Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy s Tebou - Prolog + 1. kapitola

24.09.2010 (15:00) • ScRiBbLe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2150×

Prolog

Nasedla jsem do svého auta, pustila si nahlas rádio a s dobrou náladou odjela ze školního parkoviště. Sice pršelo, jak jinak, ale to na mé náladě nic nezměnilo. Byla jsem štěstím bez sebe. Thomas, nejkrásnější kluk ze školy, mě pozval na rande. Možná se ani nebylo čemu divit, protože jsem byla nejoblíbenější a nejhezčí holka široko daleko, ale stejně mi to udělalo obrovskou radost. Měla jsem chuť to vykřičet do celého světa. Všem to říct.

Projížděla jsem městem a blížila se k domu. Má nálada začala klesat. Nechtěla jsem vůbec vidět mámu. Dneska jsme se zase pohádaly. Povolila jsem nohu na plynu, abych si o pár minut prodloužila tu chvíli klidu.

„Už jen jednu zatáčku a jsem tam,” vzdychla jsem. Má cesta byla u konce a já si všimla, že u nás před domem stála čtyři policejní auta.

„Asi má táta nějakou schůzi,” projelo mi hlavou, ale ten hlas, který to říkal, byl tak nějak podivně úzkostlivý. Rychle jsem ho vytěsnila z hlavy a začala přemýšlet o škole, ale vše se rázem rozplynulo, když jsem uviděla sanitku. Její světla zběsile blikala, zvuk, který vydávala, zastavil na okamžik mé srdce. Zaparkovala jsem a vystoupila z auta.

Před domem postávala spousta policistů. Někteří přecházeli z místa na místo a mně jejich pohyby připadaly jako zpomalené. A pak jsem zahlédla tátu zabaleného do deky. Seděl na zemi a třásl se. Pomalu jsem podlezla žlutou pásku. Páska? Žlutá páska? Nechápala jsem, proč tu je.

„Slečno, tam nesmíte,” zastavil mě jeden policista. Ani nevím, jak vypadal. Nedívala jsem se na něj. Všechno dění kolem mě se vytrácelo a rozmazávalo. Viděla jsem pouze tátu sedícího na zemi. Otočil se na mě. Ten pohled nezapomenu do konce života. Tolik bolesti v těch tmavých očích. Tvář zbrázděná nekonečným utrpením. Průhledné slzy tekoucí po jeho obličeji. Chtěla jsem jít dál, ale něco mi zabraňovalo v chůzi. Něco tvrdého a silného na mém rameni. Byla to paže onoho policisty.

„Bells, je mi to líto, tak líto,” zašeptal táta neslyšně. Líto? Čeho líto? A máma? Kde je?

„Neměl jsem ji nechávat doma samotnou, měl jsem zůstat s ní,” mluvil dál spíše sám k sobě. Nic jsem nechápala, nebo nechtěla...

„Kde je máma, tati,” vzlykla jsem. Můj hlas zněl jako něco úplně cizího. Jako by nebyl můj.

„On nám ji vzal, přišel a vzal nám ji,” šeptl do prázdna. Rychle jsem zavrtěla hlavou.

„Ne!” zakřičela jsem.

„Ne! Šla nakoupit?” zeptala jsem se a mé tělo se nekontrolovatelně roztřáslo. Ale on mi neodpověděl a dál se díval před sebe.

„Tati!” vytrhla jsem se z toho pevného sevření a vrhla se mu k nohám.

„Jela do města?” rozvzlykala jsem se, „řekni, že tam jela,” prosila jsem ho. Podíval se na mě a mírně zavrtěl hlavou.

„Je pryč, už se nevrátí,” řekl sípavě. Natáhl ke mně ruce a chtěl mě obejmout, ale já jsem rychle vstala.

„Lžeš!” zaječela jsem na něj a pomaloučku ustupovala. Sklonil hlavu.

„Tolik bych si přál, aby to byla lež, Bells, ale není,” řekl potichu. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tolik neznámých tváří. Cizích a bez špetky soucitu a emocí. Natahovali ke mně ruce, podávali deku. Otočila jsem se a rozeběhla se do pole. Pryč od toho všeho. Chtěla jsem před tím utéct. Schovat se před bolestí, která drásala moje nitro na kusy, ale vše bylo marné. Bolest neustupovala a nabývala na síle. Z očí se mi řinuly horké slzy. Bahno se nabalovalo na mé boty. Nohy jsem měla těžké, až jsem spadla na zem.

„Ne!” vydala jsem ze sebe, ale znělo to jako zalknutí. Lehla jsem si do rozbředlé hlíny a schoulila se do klubíčka.

„Maminko, nenechávej nás tu,” zaprosila jsem.



1. kapitola

Uplynul další den ve škole a já se vracela domů. Uplynul další den, kdy o mě nikdo nezavadil ani pohledem. Bývala jsem oblíbená a krásná, ale vše se rozplynulo před dvěma lety, kdy odešel z mého života člověk, který pro mě znamenal vše.

Jsou to dva roky, co jsem přestala dbát o svůj vzhled. Vlasy jsem nosila sčesané do culíku. Malování pro mě přestalo existovat. Cpala jsem se sladkostmi, takže jsem měla nahoře pár kil, která jsem zakrývala starým, obnošeným oblečením, a bylo mi to jedno, ještě před časem…

Před dvěma měsíci se k nám do města přistěhovala rodina Cullenů a já jsem objevila jeden světlý bod v mém ponurém životě. Jeho, Edwarda.

Stačil jediný pohled do jeho zlatavých očí a já věděla, že jsem propadla jeho kouzlu a bezhlavě jsem se do něj zamilovala, ale bohužel jsem onen pohled do jeho očí zažila jen jednou. On si mě nevšímal, jako každý jiný, a ke všemu měl dívku, Lauren. Byla krásná, zábavná, prostě dokonalá stejně jako já kdysi dávno. 

Dny plynuly a já se těšila do školy, až ho opět uvidím, i když on o mé existenci neměl nejmenší tušení. Seděla jsem vedle něj na hodině biologie, ale ani tam si mě nevšímal. Jako bych byla duch. Nikdy mě nepozdravil, nepodíval se na mě, ale nevadilo mi to. Hlavně, že jsem byla v jeho těsné blízkosti…

---

„Tati, jsem doma,” houkla jsem ode dveří do tichého domu.

„Ahoj,” donesl se k mým uším tátův hlas z obýváku. Vešla jsem do kuchyně. Žádné jídlo tam nebylo, jen hromada špinavého nádobí. Vytáhla jsem ze spíže čokoládu.

Stěží jsem vyšlapala schody do pokoje. Unaveně jsem se svezla na postel, venku se začalo smrákat a na dům padla tma. Rozsvítila jsem si a můj pohled ulpěl na její fotce. Lehce jsem se jí dotkla. Okamžitě mě naplnila bolestivá nostalgie. Vzpomněla jsem si na to, jak si se mnou hrávala na schovávanou, na to, jak mi umývala rozbité koleno. Na její láskyplné pohlazení. V očích mě tlačily slzy. Potichu jsem se vykradla z pokoje a vstoupila do ložnice, která byla od jejího odchodu zavřená. Táta tam nespal.

Otevřela jsem skříň a vlezla dovnitř mezi její oblečení. Zhluboka jsem se nadechla, abych ucítila její květinovou vůni, ale v nose mě začal štípat zatuchlý vzduch. Její vůně se vytrácela. V hrudníku mě ostře bodlo a mé slzy si našly cestu ven. Přitiskla jsem si nohy k hrudi, objala je a nahlas se rozvzlykala.

V tom někdo pomalu otevřel dveře od skříně. Byl to táta.

„Bells, pojď ven,” šeptl. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Chvilku tam stál a pozoroval mě, a pak si ke mně sklesle přisedl. Ani nevím, jak dlouho jsme tam mlčky seděli. Zahleděni do prázdna, se vzpomínkami, s bolestí… Opuštěni.

„Zítra odvezu její věci,” řekl potichounku.

„Ne! To nesmíš!” vykřikla jsem zoufale.

„Bello, pro mě to taky není jednoduché, ale musím to udělat. Každý den sem chodíš a zavíráš se do její skříně.” Cítila jsem v těch slovech víc bolesti, než bych čekala.

„Chybí mi, tati, tak moc. Každý její dotek, vůně, tohle všechno,” zavzlykala jsem.

„Mně taky, ale nejde to jinak,” vzdychl.

„Chceš se jí zbavit?” zeptala jsem se a můj hlas zněl až příliš tvrdě.

„Proboha, Bello, co tě to napadlo?” řekl nevěřícně. Vzal můj obličej do rukou a zadíval se mi do očí. Stále jsem v nich viděla tu bolest. Nikdy nezmizela z jeho očí a teď se zdála být ještě větší. 

„Nechci se jí zbavit, copak to nechápeš? Ona tu bude stále. V každém kousku tohoto domu i v nás.”

„Už ji u sebe necítím, není tu se mnou!” Roztřásla jsem se. Cítila jsem se prázdná, bez ní. Objal mě a pohupoval se mnou ze strany na stranu tak, jak to dělávala ona, když mě utěšovala.

„Je tu stále s tebou a navždy bude.” Políbil mě do vlasů.


---


„Eriku, chytej, tady máš dopis od Angely!” zakřičel Mike a prohnal se kolem mě. Jídelna byla narvaná k prasknutí. Všichni se dobře bavili, jen u mého stolu bylo ticho. Seděla jsem tam sama a nimrala jsem se v talíři se zeleninou. Po nějaké době jsem natočila hlavu na stranu a podívala se ke stolu, kde seděl on. Jeho oči, dívaly se na mě. Srdce se mi v hrudi divoce rozbušilo, ale rázem mi došlo, že se nedíval na mě, ale na Lauren, která kolem mě procházela. Usmál se na ni a lehce ji políbil na rty. Jak jsem jí záviděla!

„Ahoj, máš tu volno?” vyrušil mě nějaký hlas. Zbrkle jsem sebou trhla a rozlila mléko. Sehnula jsem se, abych tu spoušť utřela ubrousky a ten někdo to udělal taky.

„Jsi docela nešikovná, viď?” zasmál se. Vzhlédla jsem, abych zjistila, kdo byl majitelem onoho hlasu, a zůstala jsem zírat s očima široce otevřenýma. Naproti mně klečel Emmett. Edwardův bratr. Znovu se zasmál a utřel mléko, protože já jsem nebyla schopná jediného pohybu. On se se mnou baví a nemluví pouze na někoho za mnou. Nebo se mi to je zdá? Nepatrně jsem se štípla do ruky, abych se ujistila, že se nejedná o sen, ale on nezmizel. 

„Tak co, Bello, můžu si přisednout?” zeptal se a kývl směrem k prázdnému stolu.

„J-jo,” vykoktala jsem. Sedli jsme si ke stolu, ale nikdo z nás nic neříkal. Už jsem zapomněla, o čem se bavit s lidmi. S nikým jsem se totiž dlouhou dobu nebavila, a tak jsem seděla jako trubka a nervózně si třela ruce. Emmettova přítomnost u mého stolu vzbudila pozornost u několika lidí. Slyšela jsem, jak si šeptali: „Co u ní dělá? Vždyť je divná!” Jejich narážky pro mě byly jako rány bičem. Okamžitě jsem zrudla jako rak, protože jsem si byla naprosto jistá, že to musel slyšet i on. Rychle jsem vstala.

„Musím,” pípla jsem a vyběhla ze dveří. Běžela jsem pár metrů a pak jsem se zastavila a opřela se o jednu skříňku. Zhluboka jsem oddechovala a přemýšlela, co to mělo znamenat.

„Líbí se ti, že jo?” vyrušil mě Emmett. Jeho hlas mě vyděsil tak, až jsem nadskočila.

„K-kdo?” zeptala jsem se překvapeně.

„Ale Bello, přeci Edward, ne?” zasmál se. Když vyslovil jeho jméno, tak se mé tváře rozhořely. Jak to ví? To je to tak vidět?

„Ne,” špitla jsem a zavrtala svůj pohled do země.

„Já vím, že se ti líbí. Chtěl bych ti pomoct, Bello. S mojí pomocí bys ho mohla získat,” řekl, ale tentokrát beze smíchu. Svraštila jsem obočí. Nevěřila jsem mu ani slovo. Možná, že jsem byla neoblíbená, ale rozhodně ne naivní. Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala, že uvidím někoho přikrčeného za rohem, anebo uslyším tiché pochichtávání. 

„Jde tu o nějakou sázku?” zeptala jsem se trochu rozčilená. 

„Ne, nejde,” zavrtěl hlavou, „prostě ti chci pomoct.” Na to jsem nic neřekla a jen jsem se na něj dívala. Měl stejně zlaté oči jako Edward. Tak krásné, ale nechápala jsem, jak můžou mít stejnou barvu, když nejsou sourozenci.

„Tak chceš pomoct, nebo ne? Víckrát se tě ptát nebudu,” vyrušil mě z mého přemýšlení.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy s Tebou - Prolog + 1. kapitola: