Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy tvoje, navždy tvůj 3

11.03.2010 (15:00) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2366×

Bella si povzdechla. Nechápala moc dobře obsah druhého dopisu? Co byla Tanya zač? A jak mohla mít ta žena tak neskutečnou sílu?

Snažil se jí Edward vykládat pohádky, protože byl příliš zbabělý na to, aby ji řekl, že už ji nemiluje? Copak byl až tak necitelný, že by se jí rozhodl místo pravdy o svém hloupém odchodu vyprávět smyšlený příběh plný nejasností? Jak kruté. Znechuceně odhodila dopisy na komodu a namáhavě vstala. V pokoji bylo trochu chladno. A tma. Vždyť už byla pozdní hodina. Měla by jít spát. Chovat se rozumně a nechat si ty hloupé dopisy na pozdější dobu. Rozsvítila lampu a rozestlala postel.

Ale stačil jediný pohled směrem k opuštěnému svazečku těch starých listů, a už se belhala zpátky do křesla.

Jak by mohla jít spát, když v posledním dopise její drahý Edward málem zemřel? Možná si z ní jen hloupě a krutě utahuje, ale možná ne a možná se později přece jen doví, proč ji opustil bez jediného slova rozloučení.  Otevřela další dopis…

Smrt není vysvobozením

Drahá Bello,

posílám třetí dopis, ač nevím, jestli jsi kdy četla dva předešlé. Pokud skončili v plameni, mělo to tak být. Jsem však příliš sobecký, odpusť mi tu troufalost, abych přestal psát. Nemohu se s tebou setkat tváří v tvář, ale nemohu tě ani zanechat bez jediného slova rozloučení, bez vysvětlení.

Drásá mi srdce každá vteřina bez tebe, i když jsem si jist, že ty mne už nikdy více nechceš spatřit. Nežádám odpuštění, nemám právo, ale věz, že jsem neměl jinou možnost. Bylo rozhodnuto ještě dřív, než jsem začal chápat, co se vlastně stalo. Pamatuješ, co jsem psal v předchozím psaní? Ten sled podivných událostí? Tajemní příbuzní, zneklidňující chování Tanyi a pád z okna? Možná stále ještě všechno nechápeš, ale snaž se pochopit prosím. Nejen, kvůli mně. Ale kvůli nám.

Když jsem se znovu probral, cítil jsem, že už neležím na studené dlažbě, ale v teplé posteli našeho pokoje pro hosty. Postel byla skutečně vyhřátá. Jako by v ní byla celou dobu ohřívací láhev. Možná i tucet lahví. A snad se ani nikdo nenamáhal je oddělat a položili mne přímo na ně, protože postel teď doslova sálala. Snažil jsem se pohnout a ulevit si tak od toho nepříjemného pocitu horka, ale jako bych snad měl ty láhve přilepené k tělu. Jak podivné…

A pak mi to konečně došlo. Nic žhavého pode mnou není a nikdy nebylo. Ten příšerný žár vycházel přímo z mého těla. No jistě, vždyť je to ten povědomý oheň, který mi sálal na krku krátce po útoku Tanyi.

Bolest nepřestávala a téměř mě přikovala k posteli. Chtěl jsem přivolat Carlisla, ale ten oheň mi nedovoloval se soustředit na cokoliv jiného než stupňující se práh bolesti.  Jako bych ležel na přímém ohni. I když ten, by byl v porovnání s tímhle, jen jemným polechtáním.

Nezažil jsem horší bolesti a neuměl jsem si představit, kdo ano.

Litoval jsem, že se Tanye nepodařilo mne zabít a litoval jsem, že ani pád z okna pro mě nebyl smrtelný. Proklínal jsem Carlisla, že mě nenechal ležet na dlažbě bez ošetření.

Chtěl jsem zemřít. Nebylo nic, co by bolest zmírnilo. Byl jsem vězněm svého vlastního těla. Jediné, co mi přece jen krátce pomáhalo odpoutat se od té neskutečné agonie, která mě svírala, byly myšlenky na tebe.

Na tvůj vřelý úsměv, tvé čokoládové oči a tvůj rozkošný smích. Jenže s postupujícím časem, i tyhle myšlenky začaly tmavnout, byly nejasné, neúplné.

Nevěděl jsem, jak dlouho tady ležím. Neuvědomoval jsem si čas ani prostor. A kdybych mohl, křičel bych až by to drásalo uši a prosil o smrt. Ale nechtěl jsem dát najevo, jak nesnesitelná je to bolest, zvlášť když pokojem prošla Esme, a se zvuky, které podezřele připomínaly vzlykání, zase tiše mizela, zanechávaje za sebou nádhernou vůni právě rozkvetlých růží.

Proč pláče? Copak umírám? Pokud ano, těším se na smrt. Bude vysvobozením.

Carlisle s Eleazarem vkráčeli do pokoje každých pár hodin nebo snad dní?

Eleazarův hlas byl vždy kajícný a s každou návštěvou zoufalejší. Carlislův byl také plný emocí, ale i bolesti a snad strachu? Několikrát se obával, že to mé srdce nevydrží.

Netušil jsem, jak to myslí. Mé srdce bylo plné života. Až moc. Tlouklo jak splašené a čím víc se k němu blížil oheň, o to usilovněji bilo. Žár udeřil v hrudi takovou silou, až mi ze rtů vyklouzlo slabé zasténaní. Najednou bylo těžké se i nadechnout. Každý další úder srdce znamenal nový a ještě silnější příval toho krutého žáru. Pocítil jsem však i něco jiného. Čím víc se oheň soustřeďoval na mé srdce, tím menší silou spaloval mé končetiny. Jak slastnou úlevu jsem zaznamenal v konečcích prstů, dlaních, pažích…  I když zároveň mě doháněl k šílenství stále se stupňující žár v mém dozajista na troud spáleném srdci. Blížila se smrt?

Ach Bello, nemáš tušení, jak slastné to bylo. Bolest zmizela a s ní i tlukot mého srdce.  Věděl jsem, že konečně přišla smrt a byl jsem vděčný.  Ale nevěděl jsem, co dělat. Pokud jsem mrtvý, proč slyším, jak jde Carlisle a Esme s ostatními nahoru. Zkusil jsem pohnout s rukou, ale z nějakého důvodu jsem si nebyl sto uvědomit, jestli to bylo skutečné.  Zkusil jsem se nadechnout, ale nedostavil se kýžený výsledek. Vzduch jsem nepotřeboval – to bylo skutečně zvláštní.

Slyšel jsem, jak Carlisle s ostatními vchází do pokoje a pomalu otevřel oči.

Zní to trochu hloupě a nejspíš se mi budeš smát, ale byl jsem tím pokojem uchvácen. Bylo to, jako bych v něm stál poprvé. Barvy a tvary nabraly naprosto jiný rozměr. Pohlédl jsem na své ruce, byly dokonale hladké. Žádné jizvy od střepů rozbitého okna. Musel jsem se v duchu klanět Carlislovým léčebným metodám. A co teprve pohyb. Myslel jsem, že jsem si pádem dozajista něco zlomil, ale zdálo se, že mé tělo je v naprostém pořádku, vlastně jsem se nikdy necítil líp!

Z hrdla se mi vydral udivený smích, ale velmi rychle utichl. Nebyl to tak úplně můj hlas. Byl nepatrně hlubší, melodičtější…  Sametový, téměř hladil.

Carlisle s Eleazarem stáli v popředí, Esme vykukovala škvírou mezi jejich rameny. Netvářili se nijak šťastně na to, že já byl zcela zdráv.

„Jak se cítíš, Edwarde?“ zeptal se můj pěstoun a opatrně se ke mně blížil.

„Výtečně. Ba víc než to. Nevím jak to říct, ale všechno, jakýkoli pohyb, úkon…  Je to všechno velmi snadné. Klaním se tvým schopnostem Carlisle, nevěděl jsem, že lékařská věda je již na takové úrovni.“

Ano, přiznávám, byl jsem naivní ale tak neskonale šťastný, že ten krutý oheň ustal, že jiné vysvětlení pro mne zkrátka neexistovalo.  Myslet na to utrpení však bohatě stačilo k tomu, aby se mi víc než věrně vybavila ta příšerná bolest a ten pocit způsobil, že mi až nepěkně vyschlo v ústech. Ne. Bylo to horší. Cítil jsem, že jsem žíznivý. Tak strašně žíznivý. Téměř vyprahlý. Najednou se můj mozek soustředil jen na ten nepříjemný pocit v krku. Hrdlo mě pálilo a můj zrak se okamžitě stočil ke sklenici vody na nočním stolku. Už jsem se po ní natahoval, když v tu mě do nosu praštila vůně, která se ze sklenice linula. Nepáchla, ale dobrá už určitě také nebyla. Aniž bych si to nějak více uvědomil, moje ruka se urychleně stáhla zpět. Tohle se z nějakého, ač možná nelogického důvodu, pít nedalo.

Carlisle se nepatrně usmál, ač se mi zdál ten úsměv poněkud zoufalý.

„Edwarde. Je načase, abychom ti něco vysvětlili. Ale nejdřív se napij prosím.“

A s těmi slovy mi podal jednu z velkých lahví, které vzal z nějakého zvláštního, nicméně velmi prozaického důvodů sebou.  Vůně, která se linula, byť z uzavřené láhve, byla omamná, sladká.  Bylo to až nezdvořilé, jak rychle se láhev z jeho rukou ocitla v mých. Neobtěžoval jsem se ani sklenicí a jako opilec pil přímo z ní.

Co se týče chuti, nebylo to zcela uspokojivé, nicméně svým způsobem neodolatelné.

Pil jsem dlouho, ale zdálo se to jako okamžik.

Nedokázal jsem přestat.

Nesnesl jsem pomyšlení, že by v láhvích zůstala byť jediná kapka…

A utápěl se v zoufalství, když jsem vyprázdnil poslední.

Carlisle mě laskavě poplácal po zádech.

„Víc už nemám. Ne dnes. Ale jsem si jist, že tvá žízeň je alespoň nepatrně menší. Teď se posaď prosím. Musíme ti něco vysvětlit, synu. A připrav se, že to nebude moc pěkný rozhovor.“

Opět, jako už po několikáté během tohoto podivného dne, jsem nechápal, ale bez váhání se posadil zpátky na pelest.  A měl pravdu. Žízeň byla o něco menší, ale tušení mí říkalo, že to nebude trvat dlouho a vrátí se.  Už jen proto jsem doufal, že rozhovor nebude dlouhý. Chtěl jsem pít. Znovu a zase a neustále.

Eleazar si stoupl ke dveřím a Esme se opatrně posadila na židli v rohu. Její pohled byl smutný. Věděla, co přijde. Všichni věděli.  Jen já tehdy ne.

Nyní je načase, aby ses i ty dozvěděla, má sladká Bells, proč jsem tak náhle a nedobrovolně zmizel z tvého života. Bylo to tak lepší. Protože naše opětovné setkání, mohlo být tvé poslední a mě by učinilo ještě více nešťastným.

„Edwarde, ležel jsi tady asi tři dny, co si naposledy pamatuješ?“

Snažil jsem se zamyslet. Ale bylo to těžké. Jako bych se díval přes tlustou clonu. Tak málo jasné mé myšlenky byly. Pamatoval jsem si naše vyznání lásky ten večer v zahradním altánu, pamatoval jsem si hosty v obývacím pokoji, když jsem se šťasten vrátil domů, pak Tanyu. Tu proklatou zrzku, kvůli které jsme málem oba zemřeli. Kdepak asi je? Přežila? Utekla? A co ještě? Nic. Jen tu spalující bolest.

Všechno tak, jak ti teď píšu, jsem popsal i Carlisleovi. Vypadal, že pochopil. A pak mi začal líčit svůj život – tak jak jsem ho ještě nikdy neslyšel. Ano, byl synem muže, který silně věřil v nadpřirozeno a lovil upíry. Ano, čteš dobře. Věřil v jejich existenci a čas od času se je vydal ještě s pár muži hledat. Jeden z nich tehdy pokousal Carlisla. Stačil se ještě odplazit do sklepa jednoho z domů a tam přežít tři dny plné utrpení…

To, co mi popisoval, znělo jako strašidelná pohádka pro malé děti, jen kdyby se závěr - Carlislova přeměna, tak věrně, téměř identicky neshodovala s tím, co já prožíval v posledních dnech. Carlisle se nenechal přerušit a jako by nic mi vysvětloval, jakou sílu, jak dokonalý zrak, neomylný sluch i čich, a jak dokonalou  paměť teď budu mít.

Ne. Nedokázal jsem to pochopit, uvěřit…  O co jim všem šlo? Co za hloupý vtip?  A proč se ho účastnila dokonce i Esme?

Ach Bello, ani nevíš, jak dlouze a naléhavě mě přesvědčovali.

A ač se pravda zdála skutečně neuvěřitelná , chtě-nechtě jsem musel uznat, že se s mým tělem i se  mnou děje něco podivného.

Najednou jsem totiž viděl i ty nejmenší prasklinky ve zdech či prach na parapetu, který se oslnivě třpytil v záři studeného měsíce. Byl jsem plný sil a bez problému rozdrolil kus kovu z mé postele na prášek. Netrápil mne žádný pocit nepohodlí či chladu. Mé plíce se obešly bez vzduchu a mé srdce netlouklo.  A pak mi ukázali můj obraz v zrcadle.

Mé vlasy, ač rozcuchané, vypadaly zdravěji než kdykoliv jindy.

Můj obličej, třebaže nezdravě bílý, byl až neuvěřitelně souměrný.

Podíval jsem se tomu neznámému mladíkovi do očí a překvapením vyjekl. Byly rudé. Ta červeň jasně naznačovala, že obličej, do kterého se dívám, je nebezpečný. Divoce jsem mávl rukou proti zrcadlu, a to se s rachotem rozbilo.

Tohle přece nebylo možné. Nemohlo být.  A proč nikdo z ostatních červené oči nemá? A kdyby to byla pravda, a přeci jen byl ten démon, co Carlisle popisuje, čím bych se asi tak živil? Přece krví. Krví z lidské bytosti. A já přece po žádné netoužím. Krev, jak odporné. Kdybych byl upír, netoužil bych snad po každé kapce? Tato myšlenka mne uklidnila Bohužel jen do doby, než jsem svou domněnku zkusil říct nahlas.

V tu chvíli Esme i Eleazar sklopili hlavy, zatímco Carlisle hodil letmý pohled k prázdným lahvím v rohu pokoje.

A já konečně pochopil. Výkřik, který se mi vydral z hrdla, byl plný bolesti.

Jak mi tohle mohli tajit, jak mi tohle mohli udělat. Jak jsem to já mohl udělat a vypít tu tekutinu v láhvi aniž bych se zajímal, co to vlastně je? Nějaký ubohý člověk zemřel, aby monstrum jako já mohlo žít.  Jsem zrůda. Jsem démon!

Bez dlouhého přemýšlení jsem zamířil ke dveřím. Eleazar se mi v odchodu snažil zabránit, ale odstrčil jsem ho bez jakékoliv námahy.  A rozběhl se pryč.

Od tohoto okamžiku jsem neměl nic. Ztratil jsem rodinu, domov a i svou lásku. Tebe. Jak bys mohla toužit po někom, kdo s takovou chutí doslova chlemtal krev?

Jediné, po čem jsem teď toužil, byla smrt.

Ale smrt pro mne není vysvobozením.

Nikdy už totiž nepřijde.

4. díl

CO BUDE DÁL? JAK SE VYROVNÁ S TÍM, CO SE STALO. POKUSÍ SE MU CARLISLE ZABRÁNIT V ODCHODU NEBO HO MÁ NECHAT JÍT. ALE CO AŽ EDWARD UCÍTÍ ZNOVU LIDSKOU KREV? A CO KDYŽ SE STANE, KDYŽ SE EDWARD POKUSÍ VYHLEDAT BELU?

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy tvoje, navždy tvůj 3: