Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy tvoje, navždy tvůj 4

18.03.2010 (09:45) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2341×

Bella seděla bez hnutí v houpacím křesle a strnule hleděla do tmy. Copak si má o tomto podivném psaní myslet. Bylo to až příliš neuvěřitelné, příliš pohádkové a zároveň hororové. Nechápala byť jen jedinou řádku. Co myslel tím ohněm na svém těle? Těmi novými schopnostmi. Jak mohl vědět, co bylo v těch lahvích, když si to ani nenechal vysvětlit a proč ho Carlisle – ten seriózně vypadající muž krmil takovými výmysly. Ne. I kdyby chtěla, nemohla uvěřit. Upíři patří do pohádky nebo snad spíše do gothického příběhu. A vše lze přece určitě seriózně vysvětlit. Vždyť věda se vyvíjí každým dnem. Ubohá Tanya byla zřejmě pomatená, trpěla stihomamem, možná chudokrevností a nedostatkem jistých vitamínů a látek, které u ní zapříčinily to podivné chování. A když s Edwardem vypadli z okna, nejspíš se zabila, Edward přežil, ale určitě blouznil v horečkách, to by vysvětlovalo ten oheň. A že se zdál silnějším, rychlejším a lépe viděl? Proč by ne? Určitě byl během horečky malátný a slabý, měl otřes mozku a proto možná zhoršené vidění. Ale když se uzdravil a problémy zmizely, jeho rodina ho začala krmit nějakou prachsprostou historkou. Ano, tak to je! Možná nechtěli, aby se s ní dál scházel. Možná byl stále utlumen léky či nějakou drogou – ta se zajisté skrývala v těch lahvích, a tak jim uvěřil. Nu a pak zmizeli z města a už se nikdo z nich více neukázal. A Edward ještě nějakou dobu žil či dosud žije v tom hloupém přesvědčení, že je zlá nadpřirozená bytost.

Ach jak zmařený život dvou lidí. Edward se v pomatení smyslů nejspíš ve dnech skrývá někde ve sklepech, pokud už není umístěn v sanatoriu, zatímco ona se celý život utápěla v bolesti a slzách, aniž by věděla, co se vlastně stalo. Teď se na sebe zlobila. Proč neotevřela ty dopisy dříve. Snad by tomu mohla zabránit a vyvést Edwarda z toho bludu, který mi vsugerovali jeho „drazí“ pěstouni. Lítost, která ji přepadla, byla téměř nesnesitelná. Aby na ni co nejdříve zapomněla, roztrhla další dopis. Možná, že se doví něco víc, možná by mohla Edwarda hledat. Ach, jak bláhová myšlenka. Vždyť je už tak stará. A Edward už možná nežije nebo má novou rodinu, novou ženu. Ženu, která se líbila jejich rodině.

Další osten bolesti se jí s nezvyklou silou zabodl do hrudi. Ne, nesmí se poddat hloupým domněnkám, i když stejně tak nesmí uvěřit tomu nesmyslnému přesvědčování, že je Edward upír. Ač se jí oči klížily, odhodlaně se začetla do čtvrtého dopisu.

Krev je mým životem i mým prokletím

Má nejsladší a milovaná Bello, promiň mi mou troufalost a neskutečnou drzost, že ti opět píšu, ač jsi zjevně mé dopisy neotevřela. Možná ani již nežiješ ve svém rodném domě a má psaní navždy končí v zašlé zrezavělé schránce. Přesto píšu dál. V minulém dopisu jsem ti líčil můj konec lidského života a začátek života nového. Vím, zní to neuvěřitelně a možná hloupě. Možná si říkáš, že jsem blázen. Že si ze mne má rodina vystřelila. Že jsem snad pod vlivem omamných látek. Či snad jsem se ti tehdy zkrátka chtěl vyhnout. Věz, že ani jedno z toho není pravda. Kdybych mohl, nehnul bych se od tebe na krok. Ale buď si jistá, že tato přítomnost, by ti nejspíš nebyla příjemnou. I přes to všechno mi zatím zcela nevěříš a číst moje psaní tě nejspíš unavuje. Proto se vynasnažím být pro tentokráte stručný. Ale skončit s psaním nemohu. Je to pro mě jako droga. A je to také jediná věc, která mě s tebou nadále spojuje, a doufám, že toto spojení potrvá co nejdéle, i když zřejmě zůstane jednostranné. Nehněvej se na mne proto. Navždy, Tvůj Edward.

Nyní ti vylíčím, co se stalo poté, když jsem v hněvu, žalu a zklamání opustil svůj domov a své milované blízké. Z domu jsem vyběhl takovou rychlostí, že kdybych byl člověk, viděl bych stěny jen jako rozmazanou šmouhu.

Nezastavil jsem se. Nemohl jsem. Můj hněv byl příliš velký. Zrada těch nejdražších vždy bolí nejvíc. Nevšímal jsem si okolí, ani krásy noci. Můj zrak, ač dokonalý, míjel vše bez povšimnutí. Pohyb, tak jednoduchý a ladný by byl lidským okem nezaznamenatelný. Bylo mi jedno, kam běžím. Jediné, co jsem si přál, bylo zmizet, ztratit se. Pryč od mé rádoby rodiny, pryč od té zrady, pryč od bolesti. Oči mě pálily, ale jediná slza nevytryskla. Já už slzy neměl. Už nikdy. Byl jsem si jist, že mé kroky vedou neznámo kam, hlavně daleko, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem stanul před tvým domem. Bydlela jsi v patře a letmé světlo svíčky prosvítalo na balkon. A najednou jsem zatoužil tě znovu spatřit.

Ach Bells, jak hrozně mi chyběla ta jahodová vůně linoucí se z tvých vlasů, tvé obětí i tvůj smích. Aniž bych nad tím ještě nějak více přemýšlel, bez nejmenší námahy a téměř automaticky jsem vyskočil na tvůj balkon. Okno jsi měla pootevřené a plamínek svíčky se třepetal v mírném průvanu. Spala jsi tvrdě, ale i tak ti tekly z očí slzy. Ten pohled mě zabolel. No jistě, kdoví jak dlouho jsem byl spalován tím krutým ohněm, a samozřejmě, že ti nikdo nedal jedinou zprávu o tom, co se se mnou děje. Snažil jsem se tě nevzbudit, ale chtěl jsem ti být co nejvíc na blízku. Tiše jako myš a téměř bez dechu jsem se ocitl u tvé postele a zlehka, aby ses neprobudila, tě hladil po vlasech. Bylo to úchvatné tě znovu spatřit a dotknout se tvých hebkých vlasů, hladit ti zlehka tvář a utírat jemně slzičky, které ti nevědomky kanuly po tvářích.

Věděl jsem, že je to nejspíš naposled, co tě vidím, a tak jsem ti chtěl ještě na rozloučenou dát poslední polibek. Opatrně jsem se blížil k tvým rtům. Pohnula ses, a já zatajil dech, ale ty jsi naštěstí jen zvrátila hlavu na bok a dál byla unášena spánkem.

Ještě, že tak. Jak bych vysvětloval, že jsem se v noci vloupal k tobě do ložnice, nehledě na to, že by ses nejspíš příšerně vyděsila. Teď jsi ale spala a já dál toužil dát ti můj poslední polibek.

Ale pak… jsem udělal tu největší chybu.

Ten povrchový nádech způsobil, že se pode mnou podlaha protočila. Ta vůně, která se začala rozprostírat všude okolo, byla tak omamná, lahodná, vybízející, lákavá, úchvatná a zároveň spalující. Nedala se srovnat s vůní z lahví, které přinesl Carlisle.

Téměř hypnoticky jsem ji vdechoval. Pálení v krku jako by se najednou znovu probudilo k životu. Střelil jsem pohledem k místu, odkud se ta lahodná vůně linula. To tys byla tím zdrojem.

Pamatuji si to jako dnes, tak hlasitě ti bušilo srdce, a tvá tepna na krku přímo vybízela ke kousnutí. Byl jsem od ní sotva dva palce a jed se mi v ústech hromadil s neobvyklou rychlostí. Nebyl jsem sto se odtrhnout nebo snad jen pohnout. Má ústa se nevědomky otvírala a mé ruce jemně napnuly tvou tenkou lidskou kůži na krku. Ano, bylo to špatné, bylo to zlé, ale tvá krev se zdála neodolatelnou a já najednou neviděl jediný důvod, proč bych ji neměl ochutnat.

Tehdy mi v tom zabránila jediná věc. Zachránila jsi mne ty sama. Vlastně jsi zachránila i sebe. Zčista jasna jsi zašeptala mé jméno. Ten hlas byl pln bolesti. Ale také naděje, že tam s tebou skutečně jsem. Ale dřív, než jsi stačila otevřít oči, jsem vyskočil oknem a než jsi k němu doběhla ty, byl jsem už pěknou cestu za městem.

Daleko od té neuvěřitelné vůně tvé krve, jsem byl schopen znovu racionálně uvažovat a plnou silou na mě dolehlo, čeho jsem se dopustil a jaké to mohlo mít důsledky. Učinil bych nešťastným nejen sebe, ale i tebe a tvou rodinu. Ba co víc, ty bys byla mrtvá, bledá a bez života. Kdybych mohl, vysál bych tě do té poslední kapičky krve. Chlemtal bych tvou krev jako zvíře a tvé tělo rozerval na kousíčky, pokud bych tím získal byť jen jedinou další kapičku. Má touha tě zabít byla v ten okamžik mnohem větší než má horoucí láska k tobě.

Ale teď, daleko od tvé vůně, daleko od domova mě mé myšlenky na to, co jsem chtěl udělat, spalovaly zaživa. Zabil bych tě. Svou jedinou lásku. Zabil bych tě pro tvou krev. Jak zrůdný a odporný čin. Kdybych tak mohl ronit slzy stejně, jako jsi je před chvílí ronila ty. Ale já nemohl. Už nikdy, protože už jsem nebyl člověk. Mé srdce by puklo žalem, kdybych ti zkřivil byť jediný vlas na hlavě, ale teď už puknout nemůže. Protože ho nemám. Nejsem člověk. Jsem monstrum. Nemám slzy, nemám srdce a zjevně nemám ani duši, když bych během vteřiny neváhal zabít a rozsápat to, co je mi nejdražší. Ta zrůdnost mě doháněla k šílenství. Zasloužil jsem si zemřít. V mukách a bolesti. V popudu šílenství jsem běžel nazdařbůh lesem až ke skalním útesům a bez váhání skočil. K mému překvapení jsem dopadl bez nejmenšího zranění či klopýtnutí hladce na zem. Zaúpěl jsem. Jak může mít někdo jako já takové štěstí? Během chvíle jsem znovu vyběhl nahoru a tentokráte si vybral jižní stranu útesů, které se tyčily nad mořem. Vlny, které do nich narážely, byly obrovské a z vyprávění rybářů jsem věděl, že už nejeden neopatrný člověk byl strhnut spodním proudem a nenávratně zmizel v hlubinách. Rozhlédl jsem se. Všude bylo pusto, prázdno a nepřirozené ticho. Zadíval jsem se na tmavou oblohu i na přírodu kolem. Ač nesvítil měsíc, viděl jsem bez nejmenších problémů. A pak… Se slovy „miluji tě Bello“ ,skočil vstříc hlubinám moře. Byl jsem si jist, že se rozbiju o ostré skalní výčnělky. Téměř jsem nepochyboval, že se utopím, ale ani jedno nebylo možné. Mé tvrdé, téměř kamenné tělo, jeden z výčnělků rozbilo na padrť, a jelikož jsem k životu nyní nepotřeboval plíce, utopit se bylo jen mé zbožné přání. Mokrý a zcela zdrcen jsem se vyškrábal na břeh. Dobrá. Jako upír jsem zjevně přece jen trochu více nerozbitný, a to, co ublíží člověku, se mě nejspíš netýká. Nevěděl jsem co dál. Chtěl jsem zemřít, ale jak? Netuším, jak dlouho jsem seděl na pobřeží a zadumaně hleděl do dálky, dokud na horizontu nezačalo svítat. Ach ano. Vždyť upír nemůže na slunce! Spálí ho na troud. S očekáváním jsem si sundal košili, rozpřáhl paže a čekal, až se mé kůže dotknou první paprsky. Věděl jsem, že to nejspíš nebude příjemné, ale horší než oheň, který mne spaloval před pár dny, to být nemůže. Zavřel jsem oči a čekal. Cítil jsem, jak mi světlo prostupuje očními víčky, ale bolest se zatím nedostavila. Zmateně jsem na sebe pohlédl. Proč nehořím? Co se děje?

To, co jsem spatřil, mi vzalo dech. Má kůže se třpytila jako ten nejkrásnější diamant. S překvapením jsem na sebe hleděl a nemohl spustit oči z těch nádherných odlesků. Až po pár minutách mi na mysli znovu vytanula myšlenka, že jsem chtěl přeci umřít. Teď jsem byl bezradný. Pokud upír nemohl zemřít ani na slunci, tak jak? Stříbro? Křížek? Asi těžko, vždyť jsem okolo krku nosil stříbrný křížek snad od narození. Česnek zněl jako hloupost, sotva jsem to vyslovil. Ta děsivá pravda se dostavila záhy. Nemohl jsem zemřít, nemohl jsem se zabít nějakým hloupým způsobem, jako je skok ze skály, ale už jsem se také nikdy nemohl vrátit zpět ke své rodině. Tu jsem ztratil a lásku už jsem také nikdy více vidět nemohl, protože víc než po ní, jsem stále toužil po její krvi. Ach ano, přiznám se ti. Tvá krev mě lákala i teď. Byl jsem ztracen. Krk mi hořel a byl spalován tou hroznou bolestí. Potřeboval jsem ji. Ale co kdybych se nenapil?

Nejspíš zemřu. A po tom jsem přeci toužil. Nebo ne?

No jistě. A řešení je jednoduché. Nenapiju se, nikdy. Chtěl bych a velmi. Proč si to nepřiznat. Ač nechutné a zvrácené, je krev nyní mým životem.

A touha po ní – mým prokletím.

Ale když svou touhu ovládnu?

Ta životodárná tekutina, která teď ve mně koluje, zmizí. A s ní i já.

A pak přijde smrt…

PODAŘÍ SE EDWARDOVI JEHO ZÁMĚR? NAJDE ZPŮSOB JAK ZEMŘÍT? A JAK PŘIJME JEHO ROZHODNUTÍ RODINA?A SETKÁ SE JEŠTĚ NĚKDY S BELLOU? DOZVÍTE SE V DALŠÍ KAPITOLE.

5.díl

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy tvoje, navždy tvůj 4: