Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy tvoje, navždy tvůj 2

08.03.2010 (10:00) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2523×

Žena ještě chvíli hleděla na první ze tří dopisů, které třímala na klíně. Bylo to tak dávno, její drazí rodičové ještě žili, jejich dům byl ještě jeden z nejkrásnějších ve městě a i ona byla jednou z nejkrásnějších. Tehdy byla skutečně šťastná. Vždyť krátce na to dostala prstýnek. Měla se vdávat. Kam se ten drobný šperk ale poděl za ty roky? Ach ano, vždyť ho hloupá má pořád na ruce. Nikdy ho už nesundala a nikdy ani nesundá, ač jí ta osoba tolik ublížila.

Teď ale byla na sebe velmi pyšná. Pyšná na rozhodnutí rozbalit dopisy až v tomto stařeckém věku. Zajisté by jí puklo srdce, číst o těchto okamžicích dřív, v době, kdy tento papír ještě voněl novotou. Teď se cítila silná a byla si jistá, že s ní tento dopis nic neudělal. Nebo si to alespoň namlouvala. Přece jen ve skrytu duše snila o tom, kterak Edward píše tyto řádky. Krásný a mladý. Tak, jak jí zůstal v myšlenkách. Ještě jednou si povzdechla a pomalu otevřela druhý dopis v záři zapadajícího slunce.

POSLEDNÍ ŠŤASTNÝ OKAMŽIK

Drahá a rozkošná Bello, píšu ti další dopis a doufám, ač nemám právo, že i tento dopis nezahodíš a nespálíš v krbu. Ach ano, první dopis byl krutý, vzpomínat na to krásné, když skončilo tak brzy. Můj další život, bez tebe, bylo pouhé přežívání. A bohužel to nemůžu ani nazvat životem. Nečekám, že budeš věřit, ale nikdy bych ti nelhal. Ale vysvětluje to spoustu věcí, proč zmizela naše rodina a proč jsem tak náhle zmizel já z tvého života, i když ty jsi nezmizela z mého. Nechápeš, vím. Ale budu doufat, že jednou pochopíš a uvěříš, už brzy…

Ten den nám oběma měl změnit život. Chodil jsem jako v horečce po domě už za časného rána a v rukou třímal malou modrou sametovou krabičku se zásnubním prstýnkem pro tebe. U květinářky na mě čekala obrovská kytice, kterou jsem ti chtěl dát. Esme se snažila nesmát v tento pro mě tak důležitý den, ale jak mi později pověděla, byl jsem víc než roztomilý při své nervozitě.

Bál jsem se tehdy, že odpovíš ne, že nejsem hoden někoho tak rozkošného, jako jsi ty. Bál jsem se, že až se to dozví tvůj otec, prohodí mne oknem, a čím více se blížila hodina našeho setkání, tím bizarnější představy mě napadaly.

A pak přišla 5 hodina večerní a my se měli setkat v zahradním altánku v parku jako každý den. Esme mě při odchodu srdečně objala a gestem naznačila, že mi drží pěsti. Carlisle byl opět v nemocnici, ale s ním jsem mluvil včera večer a má volba, oženit se, ho zjevně velmi potěšila. Byl neskutečně šťastný, pokud jsem byl šťastný já.

A dnes večer jsem měl být šťastný dvojnásob… škoda, že jen tak krátce.

Tváře mi hořely a připadalo mi, že každá další minuta bez tebe bude má poslední, ale ty ses brzy objevila. Měla jsi na sobě ty modré šaty, jako v první den, kdy jsme se setkali a přes něj přehozený roztomilý bílý kabátek. Byla jsi tak krásná.

Po milém přivítání jsem už nemohl čekat a poklekl před tebou. Tváře ti hořeli víc než mě, ale prstýnek jsi přijala s nadšením. Tak hrozně ti slušel. Už brzy ses měla stát rozkošnou paní Cullenovou.

A ten večer jsme se loučili pozdě. Museli jsme tuto šťastnou novinku oznámit tvým rodičům. Tvé energické matce se zdála svatba jako perfektní nápad, ale otec si mě ještě chvíli měřil nedůvěřivým pohledem, pamatuješ? Pak mi však přece jen potřásl rukou a přivítal do rodiny. Vše bylo dokonalé. Krásné. A mi už navždy měli být spolu.

Ten den mi přišel jako dosud nejšťastnější v mém životě.

Doma jsem okamžitě objal Esme i Carlisla a tu radostnou novinu jim pyšně oznámil. Ještě dlouho jsme se objímali a Esme okamžitě začala plánovat svatbu. Byl jsem šťastný… naposledy v životě.

Až později jsem si uvědomil, že nestojím v obývacím pokoji s rodiči sám. Podál postávali 4 krásné ženy a jeden muž. Ach, jak to bylo ode mne nezdvořilé ani nepozdravit. Ale smáli se. Mé nadšení jim nemohlo ujít a mé štěstí přecházelo i na ně.

Carlisle se vzpamatoval první. „Edwarde, tohle jsou naši příbuzní z Denali, moc často nejezdí, hodně cestují a jejich cesty jsou nesmírně zajímavé, o tom ti však Eleazar poví sám, žena vedle něj je Carmen, jeho manželka. A tam ty půvabné dívky, jsou vlastně od teď něco jako tvoje nevlastní sestřenky.“

Všechny tři se na mne oslnivě usmály a já musel uznat, že jsou to opravdu krásné mladé dámy. Ale jejich krása byla až příliš ledová a jako by nebezpečná. Neuměl jsem ten pocit správně popsat, ale instinkt mi radil, ať se k nim moc nepřibližuji.

Nejděsivější z nich byla Tanya, její oči nebyly tak krásně topazové jako má zbytek rodiny. Byli mnohem tmavší, téměř černé a ten pohled, jakým po mě vrhla, byl divoký a mnohem méně vřelý než pohled ostatních. Potlačil jsem pocit se otřást. Snad se nebudu bát ženy. Ale později jsem si uvědomil, že Esme si velmi dobře Tanyina pohledu všimla a stejně tak Eleazar. Celý večer ji téměř nespustili z očí.

Nakonec mě již společnost omrzela, zdvořile jsem se rozloučil a odešel do pokoje. Ač to bylo k neuvěření, blížila se pátá hodina ranní a nikdo z naší společnosti se ještě necítil a ani nevypadal nikterak unavený. Carlisle musel znovu do nemocnice. Jak to jen dokáže? Jak dokáže odcházet tak často od Esme. Já se od Belly nehnu ani na krok, pokud zrovna nebudu v práci. Každá minuta bez ní je promarněná. Nedokázal bych bez ní žít. Už ne…

Mé úvahy přetrhl zvuk otvíraných dveří. To je nezdvořilé. Zrovna jsem se převlékal a jsem sám zvyklý klepat dveře, když vcházím do soukromého pokoje. Znovu jsem se pokoušel co nejrychleji zapnout knoflíčky u košile a v mžiku se otočil. Stála tam Tanya. Sledovala mě zvláštním pohledem. Takovým neklidným. Někteří lidé by to nazvali pohledem chtivým, ale tentokrát by to nebyl ten správný terminologický výraz, který by vystihoval její obličej. Ano, mísila se v něm touha po mě, ale ne zcela. Bylo tam i něco jiného, nebezpečného, co jsem už podruhé za tento večer nebyl schopný popsat. Uměl jsem dobře číst z tváře, ale tentokrát jsem byl bezradný. Rozhodl jsem se, že bude mnohem moudřejší se zeptat.  „Ehm… Copak potřebuješ, drahá sestřenko?“

Stála nahrbená ve dveřích a jako by se přemáhala. „Chtěla bych… Tebe.“

Nevěděl jsem, co mám říct. Ano, byla krásná, ale já měl svoji Bellu, a ta je mnohem krásnější, a pro mne mnohem cennější. Této ženě bych se raději vyhnul. Nehledě na to, že je svým způsobem příbuzná.

„Cením si tvého zájmu, Tanyo, ale dobře víš, že mé srdce patří Belle, vždyť jsme se dneska zasnoubili! Jsem si jist, že i na tebe někde čeká ten pravý, ale omlouvám se, já to nejsem.“

Doufal jsem, že jsem dostatečně vybraně její nabídku odmítl, ale ta se jenom tiše zasmála. „Nerozumíš mi. Na mě už po dnešku nečeká nic. Jsi sice krásný, nesmírně krásný na člověka, ale já chci něco jiného. Nejde odolat. Snažila jsem se celý večer, tak strašně jsem se snažila! Carlisle mě nejspíš rozerve na kousíčky, ale nesejde mi na tom. Tak… krásně voníš. Ne-vy-dr-žím to!“

Přistoupila o krok a její pohled byl teď skutečně děsivý. Skrz zuby se jí vydralo hrdelní vrčení a já doslova přimrznul na místě.  Nerozuměl jsem moc tomu, co říká, ale pochopil jsem, že z toho neplyne nic dobrého pro mě. Tohle nebyla obyčejná žena. Nejspíš byla blázen a neměl jsem nejmenší chuť se kolem ní prosmýknout ke dveřím. Věděl jsem, že by to nejspíš bylo to poslední, co bych udělal. Nebezpečí, které z ní vyzařovalo, bylo skutečně téměř hmotné.

Pomalu jsem couval k oknu a doufal jsem, že budu dostatečně rychlý na to, abych otevřel a vyskočil. Mohl bych zavolat Eleazara, ale věděl bych, že pokud bych se o to pokusil, skočila by po mě a Eleazar by mne stejně neslyšel z patra, dole zazníval hlučný smích a náš tichý rozhovor byl až příliš nenápadný. Najednou jsem začal tušit, že to neskončí dobře…

S ruky za zády jsem se snažil nenápadně otevřít ručku okna, ale Tanya až příliš rychle pochopila mé úmysly. Co však bylo podivnější. Téměř okamžitě stála tam, kde já a strhla mě k sobě. Z hrdla se mi vydral překvapený výkřik. Hluk dole okamžitě ustal a všichni se v mžiku objevili ve dveřích. Tak rychlý příchod? Nechápal jsem to. Nic jsem nechápal.

Tanya se prosmýkla za má záda a chytla mě pod krkem. Bylo to až neuvěřitelné, jak ocelový měla stisk.  Nemohl jsem se pohnout, ani odstrčit její ruku a pomalu mi docházel přívod kyslíku. V očích Esme byl skutečný děs. Eleazar postoupil o krok dopředu, ale v tu Tanya zase zavrčela a ještě víc mi stiskla krk. Před očima se mi začali objevovat mžitky a nohy mi začali ochabovat. Eleazar to nejspíš pochopil a zase ustoupil.

Esme vypadala, že se každou chvíli rozpláče, Kate utíkala pro Carlisla. To nemůže stihnout. Nemocnice je přes půl města.

„Tanyo, prosím, pusť ho. Zabiješ ho!“ úronesl Eleazar a všichni pocítili tu sílu rozkazu. Stisk pod mým krkem jemně polevil, ale stále ho nebylo dost, abych se mohl pořádně nadechnout.

„Ne-mů-žu. Nechápeš, jak mě to mučí, ale on tak úžasně voní. Je to slastné, opojné, neskutečné.“ Při zakvílení, jaké Tanya vydala, se mi zježili vlasy na hlavě. A ač to bylo nemožné, zdálo se, že bledý obličej Esme se zesvětlil ještě o několik odstínů.

Pak její stisk znovu zesílil a ucítil jsem její dech na svém krku. Můj přívod kyslíku právě vypršel a cítil jsem, jak všechno kolem tmavne. Ale nebylo to jen kvůli tomu. Její zuby se mi zařezali do krční tepny a ta bolest byla neskutečná, ostrá. Jako bych měl u obličeje žhavý oheň. Vykřikl jsem, ale na víc jsem neměl sílu. Cítil jsem, jak ze mne uniká život.  Ode dveří jsem také slyšel výkřiky a jedním z nich byl Carlislův, ale už bylo pozdě. Myslel jsem na tebe, Bello. Věděl jsem, že už se nejspíš nesetkáme a chtěl jsem, aby mé poslední myšlenky patřili tobě.

Koutkem oka jsem ještě spatřil Carlisla, jak k nám běží, ale Tanya zavrčela a v dalším okamžiku jsme proskočili oknem. Střepy se mi zařezávaly do kůže, ale bylo to nic proti ohni, který plápolal někde na mém krku. A pak najednou její stisk povolil a já tvrdě dopadl na dlažbu před náš dům.

Obličeje, které se nade mnou objevily, byl určitě Carlisla a Esme. Usmál jsem se, aby se o mě nebáli, ale pak všechno ztmavlo. Věděl jsem, že přichází smrt.

Ale chtěl jsem s ní bojovat a ještě jednou znovu spatřit tebe, svou drahou Bellu. Dal bych za to cokoliv.

A ano, cena, kterou jsem dal za to, abych tě pak ještě jednou a naposledy spatřil, byla skutečně vysoká…

JAK TO NAKONEC DOPADNE? NEJSPÍŠ PŘEŽIJE, ALE ZA JAKOU CENU? A JAK SE VYROVNÁ S TÍM, ŽE NIC NENÍ TAK, JAK SE NA PRVNÍ DOJEM ZDÁLO A ŽE TY, CO MILOVAL, JSOU VLASTNĚ KRVELAČNÍ DÉMONI A ON JE TEĎ JEDNÍM Z NICH?

1. díl

3. díl

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy tvoje, navždy tvůj 2: