože to nikdy nedopadlo dobře. Je mi jasné, že mé přání je nadmíru sobecké, ale nedokážu ho nevyslovit.  Živím se výhradně zvířaty, jsem schopen odolat lidské krvi a přestanu i dýchat, pokud bude třeba. Chtěl bych tě alespoň naposledy spatřit. Chtěl bych tě naposledy obejmout.  A možná, kdybys o to stála, vzal bych tě sebou k nám, k Esme a Carlislovi, abychom už nikdy nebyli jeden bez druhého.

Bohužel však chápu, že po tom všem, tě tento návrh pouze utvrdí v tom, že jsem naprostý blázen. Kdo by chtěl žít s bezcitným zabijákem? Kdo by chtěl usínat vedle zrůdy, která bude každý den i noc až do konce věčnosti dychtit po krvi?

Přesto, pokud chceš říct já, pokud chceš říct ano, jako tehdy před třemi lety, byl bych nevýslovně šťasten.

Rozmysli se dobře, a ode dneška za týden budu čekat v místním parku. V altánku, jako jsme se scházeli tehdy. Pamatuješ?

Pokud nepřijdeš, pochopím to a zařídím se podle toho. Volturiovi mne budou očekávat.

Nashledanou či snad mám napsat sbohem? Sám nevím, je to na tobě.

Navždy Tvůj,

Edward.

CO TEĎ? JAKÉ MÁ BELLS ASI MOŽNOSTI? DOPIS JE PŘECE TAK STARÝ. PROČ HO JEN NEOTEVŘELA DŘÍV? A DOVÍ SE NĚKDY, JAK TO NAKONEC DOPADLO S EDWARDEM? POSLEDNÍ KAPITOLKA PŘIJDE TENTOKRÁT BRZY. (Ve srovnání s mým šnečím 14 denním tempem:D)

7. závěrečný díl

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy tvoje, navždy tvůj 6: