Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy tvoje, navždy tvůj 5

28.03.2010 (14:15) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 4227×

Bella si povzdechla.  Dopis, jež dočetla, nebyl poslední, ale zněl až příliš definitivně. Stále nevěděla, zda-li mu věřit. Ale když popisoval tu noc, kdy prahnul po její krvi a ji dělila od smrti každá vteřina, jasněji než kdykoliv jindy, si také vybavila tuto vzpomínku. Bylo to krátce po tom, co ji Edward požádal o ruku. A pak tak náhle zmizel… Nikdo v jeho domě nereagoval na bušení na dveře a nemohla ani jeho otce zastihnout v nemocnici, kam se pod různými záminkami vydávala. Myslela si, že Edward zalitoval svého rozhodnutí a narukoval do armády, po anglicku zmizel či zemřel. Proplakala každičkou noc a cítila se tak strašně sama…

Ale jednou, jednou když se probudila, se jí zdálo, že slyší jeho mělký dech, že cítí jeho vůni i jeho přítomnost vedle sebe. A na malý okamžik byla zase šťastná, třebaže usínala se slzami na tvářích. Ten malinký střípek naděje, že ji neopustil se jí sice krutě a ostře zabodl do srdce, když se naplno probudila a zjistila, že pokoj je prázdný, ale tajně v duši doufala, že se jí to nezdálo.

Věděla, že ať už se stalo cokoliv, chtěl se s ní alespoň rozloučit. A podle toho, co psal v dopise, jí miloval. Hluboce. Ačkoliv ještě mnohem větší byla jeho touha po její krvi, a proto zmizel z jejího života.

Ach, proč ji raději tu noc nezabil. Proč ji nechal prožít ten dlouhý, osamělý a bolestný život, kdy ji každý další nádech způsoboval muka. Milovala ho tolik, že by mu svou krev, po které tak toužil, poskytla, pokud by ji do posledního okamžiku jejího života držel v náručí. Rozdala by se pro něj, zemřela by pro něj, skočila by do ohně a nebo nechala oheň do sebe vstoupit, aby byla jako on, chladnokrevné monstrum bažící po krvi.

Vždyť by pak mohli být navždy spolu. Jak neuvěřitelné. Skutečně navždy, na sto, dvě stovky nebo i tisíc let. Jak úchvatné by bylo žít a nikdy se nebát okamžiku, že ho ten druhý opustí kvůli stáří či nemoci. Navždy tu být pro toho druhého. Po tvářích se jí skoulela slza. Teď už bylo pozdě. Je stará, příliš stará na to, aby se poddávala takovým myšlenkám, hloupým nadějím. Příliš stará na to, aby šla Edwarda hledat. Vždyť jí nezanechal v žádném dopise ani zpáteční adresu či jinou stopu, podle čeho by jej mohla najít. A možná, že časem skutečně zemřel. Odmítl pozřít krev a zbylé dopisy budou pouze popisem konce jeho života. Stejně už jich moc není, je tma a ani pořádně nevidí na komodu, kde dopisy leží. Jsou dva? Nebo tří? Těžko říct. Ve změti těch přečtených se jakákoliv přehlednost ztrácí. A ona je hloupá, bláhová. Brzy bude nový den a ona místo spánku čte staré zažloutlé dopisy s neuvěřitelným obsahem. Jenže je to pro ni droga, tohle číst. Stejná, jako bylo pro Edwarda tohle psát. Roztřeseně otevřela další dopis, byl o něco zachovalejší, než ty předešlé. Poslal jej také mnohem později. Snad rok? Dva? Mohla jen doufat, že nebude obsahovat poslední okamžiky Edwardova života…

Má nejdražší Bello,

dát ti tento dopis do schránky mne stálo nesmírné úsilí. Ač bydlíš na kraji města, stále se mi nabízí toliko lákavých vůní. Bylo dosti pravděpodobné, že někdo zaplatí životem,  aby sis ty  mohla přečíst tyto řádky. Omlouvám se, že tento dopis zasílám tak pozdě. Je možné, že jsi na mne už i zapomněla nebo jsi dokonce pocítila úlevu, že jsem přestal psát. Nevyčítám ti to. Pokud jsem měl naději, nyní už nemám. Jak je to dlouho, co jsem ti naposledy napsal. Rok? Nejspíše. Zanechal jsem tě tápající nad mým dalším osudem. Sliboval jsem, či si snad přál zemřít. Vzpomínáš? Popisoval jsem ti své chabé pokusy o smrt. Skok ze skály či snad vystavení své holé kůže slunci. Hloupé. Já vím. A pak jsem se rozhodl, že smrt hladem musí být to pravé. Bez krve přeci musím zemřít. A můj odhad byl správný. Mé sebeovládání už ovšem ne. Neuvědomil jsem si, že čím hladovější budu, tím menší budou mé zábrany. Za tento rok se stalo mnoho věcí a já nemám nikoho, komu bych je řekl a kdo by mne mohl soudit. Nemůžu žádat, abys bez rozpaků přehlížela všechny ty zlé činy, kterých jsem se dopustil, ale měj prosím alespoň malinké pochopení. Nemám nikoho než tebe, i když je možné, že ty už jsi dávno vdaná a šťastná za někoho dobrého a rozhodně vhodnějšího než jsem kdy byl já. Dovol mi prosím, abych napsal těch pár řádků, které mi uleví od bolesti, studu a hanby. Od provinění, kterých jsem se dopustil. A slibuji, že se pak zařídím podle toho, jak ty se rozhodneš. Nerozumíš mi, já vím. Nevadí. Pochopíš brzy…

Jak to bylo tedy dál? Není to pohádka. Spíš příběh z romantismu, plný tmavých tajuplných míst a nadpřirozena. Co, že jsem dělal dál? Z pláže, kde jsem se tak hloupě a naivně snažil zabít vycházejícím sluncem jsem utíkal do hlubin lesa. Byl jsem žíznivý, ale nemínil jsem porušit své rozhodnutí a zachránit se tím, že bych snad zmařil život nějakého člověka. Samozřejmě se mi do mysli vkrádaly zlovolné myšlenky, že bych se mohl přeci napít, jen neznatelně, jen pár kapek, abych zchladil ten bolestivý žár v krku, ale samozřejmě jsem věděl, že každá další kapka by byla jako magnet a daný člověk by zemřel. Pokud bych se odtrhl včas, tak by se naopak mohl proměnit ve stejné monstrum jako já, ale na rozdíl ode mne by třeba toužil žít a byl by ochoten pro to zabíjet. Stejně jako moje rodina. Nebo to, co jsem za rodinu považoval. Jakákoliv vzpomínka na ně mi působila neskutečnou bolest. Kde vlastně jsou? Kdyby jim na mne skutečně záleželo, nejspíš by se mne vydali hledat, říkal jsem si. Ovšem stejně tak jsem věděl, že kdyby přišli, utekl bych. Ano, chyběli mi, ale nemohl jsem nikomu z nich odpustit to, co se stalo.

Slyšel jsem hluk z města. Stále jsem nebyl dostatečně daleko. Ale z nějakého důvodu jsem ani dál nemohl. Příliš jsi mi chyběla, má drahá Bello. Chtěl jsem zemřít, to ano. Ale chtěl jsem se přitom dívat na město a vědět, že tam někde jsi a třeba se zrovna díváš směrem, kde jsem já. Ten stesk mě zabíjel snad ještě rychleji, než nedostatek čerstvé krve. Ale jednou už jsem se rozhodl.

Nevěděl jsem jak dlouho ležím. Bolest v krku se dala přirovnat k bolesti, kterou jsem cítil, když jsem hořel. Stejně krutá a nepřestávající. Ležel jsem v nějaké jeskyni. Slunce mě příliš bodalo do očí. Cítil jsem neskutečnou slabost a byl jsem neuvěřitelně hladový. Jen myšlenka na krev mi způsobovala agonii a zároveň neskutečné potěšení. Snažil jsem si vybavit tu chuť, která s každým dalším dnem byla lepší a lepší. Jako skutečná ambrosie.

Zatínal jsem ruce do skály a drolil ji na prach. Skučel jsem. Křičel. Rval si vlasy. Upadal do agonie. Kousal jsem sám sebe, jedl hlínu, pil vodu, která v malých pramíncích stékala po stěnách jeskyně. A znovu křičel. Doufal jsem, že smrt přijde každým okamžikem a stejně tak každým okamžikem byli mé myšlenky temnější a krvelačnější. Najednou pro mne lidský život nepředstavoval takovou cennost. Byla to cesta jak zabránit tomu ohni, aby mne stravoval zaživa. Jeden člověk sem, jeden tam… Co na tom záleží. Kdo si všimne, že zmizel nějaký vandrák či cizinec. A byl jsem přeci nesmrtelný, takže žádné peklo mne nečekalo. Peklo bylo tohle. Oheň v mém krku. A čerstvá krev byla mým vykoupením.

Vydržel jsem měsíc, má drahá Bello. A buď si jistá, že měsíc je výkon i na upíra starého tisíc let. Odpočítával jsem si dny, minuty a vteřiny. Téměř jsem zapomněl, co vlastně chci, proč jsem v jeskyni a proč nehasím tu spalující žízeň.

Jediné, na co jsem myslel byla krev. Byl jsem tak slabý. Ač jsem už dlouho neviděl svůj obraz, byl jsem si jistý, že moc dobře nevypadám. Kruhy pod očima musely být téměř černé, pleť jak papír a nejspíš průsvitná. A mé myšlenky byly čiré zlo.

Někdy ovšem mým mozkem projela jasná vzpomínka na tebe a tvůj úsměv a já hned věděl, co chci a ještě odhodlaněji se přimáčkl ke stěně jeskyně. Věděl jsem, že jsem příliš sláb a vysílen na to, abych se dostal dál, než několik set yardů za jeskyni. A nemohl jsem tak nikomu ublížit či snad porušit mé předsevzetí. Jak důmyslné bylo, se tam schovat.

Mohlo mě však napadnout, že se opět mýlím, jako už tolikrát. Neuvědomil jsem si, že když je venku slunce, je krásný a teplý den, lidé vyrazí z města…

Co se přesně děje mi došlo ve chvíli, kdy mi průvan,či snad vánek donesl až k nosu omamnou vůni. Byla nádherná. Téměř lepší než ta tvoje. Zaskučel jsem, ale pak mi ta vůně zatemnila myšlenky. Rozum říkal ne, ale má touha a chtíč říkal ano. Nohy mne neposlouchaly. Na upíra až příliš pomalu, ale přesto v mžiku, jsem se postavil. Jak jen slabý jsem byl. Čirá troska.Namáhavě jsem začal vrávorat z jeskyně a téměř hypnoticky vdechoval tu omamnou vůni. Z hrdla se mi dralo tiché vrčení. Nebezpečné a téměř pološílené. Stejně jako můj úsměv. Čerstvá krev byla jako magnet. Táhla mne, přitahovala. Bylo zbytečné se tomu bránit, bylo nemožné zůstat trčet v jeskyni a nechat ji zase zmizet. Dýchal jsem zhluboka a zrychloval. Přál jsem si ji nasát každičkým pórem těla.Ta vůně byla blízko. Tak sladká. Lahodná. Omamná. Hypnotická. Neuvěřitelná. Vyvrávoral jsem z jeskyně na malou louku, která se strmě svažovala až k mořskému srázu. Zmateně jsem se rozhlížel. Cítil jsem tu vůni tady. Byla tu. Je tu!

A pak jsem je spatřil. Byli to dvě mladé dívky. Snad ještě víc děti než slečny. Seděli ke mně zády a hleděly na moře. Každá pletla nějaký věnec z kvítí a zaníceně si povídaly. Přemýšlel jsem, jak rychle se mi podaří je zabít. Stihnou zakřičet? Věděl jsem, že jsou ještě příliš malé na to, aby se tu potulovaly samotné. Nejdřív snad tu vlevo. Má odhalenou šíji. A tu napravo mezitím omráčit. Nebo snad opačně?

Ach Bello, neumíš si představit, jaká to pro mne byla muka. Lačnil jsem po jejich krvi a věděl jsem, že už není návratu. Zabiju je. Bez váhání, bez svědomí. Přesně tak, jako to zrůdy jako já dělají.

Zavrčel jsem tak hrozivě jako ještě nikdy ne a rozběhl se k nim. Popadl jsem za šíji tu nalevo a zároveň chňapl po té druhé. Ale přeci jen jsem byl slabý a o vlásek mi unikla. Bohužel přímo na hranu srázu. Hodila po své přítelkyni, která se pomalu dusila v mém tvrdém sevření, vystrašený pohled a vzápětí s děsivým výkřikem přepadla. Stejný výkřik se vydral i z mých úst.

Netušíš, Bells, jak to bylo těžké rozhodnutí. Chtěl jsem ji stejně zabít. Bylo tedy jedno, jestli zemře teď, nebo o dvě vteřiny později, ale nemohl jsem dopustit, aby se utopila nebo roztříštila o ostrá skaliska. Jaký to paradox, že? Neváhal jsem zbavit ji poslední kapky krve a jako zvíře ji zabít, ale nemohl jsem snést představu, že se zabije o ostré výčnělky na pobřeží. Pustil jsem tedy krk první dívky a vrhl se pro druhou. Zachytil jsem ji včas, i když něco přece jen ošklivě prasklo. Jak by ne. Byl jsem mnohem tvrdší než výčnělky pode mnou. Tep ji divoce bušil do spánků a já znovu lačně vyskočil i s ní nahoru na sráz. Nevím, jestli to byl její strach či ten rychlý pohyb, ale omdlela mi v náručí. Svým výskokem na hranu srázu jsem ovšem vyděsil i tu první. Nyní plakala a upírala na mne vyděšený pohled. Prosila o slitování, slibovala, hrozila. Chtěla žít. I když oba jsme věděli, že prosby ani hrosby nezvrátí mé rozhodnutí. Dnes zemře. Její oči byly stejné, jako ty tvé, Bello. Tmavé, čokoládové. Ale ani to mi nepomáhalo odolat.

Jejich strach, zrychlený tep, bušící srdce… Byla to symfonie a zároveň agonie být v jejich blízkosti, (přesně 49 vteřin), a nenapít se. Nemohl jsem to již oddalovat. Nemohl jsem se bránit. Natočil jsem hlavu dívky v mé náručí tak, abych měl snadný přístup k její tepně a vycenil zuby. První dívka, která upírala téměř šílený pohled na mne i svou brzy mrtvou přítelkyni, zoufale vykřikla. Ušklíbl jsem se. Pomoc pro ni nemohla přijít dost rychle. Nikdy už nepřijde.

Ale mýlil jsem se. Znenadání mi má sladká oběť zmizela z rukou a něco do mě tvrdě udeřilo. V dalším okamžiku jsem cítil, jak letím dolů ze srázu a někdo se mnou.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“

Rozhlížel jsem se, od koho ten rozzuřený hlas pochází a sám jsem pro vztek téměř neviděl. Ať už to byl kdokoli, připravil mě momentálně o lahodný pokrm.

A pak jsem ji uviděl. Pokud jsem měl do té doby alespoň kapku příčetnosti, tímto okamžikem zmizela.

„Tanyo!“

6.díl

KDE SE TAM TANYA VZALA? A CO NA TO EDWARD? ODOLÁ SVÉ TOUZE DÍKY TANJI NEBO OPĚT ZVÍTĚZÍ JEHO TEMNÁ STRÁNKA A POMSTÍ SE JÍ NEJEN ZA TO, ŽE HO PŘIPRAVILA O LIDSKÝ ŽIVOT, ALE  I O SVAČINKU?

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy tvoje, navždy tvůj 5: